ohlala ~

 

Se slunečnicema mám takovej zvláštní vztah... Nějak je v životě prostě potřebuju mít. Stejně jako volný košile. A volnost celkově. A kokosky. Prostě přes to nejede vlak.

Červenec 2024 a moje řádka vypěstovaných slunečnic. Minulý rok mi vyrostla jedna jediná, teď asi deset, příští rok už bych při podobným trendu mohla mít vlastní malý slunečnicový pole.

American Dream, our last day in Arkansas. [2014]

 

Čtyři podvečerní momenty z letního Arkansasu. 

Rok 2024 je mimo jiné moje desetileté výročí od Ameriky. Při té příležitosti jsem zabrouzdala k sobě na disk... a páni, ty jsou retro! MILUJU je. Tak se tu sem tam objeví nějaký vzpomínkový post, protože ze všech mých zahraničních zkušeností byla tahle rozhodně ta, která se mi zaryla nejvíc pod kůži a nejvíc mě změnila. Ráda na to léto vzpomínám.

Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.

Léto bylo krásný. Tak krásný, že mi bylo líto každé minuty u jakékoliv obrazovky. Dlouho jsme se zase neviděli. Mám se svým blogem takový problém - a vlastně i sama se sebou. Pořád ho nemůžu dostrkat do "finální" podoby, jak bych byla ráda, aby vypadal, co aby tam bylo, a ták. Jsem prostě perfekcionalistka. Poslední týdny jsem došla k hořkému zjištění, že nicnedělání mi nesvědčí. Pod pojmem nicnedělání v tomhle případě myslím život bez režimu/bez práce (tý, co směňujeme za peníze)/bez cíle.. Abychom si správně rozuměli - práce mám na mateřský až až, často od rána do večera řeším jen plenky a čistý prádlo. Ale zjistila jsem, že potřebuju mít zase něco, k čemu směřuji, co vím, že ten daný den budu dělat. Proplouvání dnem za dnem mýmu mentálnímu nastavení nesvědčí.

Po pravdě jsem překvapená - myslela jsem si, že až zanechám práce a budu doma s dítětem, budu mámou, že mě to bude naplňovat daleko víc. Jonáška miluju nade vše, ale myslím, že je OK hledět v celém tom procesu také trochu na sebe a svoje potřeby. Podle mě tím dítě naučíme mnohému.

Letos v létě jsme nikde moc nebyli, nic moc neviděli, takže nemám žádné super fotky z dovolené. A poprvé v životě mi to vlastně ani nevadí. V červenci jsme byli naposledy na naší chatě a pak už jsme nevyšetřili jediný víkend, abychom tam zajeli znovu. Tuším, že mám na lince  vkuchyňce ještě rozložené nádobí, protože když jsme v neděli odjížděli, čekala jsem, že budeme v pátek zase zpátky.. Měli jsme spoustu práce u nás doma. Některé dny se točily jen kolem J (většina), a některé jsme teda i stihli něco málo na zahradě nebo na domě.. Jedno vím jistě:

netuším, co dělám, a jestli to dělám dobře, ale život se zrychlil natolik, že nemám čas o tom moc přemýšlet

Přečetla jsem za léto poměrně hodně knížek. A vyslechla si na procházkách hodně podcastů. Mezi moje oblíbené patřilo:

• trilogie Než jsem tě poznala/ Život po tobě/ Sama sebou. A strašně mě mrzelo, že Louisin příběh nemá pokračování. Film jsem ještě neviděla, zato jsem se vrhla i na další knihy od Jo Moyes. Člověk potřebuje občas dobře napsanou oddychovku.
• O józe s Daliborem Štědronským
• taky mě moc bavil tenhle pokec o terapiích, následovalo zakoupení první kuchařky od Kačí :D (na mou obranu, už jsem na ně dlouho pokukovala)
• Děti jsou taky lidi
• knížka Na konci světa od Hany Kolaříkové - těžší čtení, děj se určitě odehrává tady u nás, protože 15km od hranic jsme taky tak trochu na konci světa..
• Stock series - ujišťování, že to, co děláme, má smysl
• začala jsem poslouchat od úplně prvního dílu podcast ChooseFI. Jsem někde u 30.dílu. Long road to go..
• na youtube jsem strávila nejvíc času s Hannah Elise, Valerii Lipovetsky a Paulinkou z PauliBeauty. 
• "Travel will solve all your problems"

Jonášek teď ale má takové nespací období, takže youtube už je spíš výjimka, knížky jsou po večerech, a podcasty při vaření nebo na procházce - to jen, aby to nevypadalo, že se pořád někde flákám u ntb nebo na gauči s knížkou :D

Baby stuff and sunburnt me.

