Tento týden to bude měsíc, co jsem naposledy otevřela instagram. Poprvé v životě mám pocit, že dělám věci pro sebe víc než pro ostatní. Život je mimo obrazovky. Přesné datum si nepamatuju, ale je to circa měsíc a už si na IG ani nevzpomenu. Vlastně mi přijde komické, že jsem celý den fotila, co se tak na ten IG do stories dává a připadalo mi to v pohodě. Připadalo mi OK, že když něco dělám, myslím na to, jak to bude vypadat online a u zážitků jsem spíš lovila tu nejvíc cool fotku, než abych opravdu byla přítomná. Proč? Tak to přece dělají všichni! Je to "norma". Ale jsme z toho asi venku, ťuk ťuk. Zatím nemám absolutně žádný ambice se na IG kdy vracet. Dostala jsem se s IG do stejné fáze, jako s facebookem.. ten mám zrušený už pár let a zpětně jsem nechápala, jak jsem na něj kdy mohla mít vůbec čas. A stejně to teď vidím i s touto sociální sítí. A radši si už nebudu vypočítávat, kolik měsíců života mi sebrala.. to máme cca 2 hodiny denně krát 365 děleno 24. (Ne, nepočítejte si to. Ten počet dní fakt nechcete vědět.) Teď je to vlastně takový zvláštní a nezvyklý. Dělám hodně skvělý věci a dělám je jen pro sebe a svůj dobrej pocit, svět o nich neví. Jakože pro mileniála hodně wow moment. A taky takové jakoby znovupoznávání sama sebe. Co jsem dělala jen pro to, že jsem to někde viděla, a co fakt dělám sama od sebe.

 

April is the Earth month. Happy birthday, Earth. We live on the most beautiful planet everrrr.

Sunrise energy on film, when most of the world was asleep.

Colours like no others. Sea as calm as my soul.

#Hurghada #35mm #minoltax700 #kodakcolorplus200 

Jonáš by už měl naskočit do vzdělávací instituce jménem školka, alespoň jak jsem tak pochopila z nátlaku svého okolí po jeho 3.narozeninách. Tady víc než kdy jindy začínám pociťovat pravdu, která se skýtá v této větě:

Každé dítě je jiné.

A třeba konečně dojdu i do bodu, kdy zvládnu v mateřství používat intuici! Protože ta moje mi teď dává stopku. U dětí je dneska ta nepříjemnost, že lidi je rádi srovnávají a škatulkujou, a nemají rádi, když je někdo mimo tabulky. Ano, většina dětí už touto dobou mluví, je bez plenek, a jejich jedinou starostí je hledání kamarádů na hřišti. A pak jsou děti, které strávily poslední dva roky v bolestech a neustálých změnách, a které potřebují ještě nějaký čas na stabilizaci a čas s rodiči navíc. A je to v pořádku (poznámka pro mě). Ach to pouštění kontroly, moje věčné téma...

Po krátkém návratu na sociální sítě, abych se přesvědčila, jak moc toxické a závislostní to pro mě dokáže být, si zase existuju ve svém vlastním vzduchoprázdnu a je mi v něm celkem fajn. Během těch pár týdnů návratu na IG jsem narazila na tento fajn článek . Vzdělávání je teď moje velké téma. A cítím se z toho nějak pod tlakem. Tolik možností. Za nás byla spádová základka dva bloky od domu a nazdar. Zdaleka ne všichni máme na tohle období šťastné vzpomínky. Mít možnosti je fajn a určitě žijeme v úžasný době. Ale těch možností je tolik.. školky státní, soukromé, lesní, volné, waldorf, montessori.. Věděli jste, že když nenaskočíte do montessori školky, nemůže pak většinou Vaše dítě chodit do montessori školy? Protože prý nemá dostatečně vštípené montessori principy... Je to, že se pro něco musíme rozhodnout a u toho už zůstat ve vážně útlém věku dítěte, dobře? Já nevím. Teď mám dítě zrovna ve fázi, že se chce jenom koukat na televizi nebo si hrát s autíčky na nehody. Dřevěný rozvojový hračky ho i přes moji snahu nezajímaj, a prohlížení knížek taky ne. Tak ze všech těch zdrojů a jiných "chytrých" maminek na internetu mám pocit, že jsem to už všechno stejně posr*la a je už pozdě... (jo, vím, že není)

