Dneska večer jsem sama, pro sebe. To jsem nezažila několik let. Very precious. Módu budu zas jen prohlížet místo šití. V tom chaosu, ve kterém teď žijeme, nedokážu nic tvořit. Nemám prostor ani fyzicky na stole, ani mentální kapacitu, a tak zase jen dopaminek z listování časopisem. Módu fakt poslední roky víceméně studuju a miluju...

Původně jsem si k večeři chtěla objednat pizzu nebo podobnou prasárničku, ale nakonec jsem hodná holka a udělala jsem si paleo večeři. Batátové chlebíčky s avo. Sýr a olivy. Domácí bezinková limo. Velký mňam.

Když zpětně vzpomínám na svoje paleo období, bylo mi tehdy fyzicky úplně nejlíp. Zhubla jsem, cítila se lehce, sport nebyl problém... Nějakým takovým směrem bych se jednou chtěla se stravou ustálit, ale prosím už žádné labels a žádné striktní odpírání si určitých věcí. Tohle je pro mě neskutečně toxický a neudržitelný. Ale tak 80 % paleo by bylo hezký a bylo by mi v tom dobře.

S tímhle těhotenstvím mám nějakou větší potřebu péče o sebe. Tělo už je, co si po prvním dítěti budem, trochu opoužívaný, tak z části je to určitě nutnost. Ale vážně se teď víc než cokoliv těším, až se dám po porodu zase dokupy. Až mi bude zase dobře. Připadám si jako chodící velryba a není mi v tom zrovna fajn.

Léto v kostce.

Léto je vždycky v pohybu. Každý víkend pryč, v týdnu přeprat, pofackovat práci a může se zase balit. Já osobně moc nezvládám v tomhle období nějaký instagramy a jiný zaznamenávání zážitků, ale to se jako každý rok změní s příchodem chladnějšího počasí. Tohle těhotenství jsem chtěla zpomalit, být víc sama pro sebe a uzavřít se v rodinném kruhu. Víc si to užít. Ale okolnosti mi zatím nepřejí a vyhlídka na podzim, kdy se budeme stěhovat a nejspíš pojedeme do Egypta, taky nevypadá po týhle stránce moc dobře. Chtě nechtě jsme začátkem měsíce museli jet za rodinou do Rakouska, což původně bylo v plánu až na září. Alespoň jsme si díky tomu pořídili velký stan. Jonáš totiž nemůže spát u babičky a dědy v domě, protože mají kočky a on je alergický. Byl nejstatečnější a zvládl i bouřku ve stanu. A dámy a pánové - stan, ve kterém se dá postavit? A postavit si tam stoleček a židli?? Celý život jsem takový luxus neměla! Mi lu ju. 

Další letní zážitky prozatím zahrnovaly: kácení dvacetimetrovýho stromu, kterej nezvládl letní bouřku. Stavíme Jonášovi domeček se skluzavkou a houpačkou. Bylo mi blbě, jakože skoro pořád. Měla jsem týdny, kdy jsem zvládla k večeři sníst jen kebab. Jednou jsem si ho dokonce objednávala na Woltu z místa asi 150m od nás. Fakt bych tam nedolezla tehdy. Pak období knedlíků. Teď se mi obě ty věci hnusí, ale zase mám období kyselých rybiček. Rohlík.cz nás velmi zachraňuje. Když bylo 40 stupňů, tak jsem měla chřipku + první trimestr: "Tomáši, přines mi něco... nevim co, ale něco... jinak budeš za chvíli volat záchranku". Chladila jsem se chladicíma vložkama do kempingový lednice. Hodně jsem koukala na televizi. Když mi už konečně začalo být líp, tak jsem vyrazila po dvou měsících ležení na gauči na jógu. Ve stoji na všech čtyřech se mi klepaly ruce. Doma jsem se pak rozbrečela. Ale za týden jsem šla znovu. Je tak příjemný, když už tohle zase můžu.

Autu se rozbila spojka a protože nikdo nemá teď čas, jsme na měsíc bez auta. To v létě chceš! Jonáše ale velmi bavila odtahovka, zamával autu "bye bye". Zato mě moc nebavilo, že se to stalo v neděli večer cestou domů po třech dnech bez sprchy, že jsme museli strávit ještě jednu noc na chatě a živit se konzervama, a teď mě moc nebaví se všude dopravovat vlakem. Přečetla jsem Tajemství všech tajemství. Několik knížek o traumatu a cestě k uzdravení jsem jen prolistovala a vrátila do knihovny - na tohle téma teď nemám kapacitu. Zato knížka Tajný život nenarozeného dítěte je teď moje bible. Naprosto úžasné postřehy a výsledky výzkumů a pro mě velký aha momenty.

Naprosto jsme podcenili léto, co se Jonyho týče. Vloni, když mu byly 3, mi nepřišlo, že by byl rozdíl, zda je duben nebo červenec, prostě si každý den hrál s vlakama, šli jsme ven a tak. Ale letos je to jinak. Je vidět, jak se doma nudí, v důsledku toho pak "zlobí" a je podrážděnej, a ve finále kouká každý den několik hodin na pohádky, z čehož je samozřejmě taky každý dítě rozhozený, takže se točíme v kruhu. Já na to nejsem hrdá, ale potřebujeme nějak fungovat. Asi je to tím, že už byl zvyklý na nějaké vyžití ve školce a taky, že já letos mnohem víc pracuju. Myslela jsem, že na letní tábory apod máme ještě spoustu času, ale vypadá to, že už je to pomalu tady a příští rok budeme chytřejší. Teď už tohle léto musíme doklepat. Babičky blízko bohužel nemáme, díky za optání. Jsme na to sami a oba pracujeme, i když z domu. A tak se snažíme dělat maximum s tím, jak nám byly karty rozdány. Pracovní týden nějak přečkáme a víkendy vyrážíme pryč. A já se v mezičase snažím co nejvíc odpočívat, protože těhotenství...

