Realistický update z mého života (aka z mého šatníku).

Jsem mileniál. Nemůžete po mě chtít, ať udržuju při životě dvě platformy najednou. Když jsem aktivní na Instagramu, nejsem aktivní tady, a když nejsem aktivní na Instagramu, píšu sem... Obě dvě věci po mě evidentně nemůžete chtít. Pamatuju život před technologiema a života mimo obrazovky si cením. Tudíž buď a nebo. Ale co vám budu povídat, stýskalo se mi...

Stěhování je taková zvláštní událost. Přijde mi, že jsou dva typy lidí. Ti, kteří během týdne volna zvládnou všechno vytřídit a nabalit do krabic, a během dalšího týdne všechno daj na místo. Druhej typ (já) se ve stěhování plácá extrémně dlouhou dobu, nedokáže určitý věci pustit a bydlení nemá hezky zařízený ani po roce. Obrazy, ty obrazy... pořád stojí vedle topení a čekají na pověšení. Po roce a půl prosímvás! Bylo mi slíbeno, že to bude tento víkend určitě hotový. No, je pondělí a co myslíte? 

Minulý týden jsem se vrhla na větší úklid a konečně našla domov nějakým věcem, který (nerada to přiznávám) ale nejmíň dobrej půlrok bydlely po krabicích po zemi. A tahle slova teda konečně píšu od svýho pracovního stolu, kterej už tu sice mám rok, ale vždycky se na jeho ploše vrstvil jen bordel a vypraný prádlo, který jsem nestíhala odklízet do skříně. Skříň - to je další kapitola sama pro sebe. V našem předchozím domě jsme každý měli velkou šatní skříň + třetí erární na bundy, povlečení, kufry atd. Teď máme jednu skříň prosímvás! Ta je hlavně Tomášova (i když už jsem tam nenápadně začala zabírat nějaký prostory) a moje oblečení je ubytovaný na pojízdným věšáku (co jsem používala kdysi ve studentským bydlení), a v jednom, v jednom prosímvás!, šuplíku v komodě. Já si jako nestěžuju, i když to tak možná zní. Tohle bydlení nám teď vyhovuje. Jediné, na co si stěžuju, je moje vlastní neschopnost vytřídit věci nějak razantnějš, abychom množství věcí uzpůsobili prostoru, co teď máme. A jedna velká problematická oblast je právě můj šatník.

Vlastně jsem se tu chtěla přiznat k totálnímu lowbuy failu tento rok. (A trochu si vypsat srdíčko, ale na to už jste na mém blogu zvyklí.) Myslím, že jsem v lednu 2025 prohlásila něco takovýho jako: "tenhle rok si koupím maximálně 6 kvalitních kousků místo nakupování ve fast fashion. Budu hodně šít - co si ušiju, to se do těchto 6 kousků nepočítá". Tím jsem samu sebe chtěla dokopat k tomu, abych více šila, protože mě to moc baví, ale pořád tvrdím, že nemám čas (lidi bez dětí to chápou. Ti, co mají děti dvě a více, tvrdí, že fňukám). A také jsem chtěla začít nákupy více plánovat, podporovat slow fashion značky. 

Nicméně toto předsevzetí dopadlo stejně jako všechny ostatní: ušila jsem přesně jednu věc, zato mám novou členskou kartičku v jednom fast fashion řetězci..... a počet věcí, které jsem tam nakoupila, dalece přesahuje šest kusů. Já vám nevím, dospěla jsem k závěru - a klidně mě za ten názor ukamenujte - že si slow fashion teď prostě dovolit nemůžu a jsem s tím v míru. Koupila bych jednu věc a využila tak svůj rozpočet na oblečení na celý rok. A teď nic proti slow fashion cenám - já je chápu! Ani nemám zájem přispívat do krysího závodu fast fashion! Nejvíc mě to štve, že to vlastně podporuju. Dlouho jsem se za to lynčovala a nákupy si tam přímo zakazovala. Většinu věcí jsem poslední roky sháněla na Vintedu, ale poslední dobou jsem měla smůlu a skončil mi doma samý dobře nafocený odpad. A já se naštvala a udělala velkou objednávku věcí, který můžu vrátit!, v normálním obyčejným fast fashion řetězci. Kamarádka, který jsem to se svěšenou hlavou vyprávěla, mi to jen okomentovala: "vítej mezi normálníma lidma".