"Follow your child" 

je montessori motto, a i když směrem montessori škol spíš jít nechci, tohle se mi moc líbí. Ale je pro mě strašně těžký pustit kontrolu nad tím, jak J tráví svůj čas. Proto vím, že ani homeschooling asi nemůže být naše cesta, protože sledovat svoje dítě, jak sedí celý dny u videoher mezitím, co jeho vrstevníci se drtí fyziku a chemii, by mě vnitřně asi zruinovalo. Jak pustit tu kontrolu? Jak přestat srovnávat?!

Vlastně tímhle asi chci říct jen to, že se cítím zahlcena a na rozcestí. 

Já jsem se školou nikdy neměla větší problémy, byla jsem hlavně v období základky jedničkář, ale ohlédnutím zpět to totálně zabilo moji kreativitu a nadšení pro věc. Dělala jsem věci, protože jsem musela, a to se stalo mým výchozím nastavením. Roky jsem strávila tím, že jsem chodila na koníčky, které mě ani nebavily, ale tak to prostě bylo. Chodilo se dopoledne do školy, a odpoledne na klavír nebo na volejbal. Až v období puberty ve mě konečně zacinkal nějakej zvoneček, že mě tyhle věci vlastně vůbec nebaví a ani mi nejdou, a ze dne na den jsem s nima skončila. A do teď je můj problém, co mě vlastně baví a mám potřebu ty ztracené roky vlastně dohánět. Taky jsem vyrostla v prostředí, kde člověk musel mít vysokou školu, nejel přes to vlak. A tohle já vím, že je něco, na čem u svých dětí nikdy nebudu trvat. 

Před pár týdny jsem znovu koukala na dokument Svobodné děti. Svobodné školy jsou strašně zajímavý koncept a třeba jich po Čechách ještě pár vyroste, do doby než J bude muset jít do školy. Je tohle cesta, kterou se chceme vydat? Upřímně nevím. Jsem ve fázi zjišťování informací, ale rozhodně to zvažujeme. Podpořit dítě hlavně v něčem, o co má samo zájem, mi dává největší smysl. Sama vím, že většina věcí ze školy mi v životě zatím byla úplně k ničemu. Školní docházka vznikla v době, kdy jiný přístup k informacím téměř nebyl a bylo třeba vychovat vzdělanou masu lidí, aby se zvýšila produktivita práce. Ale v době internetu, kdy se téměř přes noc můžeme stát odborníky na cokoliv, mi tolik hodin ve škole vlastně nedává smysl. A k opravdovýmu naučení se něčemu a pochopení něčeho je třeba ona v článku zmiňovaná vášeň pro věc. Bez ní je učení jen memorováním. Ach, kolik věcí jsem se ve škole učila jen zpaměti, aniž bych jim opravdu rozuměla.... Až příliš mnoho. A kde bych teď byla, kdybych měla místo toho prostor následovat svoje vášně.... To se už nikdy nedozvím.

Nevím, jak toto povídání zakončit. Psala jsem to bez ladu a skladu, jak mi to šlo pod prsty. Také u mě stále jede minimalismus a tak to pojďme zakončit malým chlubingem - takhle krásně jsem J po montessori vzoru uklidila herničku! 70% hraček vytříděno pryč a každodenní úklid značně zjednodušen. 

dort Mecháček

Docela si teď po ránech píšu, ale příspěvky zůstávají v konceptech, prozatím... a tak pojďme to ticho na blogu prolomit božím receptem na mecháček, který si chci touto formou pro sebe uložit na další oslavu. Recept jsem převzala od Máma peče doma a dost upravila našim alergologickým potřebám (bez vajec, bez mléka). Nechci se chválit, ale dost se povedl !! A já na pečení fakt jinak moc nejsem... 