O domě s bílým laťkovým plotem.

Náš první dům. (Wow, nečekala jsem, že jich někdy bude víc.) V podstatě se nám podařil náš první house flip, aniž by to tak bylo původně při koupi zamýšleno. Ono si všechno ve finále fakt vždycky nakonec sedne a je to dobrý. I když se to tak na první pohled nezdá. Ale jak poznat ten "konec", že?

Samozřejmě to měl být náš forever house, s bílým laťkovým plotem a 1000m2 zahradou, což jsme si strašně přáli. Na záhonky. Pak jsme zjistili, že záhonkům stačí asi 20m2 a i tak je nebudem stíhat obhospodařovat. Taky jsme zjistili, že honit dvouletý dítě kolem domu, kde bylo vysázeno spousta jedovatých keřů, taky není úplně vono, a že si tu zahradu vlastně vůbec neužíváme, ale je nám spíš přítěží. Že mít zahradu vedle velkých konvenčních polí a alergický dítě taky není úplně to pravý ořechový. A i když ty nádherný lesy v okolí jsou, tak když je ten nejbližší 1,5km přes pole, tak je to vlastně na každodenní procházky moc "daleko", hlavně s kočárkem. Najednou jsme si všimli, že tam chodíme už jen jednou týdně, jednou za 3 týdny.. jednou za měsíc.... A nějak nám to už celý nedávalo smysl.

Byl to náš sen, který jsme si splnili, a teď už zase máme sen jinej. Je ok změnit názor. Je ok vystoupit ze situace, v který vám už není dobře, i když vám okolí bude říkat, že děláte chybu. Nikdo nežije den za dnem váš život. Nikdo neví, jaký to všechno ve skutečnosti je. A nemůžou vidět potenciál, který ve svým životě vidíte vy.

Před pár týdny jsme odevzdali klíče od našeho domu a opravdu no regrets. I když samotnej proces prodeje byl velmi náročnej, tak víme, že je to správnej krok. Mariánky prostě nebyl náš match. Nikdy to nebude místo, na který budu vzpomínat se slzama v očích, protože to období pro nás bylo dost těžký. Kdo sledujete naši cestu na mém IG, tak víte, a na blogu snad někdy všechno k ekzému shrnu... Víme, jak těžce nám tam celkově bylo a jak si to celý nějak nesedlo. Zdravotní problémy byly špička ledovce. Ale i přes to, a hlavně proto, že jsme tam strávili první roky s Jonáškem, pro nás to místo bude mít v srdci vždycky nějaký zvláštní malý místečko.

Splnila jsem si za těch pár let spoustu věcí, co jsme chtěla. Lavičku před domem u pískoviště, vyvýšený dřevěný záhony, vlastní maliny a slunečnice, hory namalovaný na stěnu, dům vyzdobenej světýlkama.... a tak nějak jsem se toho vlastnictví domu celkově nasytila. Nechci se nikoho dotknout, nebo znít nevděčně, a nebo se chlubit. Většina okolo nás ví, jak velká oběť to celý bylo a že není moc co závidět, ač fotky můžou vypadat idylicky. Druhá strana mince toho pozlátka byly nonstop renovace, místnost po místnosti, příprava dřeva na zimu, v letní sezóně nonstop péče o zahradu, která nám doslova přerůstala přes hlavu, a hlavně dítě s do krve rozškrábanou kůží na většině těla, protože mu tam něco nesedlo. Idylka to rozhodně nebyla.

Někdy člověk dostává z vesmíru znamení tak dlouho, dokud něco nepochopí. V Mariánkách nám za 3 roky srazilo auto 3 černý kočky. Víc znamení nepotřebujem ani my. Tady to místo prostě nebylo pro nás. A jsem tak ráda, že už je tenhle obří závazek pryč. Takže, další kapitolu prosím! ♥

 

 

   

Vytáhla jsem po víc jak dvou letech fotky ze zrcadlovky. And I kinda like them! 

Vánoce v domě, myslím že 2024. 

Realistický update z mého života (aka z mého šatníku).

Jsem mileniál. Nemůžete po mě chtít, ať udržuju při životě dvě platformy najednou. Když jsem aktivní na Instagramu, nejsem aktivní tady, a když nejsem aktivní na Instagramu, píšu sem... Obě dvě věci po mě evidentně nemůžete chtít. Pamatuju život před technologiema a života mimo obrazovky si cením. Tudíž buď a nebo. Ale co vám budu povídat, stýskalo se mi...

Stěhování je taková zvláštní událost. Přijde mi, že jsou dva typy lidí. Ti, kteří během týdne volna zvládnou všechno vytřídit a nabalit do krabic, a během dalšího týdne všechno daj na místo. Druhej typ (já) se ve stěhování plácá extrémně dlouhou dobu, nedokáže určitý věci pustit a bydlení nemá hezky zařízený ani po roce. Obrazy, ty obrazy... pořád stojí vedle topení a čekají na pověšení. Po roce a půl prosímvás! Bylo mi slíbeno, že to bude tento víkend určitě hotový. No, je pondělí a co myslíte? 

Minulý týden jsem se vrhla na větší úklid a konečně našla domov nějakým věcem, který (nerada to přiznávám) ale nejmíň dobrej půlrok bydlely po krabicích po zemi. A tahle slova teda konečně píšu od svýho pracovního stolu, kterej už tu sice mám rok, ale vždycky se na jeho ploše vrstvil jen bordel a vypraný prádlo, který jsem nestíhala odklízet do skříně. Skříň - to je další kapitola sama pro sebe. V našem předchozím domě jsme každý měli velkou šatní skříň + třetí erární na bundy, povlečení, kufry atd. Teď máme jednu skříň prosímvás! Ta je hlavně Tomášova (i když už jsem tam nenápadně začala zabírat nějaký prostory) a moje oblečení je ubytovaný na pojízdným věšáku (co jsem používala kdysi ve studentským bydlení), a v jednom, v jednom prosímvás!, šuplíku v komodě. Já si jako nestěžuju, i když to tak možná zní. Tohle bydlení nám teď vyhovuje. Jediné, na co si stěžuju, je moje vlastní neschopnost vytřídit věci nějak razantnějš, abychom množství věcí uzpůsobili prostoru, co teď máme. A jedna velká problematická oblast je právě můj šatník.

