(Pro info: článek byl napsán někdy v květnu 2022, publikováno koncem října. Čekala jsem, než dozraje čas. Chtěla jsem ho ještě poupravit, ale nakonec nechávám ve svý břitkosti tak, jak byl napsán původně, jen jsem dopsala pár řádků k šestinedělí.)

Můj porodní příběh a o šestinedělí.

Můj život se před 10 týdny obrátil vzhůru nohama. Předchozí článek tady na blogu je hodně depresivní a já už přitom taková ani nejsem. Zima byla krutá, dlouhá, náročná, depresivní... není divu, že se to odrazilo i tady. Ráda bych tak ten poslední článek přebyla něčím pozitivnějším, ale zrovna porodní příběh teda asi není ta nejlepší volba. Nicméně by mi tu chyběl a tak nějak patří k celkovýmu příběhu.

Nikdy jsem si nemyslela, že si z porodu odnesu trauma. Bála jsem se. To né, že ne. Něco málo jsem zaslechla, nebo si přečetla. Spíš jsem ale věcem nechávala volný průběh. Panikařit jsem lehce začala cca měsíc před termínem, kdy jsem podlehla a objednala si Aniball, který mě následně spíš jen vystresoval. Asi 3 týdny před termínem jsem v porodnici šla na kontrolu a na tzv. check-in. Na začátku těhotenství mi na diagnostice předpovídali vysoké riziko preeklampsie, kterou následně ale začátkem třetího trimestru vyloučili, takže jsem na kontrolu šla klidná, bohužel ale hodně unavená. Naměřené hodnoty nebyly ideální a doporučili mi okamžitou hospitalizaci. Nakonec jsme se domluvili, že k hospitalizaci nastoupím "až" druhý den ráno. Nutno podotknout, že ten týden jsme do Plzně jeli už podruhý (chtěla jsem rodit v Plzni, bydlím hodinu cesty daleko), a já už byla v 9.měsíci z toho cestování poměrně hodně unavená. Domů jsme ten den dojeli asi až v 8 večer, sbalila jsem si tašku, a ráno jsme po 7h už zase vyráželi směr Plzeň. Byla jsem z toho dost rozhozená, pořád jsem předtím přeci jen v hlavě pracovala s tím, že "času je ještě dost". Vždyť do termínu byly ještě celé 3 týdny! Cestu do Plzně jsme strávili vybíráním jmen a já se snažila trochu uklidit - ne moc úspěšně.

Přijímali mě v sobotu ráno, porodila jsem až následující sobotu odpoledne. Týden jsem strávila na oddělení rizikového těhotenství. V případě, kdy nejsou povolené návštěvy Vám povím, že to už bylo sakra dlouhý. Zvlášť při pokusech o vyvolání porodu, který teda z mojí zkušenosti bolí jako čert. Být na všechno sama bylo fakt bájo. Když u mě na pokoji za ten týden ubytovali už třetí paní, která pak odcházela s kontrakcema na porodní sál - stejně jako všechny přechozí - jsem zbytek noci v zoufalství probrečela. Určitě to moc nepomáhalo celkovýmu procesu vyvolávání, ale bylo dost těžký se naladit na pozitivnější vlnu. Často jsem k západu slunce sedávala na chodbě v jediném křesílku, které tam bylo, a sestřičky na mě vrhaly soucitné pohledy. Tomáš mi párkrát během toho týdne donesl nějaké věci, tak jsme si alespoň venku udělali pár koleček na parkovišti, a sestřičky byly moc fajn, ale bylo to sakra dlouhý. 

Kvůli nelepšícímu se vysokýmu tlaku se teda začal porod vyvolávat. První pokus dopadl neúspěšně a byl v podstatě dvoudenní - tak to vnímám já, protože bolesti trvaly 2 dny... Pro ty, kdo neví o co jde, tak první den se k děložnímu čípku zavedla přípravná pilulka a druhý den se provedlo samotné vyvolání opět pomocí nejprve jedné a pak druhé pilulky. V den vyvolání člověk chodí s kapačkou a nesmí od půlnoci jíst ani pít. V nocích jsem tam navíc moc nespala, protože se tam na oddělení pořád něco dělo, takže ideální. U mě pilulky oba dva dny vyvolaly poměrně rychlé stahy co druhou minutu. Někdo to má prý pozvolnější, někdo prudší. Snažila jsem se je rozchodit, rozehřát ve sprše (to pomáhalo!), ale většinu času jsem jen očima sledovala vteřinovou ručičku na hodinách nad svojí postelí, kdy přijde další vlna bolesti. První den mi v noci stahy zastavili jinou pilulkou, už jsem to nemohla vydržet. Před druhým pokusem jsem dostala den "volno", zda se porod nerozeběhne sám, a doktorka mi ráno udělala Hamiltonův hmat, aniž by mě na to předem upozornila. Obecně teda musím říct, že jsem byla překvapená, jak často a JAK se provádí kontroly porodních cest. Poprvý jsem se poměrně dost lekla, protože doktor klasicky neřekl předem nic. Později už je člověk zvyklej, ale příjemný to teda není.

