Kdyby peníze nehrály žádnou roli..

Kocourek konečně usnul a já po několika dnech sáhla po notebooku. Už jsem se těšila! Ta závislost na sdílení slov a obrázků roste každým dnem víc a víc. Povídáme si s mámou na zahradě, v rukou horký hrnky kafe, nohy špinavé od hlíny ze záhonků, a já uprostřed mamky slov přestávám vnímat a přemýšlím o tom, jak dobře by teď vypadaly prameny jejích rozevlátých zahradou propraných vlasů vyfocené v záři pozdně odpoledního slunce. Podobné myšlenky mě prováděly vždycky. Před pár týdny jsem se svěřila Tomášovi, že mě hrozně mrzí, že si často nepamatuju, co mi kdo vypráví, ale vždycky naprosto přesně vím, jak jsem se v daný moment s tím člověkem cítila. Jak jsem vnímala danou chvíli, jako by tím šla zachytit navždy.. Jsem prostě snílek jak poleno. A pokud máte chuť rozkliknout dnešní příspěvek dál, uvařte si předtím horký čaj, voňavé kafe, otevřete sušenky - venku leje jako z konve, tudíž se to i jaksi patří - budete se totiž prokousávat dlouhým černobílým textem...

Tak kocourek už je zase vzhůru. To nebyl moc dlouhý spánek. Vždycky když neslyší nějakou chvíli naše hlasy, začne mňoukat a chce naši pozornost. Teď po probuzení má novou zábavu, kterou ještě neviděl - se zaujetím pozoruje kurzor a přibývající písmenka. Dneska je náš přesně čtvrtý den. Zvykl si hodně rychle a už teď je pánem naší domácnosti. Jednou zamňouká a všichni, co jsou poblíž, se seběhnou okolo - každý s jinou hračkou v ruce.

Strašně, ale strašně bych potřebovala vypnout. Víte, jaký typ vypnutí tím myslím? Být zavřená někde v lese, na pláži - kdekoliv, kde by nás vyrušovaly maximálně zvířata. Tomáš by mi uvařil velký kotel kafe, a zabalení v dekách bychom si dlouhý hodiny povídali o věcech. O takových těch maličkostech, ale i o velkých plánech. Nikde žádný internet. Usínali bychom ruku v ruce, s čistou hlavou.. Mám hrozně roztříštěný myšlenky. Chci všechno a chci to hned. Hlavou mi víří sto věcí najednou. Dneska chci udělat tohle, zajít tamhle a tamhle, půjdu běhat, uvařím si tohle podle toho receptu, vyrobím tohle, napíšu tamto.... ve finále si zkroušeně akorát tak lehnu s myšlenkami, čím začít, a nechám po sobě půl dne pobíhat kocourka. Večer jdu spát s pocitem, že jsem k ničemu. Že nic nestíhám, nic nezvládám a přitom jsem na to měla celý volný den. Znáte to taky? Prosím, napište někdo, že jo, jinak si budu připadat jako opravdu k ničemu.

Jednou nám při přednášce na vysoké jeden profesor vyprávěl o nějakém skandálu z mediálního prostředí, a že si kvůli tomu na pár dní založil facebook, aby mohl v diskuzích reagovat. Pamatuji si dodnes jeho slova jako komentář k sociálním sítím. "Já vás v podstatě obdivuju. Mozek vám zaplavují desítky zbytečných informací denně.... nechápu, že přitom můžete ještě vůbec něco vymyslet." Od tý doby nemůžu jinak, než si všímat toho, jak s prominutím vymletý mozek mám a jak unavená jsem, pokud prosedím u internetu několik hodin. Teď není řeč jen o facebooku, ale tak celkově o všem, co na internetu můžete najít. V jednu chvíli si vzpomenete, že se chcete podívat na to či ono a do pár vteřin je to před vámi. Dnešní doba nemůže být jiná, asi bych ani nechtěla krok zpět a žít bez všech těch možností, nicméně se až příliš často topím v přísunu informací. Jako člověk, co miluje vyhledávání inspirace a má účty na všech sítích, co můžete najít, za to ale sama sebe a svět nenávidím... když vím, že je mi nejlíp na chatě v lese bez vědění, co kdo dneska dělal, a že si pak daleko radši promluvím naživo, ty místa uvidím naživo, a proč tedy vše nezruším? Proč ty sítě vůbec aktualizuju? Něco tak pomíjivýho, nereálnýho... 