Vlastně jsem se tu chtěla přiznat k totálnímu lowbuy failu tento rok. (A trochu si vypsat srdíčko, ale na to už jste na mém blogu zvyklí.) Myslím, že jsem v lednu 2025 prohlásila něco takovýho jako: "tenhle rok si koupím maximálně 6 kvalitních kousků místo nakupování ve fast fashion. Budu hodně šít - co si ušiju, to se do těchto 6 kousků nepočítá". Tím jsem samu sebe chtěla dokopat k tomu, abych více šila, protože mě to moc baví, ale pořád tvrdím, že nemám čas (lidi bez dětí to chápou. Ti, co mají děti dvě a více, tvrdí, že fňukám). A také jsem chtěla začít nákupy více plánovat, podporovat slow fashion značky. 

Nicméně toto předsevzetí dopadlo stejně jako všechny ostatní: ušila jsem přesně jednu věc, zato mám novou členskou kartičku v jednom fast fashion řetězci..... a počet věcí, které jsem tam nakoupila, dalece přesahuje šest kusů. Já vám nevím, dospěla jsem k závěru - a klidně mě za ten názor ukamenujte - že si slow fashion teď prostě dovolit nemůžu a jsem s tím v míru. Koupila bych jednu věc a využila tak svůj rozpočet na oblečení na celý rok. A teď nic proti slow fashion cenám - já je chápu! Ani nemám zájem přispívat do krysího závodu fast fashion! Nejvíc mě to štve, že to vlastně podporuju. Dlouho jsem se za to lynčovala a nákupy si tam přímo zakazovala. Většinu věcí jsem poslední roky sháněla na Vintedu, ale poslední dobou jsem měla smůlu a skončil mi doma samý dobře nafocený odpad. A já se naštvala a udělala velkou objednávku věcí, který můžu vrátit!, v normálním obyčejným fast fashion řetězci. Kamarádka, který jsem to se svěšenou hlavou vyprávěla, mi to jen okomentovala: "vítej mezi normálníma lidma".

A teď zase aby to nevyznělo, že každý týden objednávám sto věcí, co si vezmu jednou. I ve fast fashion nakupuju s cílem ty věci nosit hodně a vybírám si je. Pořád se snažím udržovat svůj šatník funkční a ne přeplácaný. (Btw fakt nemůžu uvěřit tomu, že se tady obhajuju před internetama, omg.) Jsem na cca 80 ks. Jo, je to hodně. A ráda bych to nejradši vytřídila na mnohem míň. Jenže vím, jaký máme v současnou chvíli rozpočet a nemůžu si dovolit vyházet věci, který ještě třeba budu někdy potřebovat, jen abych se dostala na určitý "minimalistický" číslo v šatníku. A vlastně mě na tom asi nejvíc štve, že počet věcí, který si potřebuju nechat, úplně nekoresponduje s prostorem, který mám zrovna k dispozici. A tak pořád přerovnávám a hledám si funkční systém v menším prostoru (mimosezónní věci v krabicích na skříni atd). 

Můj přístup se tedy změnil v tom smyslu, že už nemám výčitky, kdykoliv si potřebuju něco koupit. Je to, jak to je. Jak tedy teď vypadá moje skříň? Když na ten svůj věšák teď tak koukám, tak je to mix věcí, které mám už roky, mix věcí ze sekáče a docela hodně nových přírůstků z tohoto roku. Styl se mi proměnil a zrovna tak postava. V kalhotách se mi změnila velikost a nějak se mi přestalo líbit nosit hlavně oversized věci. Začala jsem inklinovat k vypasovanějším věcem, který podtrhnou moji postavu. A taky jsem se letos vrátila do kanceláře a po mateřských legínách potřebovala ve větším doplnit šatník. Věci z předmateřskýho období byly beznadějně malý. Vlastně jsem během posledních let proplouvala mezi velikostma 38 až 44, takže to bylo s tím nadčasovým šatníkem na věčné časy fakt těžký. Větší velikosti si pořád ještě schovávám na "co kdyby" a najednou jste jednoduše zahlcení krabicema, který není kam uložit.

Tohle je ta moje halenka, kterou jsem letos ušila. Mám s ní ale problém. Připadá mi, že mi fakt nesluší a přidává mi kila. Ale ušila jsem ji, tak ji budu nosit, že jo. Ale tenhle problém začínám mít s většinou volných věcí. Připadám si v nich najednou jako v pytli. A to to roky byla moje uniforma. Skoro si ale říkám, jestli to nebyla uniforma, v který jsem byla pohodlně schovaná, a bála se světu vlastně ukázat... Wow, deep myšlenku tu už určitě nikdo nečekal!

Takže. Aktuální style words, který ve mně rezonujou koncem roku 2025:

• 50% edgy
• 40% classic
• 10% vintage

A tady bych ten svůj ramble asi zakončila. 

