2024.
Sobota před sedmou ráno zapínám počítač s vizí příspěvku o roku 2024. Takový to, když vás ta myšlenka úplně vytáhne z postele a nedá vám spát. Jako za starých časů. Přede mnou horký kafe. Jako za starých časů. Počítač, který už soukromě téměř nepoužívám, nabíhá pět minut a musím ho ve finále restartovat. No, jako za starých časů..
Tento rok byl au. Nic moc. Jooo mohlo by být samozřejmě hůř, ale že šlo o nějakou hitparádu tady předstírat nebudu. Taky jsem přibližně v půlce roku přestala psát na blog. Většinou s těmihle věcmi přestanu vždycky, když je nejvíc rušné období a nějaké činnosti musím odfiltrovat na druhou kolej. O to víc mě potěšilo, když jsem teď ve statistikách viděla, že sem ještě i někdo chodí. Děkuju!
Uplynulý rok jsem řešila víceméně jen zdravotní problémy. Všechno co jsem dělala, se točilo kolem toho. Léto jako by nebylo a bylo nejhorší za celý můj život. Proto se mi ani nechce tento příspěvek (jako tomu bylo jiné roky) rozdělovat na jaro, léto, podzim, zima. Všechno se prolínalo a jediné, co jsem pořád řešila byl ekzém. A pak stěhování. A pak zase ekzém. A pak zase stěhování... Od doby, co jsme se přestěhovali zpátky do Prahy jsem víceméně každý týden někde "po doktorech". Ten hrubý kontrast mezi fungováním zdravotnictví v rohu ČR a v Praze byl znatelný. Myslela jsem, že jsou to jen pomluvy, nebo že je to tak jen ve filmech, ale bohužel to byla i moje zkušenost. Zažila jsem arogantní chování a jednání z pozice moci - k pacientovi, který evidentně trpí - fakt gratuluju, paní doktorko... no v této ordinaci jsem byla poprvé a naposled, ale když máte v kraji přesně 2 kožní na výběr, můžou si bohužel takové chování asi "dovolit" a čekárna bude plná zoufalých lidí i tak. Pro dokreslení absurdnosti celé situace tak tato asi 3 minutová návštěva uvedené ordinace, která absolutně nic nevyřešila a mě neskutečně rozhodila, stála mou pojišťovnu (a daňové poplatníky) cca 5OO Kč (zjištěno v nárocích lékařů na moji péči za minulý rok - zjistíte na stránkách své pojišťovny). Až kožní v Praze mi dokázala dát správnou diagnózu a podat velkou pomocnou ruku, a zároveň měla v sobě špetku empatie, za což jsem neskonale vděčná. No v Praze prostě vše na jiné úrovni. Tohle byl velký faktor, proč jsme se rozhodli přestěhovat zpět, i když před rokem stěhování vůbec nebylo na pořadu dne. Tak jsem to trauma roku 2024 ze sebe dostala, a teď se pokusím jít alespoň trochu chronologicky :D
Ze začátku roku byl Jonáškův ekzém špatný, ale nic mě nedokázalo připravit na to, jak to bude vypadat na jaře. Na jaře to bylo hodně špatný, totální peklo - ať jsem dělala, co jsem dělala - a tou dobou jsem už začínala ztrácet sílu s tím vůbec něco dělat, a tou dobou jsem taky začala mít problémy já. Já, co jsem byla celý život zdravá, jsem začala mít neskutečně svědivou vyrážku po celým těle. Psychosomatika is a real thing. Fotky Jonáška, jak v té době vypadal, mě do teď děsí i ve snu a nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Hodně trpěl. Neskutečný nápor na psychiku nás všech, až jsem se z toho sesypala. V dubnu jsme se víceméně ze dne na den rozhodli, že odjedeme na měsíc k moři. Že to musíme zkusit. Díky bohu jsme mohli, oba pracujeme na dálku. A tak jsme strávili duben v Chorvatsku kousek od Splitu. Nepomohlo to vůbec a odjížděli jsme domů zničení a bez peněz.
