Lyžujeme v retro středisku!

Do tohohle vyletu jsme se podobne jako na Mount Somers track vrhli tak trochu po hlave. Uz nejaky cas jsem projizdela lyzarska strediska a vybirala, kam bychom mohli zajet. Alespon na jeden den! Hrozne jsem si chtela zajezdit na snb na Zelandu a celkove se mi dost zastesklo po lyzovacich dovolenych, na ktere jsem uz peknou radku let nebyla. Jednou jsem narazila na takove mile stredisko v Hanmer Springs a bylo rozhodnuto. Tak nejak mi bylo prijemnejsi zaplatit tu nemalou castku, kterou tu lyzovani stoji kdyz si musite zaroven i vse pujcit v pujcovne, radsi rodinnemu byznysu nez masovemu stredisku. A prece jen to vyslo o krapet levneji - teda zase ne o tolik, protoze jsme se tam museli nechat vyvezt jejich shuttlem, ktery v podstate pokryl rozdil v cene skipasu.

Stredisko je na uplnem vrcholku hory nad mestem, a i tak tam letos meli problem s otevrenim. Nedostatek snehu jim nedovolil otevrit driv nez v druhe pulce srpna (vicemene konec zimy na Zelandu), a to uz stredisko pry v minulosti uplne presouvali - puvodne, pred xxx lety, bylo situovane vic v udoli. Halo! Globalni oteplovani lidi, tady je primy dukaz.

Kazdopadne shuttle byl sranda. Vezl nas par z Jizni Afriky, ktery tam pracoval jako my na Working holiday, a docela jsem pochopila, proc se nahoru nesmi vyjizdet s vany. Nebezpecnejsi silnici jsem snad v zivote nevidela, a to ani v Mexiku. Uzke serpentynky co si to sinuly na dost kolmy hore, samozrejme bez krajnic. Vyhledy krasny, ale malem jsem si nadelala do kalhot a fakt se mi ulevilo, kdyz jsme uz byli na miste.

Uvitala nas mila pani, a zjistili jsme ze jsme tam ten den jedini! Bylo to totiz utery. A oni kvuli nam - 120 $ za skipas pro oba - fakt spusti vleky! Ja cumela jak blazen.

Pak jsem zjistila, proc se nas Jihoafrican v aute porad ptal, jestli jsme uz nekdy jeli na nut-cracker rope liftu. Ja ze jo, jasne - myslela jsem ze to je kotva nebo poma. Vedela jsem ze sedacku tam nemaji. A jak jsem pak cumela, kdyz nam pani zacala rozdavat takovy posed s takovou jakoze karabinou/kovovyma klestema, kterej si navliknete pod zadek, a kozeny rukavicky, aby nam to pry neklouzalo... Ano. Vazne jsme jezdili na takovem tom nejvic vintage vleku, ktery si dokazete vygooglit. Proste kolem vas svisti kovovy lano, vy se ho chytnete vsi silou, kozeny rukavicky by meli napomoct, aby vam neprokluzovalo a pak bleskove musite zarazit ty kovovy kleste na misto a jedete. Na konci zas vse vyvliknete. Nezni to tak slozite co? Pro me to byla ale fakt challenge. Tomas me vzdycky musel posadit na vlek jako dite :D. Byla to jedina cesta, jinak ja proste v rukou neudrzela to lano, porad mi prokluzovalo, i kdyz jsem se drzela vsi silou fakt. Ty klesticky musite zarazit az v momente, kdy vam lano neprokluzuje, a to bylo pro me fakt nemozny udrzet. Vzdycky jsem s tim zapasila tak tricet metru a pak to vzdala. Takze Tomas mi to lano vzdycky zastavil, chudak musel udrzet vahu nas obou kdyz nas lano tahlo nahoru, a ja si zarazila karabinku a on se pak pustil a jel pak za mnou zvlast. No sranda srandouci. Vyjela jsem nahoru fakt asi 6x za cely den. Jinak jsem vicemene jen zapasila s vlekem a ruce me bolely jeste dva dny potom.

Ale kdyz se teda postestilo vyjet az nahoru, tak to bylo naprosto bozi. Takovy vyhledy jsem nevidela... a sjezd uuuuplna parada. Ono by se mohlo zdat, ze takovy vlek je u kopecku pro deti, ale ani ne hele. Bylo to u regulerniho kopce a nahoru nas to tahlo dobrych deset minut. Jo, a co taky bylo moc prijemny, ze vase ruka drzela ty kovovy kleste asi tak pet centimetru od takovych tech obrich kol, ktery pohaneji vlek nahoru, a skrze ktere musi to lano projet - chapeme se doufam, co myslim :) To jsem vzdycky mela soky, jestli mi to nesezere ruku :D