 

Snažila jsem se nám nastavit nějaké "normálno".. prostě určitý životní rytmus, rutinu, věci co děláme, a které jsou předvídatelné. Chtěla jsem nás zklidnit, mě a Jonáše. Život byl poslední rok dva dost chaotický. Jenže náš život vždy bude lehce chaotický, protože oba - já i manžel - máme rádi v životě změnu. Potřebujeme tak nějak zůstávat v pohybu, nestagnovat. Potřebujeme volnost a nebojíme se mít hlavu v oblacích a přijímat výzvy... Proto mi po dlouhý době, kdy jsem v tomhle ohledu tlačila na pilu a snažila se vypěstovat nějaké rodinné pravidelné návyky, že my prostě asi nikdy nebudeme tenhle typ rodiny. U nás je každý den a týden jiný a často vlastně i rádi řešíme věci narychlo a nevyhovuje nám hledět do kalendáře na věci naplánovaný týdny dopředu. Radši je děláme, když se nám zrovna chce.

Vlastně mě k téhle myšlence inspirovalo video: "how i healed my hormones naturally". I když je tak trochu o opaku a slečna spíš zpomaluje v těch rutinách, já naopak zpomaluju a relaxuju ve volnosti... v jinakosti každýho dne, v cestování, v neplánovaných dobrodružstvích... Docela dlouho jsem se snažila zapadnout do takové té škatulky typické minimalistky, která má svoje uklidňující ranní rutinky, k obědu má vždycky salát, každej den vypere jednu pračku a nejde spát, dokud není uklizená kuchyň. Ale šla jsem proti svojí přirozenosti. Vlastně jsem zjistila že fakt nemám ráda plánování a za svoji posedlost úklidem jsem dlouho schovávala daleko hlubší vnitřní problém. Že já radši vyperu čtyři pračky za den a další tři dny neuklízím. K obědu poslední dobou vyplením zbytky z lednice nebo Jonášovi koupím rohlík a už to tolik neřeším, radši jsem místo vaření s Jonášem celý odpoledne na hřišti... Bylo to jen pár vět na mojí první terapii, který mě donutily se zamyslet a přehodnotit spoustu věcí.

Na fotkách měsíční rozdíl u rostlinek, aka před nemocnicema a po nemocnicích. A než jsem to zvládla sepsat, tak už od poslední fotky uběhl zase nejmíň týden a už to vypadá zase úplně jinak. Všechno roste jako z vody. Všechno.

Ta hezčí část května. (A jo, moje vlasy jsou zase velmi krátký.)

"Jeee, vy ten souhlas s hospitalizací umíte správně vyplnit!" No jo, praxe...

Květen se začíná posouvat na vrchol žebříčku mých nejneoblíbenějších měsíců. Druhá hospitalizace s J ekzémem. Here we go again. Fotka z jednoho odpoledne, který jsem mezi ty dva pobyty v nemocnici zvládla vměstnat, a kdy jsem se i jako učesala a cítila jako člověk a vyrazila jsem za nightlajfem do Karlína (v mým věku rozuměj na dvě piva a večeři).

Chytl mě teď Curly girl trend. Vždycky v nějakém složitém období objevím nějakou úplnou blbost jako takovej únik a letos je to evidentně posedlost vlnama a Bounce curl hřebenem...

Nemocnice, den šestý. Infekce v ekzému. Jsme na izolaci. Jestli ještě někdy budeme s Jonášem muset jet na pohotovost, tak si předem sbalím tašku. Jak můžou být dny, kdy je člověk zavřený mezi čtyřma stěnama a nemá nic na práci, náročný... Rozhodně si tu nemůžu na nikoho a na nic stěžovat, fakt perfektní péče. A překvapením pro mě je, že se tu nepoužívají jen kortikoidy, a rozhodně jsem se něco přiučila. 

Proto ale nepíšu. Čtu teď skvělou knížku o výchově. Hunt, gather, parent. Kdo sledujete anglicky mluvící komunitu maminek minimalistek, tak jste na ni nejspíš už narazili... Jako typická máma, která na vztek svýho dítěte reaguje přívalem slov ve formě pouček, příkazů nebo výhružek, jsem zažila velkej aha moment. Tady se totiž vztek řeší klidem. Když dítě moc mluví, prostě mlčím (nebo odejdu). A světe div se, funguje to. Jsem fascinovaná, jak jednoduše se dá dítě usměrnit a jak moc si to na západě komplikujem a cyklíme se v nefunkčních vzorcích. Tohle je z knížky jen jedna věc, je plná tipů k výchově od kultur, které žijí mimo tu naši "vyspělou". A každému rodiči bych ji doporučila.

Tento týden to bude měsíc, co jsem naposledy otevřela instagram. Poprvé v životě mám pocit, že dělám věci pro sebe víc než pro ostatní. Život je mimo obrazovky. Přesné datum si nepamatuju, ale je to circa měsíc a už si na IG ani nevzpomenu. Vlastně mi přijde komické, že jsem celý den fotila, co se tak na ten IG do stories dává a připadalo mi to v pohodě. Připadalo mi OK, že když něco dělám, myslím na to, jak to bude vypadat online a u zážitků jsem spíš lovila tu nejvíc cool fotku, než abych opravdu byla přítomná. Proč? Tak to přece dělají všichni! Je to "norma". Ale jsme z toho asi venku, ťuk ťuk. Zatím nemám absolutně žádný ambice se na IG kdy vracet. Dostala jsem se s IG do stejné fáze, jako s facebookem.. ten mám zrušený už pár let a zpětně jsem nechápala, jak jsem na něj kdy mohla mít vůbec čas. A stejně to teď vidím i s touto sociální sítí. A radši si už nebudu vypočítávat, kolik měsíců života mi sebrala.. to máme cca 2 hodiny denně krát 365 děleno 24. (Ne, nepočítejte si to. Ten počet dní fakt nechcete vědět.) Teď je to vlastně takový zvláštní a nezvyklý. Dělám hodně skvělý věci a dělám je jen pro sebe a svůj dobrej pocit, svět o nich neví. Jakože pro mileniála hodně wow moment. A taky takové jakoby znovupoznávání sama sebe. Co jsem dělala jen pro to, že jsem to někde viděla, a co fakt dělám sama od sebe.

dort Mecháček

Docela si teď po ránech píšu, ale příspěvky zůstávají v konceptech, prozatím... a tak pojďme to ticho na blogu prolomit božím receptem na mecháček, který si chci touto formou pro sebe uložit na další oslavu. Recept jsem převzala od Máma peče doma a dost upravila našim alergologickým potřebám (bez vajec, bez mléka). Nechci se chválit, ale dost se povedl !! A já na pečení fakt jinak moc nejsem... 