Blog je pro mě něco úplně jiného. Otevřu si ten, který chci. Píšu si na svůj to, co chci. Neexistuje místo, kde existují všechny blogy najednou, a to je právě krásný. Nesleduje se počet srdíček, nic takového tu není. Je to jen o člověku a o tom, jestli nás baví sledovat jeho životní cesta a jeho tvorba. Je strašně jednoduchý postovat na internet to, co lidé chtějí. Těžší je ukázat to, co v nás opravdu je. Sama se pořád hledám. Víte co mě děsí nejvíc? Že třeba nikdy v životě nenajdu sama sebe, nenajdu to, pro co se hodím. Vždycky si myslím, že už tam jsem, že jsem našla svůj klid, a pak se přenese bouře a všechno, co jsem do té doby vytvářela mi připadá strašně zpátečnické. Jsou tu nové cíle, nová já. A takhle to mám pořád dokolečka.

Nejčastěji jsem o takových věcech přemýšlela přes léto. Pro mě nový rok začíná vždycky v září. Mám to tak jednoduše vžité od první třídy. A nový rok znamená nová předsevzetí. Nové plánování. Nové přemýšlení nad sebou samým a kým ten rok budu. V dospělosti je takový nový čistý start také spojený s hledáním nové práce. Tím procházím právě teď. Je to o to vážnější, že už nejde o brigádu při škole, ale poprvé o nefalšovaný full time. Samotné pomyšlení na práci, kterou budu trávit většinu svého času mě děsí. Do teď jsem brala práci jako zdroj financí na cesty. Když bylo dostatek prostředků na účtu, jednoduše jsem skončila a vyrazila je procestovat. Teď mám už trochu vyšší cíle a chci denně chodit někam, kde mi to bude dávat smysl. Kde budu mít na konci dne dobrý pocit. Mám strach, že pro lidi jako jsem já na světě místo není. Jsem zásadně proti modelu odcházet z domu v sedm, vracet se v sedm, pak jít cvičit, protože mě bolí záda od celodenního sezení, a šup spát. Nebo ještě hůř, chodit po celém dni tak fyzicky unavená, že už se na nic nezmůžu. A další den nanovo. Tvrdá práce mi nevadí v momentě, kdy mi dává smysl, kdy má pro mě nějakou budoucnost a nebo tím někomu pomáhám, což mě činí asi nejvíc šťastnou. No zatím jsem ještě nenarazila na tu správnou pro mě, a za celý týden jsem nedokázala odpovědět na jediný inzerát. Pomalu se bojím kamkoli poslat svůj životopis. Bojím se, že to bude další zklamání..

"Míšo a kdy ty v tý práci teda budeš končit?"

"Na konci srpna."

"Ježišikriste, a co pak budeš dělat? Vždyť sis ještě nenašla nic dalšího. Co pak budeš dělat? Musíš si najít něco reálnýho... na žádný fotografy a podobný...to je k ničemu. Kvůli tomu jsi nestudovala."

Moje maminka umí být super podpora, viďte?

Včera jsem si před sebe položila dva čisté papíry. Na jeden jsem napsala povolání, která mohu dělat kvůli vzdělání nebo zkušenostem. Na druhý ta, která by mě lákala. Diametrálně se odlišují a já jsem byla v koncích. Pak jsem ale narazila na video: co bych dělala, kdyby peníze nehrály žádnou roli? Odpovědět na tu otázku mi trvalo jen chvilku. Tak jednoduchá věta a zároveň věta, která má sílu změnit život. Věta, kterou jsem potřebovala slyšet před šesti lety, když jsem se po střední rozhodovala co dál. (Mimo jiné tahle úžasná slečna natočila i video o tom, jak se nezamotat do sociálních sítí, a spoustu dalších. Pokud jste jen trochu jako já, budete její kanál milovat.)

"Alicja, I think there is something wrong about a person who is doing something that he doesn´t like."