Na těsto:

320 g špaldové mouky

3 g jedlé sody

špetka soli

2 "vejce" (4 lžíce rozemletých lněných semínek smíchané s 10 lžícemi vody, chvíli nechat zrosolovatět)

250 ml kokosového mléka

170 g třtinového cukru

100 g bio baby špenátu

100 g olivového oleje

Na krém:

2 plechovky kokosové mléka (ztuhlé, po pár hodinách v lednici. Já měla zrovna doma v lednici ztuhlé Vitasia litrové koko "mléko" v tetrapaku, a s ním to fungovalo taky, díky vysokému podílu kokosů ve složení..)

Ztužovač šlehačky (smeta-fix)

Tabulka vysokoprocentní čokolády (85%)

Do mixéru dáme olej a postupně do něj vmixujeme celý baby špenát. Dáme si záležet, aby byl opravdu jemně rozmixovaný. Smícháme zvlášť všechny tekuté ingredience a v jiné míse zvlášť ty sypké, mouku přitom pečlivě prosejeme. Smícháme obě hmoty a vlijeme do dortové formy, u které dno vyložíme pečicím papírem, stěny vymazávám kokosovým olejem. Pečeme cca 45-50 min na 175 stupňů. Po vychladnutí odřízneme/vydlabeme část vršku, z které si v mističce připravíme drobenku, která pak přijde na vrch.

Krém: tuhou část koko mléka vyšleháme se ztužovačem. Mezitím si rozpustíme v kastrůlku pomalu čokoládu. Necháme ji cca 10 minut vychladnout a poté vmícháme do krému. Dáme do lednice na pár hodin vychladnout, krásně ztuhne. A pak už jen stačí všechny vrstvy sesadit. Ovoce už je dovnitř i ven dle vlastního výběru a možností :) Dva rozkrojené banány fungovaly skvěle.. Dobrou chuť!

2024.

Sobota před sedmou ráno zapínám počítač s vizí příspěvku o roku 2024. Takový to, když vás ta myšlenka úplně vytáhne z postele a nedá vám spát. Jako za starých časů. Přede mnou horký kafe. Jako za starých časů. Počítač, který už soukromě téměř nepoužívám, nabíhá pět minut a musím ho ve finále restartovat. No, jako za starých časů..

Tento rok byl au. Nic moc. Jooo mohlo by být samozřejmě hůř, ale že šlo o nějakou hitparádu tady předstírat nebudu. Taky jsem přibližně v půlce roku přestala psát na blog. Většinou s těmihle věcmi přestanu vždycky, když je nejvíc rušné období a nějaké činnosti musím odfiltrovat na druhou kolej. O to víc mě potěšilo, když jsem teď ve statistikách viděla, že sem ještě i někdo chodí. Děkuju! 

Uplynulý rok jsem řešila víceméně jen zdravotní problémy. Všechno co jsem dělala, se točilo kolem toho. Léto jako by nebylo a bylo nejhorší za celý můj život. Proto se mi ani nechce tento příspěvek (jako tomu bylo jiné roky) rozdělovat na jaro, léto, podzim, zima. Všechno se prolínalo a jediné, co jsem pořád řešila byl ekzém. A pak stěhování. A pak zase ekzém. A pak zase stěhování... Od doby, co jsme se přestěhovali zpátky do Prahy jsem víceméně každý týden někde "po doktorech". Ten hrubý kontrast mezi fungováním zdravotnictví v rohu ČR a v Praze byl znatelný. Myslela jsem, že jsou to jen pomluvy, nebo že je to tak jen ve filmech, ale bohužel to byla i moje zkušenost. Zažila jsem arogantní chování a jednání z pozice moci - k pacientovi, který evidentně trpí - fakt gratuluju, paní doktorko... no v této ordinaci jsem byla poprvé a naposled, ale když máte v kraji přesně 2 kožní na výběr, můžou si bohužel takové chování asi "dovolit" a čekárna bude plná zoufalých lidí i tak. Pro dokreslení absurdnosti celé situace tak tato asi 3 minutová návštěva uvedené ordinace, která absolutně nic nevyřešila a mě neskutečně rozhodila, stála mou pojišťovnu (a daňové poplatníky) cca 5OO Kč (zjištěno v nárocích lékařů na moji péči za minulý rok - zjistíte na stránkách své pojišťovny). Až kožní v Praze mi dokázala dát správnou diagnózu a podat velkou pomocnou ruku, a zároveň měla v sobě špetku empatie, za což jsem neskonale vděčná. No v Praze prostě vše na jiné úrovni. Tohle byl velký faktor, proč jsme se rozhodli přestěhovat zpět, i když před rokem stěhování vůbec nebylo na pořadu dne. Tak jsem to trauma roku 2024 ze sebe dostala, a teď se pokusím jít alespoň trochu chronologicky :D

