13. října 2022



 

Štve mě jedna věc. A protože od odstěhování na druhou stranu republiky vlastně nemám jiné kamarády, než virtuální, napadlo mě, že bych si mohla postěžovat tady. Můj čas na sociálních sítích.. je ho moc, příliš. Nikdy jsem neměla tolik příležitostí vzít do ruky během dne mobil a hledat rychlej dopamin. S miminkem se pro mě tolik změnilo. Dřív jsem byla zvyklá mít spoustu vlastního času a na všechno ten ČAS prostě byl. Najednou není. Je mojí prací být průvodcem tomu malýmu človíčkovi, být mu nablízku 24/7. A já chci! Strašně ráda bych v sobě našla sílu ten telefon odložit a prostě ŽÍT. Upéct si strašně krásnej koláč a mít z něj radost jen tak pro sebe. Být na nádherným místě a vdechovat atmosféru, smát se, pobíhat okolo, a nepřemýšlet nad tím, jak to místo nejlíp vyfotit na instagram? Nebaví mě už být v tom zacyklení. Několikrát za život jsem se už socek vzdala, i když ne vždycky úplně dobrovolně, a VŽDYCKY mi bez nich bylo skvěle. Po nějakém čase jsem do nich zase nakoukla, jen tak po očku, protože já už přece objevila to NĚCO VÍC, jsem od toho pryč, a všichni ti blázni na instagramu ještě ne.. pak jsem začala pomalu nakukovat i druhým okem, a než jsem se nadála postovala jsem jedno story za druhou, aniž bych v těch okamžicích ŽILA. 

Tenhle příspěvek nejspíš působí agresivně, nazlobeně, ale já se přesně tak cítím. Jsem nazlobená sama na sebe. Tohle není vzor, který chci svému dítěti dávat. Stejně jako nechci, aby si zvyklo jíst pozdě večer brambůrky před televizí, tak NECHCI, aby se učilo, že mobil je k životu nezbytnej. Že mobil je důležitější než on - však přece musí být, když raději koukám do mobilu, než na něj?! A tak by v budoucnu tu super důležitou věc určitě chtěl taky sám poznat. A co chci úplně nejmíň je dospívající chlapeček, který má deprese ze sociálních sítí. A to je pro mě velká motivace. A tak by asi bylo fajn prostě udělat sama pro sebe STOPKU. Zastavit se. 

Je tohle vážně můj život? Jsou 3 hodiny denně zíráním do malého displeje to, jak chci trávit svůj den? Je to 1095 hodin za rok. Když se odečte každý den osmihodinový spánek, je to skoro celých 70 dní za rok. (Musím říct, že se mi po tomhle výpočtu udělalo poměrně mdlo.)  Je to hodně času na to přečíst ještě víc knih, který tak miluju, něco poklidit, aby to doma bylo hezký, zavolat kamarádce, VÁŽNĚ si užít tu krásně barevnou podzimní přírodu, sedět chvilku v klidu na zahradě a do ničeho NEKOUKAT. A asi plus minus dalších milion jiných věcí. Kolik by se toho člověk za takovou dobu mohl naučit? Být kreativní? Dělat věci, co ho baví? A trávit čas skutečností. Pozorováním toho mýho drobečka a společným zkoumáním zrcadla, které si vzájemně nastavujeme a to období je tak vzácný, že je vážně škoda ho promrhat.

Nelíbí se mi, jak jsou ty aplikace navržené, aby byly pro lidi návykové. Blogování a tvorba na youtube je podle mýho vnímání o něčem úplně jiném. Blog je kontinuální kreativní tvorba, co nemá konce, a youtube jsem nikdy jako sociální síť nevnímala. Beru to spíš jako místo, kam chodím za zábavou místo televize. Pro motivaci ke změně přikládám moje oblíbená videa na toto téma: