23. února 2024
21. února 2024
Čtyři podvečerní momenty z letního Arkansasu.
Rok 2024 je mimo jiné moje desetileté výročí od Ameriky. Při té příležitosti jsem zabrouzdala k sobě na disk... a páni, ty jsou retro! MILUJU je. Tak se tu sem tam objeví nějaký vzpomínkový post, protože ze všech mých zahraničních zkušeností byla tahle rozhodně ta, která se mi zaryla nejvíc pod kůži a nejvíc mě změnila. Ráda na to léto vzpomínám.15. února 2024
11. února 2024
V čem je můj život v neustálým chaosu a totálním maximalismu je focení fotek, respektive jejich množství. No, vlastně i to focení samo o sobě. Zrovna si zálohuju po roce a půl mobil. Je to porod, co si budem... ale už jsem to tak dlouho odkládala a plazila se po povrchu, že už jsem narazila na imaginární zeď, a odmítám se po ní plazit i nahoru, takže jsem se rozhodla strhnout pásku. Tři tisíce vyfocených fotek. Další tisíce v jiných složkách.. Minule, když jsem si mobil čistila, tak jsem po každým focení pečlivě vymazala všechno zbytečný a nechala jsem si fakt jen jednu dvě nejlepší fotky. Bože, to bylo boží! Jak se ty vzpomínky krásně prohlížely. Vydrželo mi to dokonce několik měsíců. A pak se to někdy zvrtlo. Myslím, že na dovolený na jaře. Bylo toho už hrozně moc k vytřídění, a pak jsem začala být pozadu a pak ještě víc. No a pak jsem se na to prostě a jednoduše vykašlala. A teď jsme tady.
Když si udělám jednoduchý výpočet, za každý den od poslední zálohy jsem údajně vyfotila nejmíň 6 fotek. Ale co furt fotím, když se víceméně nic neděje? "A vy si ty fotky pak někdy ještě prohlížíte? Není lepší si ten moment prostě užít?" povídala moje šéfová v bývalé práci. "Vzpomínky dobrý, ale těch fotek nesmí být nikdy moc." prohlásila jedna známá v mezichvilce při sběru kiwi na Zélandu. Já s nimi souhlasím, ale tohle je šílenej zlozvyk a únik a berlička, a ten mobil je pořád po ruce, a vejde se na něj každá blbost, tak co bych si toho Jonáška zase nevyfotila na tom stejným místě, kde už ho mám vyfocenýho desetkrát, nebo jak dneska hezoučky papá (určitě mnohem hezčejc než včera!). No myslím, že všichni tady tušíme, že by opravdu bylo lepší tam v ten moment být pro něj a s ním, než zírat do displeje, abych si ten obyčejnej krásnej a prchavej moment zachytila. Protože on mezitím zmizí a to, co zaznamenám, je už jen umělá napodobenina. A já tam vlastně radši chci být než nebýt!
Takže! Jsem se rozhodla. Chci míň fotit. Míň fotit na mobil. A radši si jednou za čas vzít zrcadlovku nebo analog. Vlastně bych se ráda dostala do bodu, kdy spíš nefotím než fotím. Kdy je perfektní moment a já jsem šťastná tady a teď a pro sebe a na pozadí nepřemýšlím o tom, jak si to nejlíp vyfotit na instagram. Kdy mám vážně z těch dovolených třeba jeden dva filmy fotek, pár desítek fotek a nazdar. A ty fotky jsou to, co se mně líbí, ne to, co se líbí instagramu. Asi potřebuju z toho instagramu na chvíli zmizet, dát si pauzu, abych přepsala tenhle myšlenkový vzorec, že fotím vlastně proto, abych si tam ty věci mohla dát. Vlastně bych radši znovu žila v tom momentu než na displeji, jako když jsme byli děti a nebyly mobily a všechno bylo nad nebe jasnější. Digitální minimalismu, to je to, co potřebuji.
9. února 2024
Tento týden bych shrnula asi slovy "přežila jsem".. Koukám na pracovní výkazy a po třech týdnech budu mít 2 dny volna v kuse - jakože real víkend! No hurá, to vyčerpání už bylo dost vyšponovaný a je to třeba jako sůl. Úplně nejvíc bychom teda (všichni 3) potřebovali někam k moři, tak na měsíc. Otestovat, jestli by to pomohlo. Já jsem přesvědčená, že jo, a ne jen Jonášovi, ale i nám všem na psychiku. Jedeme teď už dost z rezerv, fyzických i psychických. Nepamatuju si, kdy přesně, ale nějak jsme se dostali do rat race, aniž bychom si toho všimli. Tak nějak plíživě. Asi jako plíživě přišla inflace. Tomáš tvrdí, že si to teď nemůžeme dovolit. Pravda, rezervy se nám dost ztenčily, ale na co pak má člověk emergency fond, když ne na to, aby vzal svoje nemocný dítě k moři, když to potřebuje?
Kromě toho, že pracuju, chodím s Jonáškem na vycházky, neustále uklízím, čtu si o ekzému a všem co s tím souvisí, plánuju měsíc u moře a snažím se ho vymyslet budgetově, a v noci nespím, protože se malý drbe, tak nedělám nic moc zajímavýho. Nečtu (mimo odbornou literaturu) zajímavou knížku (jen nějaký románek z Itálie, který čtu už pomalu měsíc a děsně mě nebaví, ale chci ho už doklepnout). Nešiju, 2 projekty čekají na dokončení, ale mám nechuť k čemukoliv aktivnímu, když mám chvíli volna. Dneska jsem se ani nedokázala dostat za celý den z pyžama. Jela jsem tak i na poštu, kde samozřejmě bylo zrovna stopadesát lidí.. Moje nechuť vypadat jako člověk jde přímou úměrou s tím, jak moc se nevyspíme. Dneska 4 hodiny? Nechce se mi nic. Asi bych to klasifikovala jako takovou zimní depku. Nikdy jsem na tohle netrpěla a byla jsem ráda, že žiju v zemi, kde se střídají roční období. Letos mě ta zima už ale vyloženě s... protože vidím, jak malému něco na tomhle období prostě hodně vadí a je neskutečně frustrující vidět ekzém zase ve špatným stavu, když už to bylo tak dobrý.
A tak nějak pořád vymýšlíme, co s tím do budoucna, ale upřímně těch změn je a bylo za poslední dobu tolik, že nevím, jestli mám kapacitu na nějaké další.
Snad jste měli lepší týden!