Ze začátku roku byl Jonáškův ekzém špatný, ale nic mě nedokázalo připravit na to, jak to bude vypadat na jaře. Na jaře to bylo hodně špatný, totální peklo - ať jsem dělala, co jsem dělala - a tou dobou jsem už začínala ztrácet sílu s tím vůbec něco dělat, a tou dobou jsem taky začala mít problémy já. Já, co jsem byla celý život zdravá, jsem začala mít neskutečně svědivou vyrážku po celým těle. Psychosomatika is a real thing. Fotky Jonáška, jak v té době vypadal, mě do teď děsí i ve snu a nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Hodně trpěl. Neskutečný nápor na psychiku nás všech, až jsem se z toho sesypala. V dubnu jsme se víceméně ze dne na den rozhodli, že odjedeme na měsíc k moři. Že to musíme zkusit. Díky bohu jsme mohli, oba pracujeme na dálku. A tak jsme strávili duben v Chorvatsku kousek od Splitu. Nepomohlo to vůbec a odjížděli jsme domů zničení a bez peněz. 

Léto bylo pořád velmi špatný. Jonáškův ekzém neustupoval, i když jsem myslela, že léto "bude jistota" - minulý rok se v létě najednou vylepšil, ale letos nikoliv... A já jsem se taky jen zhoršovala. Nedokážu ani popsat jak neskutečně svědivou věc jsem na těle měla. Jak podrážděná ta kůže byla. Byla jsem z toho zoufalá a napouštěla si vanu s mořskou solí i víckrát denně. To byla jediná věc, kde se mi na chvíli ulevilo. Jinak jsem se létem víceméně proškrabala. Převlíkala jsem povlečení od krve každý druhý den a vůbec nezvládala péči o malýho. Tou dobou u nás na několik měsíců bydlel můj táta, než se definitivně na důchod přestěhoval do Portugalska, a tak jsem měla díky bohu výpomoc s malým... Ale jak říkám, léto jako by nebylo. Celý rok jsme analyzovali, co by mohlo být spouštěčem našich problémů, a čím dál tím víc jsme začínali podezírat prostředí, kde žijeme... v podstatě jsme došli k podobnému závěru jako Tomáš Hajzler na svém blogu v článku "Ozdravný pobyt na venkově". Doporučuji přečíst. Chtěla jsem si míru škodlivin v domě a okolí nechat změřit, ale jediný odborník v ČR s těmi správnými měřiči odmítl přijet, že je to pro něj moc daleko.... Tou dobou jsme vážně začali pochybovat, že přestěhování zrovna do tohohle sice krásnýho koutu ČR, ale upřímně - totálního zapadákova, mělo nějaký smysl, a myšlenka na návrat zpět do Prahy začínala získávat reálný obrysy. 