"Misa but what about saying that you are a photographer, and in the meantime you make money with doing something else?"

Pár slov z mojí oblíbené edice "silná slova od krásných kamarádů".

Kocourek se mezitím několikrát probral, chvíli jsme si hráli, a zase šel spát. Další věcí, o které jsem chtěla napsat, je, že mám pocit, že jsem konečně našla svoje blogovací já. Zní to blbě, viďte? Pořád jsem pojímala blog jako něco hrozně důležitýho. Vždyť to vidí cizí lidi přece, můžeš ze sebe vytvořit, koho chceš! Hrozně jsem přemýšlela, co přesně sdílet (to nejspíš nebylo vidět..), a nejprve to byly jen fotky. Po čase fotky, ale i sem tam pár slov. Až teď, a možná to bude znít hodně směšně, jsem došla k názoru, že mě nezajímá, jak to bude vypadat. Nezajímá mě, co si bude myslet tamhle kolegyně XY z práce, až si to přečte. Nejlepší prostě je sdílet to, co já chci, nehledě na to, co očekává svět. Asi poprvý v životě je mi jedno, jestli to tu někdo bude číst. Sama vím, že když mám náladu, hrabu se cizími blogy, i když nemají absolutně žádnou propagaci, a daný lidi vůbec neznám. Přestává mi bavit plánovat, chci prostě bejt real a nemít blog jako druhou práci. Poprvý v životě mě zajímá né názor okolí, ale můj vlastní názor a snaha být lepší, než jsem byla včera. Unavuje mě pokoušet se o propagaci sebe a svýho blogu na instagramu, kdy po lajknutí stovky cizích příspěvků oni olajkují na oplátku něco vám. Někdo vám dá follow a poté, co mu to oplatíte jste u něj v mžiku unfollow. O čem je tenhle absolutně vymyšlený svět? Je mi z toho často k pláči, z toho kolik promarněný energie sem lidé vkládají, kolik já sama už do toho vložila... čas, který mohl být stráven produktivněji. Kdybychom takhle dali dohromady čas všech lidí, kteří se instagramu věnují, určitě bychom za něj dokázali vyčistit celou Indonésii od odpadků. Nebo vyřešit nějaký jiný problém, který skutečný svět, ve kterém žijeme, má. Mimo jiné, věděli jste že existují firmy, které na instagramu lajkují pod vaším účtem, a sbírají vám za to followery? A lidé jsou za to ochotni zaplatit.. Připadá mi to nadmíru smutný, že se dnešní svět točí kolek liků a followerů. Kdyby pro mě normální instagrameři (=real person, né firma) nebyli zdrojem velký inspirace, už bych dávno zrušila účet. Kvůli takovým lidem tam chodím: 1. těm co dělají něco zajímavého, jsou na zajímavém místě a sdílejí to online, 2. fotografové a jiní kreativci, jejichž práci miluju, 3. kamarádi, kteří jsou daleko a alespoň takhle můžu být součástí jejich života... už jsem zase zpět u těch sociálních sítí a už se do nich opět pěkně zamotávám...

Občas mi připadá, že si protiřečím, že se točím v kruhu. Možná jo. Možná se někdo zasměje, a mě je to asi poprvý v životě úplně fuk. Trochu teď váhám, jestli postovat, nebo ne. Ale jo. Máte to tam. Hezký zbytek dnešního propršeného dne a přála bych vám, abyste nebyli takový citlivky, co všechno řeší, tak jako já! Někdy je to na zbláznění..

San Francisco.

SAN FRANCISCO, část dvě! 

Druhý den jsme prošli takovou tu klasiku, kterou musí v SF vidět každý, kdo je tam poprvé. Hned ráno jsme hledali takovou tu klikatou silničku (Lombard street), která je mimochodem akorát plná turistů, kteří se všichni pokoušejí vyfotit strašně cool fotku, na které samozřejmě nejsou žádní lidé, přičemž výsledek je, že se tam každý předbíhá s foťákem v ruce a fotí si selfie, což trochu kazí celkový dojem. Mnohem krásnější mi po pravdě připadaly všechny okolní ulice. Sice se netopily v záplavě květů všech možných barev, ale byly krásně prostorné, dlouhé, bez lidí! a prostě se jen tak šinuly z kopce na kopec. To, že je SF rozložené na několika kopečcích, je fakt unikátní a kouzelný.

