10. prosince 2023



Ušila jsem si mikinu. Mám z ní vážně radost. Přes prvotní nezdary (zahrnujíc ušití prvního švu, který se z mě tehdy neznámýho důvodu okamžitě rozpáral a vzteklého odložení projektu na pár týdnů k ledu, nebo spamování Jitky instagramu, že se na to už asi vy**ru a co mám sakra dělat) jsem ji nakonec zdárně dotáhla do konce. Joo, první šití z pružné látky bolí. Výsledek dopadl nad očekávání. Mít na stroji ještě overlock a mikina je jako z butiku. (Není nad skromnost.)

A tak jsem si ji párkrát cvakla ve sněhu na zrcadlovku. Třikrát samospoušť na kontinuální snímání 10 políček a vznikly z toho docela hezký fotky.




Namalovala jsem další lesní scenérii. Přibližně dvě hodiny flow. S rozhovorem s Tomášem Hajzlerem v uších. Obraz jsem pak už zakončila ve volném stylu a nazvala ho hotový. Patlání barev je moje oblíbená aktivita. Malování tužkou není nic moc, ale jakmile mě někdo nechá míchat si barvičky a hrát si s nima, jsem jeho tělem i duší.

Čas předvánoční miluju ze dvou důvodů. Těším se na to, jestli vyjdou bílé vánoce, protože miluju sníh, a v zimě nám jde ráno do obýváku boží světlo. V jiné roční období vychází slunce za domem a my ho nevidíme. A taky mám nějakým masochistickým způsobem ráda ten tlak a snahu všechno stihnout, než budou vánoce a nový rok. O poklidném období nemůže být řeč, i když se každý rok vážně snažím. Většinou to ale dopadne tak, že když to vypadá, že bude nějaká časová mezera, tak ji místo hození nohou nahoru a sledování filmů, nebo co tak lidé před vánoci dělaj, vyplním nějakou další činností, co by bylo fajn dodělat. Takže třeba včera jsme jeli pro sádrokartony do dětského pokoje, protože by bylo fajn, kdyby byl hotový na vánoce. Máme na to 2 týdny a v podstatě začínáme. Vždycky, když se online odmlčím, tak se většinou na něčem větším pracuje. 

Četla jsem teď Námi to začíná od Colleen Hoover a upřímně - po dlouhý době knížka, která mě nebavila. Po Malým životě a dalších hlubších příbězích je těžký procítit na hlubší úrovni románek. Nic moc to ve mně nezanechalo, a na pobrečení jsou na scéně podle mě úplně jiné příběhy, ale každému podle jeho gusta.. Chtěla jsem si před vánoci nechat prostor na jeden díl Harryho Pottera.. tradice.. ale asi to nevyjde. Mám teď rozečteno víc knížek a z knihovny na mě navíc čeká 700 stránkový Anthony Doerr a toho si nemůžu nechat ujít. Město v oblacích. Za Pottera poměrně kvalitní náhrada.



 


První sníh je láska. 

Stíny, které vrhá východ slunce na naše stěny, jsou láska. 

Jonášek poprvé ťapkající ve sněhu je největší láska.





The autumn of five years ago. Life moved on a different axis. The fall before Zealand. The expectations, the hungry travelers ready to go. The goodbyes as well as the new exciting beginnings. Life won´t stop for others back home even though yours is being challenged to the edges. The romance of fall in Prague before we left for who knew how long. This was sweet. 

Our first film roll on half-functional old Olympus 100, which I inherited from my childhood, and half the pics was gone forever when I accidentally opened it. Life happenes. Wouldn´t want it any other way.
#35mm 

18. listopadu 2023



V listopadu většinou zpomalíme, ať chceme nebo ne. Když začíná být mezi čtvrtou a pátou tma, Jonáš spí a já čtu stránku za stránkou. Když jdeme s Jonášem po ulici a on mi začne něco v dáli ukazovat.. já si myslím, že ukazuje na dům před námi... "nene, tady ještě nebydlíme".. a za chvíli si všimnu duhy na obloze, na kterou ukazuje. Ten dětskej úsměv po projetí velký louže! Jak si Jonáš chce sníst celý jablíčko a prostě se zastaví uprostřed stezky, aby to udělal. V dešti. Nedělá v tu chvíli nic jinýho - prostě jenom jí jablko, v dešti. Je to vážně podzimem nebo mateřstvím, že mám takovýhle myšlenky? Klasicky bych samozřejmě ráda den natahovací nejmíň o pár hodin, poněvadž nestíhám vůbec vše, co bych ráda, ale v tuhle moji životní fázi to prostě není na pořádku dne a je třeba to přijmout. A já už to přijmula. A taky jsem začala pracovat a tudíž s ním netrávím většinu večerů. Ale vidím, že Jonáš mnohem víc ocení, když jsem s ním vědomě hodinu, než když jsem s ním celý den napůl, a většinu času odbíhám k mobilu, aby mi něco neuteklo. Fakt neuteče, svět plyne i bez mojí přítomnosti na sítích a jediné, co mi může utéct stojí přímo přede mnou a má asi 90 centimetrů... a já si toho času s ním vážím každým dnem víc a víc, když ho teď mám kvůli práci zas o trošičku míň.

Paradoxně teď umím nějak líp nakládat s časem a došlo i na šití. Když jsem objevila kouzlo šití, už si v normálním obchodě nevyberu. Miluju to, líbí se mi střihy na všechno a všechno chci postupně objevit. Leží mi tu látky na 3 projekty a na další 2 jsou na cestě. Někde v pořadníku za kousky z Burdy je taky Daydream dress od Criswood sews. Mám ráda tu pomalost, tahle činnost nejde zrychlit, nejde uspěchat. Musíte si na zemi odklečet ty hodiny kreslení, špendlení a střihání, než dojde na samotné šití na stroji u stolu. Zrovna dnes jsem se pustila do první mikiny. A další budou rovné minimalistické šaty na vánoční večírek. Bude to první projekt ze semiše a teď vlastně vytvářím první projekt z teplákoviny. Všechno je pro mě pořád u tohohle koníčku "poprvé", protože je toho jednoduše tolik, a to mě baví. Na zkracování záclon do francouzských oken v obýváku jsem zlomila 2 jehly. Tu druhou v úplně stejný moment, jako první. Nepoučila jsem se. Kopíruje to celý můj život. Musím do téže řeky vstoupit víckrát a nechat se znovu semlít, než dám věcem skutečně vale. No co, každý jsme nějaký a mohla bych mít horší vlastnost.

Po Malém životě jsem začala číst Marlene a po ní románek od Colleen Hoover. Pomalu pryč od geniality zpět k všednostem. Těžko si představit knihu, která mě dokáže víc semlít (ale nechám se v budoucnu ráda překvapit!). Námi to začíná je pokračování Námi to končí a to jsem nečetla, ale to už je tak nějak můj zvyk - číst knihy v řadě napřeskáčku. Taky jsem začala ve volném čase číst Respektovat a být respektován a díky tomu jsem objevila vydavatelství Peoplecomm a Tomáše Hajzlera. Opět se u mě hlásí o slovo minimalismus ve všech svých podobách a já se mu nijak nebráním. Je krásný, když si člověk dovolí být zase o trochu víc svůj. "Škola mě tý hravosti zbavila a já se k tomu dopracovala znovu až teď po letech. Znovu jsem zjistila, že se můžu učit cokoliv na světě a říkala jsem si úplně wooow! Můžu cokoliv! Nemusím dělat to, co se očekává.."