A dům šel tedy do prodeje. Nevnímám to jako nějakou prohru, spíš jako lekci a kapitolu, za kterou zavíráme dveře. Zpátky v Praze jsme šťastnější, i když nemáme záhonky a les deset minut pěšky. Jsme asi prostě Pražáci?! Potřebovali jsme si to vyzkoušet, mysleli jsme, že život blízko přírodě a s velkou zahradou je pro nás, ale... hapiness is only real when shared. Že nám chyběli kamarádi byl taky velký faktor, proč jít zpět do Prahy. Nechali jsme tu celý život. Po návratu zpět jsem se snažila navázat přátelství tam, kde před třemi roky skončila. A jsem mnohem šťastnější v malým starým bytě, kde na ulici seženu cokoliv a vidím občas kamarády, než když jsem seděla ve velkým domě sama, nikoho neznala, a všude jsem musela jezdit autem. Ale každý podle svého gusta. A také to hlavní - ekzém se hlavně malému skokově vylepšil, když jsme vypadli z našeho domu... 

V srpnu jsme začali chodit na konzultace do IFMV Evy Hájkové a Honzy Vojáčka, kde jsme se konečně dočkali porozumění a velký pomocný ruky. Naše terapeutka je vyléčená ekzematička, její děti jsou také bez ekzému, tudíž pro nás fakt dobrej match. Teď po půlroce docházení můžu s klidným srdcem napsat, že tohle místo má zcela zásadní vliv na naše uzdravení. Ještě nejsme v cílové rovince, ale už máme našlápnuto dobrým směrem. Můj i Jonášův stav je o mnoho lepší a kdyby to už takhle zůstalo, tak je to docela ok, oproti tomu peklu v létě. Nečekala jsem, že jednou budu někomu platit za to, aby mě naučil správně jíst a vlastně i žít.

Samozřejmě to není zadarmo. Musela jsem změnit mnohé a hodně na sobě zapracovat. Hlavně na poli jídelníčku, za čisté doplňky stravy teď utrácím majlant, a velký kus práce byl na psychice, sebepéči. Každá matka malých dětí ví, že na tohle se špatně vytváří v denní rutině prostor, a každá pracující matka ne úplně zdravýho dítěte ví, že je téměř nemožný se "hodit do pohody". Ale pro můj stav naprosto klíčový faktor a museli jsme v rámci rodiny najít způsob, jak mi ten prostor poskytnout. Není to perfektní, a ani náš jídelníček, stále mám na čem pracovat. Ale i ty malé změny, které jsme zvládli implementovat už začaly nést svoje ovoce a oba jsme na tom mnohem líp. Předsevzetí na rok 2025 je jasné - ještě více vyladit celý tento systém, který povede k trvalému zdraví. Já se o tom někdy s odstupem času více rozepíšu, půlrok ještě není dostatečně dlouhá doba, abych mohla něco hodnotit. Jen můžu říct, že je nám rozhodně lépe, než když jsme neměli pomocnou ruku od IFMV. Taky to ale samozřejmě není zadarmo a víceméně veškeré naše peníze teď investujeme do zdraví. Ať už jde o snahu kupovat kvalitnější potraviny, o kvalitní doplňky stravy, kvalitní kosmetiku, návštěvy saun nebo fyzioterapie, minulý týden jsme si pořídili red light therapy.. a nebo třeba cesty k moři. Vše se teď podřizuje cestě za zdravím.

V létě jsme taky v mezičasí jezdili na naši chatu a dávali ji dokupy po loňské renovaci. Už to tam začíná vypadat k světu a moc se těším, že tam zase budeme z Prahy jezdit na víkendy. To víte, se zahradou jsme tam moc často nezavítali, protože jsme nestíhali obhospodařovat ani tu... A v září jsme byli na krásné svatbě v Trutnově, takže byl důvod zase po čase se hezky oblíct a použít makeup :D A také pozitivum změny jídelníčku - kila mi letěla dolů, z čehož jsem měla radost. Ušila jsem si dvoje šaty a Jonáškovi letní kalhoty. Šití je fajn. A konečně po letech snahy o dlouhý vlasy jsem si zase s radostí ostříhala mikádo a jsem spoko. 