A teď zase aby to nevyznělo, že každý týden objednávám sto věcí, co si vezmu jednou. I ve fast fashion nakupuju s cílem ty věci nosit hodně a vybírám si je. Pořád se snažím udržovat svůj šatník funkční a ne přeplácaný. (Btw fakt nemůžu uvěřit tomu, že se tady obhajuju před internetama, omg.) Jsem na cca 80 ks. Jo, je to hodně. A ráda bych to nejradši vytřídila na mnohem míň. Jenže vím, jaký máme v současnou chvíli rozpočet a nemůžu si dovolit vyházet věci, který ještě třeba budu někdy potřebovat, jen abych se dostala na určitý "minimalistický" číslo v šatníku. A vlastně mě na tom asi nejvíc štve, že počet věcí, který si potřebuju nechat, úplně nekoresponduje s prostorem, který mám zrovna k dispozici. A tak pořád přerovnávám a hledám si funkční systém v menším prostoru (mimosezónní věci v krabicích na skříni atd). 

Můj přístup se tedy změnil v tom smyslu, že už nemám výčitky, kdykoliv si potřebuju něco koupit. Je to, jak to je. Jak tedy teď vypadá moje skříň? Když na ten svůj věšák teď tak koukám, tak je to mix věcí, které mám už roky, mix věcí ze sekáče a docela hodně nových přírůstků z tohoto roku. Styl se mi proměnil a zrovna tak postava. V kalhotách se mi změnila velikost a nějak se mi přestalo líbit nosit hlavně oversized věci. Začala jsem inklinovat k vypasovanějším věcem, který podtrhnou moji postavu. A taky jsem se letos vrátila do kanceláře a po mateřských legínách potřebovala ve větším doplnit šatník. Věci z předmateřskýho období byly beznadějně malý. Vlastně jsem během posledních let proplouvala mezi velikostma 38 až 44, takže to bylo s tím nadčasovým šatníkem na věčné časy fakt těžký. Větší velikosti si pořád ještě schovávám na "co kdyby" a najednou jste jednoduše zahlcení krabicema, který není kam uložit.

Tohle je ta moje halenka, kterou jsem letos ušila. Mám s ní ale problém. Připadá mi, že mi fakt nesluší a přidává mi kila. Ale ušila jsem ji, tak ji budu nosit, že jo. Ale tenhle problém začínám mít s většinou volných věcí. Připadám si v nich najednou jako v pytli. A to to roky byla moje uniforma. Skoro si ale říkám, jestli to nebyla uniforma, v který jsem byla pohodlně schovaná, a bála se světu vlastně ukázat... Wow, deep myšlenku tu už určitě nikdo nečekal!

Takže. Aktuální style words, který ve mně rezonujou koncem roku 2025:

• 50% edgy
• 40% classic
• 10% vintage

A tady bych ten svůj ramble asi zakončila. 

 

Colour palette: soft 

☀

Oh, that girl decluttered yet again... Napočítala jsem cca 50-60 kusů (nepočítám pyžama/věci na sport/na práci po baráku/spodní prádlo/boty/kabáty/tašky apod - 20-30 dalších ks?). We are getting there!! Můj cíl rozhodně není co nejnižší číslo, ale šatník, kde vím, co mám, a kde jsou věci mezi sebou dobře kombinovatelné, jakoby spolu komunikují. Ale zatím mi snižování počtu kusů jen vyhovuje a klidně bych toho měla ještě i míň, ale prozatím takto. Uf, i tak to byla fakt velká čistka.

Potřebovala jsem svěží vítr alespoň někde v tomhle dlouhým zimním období, a šatník je vždycky fajn bod, kde začít. Teda ne, že bychom tady neměli od nového roku jednu novinku za druhou - obývák bez gauče, nová postel, kytky pryč... ale boj s alergiema nepočítám. Tenhle "boj" jsem chtěla mít plně pod kontrolou, a ono to oblečení prostě neodmlouvá.

Překvapilo mě, kolik variací jsem ve svým vlastním šatníku našla. Menší počet kousků probouzí kreativitu, zvlášť, pokud jsou kousky aspoň trochu univerzální. Zjistila jsem, že mám opravdu hodně letního oblečení, i když je u nás léto poměrně krátký. Nechci se těch věcí zbavovat, protože patří mezi moje nejoblíbenější kousky, a tak si hledám cesty, jak šaty a volné košile zakomponovat i do jiných ročních období. Druhé řešení by bylo přestěhovat se někam víc na jih a nebráním se mu!