Přemýšlím, jestli si nepořídím podobný zamykací box, jaký doporučuje ve svým videu Nate O´Brien. Podle statistik jsou nejzávislejší skupinou na mobilech ne teenageři, ale matky na mateřské. I feel this hard, baby. Cítím, že ten problém mě začíná přerůstat a strašně rychle ve dnech velký únavy a psychickýho vyčerpání sklouznu k rychlýmu dopaminu, kterej na mě čeká jen o 2 kliknutí později. Je to tak otravný. Je to už rok, co jsem sama sobě vyložila karty na stůl a sepsala tenhle článek. A o rok později nedocílila žádné změny. Mám vždycky takovou radost, když mi pod rukama vzniká nějaký projekt, a on by ten čas i byl, kdybych dokázala nedělat tenhle jeden svůj zlozvyk, kterej mě o něj okrádá. Chci se od toho úplně odprostit. Ráda bych vedla tak bohatý život, že bych si na nějaký svůj profil ani nevzpomněla. Je to taková berlička. Plus když má člověk rád kreativní věci, tak je to spíš past.

V čem jsem ale na sebe z poslední doby pyšná je, že jsem z velké části zahojila svůj vztah k jídlu. Nemlsám, nepřejídám se jako dřív. Máme teď takový harmonický vyvážený vztah a i mě vážně hodně začalo bavit cvičit. Konečně buduji v téhle životní sféře návyky, které nejsou založeny na nenávisti k vlastnímu tělu, na extremismu nebo rychlých řešeních. Tohle je udržitelné, pomalé a moc fajn - endorfiny fungují (a taky jsme přestali jíst pšenici). Na svoji předporodní váhu to tenhle rok nestihnu, ale nějakých 5kg je zase dole. Ještě jich pár chybí a pár zdravotních komplikací také ještě přetrvává, ale pomalu jdeme k cíli. V tomhle jsem svého letošního předsevzetí docela dostála. Jedině pomalá cesta je tu podle mě ta správná. K podobnému závěru jsem postupně došla ve všech svých životních výzvách.

Tak zase příště u Journalu.

10. listopadu 2023

 


23. října 2023

Becoming a mother leaves no woman as it found her.
It unravels her and rebuils her. It cracks her open, takes her to her edges.
It's both beautiful and brutal; often at the same time.
(Nikki McCahon)

20. října 2023

O tom, jak pouštím kontrolu (nejen) v šatníku.

Roky jsem měla představu, že má někdo jiný určovat, co bych měla nosit. Neuvědomovala jsem si to samozřejmě takhle natvrdo, ale v jádru věci to tak bylo. Co nosí okolí, co píší v časopise, co říká blogerka, která nosí luxusní značky (a já bych vlastně asi měla taky?), co říká blogerka minimalistka, která má 30 kusů oblečení (a nejsem já špatná, když jich mám přes 100?), co se obecně nosit do kanceláře, a tak dále, a tak dále. Celé tohle smýšlení vedlo k restriktivnímu chování a snaze o absolutní kontrolu (nejen) nad šatníkem. 

Nesrovnávala jsem se ale jen s jedním člověkem, nýbrž s několika najednou, aniž bych si to uvědomovala. Vlastně jsem si ve svý hlavě ze všech těch různých lidí dělajících různý věci vytvořila jednoho člověka=poloboha, se kterým jsem srovnávala svoji realitu. Podle mě je to hodně destruktivní vzorec chování, ale myslím, že v době sociálních sítí ne až tak vzácný.

Jestli jsem si něco z posledních let odnesla, pak že vážně není špatný pustit v životě nad vším trochu kontrolu a nesrovnávat se s někým jiným. Když si to ukážeme na příkladu šatníku, realisticky jsem se zamyslela nad svým současných životem a co tak potřebuji, plus co bych chtěla nosit jako součást svojí identity. Minimalismus ke mně do určitý míry určitě patří, je mi v něm dobře, ale určitě ne ten extrémní/restriktivní. Stejně jako pro mě nezafungovalo restriktivní veganství a už nikdy nepůjdu do žádné restriktivní diety, nefunguje na mě ani minimalismus, jehož pravidla diktuje někdo jiný.. S totálním klidem jsem se tak zbavila věcí, které jsem stejně neměla ráda/neseděly mi, naopak jsem  s klidem dokoupila to, co jsem potřebovala, a dokud se vejdu do jedné skříně, jsem s tím počtem věcí naprosto v pořádku a nelynčuju se za každý nákup tak, jako dřív. 

Myslím, že není nutný tlačit počet kusů v šatníku dolů, jen aby člověk dokázal, jak moc je minimalista a neustále se musel kontrolovat, jestli neporušuje nějaký obecně daný pravidla. Mám jediné pravidlo: musím vědět, co mám. Jakmile je věcí moc a já už ani nevím, co mám, pak je čas na úklid. Jinak ale nechávám život plynout tak nějak víc sám a netlačím na pilu. Vlastně ani nevím, kolik věcí v šatníku teď mám, ale vím, že se mi nosí dobře. Oblíkání by mělo být zábava. Život by měl být zábava!

2. října 2023


Style identity.

Trvalo mi docela hodně let ztotožnit se s myšlenkou, že mám ráda módu. Vážně, vážně mám! Myslela jsem si, že abych tohle tvrzení mohla říct nahlas, musela bych mít fashion účet na instagramu a fotit se neustále v těch stejných outfitech jaké vídáme na stránkách Elle, a taky být neustále ťip ťop upravená jako modelka... Jako vždycky bych tímto svoje mladší já ráda pohladila a řekla, že to tak vůbec není, maličká! Nemusím kopírovat styl v nejnovějším Elle, abych mohla říct, že nějaký mám. Můžu mít ráda módu a koupit si za rok pouze pár nových kousků. Nebo být hodně slow a nové si dokonce šít sama doma. Nebo ráda nosit věci z 90tek a stejně mít svůj styl. Kdo vlastně určuje, co je v módě ano a co ne? Jsme v tom každý sám za sebe a každý se cítíme sebevědomě a svůj v něčem jiným. Vážně to není o tom, v čem někdo chodí po molu a jak to hodnotí "módní policie". Ach, jak osvobozující a svěží myšlení, který mi ale roky chybělo.

Už se tedy nebojím říct nahlas, že se ráda zaobírám svým šatníkem a tím, co v něm mám + jak by to šlo zkombinovat. Módní časopisy už nečtu - s výjimkou Burdy, kterou naopak hltám! Hledám si svoji módní identitu, která se zároveň pořád tak trochu vyvíjí. Je třeba ji přizpůsobit životnímu stylu (jsem teď víc doma než v kanceláři), převažujícím denním aktivitám (stavění kostek s Jonášem/lítání po lesích/domácí práce..), osobnímu vývoji a celkově svým aktuálním preferencím.

Několikrát do roka šatník třídím a přeorganizovávám. Velké čistky už u mě nejsou nutné, protože jsem jich udělala v posledních letech hodně a ve skříni mi tak zůstává už jen víceméně to, co opravdu nosím. Tenhle proces mi zabere už jen tak hodinu. Ty vyloženě mimosezónní kousky jdou do krabic a na pár měsíců pryč, aby ve všem byl hezký přehled. Moc se mi líbí myšlenka capsule wardrobe, kde není prostor pro kousky, které se ve skříni jen tak povalují a čekají na svoji příležitost, a s radostí můžu prohlásit, že už od něj nejsem daleko. Mojí guru je v tomhle ohledu Signe z blogu a youtube kanálu Useless. Líbí se mi celá její filosofie a i když je můj styl jiný, než její, je mi velkou inspirací.