 

Pak jsem tam tak bloudili, až jsme se zabloudili k přístavišti a odtud jeli autobusem ke Golden Gate. Není to moc barvitý vyprávění, ale já si popravdě odtud moc věcí nepamatuju :D

Golden Gate Bridge ohromí asi každého. Fotila jsem ho od té doby, co jsme ho poprvé z dálky viděli, a pak samozřejmě na místě, takže ho mám na fotce asi tak sto tisíckrát. Mrzí mě, že byl jasný den. Nevyvedly se žádný takový ty san franciský mlhy, kdy nevidíte na vrchol stožárů a na druhou stranu mostu. Člověk holt nemůže mít všechno hehe. Došli jsme přesně do půlky a pak jsme zamířili zase zpět. Je neuvěřitelně dlouhý! Kdybychom měli ještě třeba další den, ráda bych se prošla podél pobřeží dál k oceánu. Tuším, že je tam nějaký hike až na pláž. Snad někdy příště..

windy place

Čas nám nepřál a pomalu se blížil večer. Ostatní vyrazili do centra a já s Ivčou jsme ještě chtěli na Alamo square. Věděli jste, že je to oblíbený park Olsenek? Vím to z neprůstřelného zdroje typu Joy nebo Cosmopolitan! Ne že by to bylo nějak důležitý, jen jsem si na to teď vzpomněla. 

Busem jsme vystoupili někde, o čemž jsme si mysleli, že je hodně blízko, ale ještě jsme si pár bloků prošli pěšo. Ale komu by vadilo procházet se kolem těch božích domečků? Když jsme dorazili na místo, zrovna zapadalo slunce. Jak jinak. V tomhle timingu jsem dost dobrá! 

Chvilku jsme nasávali atmosféru a pak jsme ještě v centru trochu nakupovali, než nám všechno zavřeli. Měli jsme důležitou misi, šaty a boty do kasina ve Vegas! Povedlo se - samozřejmě v Rossu (=obrovský několikapatrový obchod natřískaný zlevněným zbožím všemožných značek, jinými slovy ráj shopaholiců!). Myslim, že Ross bych dala do seznamu TOP 10 věcí v Americe (kdybych nějaký takový měla). Nakoupila jsem tam fakt poklady. 

To jsme ještě nevěděli, jak to ve Vegas chodí, a že opravdu není potřeba lodiček… :) o tom zas příště!

Czech countryside

Všechno je to o světle a o momentu. Malá pauza od cestovních historek v podobě fotek, které vznikly během těch několika volných chvil za poslední měsíc. Začínám se znovu zamilovávat do fotografie jako takové. Do fotografie bez úprav, té která zachycuje daný okamžik takový, jaký je. Vytáhla jsem po dlouhý době svýho staříčka kanoňáka a miluju to, co umí! Tahle série představuje venkov v Čechách tak jak ho znám a vnímám já.

Flowers in my head when in San Francisco

Další zastávkou po West Coast bylo samozřejmě San Francisco. Pamatuju si odsud snad jen to, že jsem byla pořád ospalá a že jsme jedno odpoledne strašně dlouho nakupovali v Rossu. Jo a taky, že se mi splnil největší sen! Taková drobnost. ..

Ani Vám neřeknu, jak dlouho jsem snila o návštěvě San Francisca. Datovala bych to asi tak od narození, plus minus. Při plánování mě mrzelo, že jsme si na něj mohli vyhradit pouze jeden a půl dne. Ta půlka byla po brzkým ranním přejezdu z LA, takže si asi dokážete představit tu únavu. 