Jonášek si konečně oblíbil nosítko. Hurá, hurá! Zkusila jsem dvě. Obě mi byly zapůjčeny od známých na vyzkoušení, za což jsem moc ráda a teď díky tomu vím, do jakého typu zainvestovat a do jakého ne. První bylo šátkové vázací od Fidella pro novorozeně = za mě trvalo moc dlouho, než jsem ho správně upevnila a navázala a dítě mezitím popadl amok a muselo hned ven. Zkoušeli jsme víckrát, ale vždycky mi Jonáš začal děsně ječet ještě než jsem se vůbec zvedla k odchodu. Druhé nosítko bylo BabyBjorn, zapínací na klipy = za mě rozhodně jednodušší na zapnutí. Jonášek v něm vydržel napoprvé v tichosti hned asi půl hodiny, rozhlížel se, pak začal klimbat, tak jsem ho přendala do postýlky. Velký úspěch! Už jsem se bála, že mám anti-nosítkové mimčo :) (naštěstí s kočárky se kamarádí - alespoň zatím). 

Takže to vypadá, že bychom se konečně mohli vydat na procházku i někam mimo kočárkové zóny. Zatím jsem byla limitovaná schůdností terénu pro kočárek. Najednou člověk začne vnímat, že ta cesta v tom lese je nějaká víc děratá, než jak mu přišla bez kočárku pěšky, nebo že do knihovny vede pár schůdků a vlastně jako není bezbariérová.. Když jsme byli v Praze, tak mi jednou zastavil autobus půlmetru od chodníku, kde byl obrovsky vysoký obrubník - pěšky přehopsnete jako nic, ale pro mě s kočárkem nemožný vystoupit. Hodila jsem prosebný výraz na řidiče a nic. Z autobusu se nikdo taky neměl k tomu mi pomoct (nastupující mladík raději naskočil do vedlejších dveří, jak zahlédl kočárek), až mi přispěchal na pomoc kolemjdoucí důchodce. Doufám, že každý pod 40 se v tom autobuse alespoň pořádně zastyděl. Jo a taky by the way ne všechny zastávky metra jsou bezbariérový = s výtahem, ba ani s jezdicíma schodama. To jsem tak zjistila třeba na Křižíkovo.

Když už mluvíme o bezbariérových místech, skvěle jsem se začetla do románu Než jsem tě poznala! Byla to taková ta knížka, kterou jsem někde před lety koupila ve slevě (tuším že na knižním veletrhu), protože byla tou dobou populární, a pár let se pak na ni prášilo u mě na poličce. Takových mám v knihovničce víc. Nedávno jsem před ní tak brouzdala, co bych si přečetla, a řekla jsem si, že dám Jojo Moyes šanci. A za mě super román! Hned po dočtení jsem se pustila ve čtečce do druhého dílu. Hlavní postava mi nějak přirostla k srdci..

Poslední týden jsem se snažila nafotit cca 50 vyřazených věcí na Vinted. A konečně mám hotovo. Něco se mezitím už prodalo. Mohla bych samozřejmě vyřadit ještě další půlku skříně, ale zatím takhle. Zatím čekám, co se mi s postavou stane do pár měsíců po porodu. Nechci hned přecházet na větší velikost a zbavovat se věcí, co jsem měla ráda. Přes den jsem s Jonáškem většinou vyšetřila tak maximálně půlhodinku/hodinku na focení. Moje focení na Vinted se osekalo na úplný basic - vyprázdnila jsem starý věšák na oblečení, postavila ho ke zdi v prázdným dětským pokoji, vzala jedno dřevěný ramínko a všechno, co jsem nacvakala, šlo rovnou do appky, žádný edit. Na to už fakt nemám. Přestala jsem editovat i fotky na Instagram, už docela dávno.. Používám jen takový ty rychlý filtry přímo na IG, už žádný spešl foto aplikace. Obtěžuje mě to, nemám na to čas. Já to beru tak, že pokud je člověk inteligentní, nenechá se do koupě donutit hezkým filtrem přes svetr. Alespoň tak nakupuju já. Na Vinted mě najdete jako Misafalke, kdyby to někoho zajímalo. 