Pak si taky čas od času ráda dávám se svým šatníkem "rande". Třeba jako dnes. Uvařím čaj, pustím oblíbenou hudbu, čapnu deník na poznámky, a prostě se vyblbnu. Prohlížím si, co mám, zkusím pár nových kombinací, a pak všechno zas urovnám na místo, kam to patří.. ať to může znít sebehloupěji, mám to ráda. Naučila jsem se tak rozpoznávat, k čemu v oblečení inklinuju, co mi sedí jako prdel na hrnec, v čem je mi dobře, a objevila jsem určité vzorce, kterých se držím. Pro mě je to v základu toto:

  • všechny spodky high waisted
  • všechny vršky cropped 
  • volné střihy
  • teplé tóny/earthy tones
  • sukně/šaty v délce midi
  • turtlenecks
  • ne výstřihy
  • ne podpatky
  • ne skinny fit
  • ne tříčtvrteční rukáv
  • ne umělý/laciný materiál

Usnadňuje to nakupování a celkově život. Už vím, co mi funguje a v čem se cítím fajn a po jiných věcech v obchodě už ani nekoukám a nesnažím se být někým jiným. Svoji style identity bych po několikaletém pozorování popsala nějak takto:

  • Boho chic                 60%
  • Minimalist                20%
  • Edgy                         20%

Boho styl je mi rozhodně nejblíž.. volný kalhoty/šaty, rozevlátý vlasy, sandály nebo cowboy boots, klobouky, huňatý velký svetry, velký šály, všemožný crop topy a košile... minimalist protože nemám ráda zběsilé potisky a často sahám po jednobarevných kouscích a taky nemám ráda moc doplňků... edgy protože stále v skrytu duše miluju džínový bundy, graphic tees, ankle boots na pořádný platformě a rock´n´roll v uších.

Mám zoufale málo fotek, který by mě zachycovaly upravenou a oblečenou podle představ. Bude to i tím, že ne každý den si dám záležet, protože jsem skoro pořád doma a často bohužel nevyvíjím úsilí převlíct se z legín do čehokoliv lepšího. Ale tohle hodlám změnit. Inspirací mi bylo tohle video. Protože se přece neoblíkám pro druhé, ale sama pro sebe. Tak dalšímu módnímu vývoji zdar a doufám, že vás příspěvek třeba trochu obohatil!




18. září 2023


Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.






28. srpna 2023

Ach jo. Zavírá se mi před očima jeden blog za druhým. Vzpomínám na dobu, kdy jsem blogování objevila, bylo mi asi 16 nebo 17. Byla to zábava! Těšila jsem se z každého nového článku u svých oblíbených autorů a mohla hodiny listovat skrze historii a kochat se cizím životem. Nějak na to byl čas! A bylo to tak inspirativní. Nevím, co je teď tak moc jinak, že už na to čas není a delší články už ani nečtu, a zároveň si stěžuju, že už to skoro nikdo nedělá a vlastně bych to ráda vrátila o 15 let zpět? Hmmm zvláštní. 

Kam se vytratila radost a hravost? Nějak byl čas na to si vyhrát s designem a párkrát za rok ho změnit. A musela jsem se držet, abych těch článků nepublikovala jakože moc.. Mělo to kouzlo, mluvím o době, než blogování začalo být povolání. Tyhle blogy mi chybí. Autoři je většinou smazali a člověk se tak už z nostalgie nemůže mrknout zpět... Já svůj starý taky tehdy smazala. Měla jsem blogovací pauzu a po pár letech jsem se k tomu zase vrátila. Četla jsem toho tehdy hodně, ale z té doby už nikdo není online. Občas si jen vzpomenu, že bych si zrovna přečetla pár řádků třeba od Sáry z Hong Kongu, a mrzí mě, že už jakože nemůžu. Ne že by té inspirace bylo okolo málo! To zas ne. Je jí právě až moc. A proto mám potřebu se vracet ke kořenům. Tam, kde to pro mě celé začalo a kdy to byl tady online všechno jenom koníček, o kterém věděla jen hrstka lidí.

Celkově mi chybí koníčky a takový ten pocit, že patřím k určitě skupině. Mrzí mě, že jsem ve svých cca 20 letech spoustu věcí odhodila a začala radši chodit do hospody a vysedávat u svého FB profilu. Snažím se, ale když já si v těch devět večer, kdy mi malý usne už jdu prostě radši taky lehnout, protože vím, že i zítra budu celý den na nohou. Prý to bude časem lepší. Jsem na sebe za to, že nic víc než dítě nestíhám, dost přísná. Víte, co bych potřebovala? Odstup a klid. Dovolit si nedělat prostě ale vůbec nic. To je u mě jediný způsob, jak restartovat myšlení a vidět věci jasněji a ve finále pak mít energii na ty koníčky. S malým dítětem je to ale poměrně scifi představa. Jsem teď v takovém ztraceném bodě. A jsem na sebe za to strašně přísná. Taky pomalu zjišťuju, že emoční jezení je real thing, když jsem teď v srpnu nebyla schopná udržet Mačingové 28ku. Blbejch 28 dní a já to prostě nedala. Bez kafe jsem to dala 3 dny a i když jsem se zařekla, že k třem denně se už prostě nevrátím!, tak here we go again... A jsem na sebe za to dost přísná. Jsem na sebe přísná za celkem dost věcí. A ne jen na sebe. 

O víkendu jsem trochu upustila páru. Přijeli kamarádi z Rakouska a dlouho jsem se neměla tak fajn, jako když jsme po celým prochozeným dni seděli všichni v rybníce, blbli a povídali si. Kam se poděly tyhle bezstarostný přátelství, kdy se stačilo domluvit na víkend 2 dny dopředu? Teď každý nosí diáře a má je celý plný. Na přátelství není čas. Asi jsem se měla narodit o sto let dřív.

Včera jsem viděla film Malé ženy (2019) a od té doby přemýšlím o svých snech. Proč jsem si vlastně za nimi od mala nešla? Byly zadupaný autoritama? Rodina mě manipulovala jiných směrem - opravdu? Je ještě možný je vzkřísit? Proč jsem se tak často v situacích, kde bylo třeba myslet srdcem, rozhodovala hlavou, a proč v těch, kde bylo třeba myslet hlavou, jsem se rozhodovala srdcem? Knížku jsem četla před 2 roky a byla jsem tím příběhem okouzlená. Musím se přiznat, že knižní klasiku moc nemusím, ale tenhle příběh je tak dobrej! Miluju příběhy o snech. Ráda se na ně koukám a vžívám se do cizích rolí. Stát se tím, čím bychom chtěli být, se pak zdá jako úplná hračka!

Dál mě v tom filmu okouzlila móda. V porovnání s nimi, chodíme v dnešní době oblíkaní jak burani. Dřív člověk nešel ani s košíkem k sousedům neupravený! A jak se sestry připravovaly na ples mi přišlo prostě úchvatný. Připomnělo mi to dobu, kdy i pro mě byly plesy aktuální téma - období střední školy. Zpětně musím říct, že jsem spíš sdílela všeobecné nadšení několik týdnů předem, kdy holky řešily co si oblečou a co s vlasama, než že bych se opravdu těšila, protože ani na jeden ples jsem nešla v doprovodu. Byla jsem tak stydlivá a schovávala to za humor a alkohol. Vlastně bych tou dobou asi radši ležela ve svým pokoji a četla si, ale to nikdo nevěděl a vlastně ani já. Ach maličká, ráda bych tě teď pohladila po hlavě a řekla, že to bude dobrý. Musíš být jen trpělivá. 