V San Fran byl strašný problém ubytování. Myslím tím nějaké cenově alespoň trochu přijatelné. Přímo ve městě nešly ceny pod 50-60$ za noc. To se nám moc nechtělo. Nakonec jsme hledali v okolí té zátoky, která je kolem. I tam byl problém najít vůbec něco trochu levnějšího, hledali jsme všude možně. Na Airbnb nebyl čas a Couchsurfing jsme nechtěli, protože jsme si chtěli jít městem podle sebe. Nakonec jsme bydleli v jiném městě přidruženém k té San Fran oblasti, odkud jelo metro až do centra. Ubytováni jsme byli v motelu. Když říkám motel, myslím tím přesně takový ten motel s obří rozvrzanou postelí, starou televizí, žaluziema a předzahrádkou na zaparkování jako z Thelmy a Louise. Bylo to boží! Když pominu fakt, že jsme se v pěti mačkali v pokoji pro dva, ale na to jsme už tak ňák byli zvyklí. Jak z jinýho století, na recepci nějaký podivím, který by si rovnou mohl střihnout hlavní roli v béčkovým westernu.

Odpoledne jsme vyrazili jen na takovou obhlídku. Kousek od nás byl trh, tak jsme tělo pro změnu potěšili nějakými těmi vitamíny. Cestou k metru už byla ulice plná domečků pro panenky a já byla v sedmým nebi. Opravdu tam jsou. A všude! (Na fotce je ten úplně první, který jsem tam viděla.)

Ve městě jsme se vydali ulicemi směrem někam k přístavu. Tak nějak bez cíle. První co mě překvapilo bylo kolik je v centru mrakodrapů. V New Yorku, Chicagu ok, ale tady mezi těma barevnýma domkama? :D Po chvíli jsme úplně náhodou přešli bez povšimnutí takovou tu slavnou tramvajovou ulici… s tím, že se druhý den v klidu vrátíme a projdeme se po ní. No už jsme ji druhý den samozřejmě nemohli najít, jak jinak. Taky nebyl čas. Ten den a půl je na takový město fakt málo.

 

Zabloudili jsme se do čínský čtvrti, která byla úplně boží! Byla jsem nadšená. Kdybych v SF bydlela, byla bych tam pořád. SF stejně zůstane takovou mojí srdcovou záležitostí a vysněným místem, kde bych chtěla žít, protože prostě oceán, tyhle různý čtvrtě, viktoriánský domečky a hlavně ty mlhy! Miluju na tom městě všechno.

A protože tento příspěvek postuju po mobilu (stěhovali jsme se a internet tu bude zapojený až příští týden a já nemám ráda, když blog dlouho stojí bez příspěvku) a mám na jeho publikování velmi nízký počet megabytů :D tímto bych to pro dnešek zakončila. Takže i San Francisco, stejně jako zatím každé místo roadtripu, zůstane rozděleno na dvakrát. Nějak se vykecávám, že jo?

Stories from L.A.

Pokračování vyprávění ze City of Angeles! Každý večer jsme šli na párty do rána. Do teď nechápu, jak jsem tou dobou mohla ještě fungovat, zvlášť potom, jak akční bylo San Diego. Taky už jsme začínali mít menší hádky v partě, což náladě na další cestování moc nepřidávalo. ..

Takové situace většinou řeším tím, že uteču. Což jsem dělala i tam. Prostě se sebrat a jít si sama po vlastní ose. Šla jsem tak jednou sama na tu pláž (viz minulý příspěvek) a další den zas sama do Warner Bros studií. Večer jsme se zas všichni sešli a všichni jsme byli spokojení, že jsme viděli a zažili to, co jsme sami chtěli a všichni trochu vychladli. Ve městech to šlo hladce, horší to bylo, když jsme si půjčili auto a několik dní jsme cestovali národními parky… (k tomu se dostanu snad za takový dva tři články). Před cestou nás ani jednoho nejspíš nenapadlo, jak máme rozdílný povahy a že každý máme jiný představy, jak chceme svoje vysněný cestování po US strávit. Někdo nakupováním, někdo jiný s drinkem na pláži, další zase chce vidět na každým místě co nejvíc…. Pět lidí a pět odlišných povah. Na konci toho společnýho měsíce jsme se nenáviděli a už jsme se nikdy nechtěli vidět :D (jo u některých to tak i dopadlo :D) Ono se nikdy nemá moc tlačit na pilu, a jak mi jednou řekla moje kamarádka v Turíně: „If you don´t like something or some place, you leave! What is the point of staying?“ A milionkrát si teď říkám, že jsem se měla sebrat a cestovat sama, ale v tu chvíli jsem to neudělala a tak už teď nemá cenu se tím užírat. I přes všechny problémy mám krásný zážitky a nenechám si je sebrat nějakým Co by bylo kdyby se stalo tohle nebo tamto.. A na závěr odstavce ještě ocituji jiného turínského kamaráda :D s kterým jsme se o tom bavili, a který říkal, že má stejnou zkušenost a od tý doby cestuje jen s těmi nejlepšími kamarády nebo úplně sám. To je podle mě taky jediný možný recept na dobrý roadtrip!