Léto bylo pořád velmi špatný. Jonáškův ekzém neustupoval, i když jsem myslela, že léto "bude jistota" - minulý rok se v létě najednou vylepšil, ale letos nikoliv... A já jsem se taky jen zhoršovala. Nedokážu ani popsat jak neskutečně svědivou věc jsem na těle měla. Jak podrážděná ta kůže byla. Byla jsem z toho zoufalá a napouštěla si vanu s mořskou solí i víckrát denně. To byla jediná věc, kde se mi na chvíli ulevilo. Jinak jsem se létem víceméně proškrabala. Převlíkala jsem povlečení od krve každý druhý den a vůbec nezvládala péči o malýho. Tou dobou u nás na několik měsíců bydlel můj táta, než se definitivně na důchod přestěhoval do Portugalska, a tak jsem měla díky bohu výpomoc s malým... Ale jak říkám, léto jako by nebylo. Celý rok jsme analyzovali, co by mohlo být spouštěčem našich problémů, a čím dál tím víc jsme začínali podezírat prostředí, kde žijeme... v podstatě jsme došli k podobnému závěru jako Tomáš Hajzler na svém blogu v článku "Ozdravný pobyt na venkově". Doporučuji přečíst. Chtěla jsem si míru škodlivin v domě a okolí nechat změřit, ale jediný odborník v ČR s těmi správnými měřiči odmítl přijet, že je to pro něj moc daleko.... Tou dobou jsme vážně začali pochybovat, že přestěhování zrovna do tohohle sice krásnýho koutu ČR, ale upřímně - totálního zapadákova, mělo nějaký smysl, a myšlenka na návrat zpět do Prahy začínala získávat reálný obrysy.
A dům šel tedy do prodeje. Nevnímám to jako nějakou prohru, spíš jako lekci a kapitolu, za kterou zavíráme dveře. Zpátky v Praze jsme šťastnější, i když nemáme záhonky a les deset minut pěšky. Jsme asi prostě Pražáci?! Potřebovali jsme si to vyzkoušet, mysleli jsme, že život blízko přírodě a s velkou zahradou je pro nás, ale... hapiness is only real when shared. Že nám chyběli kamarádi byl taky velký faktor, proč jít zpět do Prahy. Nechali jsme tu celý život. Po návratu zpět jsem se snažila navázat přátelství tam, kde před třemi roky skončila. A jsem mnohem šťastnější v malým starým bytě, kde na ulici seženu cokoliv a vidím občas kamarády, než když jsem seděla ve velkým domě sama, nikoho neznala, a všude jsem musela jezdit autem. Ale každý podle svého gusta. A také to hlavní - ekzém se hlavně malému skokově vylepšil, když jsme vypadli z našeho domu...
V srpnu jsme začali chodit na konzultace do IFMV Evy Hájkové a Honzy Vojáčka, kde jsme se konečně dočkali porozumění a velký pomocný ruky. Naše terapeutka je vyléčená ekzematička, její děti jsou také bez ekzému, tudíž pro nás fakt dobrej match. Teď po půlroce docházení můžu s klidným srdcem napsat, že tohle místo má zcela zásadní vliv na naše uzdravení. Ještě nejsme v cílové rovince, ale už máme našlápnuto dobrým směrem. Můj i Jonášův stav je o mnoho lepší a kdyby to už takhle zůstalo, tak je to docela ok, oproti tomu peklu v létě. Nečekala jsem, že jednou budu někomu platit za to, aby mě naučil správně jíst a vlastně i žít.
Samozřejmě to není zadarmo. Musela jsem změnit mnohé a hodně na sobě zapracovat. Hlavně na poli jídelníčku, za čisté doplňky stravy teď utrácím majlant, a velký kus práce byl na psychice, sebepéči. Každá matka malých dětí ví, že na tohle se špatně vytváří v denní rutině prostor, a každá pracující matka ne úplně zdravýho dítěte ví, že je téměř nemožný se "hodit do pohody". Ale pro můj stav naprosto klíčový faktor a museli jsme v rámci rodiny najít způsob, jak mi ten prostor poskytnout. Není to perfektní, a ani náš jídelníček, stále mám na čem pracovat. Ale i ty malé změny, které jsme zvládli implementovat už začaly nést svoje ovoce a oba jsme na tom mnohem líp. Předsevzetí na rok 2025 je jasné - ještě více vyladit celý tento systém, který povede k trvalému zdraví. Já se o tom někdy s odstupem času více rozepíšu, půlrok ještě není dostatečně dlouhá doba, abych mohla něco hodnotit. Jen můžu říct, že je nám rozhodně lépe, než když jsme neměli pomocnou ruku od IFMV. Taky to ale samozřejmě není zadarmo a víceméně veškeré naše peníze teď investujeme do zdraví. Ať už jde o snahu kupovat kvalitnější potraviny, o kvalitní doplňky stravy, kvalitní kosmetiku, návštěvy saun nebo fyzioterapie, minulý týden jsme si pořídili red light therapy.. a nebo třeba cesty k moři. Vše se teď podřizuje cestě za zdravím.