14. srpna 2023


Dneska jsem narazila na TENHLE podcast ze série o respektujícím rodičovství s názvem "Máte vztek? My taky!" Přišel mi akorát do noty.. Dneska mám jako matka pocit velké frustrace a velkýho selhání. Špatná noc, malý si půlku noci škrabal ekzém a brečel, zakončil to pádem z postele okolo páté ráno, a celou noc jsme se víceméně převalovali. Manžel si šel ve 4 lehnout do jiné místnosti, takže tam tuším taky velkou frustraci a spánkový deficit.. Za námi akční víkend, všichni jsme se potřebovali dospat. Každá takováhle špatná noc většinou značí i špatný další den.. Ráno jsem si jako každé ráno rozrolovala jogamatku na svých 10 minut ranní jógy. Dělám to tak většinu dní a malý si mezitím s něčím hraje a pochoduje okolo, je už na to tak zvyklý. Je to mých deset minut pro sebe než vypukne každodenní kolotoč. Mám zavřené oči, tělo napnuté v jógové pozici a konečně jsem zklidněná, když mi u hlavy hlasitě přistane hozený bagr a já úlekem málem vyletím z kůže a okamžitě pěním, proč pro sebe sakra nemůžu mít ani blbejch deset minut?! Těch příkladů kdy snadno vypěním bych mohla uvést víc. 

Tenhle podcast je mi moc sympatickej, protože se jako spousta profilů na tohle téma nesnaží znormalizovat, že respektující výchova rovná se perfektní výchova, kdy neděláme žádný chyby. Děláme je troufám si říct každej, a troufám si říct, že respektující přístup je next level pro rodiče dětí se zdravotními komplikacemi, kdy prostě několikrát denně nejde vysvětlovat, že něco musíme udělat.. v našem případě namazat mastičku, podat léky, vysvětlit, že nějaký jídlo jíst nemůžeme, protože alergie... a dělám to tak většinou prostě už na sílu. Mrzí mě to, ale nemám sílu to po roce léčení dělat jinak. Jsem taky jenom člověk. Budoucnost nám snad nabídne víc prostoru, jak tohle jednání na sílu opečovat, až bude malý zdravý. Zatím se snažím mu to vynahradit v jiných situacích, čteme si spolu, chodíme spolu hodně ven jen tak bez mobilu, apod.

Dopoledne jsem strávila snahou o objednání na specifický vyšetření, který by malýmu mohlo výrazně pomoct. Frustrace z noci byla evidentně už takových rozměrů, že jsem oplakala, když nás odmítli na všech místech, která jsem měla vytipovaná nebo na doporučení. Je takový zájem, že neberou nové pacienty. Kvůli tomuhle brečet, to jako vážně? Měla jsem potřebu se jen někde v koutku zachumlat do deky, nechat slzy téct a být sama. Jenže to v tu chvíli kdy kolem lítá miminko se spoustou potřeb prostě nejde. (Povedlo se mi to teď o pár hodin později, když píšu tyhle řádky. A nakonec se mi povedlo se i na to vyšetření objednat - i když někam jinam. Zachránila nás paní, která si nás tam hodila nad rámec svojí otevírací doby. Zněla jsem asi velmi zoufale - což jsem taky byla.) Nádech, výdech. I takové dny v mateřství jsou a myslím, že je důležitý o tom mluvit! 

Před pár dny jsem dostala dárek v podobě noci v jiné místnosti. Jednu noc do mě nekopalo neklidné dítě a já mohla v klidu sama spát. Jak já si dobila baterky a kolik jsem toho ráno v klidu přečetla, než domácnost začala vstávat. Ranní čas pro sebe je pro mě důležitej a snažím se proto každý den z postele vyplížit minimálně o hodinku dřív. Když ji nemám, jsem pak většinu dne frustrovaná, protože se celý den točí okolo povinností a já nemám chvilku si v klidu utříbit myšlenky. Na nějakou kreativní tvorbu nemám vůbec dostatek prostoru, což mě frustruje asi nejvíc. Dlouhodobě se už cítím dost vyšťaveně a zároveň se snažím si co nejvíc užívat léto, i když bych nejradši nechala dny plynout v klidu doma... je to začarovaný kruh a po poslechu už vidím, že nejsem jediný "netvor", kterýmu to ve výchově občas ujede.


8. srpna 2023

4. srpna 2023




Tak zase po nějaké době ahoj! Mezitím, když sem nepíšu, tak mám vždycky v průběhu týdnů chuť blog smazat, minimalizovat ze svýho života další "povinnost", která je tak trochu k ničemu... a pak jsem zas za pár týdnů ráda, že tu ten prostor mám, když mě chytne písavá nálada, třeba jako dneska. Je ale něco opravdu k ničemu, když je to čistě jen koníček? Musí opravdu každá naše činnost být produktivní, generovat nám zisk, posouvat nás dál?? S ohlídnutím zpět jsou moje příspěvky poslední roky tak trochu o ničem.. už necestuju, nestuduju v zahraničí.. žiju jenom obyčejnej život. Pro čtenáře to nemusí být úplně zajímavý, ale jak se říká - sami sobě jsme největším soudcem. Vždycky když mám pocit, že můj život stagnuje, tak je jenom třeba se na chvíli zastavit a opravdu se ohlídnout zpět. A vždycky tam najdu spoustu, najdu tam spoustu novýho, spoustu osobního rozvoje, i když ne zrovna ve formě, kterou by naše společnost uznávala. Vždyť jsem za poslední období přivedla na svět novýho úžasnýho človíčka, přestěhovala se z velkoměsta do mini vesnice, a to obojí chtělo velký vystoupení z komfortní zóny, vám řeknu! Možná zatím to největší.

Můj život se hodně změnil. Moje problémy se smrskly řekla bych na to opravdu důležité, což pochopí asi jen někdo, kdo někdy řešil nějaké zdravotní problémy. Na malichernosti není čas a prostor. A i když si kafe vypiju v klidu jenom u pohádky, knížky v knihovně si musím vybrat doslova během minutky, a ráda bych někdy dělala desítky jiných věcí, který ale prostě zrovna teď nejsou možný, tak vím, že to za to stojí. V hloubi duše to vím, někde tam za celou tou frustrací. Protože nikdy jsem necítila takovou lásku.

Přijímám hodně informací, ale všechno jen tak povrchně. Ráda bych se zase něco učila. Udržovala si mozek v chodu. Celý den se doma většinou moc nezastavím, a stejně mi tam proklouzne pár hodin na mobilu. Vím to, protože mám Screen tracker. Ach, jak sama sebe štvu. Není to fér k J a vlastně ani ke mně. Na sociálních sítích akorát brouzdám po povrchu milion plus jedné věci za den a do ničeho se neponořím pořádně! Na konci dne ani už nevím, co všechno jsem četla a vlastně nevím nic. Stejně jsem se na nic pořádně nezasoustředila, všechno kolem mě akorát prolítlo, a hlavně i to, co nepotřebuju vědět. Hlava mě akorát brní a tupě zírám do zdi. Brainwashed generation. Těžký přiznat si takovou závislost a ještě těžší se jí v dnešní společnosti postavit! Jde to vůbec, přitom jak svět funguje? Možná nová generace už bude vědět, jak s technologiemi chytřeji naložit. Možná i já to časem vychytám, snažím se.