Naše noční výlety po LA byly legendární! S Anetkou jsme se takhle jednou sebrali a naštvání na zbytek skupiny přepili v první samoobsluze flaškou vína, kterou nám pán prodavač ochotně otevřel a zabalil do papírový tašky. Já na něj koukala, proč to jako dělá, a pak mi došlo, že se v USA nesmí pít na veřejnosti… pořád jsem na takový drobný detaily zapomínala, protože jsem byla zvyklá, že v mojí zemi se může všude všechno. Tak jsme si tak stály na chodníku slávy, kolem nás proudily davy a my v ruce tu papírovou tašku. Strašně nám to seklo (aspoň si to myslíme :D) …a prostě tahle noc byla legendary! 

 

Ve zkratce: nejdřív se s náma začal bavit nějaký týpek, který jednal tak rychle a trhaně, že musel být na drogách, že nám ukáže night life, tak jsme dopili a vyrazili do prvního klubu, tam na parketu tanečnice v šik ohozech jak z Flashdance, mezi které bych si v životě se svým pohupem v bocích, který považuju za vrchol tance, nikdy netroufla. Sexy a přitom nenucený a všichni jako by ten talent měli odjakživa. V tichosti jsme si vypili svůj drink na baru a týpek se ztratil. Venku nás sympatickej pán s limuzínou svezl po Walk of Fame a dal nám zadarmo nějakej drink. Prostě dokážete si to představit, že si jedete limuzínou po Hollywoodu? Nevěřila jsem, že je to skutečný. Pán čekal jen na klienty, který byli v baru, a tak měl čas nás tam trochu povozit. Přiznejte, myslíte že s českou povahou by tohle pro vás nějakej řidič limuzíny udělal? Pán nám vyprávěl svůj životní příběh, jak se do Hollywoodu dostal a proč dělá to co dělá. Miluju podobný rozhovory, vždycky je strašně inspirativní poslouchat od starších lidí o jejich životech. Později jsme se posunuli o klub dál, kde se stála fronta na vstup, ale nepamatuju si, že bysme ji stály. Taky si nepamatuju, že bych cokoliv tu noc někde platila. Najednou jsme byli uvnitř, kde byla tma černo a Anetka tvrdila že nahoře hrál Snoop Dog. Co já vím že jo, třeba jo! Chvíli jsme se tam ochomýtali načež nás vyhazovač poslal k jednomu stolu se slovy Free drinks, free drinks a absolutně nás odmítal nechat tancovat na prázdným parketu. No free drinks tam byly, pak tam taky byly růže za milion dolarů a pak jsme najednou seděli v hotelovým pokoji plným šíšy, drinků a arabášů. Najednou jsem si uvědomila, že koukáme obě opilý v přítomnosti asi deseti kluků na tancující a zpívající ženy v burkách  v televizi, a v jednu chvíli mě osvítil duch svatý a řekla jsem že jdeme. Na ulici jsme došli asi dvě stě metrů a z nějakýho okna na nás mávali kluci, ať jdeme za nima. My že nee a šli jsem dál a asi za deset vteřin jeden z nich seběhl na ulici. V jejich bytě byl výhled na Hollywood sign, několik modelů a taky vím že tam byly drogy. Ty bych si nikdy nikdy nevzala a taky jsem to neudělala! Pamatuju si, že jsem pouštěla na plný pecky Mandrage z youtube, pozorovala Holywood a říkala si, jestli se tohle opravdu děje nebo jestli je to sen. Táhlo na nějakou čtvrtou pátou ráno. Podruhé mě osvítil duch svatý a šli jsme směr hostel. Tam jsme se nějak přimotali do kuchyňky, kde nám nějaký kluk uvařil hamburger, za který bohužel nechtěl říct jen děkuju. Potřetí nás ochránil duch svatý a zdrhli jsme mu na naše patro, kde už jen vím, že jsme se váleli smíchy po zemi a pak temno a další záblesk až ráno. Nevěřím, že jsem vám to tu fakt převyprávěla. Prosím nesuďte mě, vím že polovina věcí tu noc byla blbost největší. Ale žádná dobrá historka přece nezačíná tím, že někdo sedí doma na zadku a nevytáhne paty z domu!