V listopadu jsme podnikli druhou letošní cestu k moři a vyrazili jsme na dva týdny do Egypta. A začala jsem chápat, proč tolik ekzematiků nemá rádo Středozemní moře, ale miluje moře Rudé. Jak nám Chorvatsko v dubnu vůbec nepomohlo, tak Egypt v listopadu byl pravým opakem. Po prvotních ponorech, které víc bolely, než aby byly příjemné, se mi najednou jako mávnutím kouzelného proutku kůže strašně moc vylepšila. A odjížděla jsem s kůží k nepoznání a neskutečně odpočatá. Byl to vlastně první pořádnej odpočinek v tomhle roce. Pochopila jsem, že tahle lokalita je pro nás jako dělaná, a rozhodli jsme se si tu pořídil apartmán. Za pár týdnů si ho pojedeme převzít. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že v tomto roce prodám dům v ČR a koupím byt v Egyptě, klepala bych si na čelo, že se asi zbláznil. Zvlášť když teď zpětně čtu naše plány s domem a zahradou v loňském year recap haha... Ale takhle nějak se vyvrbil konec roku 2024, a za tři týdny budeme v Egyptě držet klíče od vlastního fungl novýho bytu. ...jakože WHAT?!

Aby ten konec roku nezněl tak pohádkově, tak vánoce byly v duchu tohoto roku - strávila jsem je nemocná s nejhorší chřipkou, co jsem kdy měla, a jako by nebyly... Tomáš 24.12. večer běžel do nonstop lékárny. Takže asi tak. 

Koncem roku jsem měla pocit, že je toho na mě strašně moc. Tlak na uzdravení, tlak na větší výkon, tlak na to být perfektní máma. A tak jsem na nějaký čas vypnula sociální sítě. Odinstalovala jsem si Instagram na měsíc. To ticho bylo fajn. Člověku se tak nějak vytříbí, co ho vlastně vážně baví a co dělal jen proto, že to viděl na internetu. A nefotila jsem každý detail s myšlenkou, že to hodím do Stories.... Byla jsem takhle dost spokojená, ale nakonec jsem si ho nainstalovala zpět. Myslím, že jsem si vytvořila určitou disciplínu a zvládnu tam už neviset hodiny. A hlavně, s některými kamarády je to můj jediný komunikační kanál a nechci o něj přijít. 

Tento rok jsem přímo obsesivně nakupovala knížky. Ne vše jsem dočetla a některé mám rozečtené měsíce. A kupička na přečtení je hodně velká. Takže na příští rok mám stopku, dokud nepřečtu vše, co jsem si pořídila. 

Přečteno za 2024:

Město v oblacích - Anthony Doerr

Jedno italské léto - Rebecca Serleová

Vynález jménem Bitcoin - Yan Pritzker

Potřebuji tvou lásku - Ross Campbell

Pravda o cukru - Jessie Inchauspé

Chcete peníze? Nechoďte do práce - Tomáš Kašpar

Očkování hrozba nebo záchrana - Tomáš Kašpar

Léto, kdy jsem zkrásněla - Jenny Han

Jak uvažují milionáři - Dexter Yager

Čas zpomalit - Tereza Škorupová

Zdravá střeva: Poznejte tajemství mikrobioty - Justin a Erica Sonnenburgovi

Nebe nad Kilimandžárem - Leah Bach

Černočerné srdce - Robert Galbraith

Ledový muž - Wim Hof

Mnich, který miloval kočky - Corrado Debiasi

Simplicity parenting - Kim John Payne

Všímavost a Já: Od sebeléčení k sebepřesahování - Jan Benda

Rozhovory s přáteli - Sally Rooney

V zajetí geografie: jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku - Tim Marshall

 

Se slunečnicema mám takovej zvláštní vztah... Nějak je v životě prostě potřebuju mít. Stejně jako volný košile. A volnost celkově. A kokosky. Prostě přes to nejede vlak.

Červenec 2024 a moje řádka vypěstovaných slunečnic. Minulý rok mi vyrostla jedna jediná, teď asi deset, příští rok už bych při podobným trendu mohla mít vlastní malý slunečnicový pole.