Druhý pokus byl tedy v sobotu, kdy se Jonáš už narodil. Pokus byl sice z jejich pohledu opět neúspěšný, ale poslali mě už na porodní sál, že se provedou další kroky, jak Jonáškovi pomoct ten den na svět. Pilulky na vyvolání se potřetí už nepodávají. Já tam sotva dolezla, bolesti jak blázen. Sestřička mi udělal klystýr a asi za hodinku pak přišla doktorka, která mi pustila plodovou vodu. Někde jsem četla, že to propíchnutí člověk během stahu ani moc necítí, já teda to klapání nástroje (který jsem naštěstí neviděla) uvnitř cítím dodnes. Od začátku jsem se na sále ptala, jestli už tam za mnou může Tomáš. Ten už 2h čekal na chodbě s testem v ruce. Protože mi na rizikovém tvrdili, že až budu už na sále, tak tam normálně může. Podotýkám, že tou dobou už neplatily žádné c*vid restrikce k porodům. Porodní asistentka ho tam ale nechtěla pustit, že prý je to zbytečné, že mám ještě spooooustu času před sebou a že tam manžely pouští většinou až na konec. Smysluplnost tohoto opatření nehledejte, žádná tam není, a této porodní asistence by rozhodně prospěl kurz empatie. V tuchvíli mě popadlo už krapet zoufalství, protože jsme se s Tomášem pořádně neviděli přes týden, a měla jsem velký bolesti a byla jsem na všechno sama. Opora manžela by mi dost pomohla. Bylo mi ale tak zle, že jsem tou dobou už téměř nemluvila, sestřičce odpovídala jednoslovně nebo vůbec, a jen jsem tiše trpěla.. Pustili ho tam krátce po puštění té vody, díky bohu, ale musela jsem si zase říct. Předtím mi také konečně píchli nějaký opiát ke zmírnění bolesti. A myslím, že kombinace těchto dvou věcí pomohla k tomu, že za 2,5 hodiny byl malý na světě. 

JENŽE jak tam pustili Tomáše, tak krátce potom se mi ty bolesti dost změnily. Bylo to vyložené takové to tlačení na konečník, jak se všude dočtete, že nastává před velkým finále. Zazvonila jsem teda na sestru a ta lehce protočila oči, že to není možný, můj porod je přece teprve v začátku, ale zkontrolovala mě - změna nálezu ze 4cm na 8cm. Pak jsem šla ještě do sprchy, jestli to nepomůže, ale dlouho jsem nevydržela. Brečela jsem bolestí zhroucená na ručníku na zemi koupelny mezi stahy, při kterých jsem naopak nemohla dýchat vůbec. Zazvonila jsem znovu, že to už fakt hrozně bolí a nutí tlačit. To už mě sestra nevyšetřila a zopakovala mi, že to ještě potrvá a ať si to v klidu prodýchávám... Znovu jsem už nezvonila. Tou dobou jsem podle mě už křičela bolestí nahlas. Ta bolest byla neskutečná, vycházela ze středu těla, úplně jakoby vyrážela vzduch z plic. Prodýchávání mi přišlo dost nemožný. 

Naštěstí o asi půl hodiny později přišla na kontrolu doktorka a hlavička už byla na půl cesty. Sotva se tak převlíkla, doběhla dětská doktorka a za pár stahů byl malý na světě. Sobota, 16:36 hodin. Musím říct, že fáze tlačení už mi nepřišla tak hrozná jako to vše předtím, co tomu předcházelo. Těsně před narozením jsem už teda nevnímala ani pokyny doktorky, prostě jsem je přes to všechno co se s mým tělem dělo neslyšela, proto jsem si asi při průchodu hlavičky způsobila větší poporodní poranění. Ale jako zázrakem stahy hned s narozením přestanou. Je to hrozná úleva, člověk už pak vůbec nevnímá co se děje tam dole. Na zašívání poranění jsem už měla svoje miminko v náručí (a hlavně tuhle oblast umrtvenou anestetiky :D). Pocit, kdy máte toho malinkýho tvorečka poprvý v náručí je nepopsatelný.