Na těsto:

320 g špaldové mouky

3 g jedlé sody

špetka soli

2 "vejce" (4 lžíce rozemletých lněných semínek smíchané s 10 lžícemi vody, chvíli nechat zrosolovatět)

250 ml kokosového mléka

170 g třtinového cukru

100 g bio baby špenátu

100 g olivového oleje

Na krém:

2 plechovky kokosové mléka (ztuhlé, po pár hodinách v lednici. Já měla zrovna doma v lednici ztuhlé Vitasia litrové koko "mléko" v tetrapaku, a s ním to fungovalo taky, díky vysokému podílu kokosů ve složení..)

Ztužovač šlehačky (smeta-fix)

Tabulka vysokoprocentní čokolády (85%)

Do mixéru dáme olej a postupně do něj vmixujeme celý baby špenát. Dáme si záležet, aby byl opravdu jemně rozmixovaný. Smícháme zvlášť všechny tekuté ingredience a v jiné míse zvlášť ty sypké, mouku přitom pečlivě prosejeme. Smícháme obě hmoty a vlijeme do dortové formy, u které dno vyložíme pečicím papírem, stěny vymazávám kokosovým olejem. Pečeme cca 45-50 min na 175 stupňů. Po vychladnutí odřízneme/vydlabeme část vršku, z které si v mističce připravíme drobenku, která pak přijde na vrch.

Krém: tuhou část koko mléka vyšleháme se ztužovačem. Mezitím si rozpustíme v kastrůlku pomalu čokoládu. Necháme ji cca 10 minut vychladnout a poté vmícháme do krému. Dáme do lednice na pár hodin vychladnout, krásně ztuhne. A pak už jen stačí všechny vrstvy sesadit. Ovoce už je dovnitř i ven dle vlastního výběru a možností :) Dva rozkrojené banány fungovaly skvěle.. Dobrou chuť!

 

Se slunečnicema mám takovej zvláštní vztah... Nějak je v životě prostě potřebuju mít. Stejně jako volný košile. A volnost celkově. A kokosky. Prostě přes to nejede vlak.

Červenec 2024 a moje řádka vypěstovaných slunečnic. Minulý rok mi vyrostla jedna jediná, teď asi deset, příští rok už bych při podobným trendu mohla mít vlastní malý slunečnicový pole.

Vy jste úplně nejvíc zlatí ♥ právě jsem se po dlouhý době podívala do statistik návštěvnosti blogu a zjistila jsem, že sem chodí nějak výrazně víc lidí, než kdy dřív. Trochu mě to zaskočilo, na jednu stranu i znervóznilo, protože je tu hodně citlivých myšlenek, který by proti mně mohl kdokoliv zneužít, a na druhou stranu mě to i hodně pohladilo na srdci. A to teď vážně potřebuju. Horší léto jsem nezažila. 

Snažím se najít radosti v běžných dnech, ale je to letos těžší než kdy dřív. A to jsem si myslela, že zima byla špatná, jenže jsem netušila, že peklo má ještě sklep. Hodiny denně trávím drbáním svojí kůže, celý nohy mám už posetý jizvama, v zrcadle se při pohledu na nohy lekám, a občas jsem si nemohla ani sednout, ale snažím se *trust the process* a nechávám proběhnout detox po přechodu na keto/low carb/carnivore. Slibuju si od toho hodně a teď jsem fakt hodně přísná a fakt nepodvádím. Jen živočišný produkty, hrstka lesních plodů denně a kafe. Kafe musí bejt. Kolik týdnů ještě?? Každý večer ležím hodinu ve vaně ve falešným moři a jsem ráda, že jsem přežila další den, a tak trochu se bojím, jaká bude noc, jak moc se budu škrabat a jak moc mě to (ne)dovolí se vyspat. 

Když zrovna neřeším svůj lupénkoekzém, tak zbytek dne trávím starostma o J. Je fakt naprostý peklo starat se o nemocný dítě, když sami máte zdravotní problém. Ekzém je u něj v totálním pekle, brečím zoufalstvím denně a *trust the process* mi už tady úplně nefunguje. Podařilo se nám dostat na specializovanou německou kliniku na léčbu ekzému, kde bude trávit J pravděpodobně celý srpen. Bude to stát pekelný peníze a já o té klinice už vím dlouho, jen jsem doufala, že to zvládneme i bez toho, že někde necháme celý svý úspory. V tuhle chvíli jdou ale peníze totálně stranou a dala bych všechno co mám, abych mu dokázala pomoct. Už jsem to slibovala a jednou to udělám, že celou tuhle zkušenost sepíšu pěkně popořádku. Zatím se o tom nechci moc vyjadřovat, protože se v tom prostě pořád plácáme. 

Do toho řešíme ještě asi 5 jiných důležitých věcí. Jo, to stěhování do Prahy bude. A já jen doufám, že ještě před touhle zimou, protože tuhle zimu prostě budeme už někde v teple a s čistou kůží!! Fakt, cítím to v kostech. A budu vás tu otravovat sluníčkovejma postama z pláže! Tak. 