Trávíme teď většinu času na zahradě. Alespoň se o to snažím, malý není vždycky úplně v náladě a občas chce svůj klídek uvnitř. Před pár týdny se Jonášek poprvé koupal na naháče v rybníku a byl pak úplně spokojenej. I když je tak maličkej, tak už to začíná bejt parťák ♥ Na chatě nám nepřišlo, že by nás nějak omezoval (kdo by taky odolal povalování se celý den na dece, navíc beztrestně), do kiosku dojít nebyl problém (alespoň jsme šli z hospody přes les ještě za světla), na návštěvu k ohni taky ne a na krátký výlety přes les s náma taky šel, a na svatbě před pár týdny nám okolo osmé na pár hodin usnul, takže jsme si mohli i zatancovat.. Život s dětma je vlastně fakt super. Ale zpátky k tomu jeho koupání. Řekli jsme si, že si teda už pořídíme dětskej bazének, aby se mohl smočit i doma. Tak jsme pořídili, a Jonáš je pak na dece ve stínu na naháče vždycky nejvíc spokojenej. Musím ale přiznat, že se v tom bazénku přes den "koupu" hlavně já. Koupili jsme tak velký, aby se tam dalo lehnout - a jako co je víc, než pozorovat západ slunce ze svýho vlastního "bazénu"? Tohle léto miluju.

Už cca měsíc jedeme plenky od Bamboolik a za mě super! Tenhle systém nám sedl. Dělala jsem docela průzkum na čekým trhu a tahle značka se mi jevila nejsympatičtěji. Máme látkovky AI2 (all-in-2), to znamená, že jsou rozdělené na 2 kusy = vrchní nepromokavá vrstva, co se pere jen jednou za pár dní nebo pokud se zašpiní, a vnitřní vkládací bambusová plenka. Ta se dává prát pokaždé, je to ta savá vrstva. Vnitřků jsme pořídili zatím 20 a vystačíme. Uvidíme, jak to půjde v zimě, kdy budou schnout trochu hůř. Teď jsou za slunečného dne suché za 3 hodiny. Peru je každý druhý (max třetí) den na 60, společně se zbytkem dětského oblečení nebo našich dalších věcí na 60. Kupodivu tu pračku vždycky nějak zaplním. Za mě u tech látkovek ani není poblém se skladováním = doma je hážu rovnou do pračky a venku je zamotám a vložím dole do kočárku, doma pak zas rovnou do pračky. Občas mi protečou, ale to se mi stávalo s jednorázovkami taky. Hlavně mi protékaly ze začátku, než člověk vychytá, jak často je měnit. Snažím se měnit každé 2 hodiny, maximálně 3 - pak mi neprotékají. Nepřijdou mi ani výrazně víc vlhčí na to, že je to látka - samozřejmě ale jsou vlhčí než plenky plné chemie, které do sebe vlhkost díky tomu umí absorbovat. Naštěstí netrpíme na opruzeniny, takže nám to nevadí. Jednorázovky teda pořád používáme na noc a při cestách, pokud není možnost praní. Chápu, že látkovky někoho můžou odpuzovat, ale mě to vyhovuje, miminko vypadá taky spoko, a ta práce navíc okolo mi taky přijde snesitelná. Navíc Bamboolik je česká značka, takže mám dobrý pocit nejen z toho, že každý týden nevyprodukujeme pytel odpadu, ale i z podpory lokální tvorby. Když se ohlídnu na období těsně po porodu, látkovky mi zněly jako scifi. Říkala jsem si, jak to ty eko matky sakra zvládají?! Péče o dítě a ještě každý druhý den prát? Nemožný! A here we go, po pár měsících, když si to všechno už víc "sedlo".

Začínáme u Jonáška krapet bojovat s ekzémama. Během dvou týdnů se mu dost rozšířily. Ve 3 měsících mi přijde strašně brzo, aby je měl, když na něj nepoužíváme žádnou chemii. S ekzémama jsme oba s Tomášem v určité životní fázi bojovali, takže to slovy doktora měl jistý. Jen jsem myslela, že až za pár let. Zatím jsme ho umývali ve vaničce jenom každý druhý den jen ve vodě s kapkou čistého mandlového oleje od Topvetu a troškou bio heřmánkové vody Purity vision. Mýdlo žádné, krém žádný, prací prášek máme eko na dětské prádlo z DMka. Teď mu do koupele zkouším sbírat heřmánek z pole a nechávám květy pár minut ve vodě vylouhovat. Až nepokvetou, tak přejdu asi na heřmánkový čaj a zkusíme taky bio heřmánkové mýdlo. Z lékárny jsme dostali mastičku Uriage, protože malý začal hrozně plakat (svědělo ho to). A myslím, že ta mu dost pomáhá.

Takže takhle nějak se my u nás letos letníme.

Mix vychytávání péče o miminko, nekonečných procházek s kočárkem, ledovýho kafe a melounu.

 

Jedno boží červnový ráno u Wolfgangsee na Olympus trip.

Kávička do plecháčku s východem slunce. 

All good in the wood.

Skoro prázdná pláž, sem tam jen pár ranních ptáčat jako my, co šli taky omrknout tu nádheru.

Pár temp v naprosto průzračný vodě.

Můžu tady bydlet?

#35mm