Mám z věcí často strach. Vyrostla jsem v prostředí s mírným odérem strachu všedních dnů. Člověk nikdy nevěděl, který den se něco semele a který proběhne v klidu. A když jich v klidu proběhlo hodně, i v řádech měsíců, jednoduše by se dalo nechat ukolébat, že už se to nebude opakovat, ale ono se to vždy dřív nebo později znovu objevilo. Proto jsem se nemohla nechat ukolébat a strach byl prostě i tak všudypřítomný v rádoby normálních šťastných všedních dnech. Některé podvědomé vzorce se zaryjí hlouběji než jiné. Na poli strachu bylo mojí strategií setrvání, přetrpění, pasivita. Prostě počkat, až bude zase "čistý vzduch" a pak jet v zajetých kolejích dál. Má dítě vůbec jinou možnost? Neochota mluvit na veřejnosti, odpovídat učitelům na otázky i když jsem vždycky věděla odpověď, strach z vlastního myšlení a budování svýho života tou méně vyšlapanou cestičkou, vždycky jsem do ruky potřebovala ke všemu návod, bála jsem se udělat první krok jakýmkoli směrem, strach z lidí. Ten byl podle mě nejhorší a konečně se mi ho podařilo dlouholetou prací na sobě překonat. Bála jsem se hodně sblížit, lidi jsem si nepouštěla k tělu hodně dlouhou dobu. Lidé, kteří žili podle mých představ, mě děsili a vyhýbala jsem se jim. Z těch "lepších" lidí na poli konvenční krásy jsem se opravdu bála udělat si kamarády. O pár desítek let dál už dobře vím, že i ti rádoby na pohled dokonalí jsou taky jen lidi... Jenže z lidí pro mě šel svýho času prostě dost strach a neuvědomovala jsem si to. Byl to pro mě normální vzorec chování. 

Je opravdu zvláštní se tady vypisovat ze svých traumat po třicítce. Protože letos jedu na nějaké takové vlně, že všechno musí ven..

Loňské Velikonoce si moc nepamatuju. Jonáškovi nebyl ještě ani měsíc. Matně si vybavuju, že máme nějaké fotky u ibyšku, na kterém jsou provizorně rozvěšená barevná vajíčka. Zbytek už je v mlze. Ty letošní jsou zatím ale moc fajn. Vypadá to, že na konci svátků už budeme mít zábradlí na balkóně! Takže už člověk nebude mít pocit, že proletí dolů na dlažbu (balkon máme poměrně úzký). Uděláme si teda asi radost takovou tou dřevěnou podlahovou krytinou, což není vzhledem k celkový ploše úplně levná záležitost (balkon máme sice úzký, ale dlouhý!). Poslední dobou jsme nějak moc utráceli.. viděla jsem knížku, která mě fakt zaujala - kupovala jsem. Pastelový akrylovky (určitě na ně někdy bude čas!) - kupovala jsem. Jé hezká pohodlná mikina, co se mi bude hodit na jarní procházky s kočárkem - zase jsem kupovala. Nová autosedačka, cyklosedačka a cestovní kočárek.. uf. Spousta stavebního materiálu. Nebylo to vyloženě vyhazování peněz za zbytečnosti, na druhou stranu nejmíň bez půlky bychom mohli v klidu dál žít a utracené peníze se mohly zhodnocovat někde jinde.. ale to už je teď jedno. Budgeting mi vždycky přišel jako blbost, protože jsem normální a tak nějak vím, za co peníze utrácím a že je nevyhazuju z okna. Jenže od tý doby, co jsem se přehoupla z kategorie "mateřská" do kategorie "rodičovská", sahám do úspor víceméně každý měsíc. Asi je to normální, ale ten trend se mi nelíbí a budu s tím muset něco dělat. Nakupování se pro mě stalo trochu náplastí na chybějící zážitky a blízkost ostatních lidí, jsem pořád sama doma a internet je plný lákadel, kterými se dá tahle mezírka na duši tak jednoduše vyplnit. Stačí pár kliknutí!

Na fotce ještě nejsem ani učesaná. Taková je ale realita většiny běžných dní, tak nebudeme předstírat, že není. Hlavně že J má všechno. O foťák vzbudil velký zájem. Moje radost z toho, že bude fotograf po mamince, ochabla, když začal ušmudlanýma prstíkama silou ťukat do skla objektivu a ve stejnou chvíli strkat paleček do hledáčku. Jinak jsem ale klidná matka!