Vyklízím. Hodně se snažím před stěhováním minimalizovat to, co s námi půjde na další životní etapu. Já vyklízím už týdny a Tomáš měl vyklizeno asi za jedno odpoledne :D V rámci "vyklízení" jsem na nějaký čas opustila Instagram... Velká úleva. Storíčka byly už moje velká závislost a už mě fakt unavovalo, jak jsem celý den přemýšlela o tom, jak co vyfotit, aby to ve stories vypadalo dobře. Zoufalej zlozvyk, kterej jsem fakt potřebovala nechat jít. Zrovna teď se tam vracet ani nechci a nechybí mi to. Potřebuju klid a prostor na všechny naše aktuální problémy. A život bez IG je super, už nepřemýšlím ve fotkách a žiju si jen tak pro sebe. Tohle je ten minimalismus, kterej jsem zrovna přesně potřebovala. Přemýšlím, že se přidám k takovejm těm pošukům, co mají nechytrý telefony... a na fotky si pořídím foťák. To se mi to kecá po prvních 2 týdnech bez IG...

Když nemáš, co říct, tak mlč? Bylo by to asi lepší. Tenhle příspěvek je od začátku předurčený k záhubě. Ale četla jsem na internetu, že když chce člověk tvořit a psát, tak má prostě psát i jen tak. Dostat všechno ven. Ať už to všechno znamená cokoliv. A tak jsem po pár týdnech zase tady. The Tortured poets department.

Vlastně bych v tuhle volnou chvilku měla radši hledat pronájmy, pozemky, plánovat levný tiny house nebo se snažit vymýšlet jiný praktický věci, ale už to tu fakt potřebuju a chci se podělit o pár fuckupů poslední doby. Měli jsme se stěhovat zpátky do Prahy, já se na to strašně těšila, ale zatím kromě hrstky nejbližších nikdo nic nevěděl. Důvodů jsme měli víc a taky nějaký velký plány do budoucna a pro všechny by se nám hodilo zbavit se hypotéky a stát se trochu víc mobilními. A teď to vypadá, že to nevyjde a budu tvrdnout dál v tomhle zapadákově, než vymyslíme jiné řešení. Bydlet v přírodě dobrý (na dva/tři roky..), a teď zas bytostně potřebuju město a lidi! Jsem prostě už taková, potřebuju mít v životě volnost. A to jsem si fakt myslela, že se tu chci usadit. Celej tenhle proces mi připomněl, proč máme s tchýní složitej vztah a tohle je další velkej zářez, kdy nám vrazili kudlu do zad, a kterej u mě mají schovanej. Přijde mi, že generace našich rodičů ještě žije v tom, že v domě bydlíš celý život a až půjdeš do důchodu, dostaneš peníze od státu. My už víme, že se musíme stát na státu včas nezávislými, protože na naše důchody pravděpodobně moc nezbude nebo nám to určitě nedovolí žít takový život, jaký bychom si přáli. A teď vysvětlete rodičům, proč je dobrý rozhodnutí radši 40 procent platu investovat do svojí budoucnosti než ho platit bance, když máme tu možnost. No nic, nebudu se znova rozčilovat. Každopádně jsem už dlouho nedostala tak velkej motivační kopanec, abych se nějak dál posunula i bez jejich pomoci. Thank you Aimee.

Mám pro sebe vymyšlené projekty, kterými bych se chtěla zabývat a z čeho by třeba v čase mohl být můj příjem. A všechny potřebují menší počáteční investici, na kterou zatím nemám, a tak si odkládám stranou a třeba někdy. Jo na mateřský s malým ekzematikem, který potřebuje na zimu k moři, si toho odložím málo, co si budem povídat. A po večerech vysedávám v práci u excelu vyloženě za pár korun, který stejně pravděpodobně utratím za běžný výdaje, a říkám si, jestli tohle je to všechno? Kvůli tomu jsem studovala a vytrpěla už takových věcí, abych pak dělala TOHLE? Kdo si nemyslí, že peníze jsou překážka a privilegium, tak si lže do karet. Ano, mateřská takhle ve většině případů vypadá, počítá se každá korunka a jak si člověk myslel, že bude mít spoustu času na nastartování vlastního projektu (haha), tak najednou je rád, že stíhá aspoň na pár procent to, co měl zajeté už před dítětem. Ale nevzdávám se, i když občas už vlastně trochu jo. I hate it here.

Ocení ještě někdo takovéhle upřímné příspěvky, nebo je pro vás jejich čtení ztráta času a mám si je schovat radši do svýho deníku? Energie posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců byla zhruba takováto. Zjistila jsem, že ze všech kreativních technik inklinuju nejvíc právě k psaní a že nejradši si zalezu do koutku s dobrým románem. Dítě mi při mlácení do klávesnice evidentně poničilo N, takže na něj musím fakt hodně zatlačit, aby se propsalo a je to krapet otravný. Před pár dny mi taky byla rozbitá nejmilejší mistička na oříšky z Tuniska. Ale vlastně to není až taková tragédie, alespoň si budu moct vyzkoušet kintsugi. Ráda bych psala víc motivačně, co jsem dokázala a tak, ale zrovna teď je to nějak takto, tak si nebudu hrát na něco jinýho. Down bad.

 

If you are not willing to sacrifice for your goal, your goal becomes the sacrifice.

Croatia, thank you.

Do Chorvatska jsem si s sebou vzala záměrně jedinou knížku - Čas zpomalit od Terezy Škorupové. Tereza je výborná psycholožka, která si prošla naším aktuálním ekzematickým peklem na vlastní kůži, a jako další z mnoha zvládla tuhle nevyléčitelnou nemoc vyléčit/dostat do trvalý remise. Líbí se mi její přístup k psychoterapii skrze psychosomatiku a celostní přístup, a v téhle knize se věnuje tématu slowliving. Tohle vnímám, že je na naší cestě naprosto zásadní věc s potenciálem změnit mnohé.

