Takže, 2016! Tohle jsem se díky tobě naučila..
Rodina je něco, co si
sami vytváříme. Z mýho pohledu si za tenhle rok všechno tak nějak sedlo. Zvykla
jsem si na to, jak to je, na to, že jsem v kontaktu s mámou a tátou zvlášť.
Vždycky, vždycky když jsem byla daleko, jsem si psala jedině s mámou. Ona doma
všechno říkala tátovi a já věděla, že se oba zajímají, jak mi je, ale prostě
jako kontaktní osoba pro mě vždycky byla maminka. Táta na smsky moc není. Ono
se to nezdá, ale byla pro mě velká změna volat si s každým vzlášť. Domů jsem
přestala jezdit skoro úplně. Ne, že bych nemohla, ale prostě jsem stejně neměla
moc důvodů tam jezdit. Máma v Plzni přes víkend stejně nikdy není, a táta tam
už nebydlí.. Každý má svůj život už jinde. Tak nějak z donucení jsem se úplně
osamostatnila. Ne, že bych předtím nebyla samostatná… ale takový ten hlavní
domov byl prostě tam u nich. A vždycky jsem se tam vracela, někdy každý víkend,
někdy jednou za pár měsíců, jak to zrovna vycházelo. Teď už tam jezdím jen pro
věci a občas s něčím mamce vypomoct na domě nebo na zahradě. Nebo k zubaři třeba.. Je
to jedna z věcí, díky které jsem se během tohohle roku stala mnohem silnější. V
roce 2015 bylo všechno moc čerstvé, nedořešené a já se tím cítila strašně
zlomená. letos se to nějak usadilo a všichni jsme si zvykli a uzpůsobili se.
Nemůžu si stěžovat. S oběma rodiči mám krásný vztah, mnohem lepší než dříve.
Oni jsou podle mě takhle také spokojenější než dřív. Je to koneckonců jen a jen
jejich věc a nevím proč se tu o tom tolik rozepisuju. Spíš se to jen snažím
zachytit z mého pohledu, protože to byla jedna velká věc, která mě letos
ovlivňovala, i když jsem se to snažila nepřipouštět moc k tělu. Spíš jsem během letoška začala rodinu
vnímat v širším slova smyslu - totiž, že rodina je něco, co si sami vytváříme. Lidé s
kterými se stýkáme, ti, kterým věříme a kteří nám vždycky pomůžou. Věci a myšlenky,
které si vpouštíme do života.. naše okolí.. tak nějak teď vnímám pojem rodina.
Škola je jen vstupenka na pracovní trh, jak moc úspěšní tam budeme je už jen a jen na nás. Letos jsem úspěšně
ukončila školu a díky bohu za to. Jsem za svoje vzdělání vděčná a vždycky budu. Otevírá mi spoustu možností,
které bych bez něj neměla. Bohužel v Čechách ještě pořád letí takový ten režim, že co Čech to vysokoškolák a zaměstnavatelé na diplom prostě slyší. Je to škoda, protože znám spoustu mnohem chytřejších lidí, než jsem já, kteří vysokou nedodělali. Taky v zahraničí (západ), kde jsou VŠ podle mě mnohem kvalitnější má člověk bez VŠ mnohem lepší postavení a pracovní možnosti, protože ji tam má vystudováno mnohem méně lidí a spíše dají na to, že se člověk na určitou pozici vypracuje. Nejde to generalizovat na všechny obory samozřejmě, ale zrovna u mýho ekonomickýho je to tak dost možný. Je to škoda a snad se to u nás taky trochu změní.. Ale zpátky k mojí zkušenosti. Ten poslední rok byl za trest! Téma diplomky
jsem si vybírala v časovým presu a bylo nad moje možnosti. Ztrácela jsem se v
číslech svých výpočtů a nevěděla jestli moje závěry jsou správné nebo úplně
mimo. Strávila jsem s ním víc času, než jsem si představovala a párkrát jsem se
už málem zoufalstvím rozbrečela. Samozřejmě jsem dopisovala do posledního dne
před odevzdáním.. Ten pocit hodnocení za
jedna a nabídky doktorského studia v tomhle oboru za to ale stál. Byla jsem na
sebe pyšná, že jsem ten výzkum dokončila a měla v ruce svoji první “knížku”.. Každý
vysokoškolák zná ten pocit. V každým je ten den určitě trochu hrdosti :) A pak promoce, kterou jsem vůbec nebrala nijak
vážně, až do dne, kdy byla. To že jsem už vážně venku ze školy, po devatenácti
letech (!), na mě dýchlo až v den, kdy jsem si v černým taláru třásla rukou s
děkanem. Škola vždycky byla velkou šoučástí mýho života a okolo předpovídání vývoje
hospodářského cyklu (téma DP) se točil celý můj život první půlku roku 2016…
…druhou půlku jsem
zasvětila hledání nové práce. O svojí staré nechci moc psát. Prostě jsem ji úplně
nemilovala a už jsem tu o tom psala. Byla to brigádka ke škole, pak prodloužená
přes léto, protože volnej čas a cestování žejo, a během září začalo přituhovat
a já cítila, že s dodělanou VŠ mám na víc. Všeho jsem do dvou týdnů nechala a přemýšlela jsem,
co chci vlastně teda v životě dělat… a dlouho
jsem nenacházela odpověď.. Jeden den jsem si nadávala, že jsem nebyla víc
aktivní při škole, což jsem hned druhý den myšlenkama popřela, protože to prostě
a jednoduše nebyla pravda. Ke škole jsem stihla spoustu věcí, které mi zaplnily
životopis, a naopak jsem si nadávala, že jsem na sebe tak sebekritická.