Nechali nás ještě 2h na porodním sále, ale malého si dost brzy odvezli a s kojením mi nikdo neporadil, nenavedl mě, co a jak... Shledala jsem se s ním až později večer na oddělení šestinedělí. Přivezli mi ho spícího okolo 10.hodiny večer, potom co mi sestra pomohla se po porodu poprvé postavit, osprchovat atd. A hned od první noci jsem nespala, jak jsem sledovala, jestli je malý OK a zda něco nepotřebuje. Ten ale spal celou noc jako dudek. Nemohla jsem uvěřit, že už to mám(e) vážně za sebou. Že jsme to zvládli! Mám ten večer pořád před očima.

První 2-3 týdny šestinedělí byly masakr - nebudu lhát. Poranění tam dole se rozleželo a od druhého dne po porodu jsem několik dní sotva lezla, nemohla si sednout atd.. Všude jsem tahala gumový kruh na sednutí, i třeba do auta btw, a obešla jsem sotva barák. Díky bohu, že Tomáš měl volno, tak mi mohl se vším pomoct, vařil a staral se o nás, i když byt vypadal jak po výbuchu bomby :D. Do teď si pamatuju, jak se všude všechno válelo a kupilo a jak vůbec nebyla kapacita na nějakej úklid. Z porodnice jsme odcházeli s umělým mlékem, tam ze mě stresem nevytekla snad ani kapička a doma to nebylo o moc lepší. Pokusy o kojení jsem vzdala asi po měsíci, kdy malý začal hystericky řvát pokaždé, jak uviděl moje prso. Mrzí mě, že jsem si o kojení nezjistila víc už před porodem, ale bylo to prostě jak to bylo.. teď už vím, jak jsou stěžejní ty první hodiny a na co si dát víc pozor. Hlavně předem člověka vůbec nenapadne, že by s tím mohl mít problém. Druhý den po porodu se mi v noci snažila asi hodinu jedna hodná sestřička pomoct, ale musím říct, že to bylo zoufalství a malý se nechtěl přisát, a když odešla, tak jsem se úplně složila. Brala jsem to jako velký selhání a nechápala jsem, kde je problém (teď už asi trochu tuším..), a musela jsem si tohle téma po porodu ještě nějaký čas zpracovávat, než jsem s tím byla v pohodě. I porod se mi v hlavě převaloval ještě spoustu týdnů po něm....

Celkově je to šestinedělí náročné v tom, že máte nového člena domácnosti, který vyžaduje Vaši péči téměř 24/7 a do toho si řešíte svoje vlastní problémy po porodu. Myslím, že v životě jsem nevyprodukovala tolik odpadu, jako ty první týdny po Jonáškovo narození, a když jsem lezla už podesáté ten den do sprchy, tak jsem si vždycky říkala, jestli už tohle "peklo" někdy skončí.. Říká se, že člověk porod a to následné období rychle zapomíná, a musím potvrdit, že je to pravda. V porodnici jsem byla přesvědčená, že tohle už nikdy v životě nehodlám absolvovat. Nikdy! A teď už občas mluvíme, že by bylo hezký mít ještě jednoho malýho drobečka a ještě tyhle první chvilky zažít alespoň jednou, protože přes všechen pot a slzy a to, že se už nikdy nevyspíte, je to krásný období. Každý týden Vám roste před očima a jsem ráda, že jsem to mohla zažít a dál to žiju, protože vím, že to není samozřejmostí. Snad na mě skrz tenhle příspěvek nebudete koukat skrz prsty, zvlášť pokud jste z lékařské sféry. Přišlo mi ale důležité to sdílet, i když porodní příběh a moje zkušenost z porodnice nebyly úplně ideální.

Kafe, list a sušenka. Pozdrav z našeho města.