Líbí se mi, jak jsem na Terezu vlastně narazila. Jednou jsem si googlila, jak si člověk může vydat vlastní knihu a vody internetu mě zanesly do nakladatelství Pointa. Právě tady Čas zpomalit vyšel. Knížku jsem si před vánoci hned nadšeně koupila, když jsem už stejně byla v knihkupectví pro vánoční dárky. A pak mi doma ležela až do teď. Jak jsem byla překvapená, když jsem po přečtení Terezy příběhu na začátku zjistila, že je vyléčená ekzematička! Náhoda?

Já jsem to tu asi ještě nezmiňovala, ale ekzém už mě netrápí jen u Jonáška, ale pacientem jsem se stala i já sama, kdy se mi poprvý v životě a během jen pár týdnů osypala většina těla něčím mezi kopřivkou, ekzémem a lupénkou... psychosomatika jako blázen, protože já už ten ekzém u malého psychicky fakt nezvládám a tohle vyústění vnímám jako "alergii" na danou prostě už moc dlouho trvající situaci. Nejnáročnější životní období, bezesporu. Poprvé v životě jsem se s kopřivkou setkala doma po porodu, kdy se mi osypaly na pár dní celý nohy. Že by ze mě spadlo těch deset velmi psychicky náročných dní v porodnici a tři pokusy o vyvolání porodu?? A teď na jaře už po skoro 2 letech trvání ekzému u Jonáška mi vypovídá službu imunita znovu. Hele, já se jí vážně ani nedivím! Pro mě je ta situace už taky k nežití.

Nicméně o tom jsem ani až tak psát nechtěla. Spíš jsem se chtěla dotknout témat, na která jsem v Čas zpomalit zatím narazila. Líbí se mi myšlenka, že na všem záleží. Úplně na všem! Život je všechno, ne jen něco, a vše je propletené a utváří to naši realitu, v které se v ideálním scénáři snažíme žít autenticky. Záleží jistojistě na tom, jestli nás těší naše práce, jaký máme vztah s nejbližšími lidmi a kdo to je, jak bydlíme, ale i kde si koupíme tričko, jestli máme rádi svůj hrneček, z kterého pijeme atd. U mě tohle vnímám jako jedno ze zásadních témat od té doby, co jsme odešli z Prahy a máme hypotéku na dům. Nejen, že je psychicky náročný být v místě, kde člověk nikoho nezná a kde ruku na srdce není až takové společenské vyžití celkově, ale hodně mi vadí i to, že nemůžu žít podle svých hodnot. Nemůžu investovat do bio potravin, i když je teď vážně potřebujeme. Nemůžu kupovat oblečení od etických značek, protože jsem teď přes všechny výdaje ráda, když zaplatím něco z Vintedu nebo Pepca. Jo, taky bych si ráda koupila ručně vyráběný keramický hrníčky na trhu nebo cokoliv do bytu, co není made in China a dělalo by mi to roky radost, jen když bych se na to podívala, ale... 

Poslední měsíce se nemůžu zbavit myšlenky, jak je to dobře vymyšlený. Celý tento systém, který hromadí bohatství zpátky k nejbohatším... trochu konspirační myšlenka, ale podívejte se na to takhle: vysoká hypotéka přerozděluje bohatství do bank (např.u nás nyní teď první roky hypotéky platíme cca půlku splátky na úrocích/bance do kapsy, a pouze půlka umořuje dluh.. to jen pro ty, kteří to třeba nevěděli..). Nehledě na to, že takto vlastně vznikají peníze z ničeho (ano, toto je okamžik vzniku peněz v moderním finančním systému - vysvětlit tuhle problematiku by bylo na celý samostatný příspěvek). Nicméně obyčejnému člověku pak zbývá (po zaplacení banky, poskytovatele elektřiny, vody atd) méně peněz na běžné výdaje, takže je nucen kupovat levnější alternativy, čímž se přerozděluje bohatství vlastníkům korporací vlastnících velké levné řetězce a na to navázané fabriky v Asii. Člověk nepřímo podporuje neetickou práci a často si to ani neuvědomuje. Také se podporuje plýtvání, protože všeho je zbytečný nadbytek a už není žádným tajemstvím, kolik úplně nového oblečení končí na skládkách. V případě jídla levnější alternativy znamenají víceméně riziko vzniku zdravotních problémů, podporuje se neetické nebio zemědělství (součástí této strany řetězce jsme si zkusili být na pár týdnů na Zélandu - každému bych takovou zkušenost doporučila), a bohatství se tím pádem přerozděluje vlastníkům velkých korporací, kteří dokážou jídlo vyprodukovat za tuto nízkou cenu, čehož samozřejmě malý bio farmář není schopen. A díky nekvalitní stravě a tím pádem třeba položením základu ke vzniku nějaké chronické nemoci se člověk stává zákazníkem big pharma třeba až do konce života. Ve zprávách jeho myšlenky pak rozptýlí drobné nedůležité a vyhrocené kampaně, hlavně aby si vlastně celou tu křehkou pravdu nestihl uvědomit.

Ok, o tomhle jsem taky psát nechtěla a už vůbec ne v příspěvku k Terezy knížce! Tak si to s ní prosím nespojujte.. jen tahle myšlenka pro mě nepřímo navazovala na to, že na všem záleží. My osobně jsme už rozhodnutí se hypotéky zbavit a domu se za této situace vzdát, abychom mohli zase trochu žít podle našich hodnot a potřeb. Dům není v naší současné situaci nutností (a každý máme svoji aktuální realitu jinou, rozhodně nikomu nepodsouvám, co je dobře a co špatně). Už se na to období moc těším! Nepohodlí a bolest jsou největší učitel.