Vytřídila jsem všechno křiklavé, co se k ničemu nehodilo, a všechny chladné odstíny, protože si připadám líp v těch teplých. Taky jsem si všimla, že se často zbavuju věcí nakoupených na Vintedu. Nakupování tam je prostě riskantní a málokdy se trefím na fakt top kousek. Takže tohle nakupování chci výrazně omezit. Byla jsem docela nekompromisní a snažila se neřešit, kolik daná věc stála (to u mě byl minulé roky vždycky problém a pak jsem si ty dražší věci pořád syslila někde v koutku, ale vlastně mi třeba ani neseděly). Velká úleva byla dovolit si zbavit se svých předporodních džín, do kterých jsem ještě pořád doufala, že někdy zhubnu a vždycky po pár měsících jsem se potrápila jejich přezkoušením, že jako pořád nic. Je fajn pocit nechat takové věci jít a přijmout se prostě tak, jak člověk je - v přítomnosti. A taky jsem se zbavila několika sentimental items, i když nějaké si stále nechávám... třeba šaty z Las Vegas, mám k nim nějakou citovou vazbu a přijde mi fascinující, že jsem na sobě měla něco tak luxusního (a malinkýho). Ale naopak třeba svatební šaty jdou na Vinted. Zabírají víceméně jen spoustu místa a myslím, že už je nebudu potřebovat....

Můj vibe zůstává boho chic + edgy + minimalist. To pořád sedí. "Edgy" začíná mít navrch nad "boho chic", řekla bych... uvidíme, kam se to posune dál. Všechno je v takových (mně příjemných) tlumených tónech. Mám z toho svěžího větru radost! (Ale nemám radost z té obří hromady věcí na nafocení na Vinted. No aspoň mě to zabaví na zbytek letošní zimy.)

Ušila jsem si mikinu. Mám z ní vážně radost. Přes prvotní nezdary (zahrnujíc ušití prvního švu, který se z mě tehdy neznámýho důvodu okamžitě rozpáral a vzteklého odložení projektu na pár týdnů k ledu, nebo spamování Jitky instagramu, že se na to už asi vy**ru a co mám sakra dělat) jsem ji nakonec zdárně dotáhla do konce. Joo, první šití z pružné látky bolí. Výsledek dopadl nad očekávání. Mít na stroji ještě overlock a mikina je jako z butiku. (Není nad skromnost.)

A tak jsem si ji párkrát cvakla ve sněhu na zrcadlovku. Třikrát samospoušť na kontinuální snímání 10 políček a vznikly z toho docela hezký fotky.

O tom, jak pouštím kontrolu (nejen) v šatníku.

Roky jsem měla představu, že má někdo jiný určovat, co bych měla nosit. Neuvědomovala jsem si to samozřejmě takhle natvrdo, ale v jádru věci to tak bylo. Co nosí okolí, co píší v časopise, co říká blogerka, která nosí luxusní značky (a já bych vlastně asi měla taky?), co říká blogerka minimalistka, která má 30 kusů oblečení (a nejsem já špatná, když jich mám přes 100?), co se obecně má nosit do kanceláře, a tak dále, a tak dále. Celé tohle smýšlení vedlo k restriktivnímu chování a snaze o absolutní kontrolu (nejen) nad šatníkem. 

Nesrovnávala jsem se ale jen s jedním člověkem, nýbrž s několika najednou, aniž bych si to uvědomovala. Vlastně jsem si ve svý hlavě ze všech těch různých lidí dělajících různý věci vytvořila jednoho člověka=poloboha, se kterým jsem srovnávala svoji realitu. Podle mě je to hodně destruktivní vzorec chování, ale myslím, že v době sociálních sítí ne až tak vzácný.

Jestli jsem si něco z posledních let odnesla, pak že vážně není špatný pustit v životě nad vším trochu kontrolu a nesrovnávat se s někým jiným. Když si to ukážeme na příkladu šatníku, realisticky jsem se zamyslela nad svým současných životem a co tak potřebuji já, plus co bych chtěla nosit jako součást svojí identity. Minimalismus ke mně do určitý míry určitě patří, je mi v něm dobře, ale určitě ne ten extrémní/restriktivní. Stejně jako pro mě nezafungovalo restriktivní veganství a už nikdy nepůjdu do žádné restriktivní diety, nefunguje na mě ani minimalismus, jehož pravidla diktuje někdo jiný.. S totálním klidem jsem se tak zbavila věcí, které jsem stejně neměla ráda/neseděly mi, naopak jsem  s klidem dokoupila to, co jsem potřebovala, a dokud se vejdu do jedné skříně, jsem s tím počtem věcí naprosto v pořádku a nelynčuju se za každý nákup tak, jako dřív. 

Myslím, že není nutný tlačit počet kusů v šatníku dolů, jen aby člověk dokázal, jak moc je minimalista a neustále se musel kontrolovat, jestli neporušuje nějaký obecně daný pravidla. Mám jediné pravidlo: musím vědět, co mám. Jakmile je věcí moc a já už ani nevím, co mám, pak je čas na úklid. Jinak ale nechávám život plynout tak nějak víc sám a netlačím na pilu. Vlastně ani nevím, kolik věcí v šatníku teď mám, ale vím, že se mi nosí dobře. Oblíkání by mělo být zábava. Život by měl být zábava!

Style identity.