Další den jsem zas brečela, že co budu dělat a že nic neumim, a další mi lidé volali jestli přijdu k pohovoru.. Neviděla jsem věci reálně. Cítila jsem jen tlak a strach. Ten problém byl jen
ve mě. Byla jsem uvnitř zmatená, unavená, neměla jsem energii i když jsem se ji
zoufale snažila získat zpátky. Ale protože platí, že člověk
skončí přesně tam, kde zrovna potřebuje. Pak to vyšlo a já jsem teď spokojená.
Dala jsem nakonec na intuici. Samozřejmě jsem začla v jiném oboru než jsem
studovala. Když jsem vdycky viděla statistiky toho, jak většina lidí končí v jiném
oboru, tak jsem si říkala že to není možný. No a najednou se mi to taky -tak
nějak samo od sebe- stalo. Pořád se tam učím nové věci, které
mám už teoreticky znát ze školy, a je to pro mě hodně náročné, ale vím jistě,
že to za tu dřinu stojí. Vždyť která práce není ze začátku náročná. A čím víc
se toho naučím, tím líp do budoucnosti. Jak mi říkají kolegové, v téhle práci
se prý nikdy učit nepřestanu.. takže jsem tak trochu zase zpátky ve škole. Život má zvláštní smysl pro humor.
Jakmile ztratíte respekt ke svýmu partnerovi, ztratíte všechno. Opustila jsem po dlouhých letech studentské bydlení, pořídili jsme si kočku a
přestěhovali se s Tomášem spolu do bytu v úplným centru Prahy. Nebudu lhát, společný
začátky byly těžký ale teď mám pocit že zvládneme cokoliv. S nikým jiným
bych žít nechtěla a taky bych si nemohla přát nikoho víc citlivého, pozorného a
milujícího než je on. Ach jo, jsem asi pořád zamilovaná. Všechny problémy mezi námi během tohohle roku byly jen ve mě, pramenily z toho, že jsem se cítila ztracená zlomená, nevěděla jsem co se sebou a začala jsem kolem sebe kopat. Mám další důvod být mu vděčná, že to se mnou už nevzdal. Né že by tenhle rok neměl důvod.. nafackovala bych si za to, jak jsem se k němu občas chovala. Jako taková ta histerická přítelkyně, kdy nikdy nic není dostatečně dobře. Taková jsem předtím nebyla, a doufám že už nikdy nebudu. Nechala jsem se strhout stresem a vším negativním, co mi přicházelo do cesty. Právě proto se příští rok chci zaměřit víc na sebe a svůj vnitřek. Přemýšlet o sobě a zklidnit se zevnitř. Někdy si připadám strašně roztržitá.. Centrum teda nebyla
moje vysněná lokalita na bydlení, ale člověk nemůže mít všechno hned. Chce to trpělivost, ale tu zrovna já moc nemám. Pomýšlím jeden den nad stěhováním do domečku za Prahu, druhý
den nad stěhováním na Bali a třetí den vymýšlím, co by ještě šlo provést s
naším stávajícím bydlením. Nejlepší asi bude všechno nechat plynout a počkat
si, jak se život vyvrbí.. Ale vysvětlete to někdo prosím mýmu
perfekcionistickýmu a sebekritickýmu já! Chci všechno a hned! To jsou ty
rozmazlený jedináčci.. :D Uznávam že vztah s náma může být fakt těžkej. :D Máme to tu ale už fakt pěkný, a už jsem kápla božskou i tomu starýmu nábytku. No a co, koneckonců cítíme se tu dobře, a to je to hlavní. Nejvíc si to vždycky uvědomuju, když mi někdo z kamarádů řekne, jak pěkná je u nás doma atmosféra. V tu chvíli to dokážu vidět i já a všechny svoje negativní myšlenky zaplaším. Musím se fakt víc soustředit na sebe a pouštět si do života jen to dobrý.