Důkaz z limuzíny, protože z vyprávění by mi to nikdo nevěřil

Z jiného soudku! Výlet do Warner Bros studií, kam jsem samozřejmě měla perfektně zjištěnou cestu haha.. První pokus dopadl tak, že jsem nejdřív šla asi hodinu pěšky ulicemi neznámý strany LA, protože jsem vystoupila z autobusu moc brzo, a nakonec jsem dojela do Universal Studios! Ono označení "Movie studios this way" může docela mást. Byla jsem na sebe fakt naštvaná, že jsem si předem nezjistila cestu atd. Ono se může zdát jedno, do jakých studií v LA jdete, všechny jsou úžasně vybavený a všude budou krásný prohlídky, ale chtěla jsem přímo do WB, protože Harry Potter, Přátelé a Pretty Little Liars! Když už jsem tedy byla před Universal studios, trochu jsem se tam porozhlídla, dala pár fotek před logem, strašně se mi líbila Ponožkárna! A skočila jsem si na kafe do kavárny Forrest Gump. Cenu za kafe Vám ani radši nebudu říkat, ale byla tam wifi a tu jsem nutně potřebovala ke zjištění cesty. 

Na druhý pokus jsem někdy ke třetí hodině konečně dorazila do Warner Bros! Prohlídky končily cca v pět, takže úplně né že bych tam měla rezervu. Nicméně lístky se mi podařilo koupit a o půl hodinky později už jsem seděla se skupinkou dalších turistů v pojízdným golfovým autíčku a vezli nás branou do světa filmu! V podstatě z toho co jsem viděli, tak se filmový studium skládá z několika postavených ulic pod širým nebem, které se podle scény a filmu upravují a přestavují, taky tam je umělý rybník atd, a zbytek studios tvoří obří hangáry, který se na natáčení pronajímají. Jeden hangár, v kterým byly naskládaný všechny vnitřní prostory Pretty little liars jsme si mohli projít. Bylo zvláštní vidět pokoj, který zám z obrazovky, který má jen tři stěny, okna vedou do stěny a místo stropu visí milion šňůr a světel, a přitom na obrazovce působí tak reálně! Jinak většinu, co jsme si mohli prohlídnout byly výstavy, třeba rekvizity z Harry Pottera nebo Batmana. Taky jsme nakoukli do kavárničky z Přátel. V Harrym Potterovi mi Moudrý klobouk postupně přidělil jako kolej Mrzimor, Zmijozel i Nebelvír, než mě paní dokázala s mým napůl funkčním mobilem vyfotit. Nejsmutnější byla figurína Dobbyho tak jak umřel :/ Prohlídka za ty peníze fakt stála, protože trvala přes dvě hodiny a viděli i slyšeli jsme fakt hodně zajímavostí. Na konci jsem v shopu neodolala Nebelvírský šále a celá štastná a ukrutně hladová jsem večer jela zpátky do hostelu.

Fotodokumentace z Warner Bros (většinou se fotit nesmělo, zvlášť tam kde se natáčelo,ale aspoň něco):

 

 

Další zastávkou bylo San Francisco. Pokud si to dobře pamatuju, jeli jsme nočním autobusem a bylo to nějakých šest sedm hodin cesty…  

(Omlouvám se, ale fotky z mobilu, které jsem ten den a noc pořizovala byly tak nekvalitní, že jsem se ani neobtěžovala je nějak upravovat.)