V létě jsme taky v mezičasí jezdili na naši chatu a dávali ji dokupy po loňské renovaci. Už to tam začíná vypadat k světu a moc se těším, že tam zase budeme z Prahy jezdit na víkendy. To víte, se zahradou jsme tam moc často nezavítali, protože jsme nestíhali obhospodařovat ani tu... A v září jsme byli na krásné svatbě v Trutnově, takže byl důvod zase po čase se hezky oblíct a použít makeup :D A také pozitivum změny jídelníčku - kila mi letěla dolů, z čehož jsem měla radost. Ušila jsem si dvoje šaty a Jonáškovi letní kalhoty. Šití je fajn. A konečně po letech snahy o dlouhý vlasy jsem si zase s radostí ostříhala mikádo a jsem spoko.
V listopadu jsme podnikli druhou letošní cestu k moři a vyrazili jsme na dva týdny do Egypta. A začala jsem chápat, proč tolik ekzematiků nemá rádo Středozemní moře, ale miluje moře Rudé. Jak nám Chorvatsko v dubnu vůbec nepomohlo, tak Egypt v listopadu byl pravým opakem. Po prvotních ponorech, které víc bolely, než aby byly příjemné, se mi najednou jako mávnutím kouzelného proutku kůže strašně moc vylepšila. A odjížděla jsem s kůží k nepoznání a neskutečně odpočatá. Byl to vlastně první pořádnej odpočinek v tomhle roce. Pochopila jsem, že tahle lokalita je pro nás jako dělaná, a rozhodli jsme se si tu pořídil apartmán. Za pár týdnů si ho pojedeme převzít. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že v tomto roce prodám dům v ČR a koupím byt v Egyptě, klepala bych si na čelo, že se asi zbláznil. Zvlášť když teď zpětně čtu naše plány s domem a zahradou v loňském year recap haha... Ale takhle nějak se vyvrbil konec roku 2024, a za tři týdny budeme v Egyptě držet klíče od vlastního fungl novýho bytu. ...jakože WHAT?!
Aby ten konec roku nezněl tak pohádkově, tak vánoce byly v duchu tohoto roku - strávila jsem je nemocná s nejhorší chřipkou, co jsem kdy měla, a jako by nebyly... Tomáš 24.12. večer běžel do nonstop lékárny. Takže asi tak.
Koncem roku jsem měla pocit, že je toho na mě strašně moc. Tlak na uzdravení, tlak na větší výkon, tlak na to být perfektní máma. A tak jsem na nějaký čas vypnula sociální sítě. Odinstalovala jsem si Instagram na měsíc. To ticho bylo fajn. Člověku se tak nějak vytříbí, co ho vlastně vážně baví a co dělal jen proto, že to viděl na internetu. A nefotila jsem každý detail s myšlenkou, že to hodím do Stories.... Byla jsem takhle dost spokojená, ale nakonec jsem si ho nainstalovala zpět. Myslím, že jsem si vytvořila určitou disciplínu a zvládnu tam už neviset hodiny. A hlavně, s některými kamarády je to můj jediný komunikační kanál a nechci o něj přijít.
Tento rok jsem přímo obsesivně nakupovala knížky. Ne vše jsem dočetla a některé mám rozečtené měsíce. A kupička na přečtení je hodně velká. Takže na příští rok mám stopku, dokud nepřečtu vše, co jsem si pořídila.
Přečteno za 2024:
Město v oblacích - Anthony Doerr
Jedno italské léto - Rebecca Serleová
Vynález jménem Bitcoin - Yan Pritzker
Potřebuji tvou lásku - Ross Campbell
Pravda o cukru - Jessie Inchauspé
Chcete peníze? Nechoďte do práce - Tomáš Kašpar
Očkování hrozba nebo záchrana - Tomáš Kašpar
Léto, kdy jsem zkrásněla - Jenny Han
Jak uvažují milionáři - Dexter Yager
Čas zpomalit - Tereza Škorupová
Zdravá střeva: Poznejte tajemství mikrobioty - Justin a Erica Sonnenburgovi
Nebe nad Kilimandžárem - Leah Bach
Černočerné srdce - Robert Galbraith
Ledový muž - Wim Hof
Mnich, který miloval kočky - Corrado Debiasi
Simplicity parenting - Kim John Payne
Všímavost a Já: Od sebeléčení k sebepřesahování - Jan Benda
Rozhovory s přáteli - Sally Rooney
V zajetí geografie: jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku - Tim Marshall