Trvalo mi docela hodně let ztotožnit se s myšlenkou, že mám ráda módu. Vážně, vážně mám! Myslela jsem si, že abych tohle tvrzení mohla říct nahlas, musela bych mít fashion účet na instagramu a fotit se neustále v těch stejných outfitech jaké vídáme na stránkách Elle, a taky být neustále ťip ťop upravená jako modelka... Jako vždycky bych tímto svoje mladší já ráda pohladila a řekla, že to tak vůbec není, maličká! Nemusím kopírovat styl v nejnovějším Elle, abych mohla říct, že nějaký mám. Můžu mít ráda módu a koupit si za rok pouze pár nových kousků. Nebo být hodně slow a nové si dokonce šít sama doma. Nebo ráda nosit věci z 90tek a stejně mít svůj styl. Kdo vlastně určuje, co je v módě ano a co ne? Jsme v tom každý sám za sebe a každý se cítíme sebevědomě a svůj v něčem jiným. Vážně to není o tom, v čem někdo chodí po molu a jak to hodnotí "módní policie". Ach, jak osvobozující a svěží myšlení, který mi ale roky chybělo.

Už se tedy nebojím říct nahlas, že se ráda zaobírám svým šatníkem a tím, co v něm mám + jak by to šlo zkombinovat. Módní časopisy už nečtu - s výjimkou Burdy, kterou naopak hltám! Hledám si svoji módní identitu, která se zároveň pořád tak trochu vyvíjí. Je třeba ji přizpůsobit životnímu stylu (jsem teď víc doma než v kanceláři), převažujícím denním aktivitám (stavění kostek s Jonášem/lítání po lesích/domácí práce..), osobnímu vývoji a celkově svým aktuálním preferencím.

Několikrát do roka šatník třídím a přeorganizovávám. Velké čistky už u mě nejsou nutné, protože jsem jich udělala v posledních letech hodně a ve skříni mi tak zůstává už jen víceméně to, co opravdu nosím. Tenhle proces mi zabere už jen tak hodinu. Ty vyloženě mimosezónní kousky jdou do krabic a na pár měsíců pryč, aby ve všem byl hezký přehled. Moc se mi líbí myšlenka capsule wardrobe, kde není prostor pro kousky, které se ve skříni jen tak povalují a čekají na svoji příležitost, a s radostí můžu prohlásit, že už od něj nejsem daleko. Mojí guru je v tomhle ohledu Signe z blogu a youtube kanálu Useless. Líbí se mi celá její filosofie a i když je můj styl jiný, než její, je mi velkou inspirací.

Pak si taky čas od času ráda dávám se svým šatníkem "rande". Třeba jako dnes. Uvařím čaj, pustím oblíbenou hudbu, čapnu deník na poznámky, a prostě se vyblbnu. Prohlížím si, co mám, zkusím pár nových kombinací, a pak všechno zas urovnám na místo, kam to patří.. ať to může znít sebehloupěji, mám to ráda. Naučila jsem se tak rozpoznávat, k čemu v oblečení inklinuju, co mi sedí jako prdel na hrnec, v čem je mi dobře, a objevila jsem určité vzorce, kterých se držím. Pro mě je to v základu toto:

• všechny spodky high waisted
• všechny vršky cropped 
• volné střihy
• teplé tóny/earthy tones
• sukně/šaty v délce midi
• turtlenecks
• ne výstřihy
• ne podpatky
• ne skinny fit
• ne tříčtvrteční rukáv
• ne umělý/laciný materiál

Usnadňuje to nakupování a celkově život. Už vím, co mi funguje a v čem se cítím fajn a po jiných věcech v obchodě už ani nekoukám a nesnažím se být někým jiným. Svoji style identity bych po několikaletém pozorování popsala nějak takto:

• Boho chic                 60%
• Minimalist                20%
• Edgy                         20%

Boho styl je mi rozhodně nejblíž.. volný kalhoty/šaty, rozevlátý vlasy, sandály nebo cowboy boots, klobouky, huňatý velký svetry, velký šály, všemožný crop topy a košile... minimalist protože nemám ráda zběsilé potisky a často sahám po jednobarevných kouscích a taky nemám ráda moc doplňků... edgy protože stále v skrytu duše miluju džínový bundy, graphic tees, ankle boots na pořádný platformě a rock´n´roll v uších.

Mám zoufale málo fotek, který by mě zachycovaly upravenou a oblečenou podle představ. Bude to i tím, že ne každý den si dám záležet, protože jsem skoro pořád doma a často bohužel nevyvíjím úsilí převlíct se z legín do čehokoliv lepšího. Ale tohle hodlám změnit. Inspirací mi bylo tohle video. Protože se přece neoblíkám pro druhé, ale sama pro sebe. Tak dalšímu módnímu vývoji zdar a doufám, že vás příspěvek třeba trochu obohatil!