Rukama mi tenhle rok prošlo zatím docela hodně knížek. Z včerejší návštěvy knihovny během jedné minuty jsem si ukořistila svoji první Colleen Hoover. Tak jsem zvědavá. Kolem téhle autorky je docela hype. Jinak mě teď hodně baví Faktomluva. Včerejší věčer jsem strávila listováním domácnostmi na aplikaci Dollar street. Čísla nelžou a zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, kdyby byla psaná k dnešnímu datu (vyšla v roce 2017). Spousta toho pro mě není nová, a spousta jo. Rozhodně je to kniha, kterou by si podle mě měl přečíst každý. Připomíná mi, proč jsem vlastně kdysi šla studovat ekonomii. Co mě na tom bavilo, že jde o vědu o chování lidí, firem a států, tudíž světa celkově. Je třeba mít velký rozhled, umět pracovat se statistikou a zároveň umět používat Paretovo pravidlo, jak Hans Rosling taky připomíná. Včera mě zaujala informace, že některé neomítnuté africké nemocnice s 60 pacienty v místnosti to tak mají schválně. Na omítku by peníze byly, ale chtějí takhle odradit bohatší vrstvu obyvatel, aby tam nechodili a nediktovali si drahou léčbu z veřejných financí, na kterou by v nemocnici spotřebovali svoje omezený zdroje. Takhle dokáží se svým rozpočtem pomoci daleko širšímu počtu lidí. Jen tak k zamyšlení.

Jo a v květnu jsme byli v Tunisku, viz pár fotek na film na začátku příspěvku. 



20. června 2023


Mám za sebou jeden takový hodně den blbec z období mateřství a ráda bych se tu podělila o to, co se mi honilo hlavou. Malý jen a jen brečel většinu dne, zčásti určitě ekzém, zčásti nejasná příčina.. brečela jsem i já. Dvakrát jsem se zavřela na záchodě a potmě v tichosti mi tekly slzy, zatímco dítě řvalo za zavřenými dveřmi a chtělo mámu. Chtělo mámu celý celičký den. Máma už nemohla. Často to teď tak mám, že přes všechen úklid, vaření, péči o ekzém a zajišťování ostatních mateřských povinností mi zbývá málo sil na samotnou hru a kvalitní čas s dítětem, který on samozřejmě tak moc potřebuje. Připadala jsem si neschopně, tragicky, jako nejhorší máma světa, a taky ublíženě, nepochopeně, přehlíženě.. Je to největší klišé, ale každý den na mateřský je jiný a každý den se vzájemně učíme.. 

S nemocným dítětem je mateřství samozřejmě tak trochu složitější. Myslela jsem si, že touhle dobou už budu alespoň na částečný úvazek zase pracovat, ale osud pro mě měl jiné plány. Rozsáhlý ekzém je sice na první pohled "jen" kožní problém, ale každý, kdo se tím začne více do hloubky zabývat, pochopí, že problém leží mnohem hloubš uvnitř a vyžaduje spoustu a spoustu práce, jinak se ho člověk nikdy nezbaví... Když je pacientem navíc malé dítě, nejde čistě jen o práci s ním, ale je třeba se kritickým okem podívat i na matku a její návyky, případně na otce. Pořád dokola v životě dostávám lekce na poli zpomalení, uzemnění. Jsem moc roztěkaná? Moc skáču z jednoho do druhého? Nemám na sebe čas? Upřednostňuju druhé před sebou? Potřebuju vše mít perfektní? Ano, ano, ano, ano a ano. Guilty. 

Říká se, že duše dětí si vybírají svoje rodiče proto, aby si znovu prošli určitou lekcí, kterou v minulém životě nedokázali zpracovat. 

Můžete tomu věřit, nebo ne, ale podle mě je tohle ještě hodně neprobádaná oblast, kterou jistě ještě čeká hodně vědecké pozornosti. Poslouchala jsem už většinu podcastů lidí s vyléčeným ekzémem, který se na český scéně vyskytujou. Dořešení vlastní psychiky/autentičnosti/mentální pohody byl téměř vždy faktor, který zajistil řekněme půlku úspěchu na cestě za vyléčením (nebo jak říkají doktoři - protože ti neradi slyší spojení "vyléčená nevyléčitelná nemoc" - vedoucí k trvalé remisi). 

Samozřejmě veškerou bolest a břímě téhle nemoci nese malý, připadám si hrozně i proto, že si tu kvůli tomu vůbec stěžuju, nicméně čím dál častěji mi uvnitř hlásek našeptává, že k jeho uzdravení můžu taky něco aktivně udělat já, že všechno břímě nemusí nést on. Tohle je podle mě moje lekce, kterou mi Jonášek celým tímhle dává (a možná proč si jeho dušička vybrala zrovna mě?): "Zpomal sakra, přemýšlej, rozhlídni se, a dělej už se sebou něco! I když selžeš, to nevadí! Tak to přece říkáš pokaždé i ty mně, když zakopnu a zase se zvednu. Důležité je, že budeš žít v souladu se sebou a tím mi budeš oporou na mojí cestě. Já tak budu moct také být sám sebou, protože v tobě budu mít skvělý vzor."



22. května 2023

WE ARE ON A JOURNEY 
OF BECOMING THAT WHICH
WE ALREADY ARE.

 

THAT IS THE IMPOSSIBLE
PARADOX OF OUR LIVES.

24. dubna 2023

Mám z věcí často strach. Vyrostla jsem v prostředí s mírným odérem strachu všedních dnů. Člověk nikdy nevěděl, který den se něco semele a který proběhne v klidu. A když jich v klidu proběhlo hodně, i v řádech měsíců, jednoduše by se dalo nechat ukolébat, že už se to nebude opakovat, ale ono se to vždy dřív nebo později znovu objevilo. Proto jsem se nemohla nechat ukolébat a strach byl prostě i tak všudypřítomný v rádoby normálních šťastných všedních dnech. Některé podvědomé vzorce se zaryjí hlouběji než jiné. Na poli strachu bylo mojí strategií setrvání, přetrpění, pasivita. Prostě počkat, až bude zase "čistý vzduch" a pak jet v zajetých kolejích dál. Má dítě vůbec jinou možnost? Neochota mluvit na veřejnosti, odpovídat učitelům na otázky i když jsem vždycky věděla odpověď, strach z vlastního myšlení a budování svýho života tou méně vyšlapanou cestičkou, vždycky jsem do ruky potřebovala ke všemu návod, bála jsem se udělat první krok jakýmkoli směrem, strach z lidí. Ten byl podle mě nejhorší a konečně se mi ho podařilo dlouholetou prací na sobě překonat. Bála jsem se hodně sblížit, lidi jsem si nepouštěla k tělu hodně dlouhou dobu. Lidé, kteří žili podle mých představ, mě děsili a vyhýbala jsem se jim. Z těch "lepších" lidí na poli konvenční krásy jsem se opravdu bála udělat si kamarády. O pár desítek let dál už dobře vím, že i ti rádoby na pohled dokonalí jsou taky jen lidi... Jenže z lidí pro mě šel svýho času prostě dost strach a neuvědomovala jsem si to. Byl to pro mě normální vzorec chování. 

Je opravdu zvláštní se tady vypisovat ze svých traumat po třicítce. Protože letos jedu na nějaké takové vlně, že všechno musí ven..