 

Štve mě jedna věc. A protože od odstěhování na druhou stranu republiky vlastně nemám jiné kamarády, než virtuální, napadlo mě, že bych si mohla postěžovat tady. Můj čas na sociálních sítích.. je ho moc, příliš. Nikdy jsem neměla tolik příležitostí vzít do ruky během dne mobil a hledat rychlej dopamin. S miminkem se pro mě tolik změnilo. Dřív jsem byla zvyklá mít spoustu vlastního času a na všechno ten ČAS prostě byl. Najednou není. Je mojí prací být průvodcem tomu malýmu človíčkovi, být mu nablízku 24/7. A já chci! Strašně ráda bych v sobě našla sílu ten telefon odložit a prostě ŽÍT. Upéct si strašně krásnej koláč a mít z něj radost jen tak pro sebe. Být na nádherným místě a vdechovat atmosféru, smát se, pobíhat okolo, a nepřemýšlet nad tím, jak to místo nejlíp vyfotit na instagram? Nebaví mě už být v tom zacyklení. Několikrát za život jsem se už socek vzdala, i když ne vždycky úplně dobrovolně, a VŽDYCKY mi bez nich bylo skvěle. Po nějakém čase jsem do nich zase nakoukla, jen tak po očku, protože já už přece objevila to NĚCO VÍC, jsem od toho pryč, a všichni ti blázni na instagramu ještě ne.. pak jsem začala pomalu nakukovat i druhým okem, a než jsem se nadála postovala jsem jedno story za druhou, aniž bych v těch okamžicích ŽILA. 

Tenhle příspěvek nejspíš působí agresivně, nazlobeně, ale já se přesně tak cítím. Jsem nazlobená sama na sebe. Tohle není vzor, který chci svému dítěti dávat. Stejně jako nechci, aby si zvyklo jíst pozdě večer brambůrky před televizí, tak NECHCI, aby se učilo, že mobil je k životu nezbytnej. Že mobil je důležitější než on - však přece musí být, když raději koukám do mobilu, než na něj?! A tak by v budoucnu tu super důležitou věc určitě chtěl taky sám poznat. A co chci úplně nejmíň je dospívající chlapeček, který má deprese ze sociálních sítí. A to je pro mě velká motivace. A tak by asi bylo fajn prostě udělat sama pro sebe STOPKU. Zastavit se. 

Je tohle vážně můj život? Jsou 3 hodiny denně zíráním do malého displeje to, jak chci trávit svůj den? Je to 1095 hodin za rok. Když se odečte každý den osmihodinový spánek, je to skoro celých 70 dní za rok. (Musím říct, že se mi po tomhle výpočtu udělalo poměrně mdlo.)  Je to hodně času na to přečíst ještě víc knih, který tak miluju, něco poklidit, aby to doma bylo hezký, zavolat kamarádce, VÁŽNĚ si užít tu krásně barevnou podzimní přírodu, sedět chvilku v klidu na zahradě a do ničeho NEKOUKAT. A asi plus minus dalších milion jiných věcí. Kolik by se toho člověk za takovou dobu mohl naučit? Být kreativní? Dělat věci, co ho baví? A trávit čas skutečností. Pozorováním toho mýho drobečka a společným zkoumáním zrcadla, které si vzájemně nastavujeme a to období je tak vzácný, že je vážně škoda ho promrhat.

Nelíbí se mi, jak jsou ty aplikace navržené, aby byly pro lidi návykové. Blogování a tvorba na youtube je podle mýho vnímání o něčem úplně jiném. Blog je kontinuální kreativní tvorba, co nemá konce, a youtube jsem nikdy jako sociální síť nevnímala. Beru to spíš jako místo, kam chodím za zábavou místo televize. Pro motivaci ke změně přikládám moje oblíbená videa na toto téma:

• How social media is ruining your life... and you don´t even know it
• Social media detox FOR A YEAR
• You will wish you watched this before you started using social media
• ELON MUSK: "Delete your social media now"
• WHY I FINALLY DELETED SOCIAL MEDIA AS A GEN Z
• A week without technology 
• How I stopped living for others and started living for myself

Dva týdny každodenní jógy za mnou. Ještě týden a bude z toho návyk! Aspoň tak to tvrdí Dave Asprey. Je to velká úleva mít zase každý ráno chvilku pro sebe než se den rozeběhne směrem k plenkám, chrastítkům, praní a vaření, i když je to jen taková ranní maličkost. Pozoruju na sobě drobný změny už teď. Mám větší trpělivost a menší odpor k tomu obětovat celý zbytek dne tomu našemu drobečkovi. Připadám si jako nejhorší matka na světě, když to tu takhle píšu, ale kdo tvrdí, že to na psychiku není velká změna mít na sebe najednou po porodu tak málo času, tak ten kecá. Najít si po čase nějaký rytmus a chvilku i na sebe je podle mě pro trvalou udržitelnost těch prvních pár let naprosto nezbytný. Vedle jógy je to pro mě aktuálně dost i psaní, a tak to tu snad zase trochu ožije.