Taky se mi líbí přístup všemu se udivovat... "páni, to je ale krásný květináč. To je super, že můžu jít do obchodu a jen tak si ho koupit, aniž bych si ho musela v peci sama vypálit... To je nádhera, že můžu jet nakoupit autobusem, to je ale vynález! Ušetří mi to spoustu času, když bych šla pěšky... No není to úžasné, že můžu jít do obchodu a koupit si olivový olej jen tak, aniž bych musela roky pěstovat olivovník a pak si ho sama složitě vylisovat? Úžasná doba!..." Já osobně jsem tento přístup začala aplikovat jako takovou svojí formu meditace, když mám chvilku. Když je ten vzácný okamžik, kdy mám chvíli klid, ráda si jen tak sednu a rozhlížím se v úžasu kolem sebe. Zkuste si to!

Vlastně tohle žasnutí i v knize vychází z kapitoly o malých dětech. Ty nad vším žasnou neustále a jen je pozorovat člověka krásně vtáhne do přítomného okamžiku. Žádný okamžik není dostatečně krátký na to, aby se dlouze nezadívaly na obloze na měsíc, nebo neměli čas pozorovat minutu dvě tři toho lezoucího broučka na zídce. Malí velcí učitelé ♥

Zpomalení je tady v Chorvatsku moje velké téma. Nebo spíš bych řekla takové jakoby odbordelení se. Já mám totiž pořád tendenci se něčím obklopovat a pořád toho není dost. Mobil v ruce, scrolování sociálníma sítěma, pořád víc a víc věcí, další a další knížky. Většinou k tomu sklouzávám v období nepohodlí, jako berlička. A tak se to snažím vědomě změnit. 

 

Healing and sunset chasing in Croatia at the moment

Dlouho tu nebyl příspěvek se štítkem "Lists" - oblíbenci, favorites, prostě věci, kterými se zrovna ráda obklopuju.. Na mě to vždycky dýchne atmosféru daného období, protože si skrz ty věci přesně vzpomenu, jak jsem se cítila, co bylo tou dobou moje téma.

Nedávno jsem objevila 73 questions a tak se teď ráda procházím po nemovitostech celebrit. 

Už asi rok ujíždíme na TV show, kde se plánují dokonalé zahrady. A skrz tenhle koníček jsem v Čechách objevila Ferdinanda Lefflera, jeho boží styl a jeho krásný coffe table books. Nic mi neudělalo větší radost, než když jsem na Vintedu minulý měsíc ulovila Zelené pokoje a Žijte ve své zahradě za polovic.

Založila jsem si vlastní kombuchu a úspěšně kombuchujem! Mňam. Je hrozně dobrá, slaďoučká a vůbec to není jako pít ocet - ten pocit totiž v ČR mám ze všech kupovaných kombuch. Já tu prostě žádnou dobrou nenašla.. A tak si děláme vlastní. Taky jsem začala pravidelně péct domácí žitný kváskový chleba, ale tahle snaha skončila asi se čtvrtým pecnem, kdy jsem si zapomněla při pečení odendat kvásek na později.... mám tu připravený nový sušený, že ho zase rozdělám, ale už na něj naštvaně koukám asi tři týdny a nějak se k tomu nemám. 

Četla jsem teď spoustu zajímavých knížek. V souvislosti s předchozím bodem bych zmínila knihu Zdravá střeva a Pravda o cukru. Snažím se trochu přeskládat jídelníček, aby odpovídal i poznatkům z obou těchto knih. Lupénka se mi rozlézá a já se ani nedivím, protože to teď byla jedna rodinná oslava za druhou a já nemám žádnou vůli, když vidím obyčejnej dort. Ale tělo mi už docela jasně dává stopku, já nevím na co ještě čekám?

V zimě jsme si začali k večeři zapalovat svíčku a je to vždycky takovej fajn klidnej rodinnej moment, kterej si užíváme. 

Úklid pro klid mě naučil nejen to, že by se někdy pračka měla vyčistit, ale taky jak to správně udělat.

Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z dokonalýho vystoupení Joni Mitchell na letošních Grammys. 

Na Vintedu se mi poštěstilo podruhé, když jsem ulovila povídkovou knížku od našeho lékaře pana Lebenharta. Zmiňuji ji tu proto, že pan doktor prostě žije to, co svým pacientům předává... bezprostřednost žití, bytí v přítomném okamžiku a sám sebou, tak nějak bez ohledu na to, co na to okolí. Kniha se jmenuje Příběhy nejen z ordinace II. Nejvíc mě rozesmály povídky z Prahy s jeho ráznou kamarádkou. Původně jsem ji chtěla hned poslat dál, ale nechám si ji. Je to pro mě takové připomenutí, že vydat vlastní knížku nemusí být nic těžkýho, prostě si ji člověk udělá a sepíše podle svýho.

Tenhle rozhovor byl velký pohlazení po duši a Klusovi mají dalšího fanouška. Věřte tomu nebo ne, ale já byla asi jedinej člověk v ČR, kterej Kluse neposlouchal a o Tamaře ani nevěděl.

Když už jsme u rozhovorů, tak silvestrovská estráda brocastu byla super, zasmáli jsme se s Tomem oba. Nemůžu uvěřit, že jsem o tomhle podcastu ještě neslyšela. Teda já o něm slyšela, ale až do teď jsem neslyšela ani jednu epizodu. Je to spíše pro pánskou společnost, ale dámám snad není vstup zakázán :)

A dámy a pánové, mám twitter.. teda X. Nečekala jsem, že se tenhle moment někdy stane, ale je to tu. Nechodím tam úplně často, ale když už jo, tak si to pro mě nový rozhraní a totální necenzuru užívám.

A jak jsem do teď mohla zapomenout na The Summer I Turned Pretty?? Myslím, že každýmu, kdo ve svým teen období zbožňoval show The O.C., by se to mohlo líbit. Zase na chvilku koukat do (ne)dokonalýho světa americký smetánky a magickýho období konce střední a začátku vysoký, úplně mě to na pár dní pohltilo..