7. dubna 2023



Loňské Velikonoce si moc nepamatuju. Jonáškovi nebyl ještě ani měsíc. Matně si vybavuju, že máme nějaké fotky u ibyšku, na kterém jsou provizorně rozvěšená barevná vajíčka. Zbytek už je v mlze. Ty letošní jsou zatím ale moc fajn. Vypadá to, že na konci svátků už budeme mít zábradlí na balkóně! Takže už člověk nebude mít pocit, že proletí dolů na dlažbu (balkon máme poměrně úzký). Uděláme si teda asi radost takovou tou dřevěnou podlahovou krytinou, což není vzhledem k celkový ploše úplně levná záležitost (balkon máme sice úzký, ale dlouhý!). Poslední dobou jsme nějak moc utráceli.. viděla jsem knížku, která mě fakt zaujala - kupovala jsem. Pastelový akrylovky (určitě na ně někdy bude čas!) - kupovala jsem. Jé hezká pohodlná mikina, co se mi bude hodit na jarní procházky s kočárkem - zase jsem kupovala. Nová autosedačka, cyklosedačka a cestovní kočárek.. uf. Spousta stavebního materiálu. Nebylo to vyloženě vyhazování peněz za zbytečnosti, na druhou stranu nejmíň bez půlky bychom mohli v klidu dál žít a utracené peníze se mohly zhodnocovat někde jinde.. ale to už je teď jedno. Budgeting mi vždycky přišel jako blbost, protože jsem normální a tak nějak vím, za co peníze utrácím a že je nevyhazuju z okna. Jenže od tý doby, co jsem se přehoupla z kategorie "mateřská" do kategorie "rodičovská", sahám do úspor víceméně každý měsíc. Asi je to normální, ale ten trend se mi nelíbí a budu s tím muset něco dělat. Nakupování se pro mě stalo trochu náplastí na chybějící zážitky a blízkost ostatních lidí, jsem pořád sama doma a internet je plný lákadel, kterými se dá tahle mezírka na duši tak jednoduše vyplnit. Stačí pár kliknutí!

Na fotce ještě nejsem ani učesaná. Taková je ale realita většiny běžných dní, tak nebudeme předstírat, že není. Hlavně že J má všechno. O foťák vzbudil velký zájem. Moje radost z toho, že bude fotograf po mamince, ochabla, když začal ušmudlanýma prstíkama silou ťukat do skla objektivu a ve stejnou chvíli strkat paleček do hledáčku. Jinak jsem ale klidná matka! 


30. března 2023


                                      ~ I trust my journey ~

29. března 2023

The constant urge to simplify my life.

 



Poslední dobou mám velkou potřebu věci ve svým životě zjednodušovat, pouštět je.. Ráda bych se dostala zpátky do stavu, kdy věci jsou tady a teď.. nebo možná za měsíc, možná za půl roku...ale nepromýšlet do detailu každou prkotinu ve svým životě a nezahlcovat se všema co by kdyby.. Občas mám pocit, že mi hlava fakt praskne. Pamatujete na ten čas, kdy nám jako dětem všechno ubíhalo pomalu? A na co jsme se těšili, tak přicházelo ještě pomaleji?? Dny se tak táhly, když se blížil vysněnej tejden u moře! Věci do batůžku jsme si připravovali několik dní předem. Na všechno byl čas. Nebo spíš - na všechno byl ten správnej čas. Teď sotva stíháme proplouvat běžnými dny, už nevíme, co jsou to koníčky nebo volný čas, a přitom visíme hodiny na mobilu a překousáváme přitom další a další informace, který nepotřebujem. Balit se na dovolenou pak už není radost a těšení, ale spíš nutný zlo, který vykonáváme většinou s migrénou v noci před odjezdem. Přijde mi tenhle dnešní životní styl jako pomalu řízená sebedestrukce, kterou děláme vlastně dobrovolně.

Tak jako mám potřebu minimalizovat množství oblečení a celkově zbytečných věcí ve svým životě, cítím taky velkou nutnost informačního minimalismu. Ano, omílám to už podesátý dokola, ale je vidět, že mi to téma stále leží v žaludku, protože stále strašně často sklouzávám k několika hodinám denně na mobilu, i když vlastně fakt nechci. 

Jenže kde je ta zdravá hranice, kdy je člověk ještě v obraze, co se ve společnosti a v životech kamarádů děje, a kdy už jde o bezmyšlenkovité listování?? Ta hranice mi přijde hodně tenká. Osobně bych se nejraději vrátila o 20 let zpátky, kdy vrcholem techniky byl tlačítkový mobil a digitální fotoaparát a na všechno byl čas. Tou dobou jsem se taky naposled naplno věnovala nějakým koníčkům, závodně sportovala, hodně jsem četla a žila si v takovém svém hezkém malém světě. Měla jsem radost z maličkostí, na svých úspěších v klidu tvrdě pracovala, s nikým se nesrovnávala - a pokud ano, maximálně s lidmi ve svém okolí, což je asi o 95% míň osob, než s kterými mám nastavené zrcadlo každý den teď. 

A tak pracuju na zklidnění mysli. Je to pro mě v podstatě full time práce, protože si svoje nový vzorce musím připomínat každý den. Poprvé v životě vážně uvažuju o terapii. Těch nahromaděných věcí už je v mojí hlavě hodně, jen je chci ještě nejdřív zkusit upustit sama. Tu práci za mě nikdo jiný stejně udělat nemůže. Každodenní jóga určitě hodně pomáhá. Velký rozdíl vidím taky ve dny, kdy zvládnu neprasit a jím čistě, nepiju moc kafe, alkohol už je vážně výjimečná záležitost. Na procházky s J si neberu mobil, i když pak nadávám, že nemám žádný fotky. Ale opravdu musíme vyfotit každej svůj prd? A taky k čemu mám teda foťák?:) Tady jsme u těch koníčků. Snažím se na ně najít čas. S miminkem to jde ztuha, protože mě drtivou většinu času přes den potřebuje. Ale tohle je teď moje životní etapa, a tak dělám alespoň takové malé krůčky. Teď jsem si třeba uspořádala všechny kreativní potřeby a ustavila na kreativní stůl natrvalo šicí stroj. Takže příště, až bude malý spát, budu se moct vrhnout hned na věc. Taky si říkám, že třeba u malování nemusím malovat hned dílo na 4 hodiny. Stejnou radost mi přinese i rychlejší abstraktní malba na menší plátýnko. Už pár týdnů beru poctivě ráno CBD a mažu Bachovky, dělám si dopoledne ajurvédský čaj s himalájskýma bylinkama. Ten rozdíl je znatelný. A když jsem s mimi, tak prostě jsem, Vypouštím z hlavy, co vše bych si teď mohla na mobilu přečíst, co je třeba uklidit.... teď trávím čas s ním a to s celou svou pozorností. Ale chce to pro mě víc sebezapření, než bych byla ochotná připustit. 

Tak se ten příspěvek opět stočil tímto směrem. Na začátku jsem neměla úplně plán, o čem budu psát. Byla tu jen potřeba psát. Jsou to asi nedůležité kecy matky s nervama na pochodu, ale muselo to někudy zase ven. Tak mi držte palce, ať se mi přepisování nových vzorců do budoucna daří. Poznáte to podle toho, že tady začnu psát o něčem smyslupnějším.

13. března 2023



  ..care less, ride more..  


10. března 2023




Tohle okýnkový duo mě nikdy neomrzí. Na cestě domů z Rakouska, vánoce 2022.

#35mm 

9. března 2023

Odjakživa mám problém s kontrolou. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tolik let si to uvědomit. Vždycky jsem se totiž považovala za pravý opak - za nejvíc volnou bytost. A to hlavně na počátku svojí dospělosti. Můžu všechno, co budu chtít!, myslela jsem si. Vesmír mi k tomu dopomůže.. Zvláštní, že jsem se tak vnímala, protože po pravdě jsem vesmíru nikdy nedala moc šancí. Záchvěvy intuice jsem zadupávala do země a raději přijímala rady od lidí, kteří celý svůj život kontrolují do posledního detailu a není žádný div, že nejsou uvnitř šťastní a naplnění a dělají třeba celý život činnost, ke které nejspíš nebyli předurčeni. 