Minulý roky jsem si uvědomila, že cestování je skvělý, ale když není sdílený s milovanou osobou je tak jako tak naprd. Tudíž jsem se letos spíš stáhla a budovali jsme společně domov. Kromě Balkan roadtripu jsme nepodnikli žádnou velkou věc a teď zpětně mě to trochu hlodá.. připadá mi, že jsem měla během letoška hlavu plnou spíš starostí než radostí. Když si vzpomenu na minulý roky, tak jsem vždycky dělala něco velkýho. 2014 čtyřměsíční USA, 2015 půlroční Itálie.. měla jsem velký plány se životem, teď je můj plán mít domov a zajistit se. Je zvláštní pocit si to takhle uvědomit. Zvlášť teď o vánocích má člověk trochu protoru se zastavit a zamyslet a vypadne z té všední rutiny. Popravdě se už dost těším na nějakou další velkou cestu, roční pauza stačila. Cestování je skvělý, ale zrovna tak skvělý je mít milovaný místo, kam se z něj vracet. A Balkán byl boží, mimochodem. Všechny zkušenosti s cestováním mě naučili vnímat dané místo jinak. Nasávat spíš atmosféru, uživat si jiné lidi a ty s kterými cestuji, a neběhat zběsile jen od památky k památce. Právě proto byl Balkan roadtrip skvělej. Nasávali jsme atmosféru do sytosti, v klidu a po našem.
Nemusíme být lepší než ostatní, musíme být jen spokojení s tím kým jsme a co děláme. Stalo se toho letos
zase hodně, tak už to v životě chodí. Připadá mi, že do roku 2016 jsem vstupovala jako malá holka, taková ovečka vedená na cestě životem, a že teď jsem mnohem volnější a silnější. Ale pořád trochu na nervy, nějak pořád neumím to hektický město odbourávat. Snažím se najet do nějaké rutiny. Najít rovnováhu a zklidnit se, jak jsem už psala.
Připadám si často nervózní a negativní. Samotnou mě to štve, věřte mi to!, ale
ono se to odbourává hůř, než se může zdát. Chtěla bych být taková ta věčně usměvavá osoba, co kolem sebe rozdává pozitivní energii. Uvědomuju si, že to tak rozhodně tenhle rok nebylo.. Dělá to hodně jídlo a nedostatek pohybu. V dny kdy jím zdravěji a
střídměji, a jdu třeba plavat nebo běhat, kolem sebe vidím jednorožce a nechápu
nasraný výrazy lidí v metru. Nechtěla jsem si dávat velký předsevzetí, ale
tohle je něco, čeho nechci dosáhnout jen v dalším roce ale i ve všech
následujících. Zoufale potřebuju mít sama ze sebe dobrý pocit a vyčistit
negativitu. Obklopovat se jen dobrýma věcma. Pak taky budu mít zas co rozdávat. Chci širokej úsměv na tváři a duši v
oblacích. Tak jako to bývalo..
Když si to po sobě celé čtu, slova a fráze, který se často opakujou, je najít svoje já, spiritualita, zklidnit se, odbourat negativitu... je asi jasný, o čem často přemýšlím a okolo čeho se bude točit příští rok. Doufám, že budete mít krásný poslední dny tohohle roku, že jste se taky tak jako já na chvíli zastavili a promýtli si, jak moc jste za ten rok vyrostli, že vás nadál budou bavit moje fotky a nashle v příštím roce! Já do něj vstupuju jako novopečená zrzka. Nějak jsem cítila, že teď je ten správný moment na změnu..
Když si to po sobě celé čtu, slova a fráze, který se často opakujou, je najít svoje já, spiritualita, zklidnit se, odbourat negativitu... je asi jasný, o čem často přemýšlím a okolo čeho se bude točit příští rok. Doufám, že budete mít krásný poslední dny tohohle roku, že jste se taky tak jako já na chvíli zastavili a promýtli si, jak moc jste za ten rok vyrostli, že vás nadál budou bavit moje fotky a nashle v příštím roce! Já do něj vstupuju jako novopečená zrzka. Nějak jsem cítila, že teď je ten správný moment na změnu..
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
2017. Nemrač se. Směj se víc. Nebuď negativní. Piš si deník. Zapisuj si všechny ty drobnosti, na který si později nevzpomeneš. Piš si seznamy. Zapisuj si citáty a všechny ty krásný slova. Nos s sebou notes. Žij v současnosti. Žij tak, jak to zrovna cítíš. Objímej, když chceš. Líbej víc. Zvi k sobě kamarády víc. Napiš ten dopis, řekni ty slova, zavolej. Nedus v sobě nic. Pozitivní věci do života, negativní chycený do sítí. Odpočívej dostatečně. Kresli víc. Čti víc. Nos s sebou kameru. Medituj víc. Cvič jógu - ne kvůli hubnutí, ale kvůli sobě samý. Nemůžeš změnit to, co je vidět navenek, pokud nezačneš pěkně od kořínků. Víc ovoce, míň cukru. Víc čaje, míň kafe. Víc času na sebe a nás dva, míň stresu. Zapaluj si svíčky častěji. Nalij si sklenku vína jen tak. Každý den chvilku jen tak prostě buď sama se sebou. Cvič trpělivost. Nevzdávej věci, všechno chce čas. Neodkládej nic na později. Je jenom teď a tenhle jeden život. Nesrovnávej se s ostatními. Nesuď. Nikdy nevíš, čím si člověk naproti tobě prochází. Víc naslouchání, míň mluvení. Jasnější mysl. Lepší myšlenky. Víc intuice. Víc skvělejch plánů a snění, snění s otevřenejma očima. Víc zamejšlení a zastavování se. Víc cest do nitra. Víc good vibes. Najít zpátky sama sebe.