"Never take advice from someone who is falling apart." (Dear Reader, Taylor Swift)

Intuice mi radila jinak už někdy na střední. Na střední škole mi nikdy nešly předměty na bázi memorování... dějepis, literatura, sociální vědy.. naopak jsem měla talent na logické uvažování, matematiku, vždycky jsem byla empatická a uměla se vžít do cizích situací, potřeby ostatních nadřazovala tak nějak přirozeně svým vlastním, a navíc mě vážně chytlo focení. Tolik talentů, tolik možností, jak se dál rozvíjet jako autentická osobnost! Výběr VŠ - ekonomická věda - tedy skýtá lehkou vlnu skepticismu. Stejně jako je spousta věcí, které mě na ekonomických teoriích baví, například behaviorální efekt na společnost a jedince, nebo komplexní uvažování s společnosti jako celku, valná většina profesí, které se s tímto titulem dají dělat skýtá přílišnou dravost, honbu za social statusem a růst po korporátním žebříčku. Nic pro můj typ osobnosti, řekla bych. Škoda, že jsem se tou dobou ale vůbec neviděla. Neznala jsem sama sebe ani svojí hodnotu. 

Na tomto poli lituju hodně věcí během celého krásného VŠ období, které jsem měla udělat jinak. Měla jsem se více profilovat směrem, v kterém mi ekonomie dává smysl a přínos, nebo jsem od toho měla dát ruce pryč. Další cesta by se ukázala až se zkušenostma a změnou úhlu pohledu. Byl by to boj a tvrdý, v životě nic není zadarmo, a taky bych udělala pár věcí jinak, než moji vrstevníci, ale možná by mě to dovedlo k něčemu mnohem lepšímu. Bohužel ale tato možnost nebyla v mojí rodině přípustná. Tlak na titul byl velký. Vždyť říkám, velká potřeba kontroly sebe i okolí... 

Když se teď doma zmíním, že třeba nebudu trvat na tom, aby moje děti šly na vysokou školu, když se na to nebudou cítit hned po střední, dostanu popelem po hlavě, že přece musejí mít titul, aby se měly dobře. A já v klidu odpovím, mami, a já se mám s tím titulem dobře? Bylo nutný se pro kariéru po zbytek života rozhodnout vážně už v 18ti, nebo by dva roky navíc nehrály tak velkou roli?

Mrzí mě i co vše jsem na osobním poli musela řešit zvlášť v druhý polovině studií, nicméně that is life, a netřeba dál fňukat na rozlitým vínem. Bylo toho na mě moc a nejjednodušší bylo pokračovat na započaté cestě. Myslím, že ke ztrátě rodiny, domova a potřebě se rychle finančně osamostatnit bych ještě změnu nebo opuštění VŠ nedala. Vytěsnila jsem jakékoliv jiné řešení a pokračovala v zajetém. Vlastně jsem tou dobou ani neměnila svoje sny, tak moc jsem se bála další změny. Možná ale právě tady byla velká šance dát prostor důvěře ve vlastní život, kterou jsem propásla.

Tyhle řádky budou nejspíš dávat smysl spíš jen mě, ale to vlastně nevadí. Vnímám zpětně, že potřeba svůj život kontrolovat se s rozvodem rodičů rapidně zvýšila. Nedokázala jsem si představit, že bych přišla ještě o něco, a všeho ve svém životě jsem se držela zuby nehty. Není to nic moc zážitek, když vám rodiče do Itálie, kde zrovna půl roku studujete, pošlou emailem zprávu o tom, že se rozvádějí. Ano, bylo mi tou dobou 24 a stejně mě to zasáhlo plnou parou, jako kdybych byla ještě dítě. Na tenhle den nikdy nezapomenu, a taky na to, jak jsem na to byla sama, protože jsem v Turíně neměla tak dobré kamarády, za kterými bych s touhle novinkou mohla přijít a pobrečet si, takže jsem si vše dusila uvnitř. Mírně řečeno se ten vysněný půlrok v Itálii moc nevyvedl. Zase jsem se snažila vše kontrolovat. Vlastně sama sobě nemůžu zpětně ani nic vyčítat, spíš bych se takto chtěla virtuálně zpětně obejmout a říct svýmu 24 letýmu já, že to bude časem zase dobrý.

Čtu zrovna zajímavou knížku, která začala poměrně rozverně na téma cestování, a její druhá polovina se dere v o to temnějším duchu finálního zúčtování se životem. Vcelku překvapivý obrat na tak krátkou knihu! Kniha se jmenuje Moudrost mnicha. Jako buddhista tam Bjorn velmi často otevírá téma puštění kontroly nad životem. 

"I toto pomine." (Natthiko)

Dřív jsem se považovala za člověka, který životu důvěřuje, a přitom jsem vše plánovala, zuby nehty se držela toho, co mám, i když mi to už podvědomě nedávalo smysl. Jenomže v tomhle jsem vyrůstala. Hlavně nic neměnit, co by si ostatní pomysleli? Nepoznali oni by, že jsem udělala "chybu", že jsem se v životě vydala špatným směrem, a teď se ji snažím napravit? Ne, to raději necháme vše běžet, tak jak je, i když to není funkční, protože co by na to lidi! Nezní to šíleně? Mě na tom právě nejvíc děsí ta část, že jsem se jako kontrolor ale vůbec necítila! Měla jsem pocit, že všemu nechávám volný průběh. Možná tato "moudrost" a vlastní uvědomění přichází až s mojí vlastní jógovou a meditační praxí. Uvědomění je první krůček na cestě k sobě.

Myslím, že všichni vedeme v životě jednu velkou pouť, a to sami k sobě. Život je jízda, říká se. No to tedy je! Velká spirituální jízda, ve které rosteme a učíme se a snažíme se stát svojí nejlepší nejautentičtější verzí. Je to neustávající práce.

7. března 2023






Na tenhle příspěvek se chystám už nějaký čas: moje oblíbené produkty z přírodní kosmetiky. Vyzkoušela jsem už hodně (a hodně ještě ne), ale těchto pár kousků je mojí stálicí. Od některých mám už několikeré balení, u některých už teď vím, že určitě zakoupím znovu. Clean beauty se přes uplynulé roky stala mojí vášní. Když jsem si dávala v koupelně produkty k příspěvku stranou, zjistila jsem, že těch oblíbenců mám už poměrně hodně!

  • Černé mýdlo na čištění pleti od Naturinky. Napěním v rukou ráno a večer a nanesu na obličej. Čistím už roky jen tímto a lepší produkt jsem vážně nenašla, a navíc za hubičku. Jednoduchý složení, jednoduchej funkční produkt, tleskám! Z pleti zmizely veškerý nedokonalosti. Balení toho většího (na fotce je menší) mi vydrží xx měsíců, a cestovalo se mnou i po Zélandu a Asii, takže se dá používat i na cestách, pokud si pořídíte klasický pouzdro na mýdlo.
  • Růžová voda Purity vision. Ani nevím kolikáté už mám balení, zbožňuju ji. Stříkám ráno a večer po vyčištění pleti a před nanesením krému/oleje, nebo občas i jen tak.. Zkoušela jsem od nich ještě heřmánkovou, ale vadila mi vůní, takže se už bojím zaexperimentovat, a vždycky rovnou znovu sáhnu po téhle.
  • Od Purity vision máme taky doma rádi jejich Zinkovku. Skvělá na ekzém. Chválí si ji i maminka.
  • Weleda rostlinný olejíček na vlasy. Další skvělá věc. Tohle balení, jak můžete vidět, už má něco za sebou. Bylo se mnou taky na Zélandu, takže vydrží fakt dlouho, ale musím se přiznat, že nepoužívám každý den.. jsem na tu extra péči o vlasy trochu lenoch. 
  • Přírodní deodorant od Naturetics. Že bych konečně objevila vyhovující přírodní deodorant?? Já už z toho výběru byla dost unavená a v průběhu let jsem tak deodoranty víceméně přestala používat.. tenhle mám teda krátce, ale komfort používání úplně stejný jako u klasického hliníkového, haleluja! Mám Sea salt and lemon a je to moc příjemná vůně.
  • AHA serum od Alverde. Musím se přiznat, že se séry zatím nemám moc zkušeností, a tohle bylo moje první zakoupené. Miluju ale ten pocit po nanesení, je mi zkrátka tak příjemné, že nemám potřebu měnit a zakoupila jsem další balení. 
  • Super je maska na vlasy Repair hair and scalp od Two cosmetics. Jedná se o malou slovenskou značku. Tahle jejich maska, kterou používám jako zábal na půl hodinky do suchých vlasů před mytím, dělá vážně zázraky. Po použití vidím rozdíl v kvalitě vlasů, hezky se lesknou, vypadají zdravěji (mám je hodně jemné se sklonem ke krepatění). 
  • Zuii organics Flora luminising creme je další skvělý produkt z trochu víc high-end skupiny produktů. Ale v životě jsem nedostala tolik komplimentů na stav svojí pleti! Všiml si i tatínek, který mi jednou řekl, že úplně zářím. Vyrobeno ze samých kytiček a dělají na obličeji evidentně zázraky ♥
  • Zelený jíl od Saloos mám už opravdu dlouho a používám ho jako pleťovou masku, jednou za čas - moc mě na tyhle věci neužije, péči o pleť chci mít většinou rychle a efektivně za sebou :D takže jednou za čas v zimě ve vaně třeba.. nasypu si trochu do ruky, smíchám s pár kapkami vody na kašičku a nechám na pleti zaschnout, pak smyju. Saloos má celkově super produkty, doporučuji omrknout i jiné jejich řady.
  • A nakonec 2 produkty trochu na hraně clean beauty. Na nail art mě úplně neužije, ale na lakování nehtů jsem byla zvyklá a hodně mi to při přechodu na čistější kosmetiku chybělo, až jsem objevila Benecos, který se pyšní z velké části přírodním složením svých laků. Lepší cenově dostupnou variantu jsem zatím neobjevila.
  • A úplně nakonec Yves rocher. Dala jsem ten šampon úplně na stranu a chvíli váhala, jestli vůbec zařadit. Myslím ale, že za poslední roky poměrně o hodně vylepšili složení svých produktů a já tam mám pár oblíbenců, které jsou někde na pomězí konvenční/přírodní kosmetiky. Řada na vlasy Brilliance shine (vlasy se opravdu krásně lesknou a stačí mi je umýt jen jednou za 5 dní). Všichni víme, že najít dokonalej šampon na vlasy je běh na dlouhou trať. A tak se vždycky po pár zklamáních vrátím opět k tomuto, díky bohu za něj! A pak mi hodně vyhovoval denní a noční krém na obličej Elixir jeuneusse. K tomu mám v plánu se vrátit, až vypotřebuji, co tu mám teď.

Ještě bych se chtěla krátce dotknout barvení vlasů. Pokud se nechcete vzdát barvení vlasů, a henna vám nevyhovuje, tak zase někde na pomezí konvenční/přírodní kosmetiky bude ležet barva na vlasy Herbatint. Nabarvení srovnatelné s jakoukoliv trvanlivou barvou na vlasy. Ozkoušený mám odstín Sand blonde. Já už osobně nechci barvit ani takto, takže nechávám vlasy odrůst na svojí přirozenou barvu, ale kdybych barvila dál, šla bych rozhodně opět do této barvy. Nebo čas od času jsem si vlasy "nabarvila" colour refreshem od Maria Nila, který dal na pár umytí vlasům takový lehce oživený tón. Vyzkoušený mám odstín Pearl silver a Vivid violet. Fialová ke mně moc nešla, ta stříbrná vlasy naopak hezky rozzářila, ale odstín vybírejte hlavně podle sebe ;)







1. března 2023

31. ledna 2023


Jsem s tím feedem teď moc spokojená. Vůbec není o dokonalosti, spíš o atmosféře. Když jsem si cca před rokem zakládala druhý instagramový profil, jedna moje část mi našeptávala, jaká je to pěkná blbost. Koho to zajímá, profil zapadne, vždyť přece nechceš trávit ještě víc času online, nebo jo?? Moje druhá část byla nadšená z novýho projektu, obviously. A oba hlasy byly na místě - on ten profil opravdu zapadl, nesleduje ho téměř nikdo a já ho mám stejně moc ráda. Je to prostě moje místo, moje malá rebélie proti proudu perfektních digitálních fotografií. Je tak osvěžující nemuset nic editovat a koukat se na reálný věci.

24. ledna 2023

Leden. Oblíbila jsem si filtr vintage instant. S tím předsevzetím, že nebudeme tolik renovovat to moc nevyšlo. Moje kancelář je teď kompletně rozebraná a já začínám krapet šílet. To já tak vždycky, když jsou rozjeté renovace, v bytě se člověk musí prodírat přes provizorně rozestavěný nábytek a nemá nikdy chvilku klidu, protože v každý volný chvilce musí pracovat na tom rozjetým projektu, protože sám se nedokončí, zatímco Tomáš pracuje full time a já mám na full time batole. A jo - ty projekty většinou iniciuju já sama. Protože už chci taky jednou bydlet v hotovém prostředí, které miluju, inspiruje mě, a vymotat se z těch neustálých renovací! Nějak se nás to poslední roky drží. Pořád je tu teda taky možnost house flippingu, ale neradi bychom se vzdali znovu hotového. Uvidíme... Hodně vařím. Mám z nás radost. Víceméně jsme dokázali vyřadit většinu zprocesovaných věcí, cukr už u nás v kuchyni nemá místo, a laktóza a lepek už jen hodně omezené. Naučila jsem se pár zdravých sladkostí a nemám vůbec pocit, že se nějak omezuju. Dělala jsem svůj první chleba. Pak druhý a třetí a pořád se mi nedaří nahoru na kůrku vyšvihnout nějaký hezký dekor.. Ale k tomu se jednou dopracuju! Pěknej pecen je fakt řemeslnej majstrštyk.. kdo nezkusil, nedocení. Taky jsem si jako fajn life hack začala zamražovat vývar do kostiček na led. Baví mě to, moc, dělat si věci od scratche. S Jonáškem jsme začali chodit na cvičení pro maminky s dětma, světlý bod týdne co se týče nějaké naší socializace. Já pokračuju ve svojí každodenní józe, za chvilku to už bude půlrok, ty jo! A ty moje první rozšité šaty? Renovaci přečkávají jednotlivé sešpendlené díly v krabici v budoucím Jonáškovo pokojíku, který také čeká - ne jako šaty na sešití, ale na svoji renovaci. Tak schválně.. dočká se dřív pokojík, nebo ty šaty? Kdybych s každou zakoupenou Burdou ušila alespoň jednu věc, měla bych už komplet obměněný šatník. Všechno přijde s hotovou kanceláří a velkým pracovním stolem, kde budu moct nechat ležet víc rozdělaných projektů. Věřím tomu, fakt!