Den to byl ale i tak bozi, fakt jsem si to uzila. Maji tam krasnou hlavni chaticku, a velkou peknou noclehovnu hned vedle. Idealni na par dni na horach, tak trosku off-grid :) V chaticce jsme pekne posedeli u krbu, pani nam udelala na plotne kaficko, i kdyz jsem si vicemen teda moc nezajezdila, rozhodne nemam na co si stezovat. Den jsme pak zakoncili v Hanmer Springs spa pools, ktery byly naprosto dokonaly. Zvlast takhle po dni lyzovani... V turistickym magazinu jsme navic nasli voucher na upgrade na private pool zdarma. Horka voda a hvezdy nad hlavou, sen kazdyho zmrzlyho backpackera. A vstup je i docela budget friendly, na to jak je to tam velke, takze to urcite doporucuju navstivit. Pak jsme si take den predtim dali maly vyslap na vyhlidku nad mestem, a taky doporucujem. Super vyhled jak na mesto, tak na hory nad nim. Cely to mestesko se nam libilo, a free campovani primo ve meste (rozumej bezpecny parkovaci spot u verejneho osvetleni a u wifi z knihovny) bylo taky jedno z nejlepsich, kde jsme zatim byli.

Fotky pridam zvlast v prispevku, protoze nevim proc, ale kdyz je pridam primo do textu, tak se nahraji v hrozne kvalite :( jako se to stalo u clanku o Mount Somers..

 

Hanmer Springs - South Island NZ

 

Budik v 5.30. Snidane v cuku letu pri rozlepovani oci. Pripravuju Tomasovi obed do krabicky. Ten mezitim otevira kurnik. Popadnout prilbu. Boty. Reflexni vestu. Hrmot naseho motoru pri rozjizdeni dodavky na jednicku. 6.15. Tomas odjel do prace. Venku je jeste vicemene uplna tma. Zaklapnu zase zamecek na dverich a posbiram vsechno nadobi. Zapinam mycku. Zapinam i pracku. Ustlat postel. Oteviram notebook a prohlizim si svoje obvykly stranky nabizejici praci pro backpackery. Nic. Odpovidam na emaily a jiny zpravy. Dnes mam v planu produktivni den. Venku uz je mezitim svetlo, slepice dostanou snidani. Varim si kavu a narokuju si svuj kratky cas s druhou snidani a youtubem. Dopijim prvni kavu a varim druhou - pro jednou me to nezabije - objevila jsem na youtube tolik inspirace, ze se nemuzu odtrhnout. Slysim kroky na verande. Tomas ve dverich. Praci dnes zrusili, pry ma prijit az zitra. Skryvam svoji provinilost, ze me nasel rozvalenou na gauci v dobe, kdy by chudak byval drel v praci, a podle jeho rozladenyho vyrazu tusim krizi, nevydelany penizky zamrzi a co s volnym pondelkem, a tak ho hned zase otocim na podpatku a jedem do obchodu. Misto oranzovy reflexni vesty si totiz musi poridit zlutou. Bloumame ulickou se sportovnima potrebama. Hele, tenisova raketa za 7$. Berem a rovnou dvakrat plus tri tenisaky k tomu. A jo, vesticku ve zlutym taky mame. Po salatovym brzkym obede balime veci na piknik a ve 13.00 uz jsme nastoupeny na prazdnym hristi v centru. Mame pro sebe vsech pet kurtu. Ne, ze bychom to nejak potrebovali. Pri rozbalovani raket zjistujeme, ze jsou doporucene pro deti 6-8 let. Ups. No co. Dusi nam 8 rozhodne obcas je! Pinkame si asi tak hodinku, neznaje pravidel, zato s cim dal tim vetsim nadsenim. Proc je u nas tenis bran jako takovy spis posh sport a tady jsou hriste zadarmo a hraje ho kazdy? Nevim. Zato si v duchu rikam, ze je to super kardio a ze na hristi nejsem rozhodne naposledy. Hrajeme bosky. Pocasi to uz dovoli. Ja proto, ze jsem si nutne musela predevcirem strihat nehty na noze potme a urvat si pul nehtu na palci, tudiz ve sportovnich botach vydrzim tak pet minut. Tomas ze soucitu. Sportovni vykon odmenime mrkvi s hummusem, krekry a pivem na dece v parku. Slunicko pali, deti a kachny loudi jidlo, jak nejlip umi, a my rozjimame, kdy ze si teda taky jedno poridime. Dite. Ne kachnu. Z hlubokych rozhovoru a z deky nas vyzene chlad s prichazejici patou hodinou odpoledni. Presouvame se domu. “Domu” na pristi tri tydny. Uklidit pradlo. Uklidit kurnik a nasypat slepicim zrni. Jsou rozladeny. Normalne dostavaji papu okolo treti. Ano, i slepice muzou byt rozmazlene. Varim veceri a koukame na tri dily How I met your mother. A ano, po stopadesati letech se tento serial dostal uz i ke mne. Pro jednou si dovolime lenosivej vecer, nechame vsechno lezet, kam to padlo, a usiname pri prochazeni zviratek v prazskym utulku. Tolik cernych kotatek!! Rve mi to srdce. Vzala bych si vsechny. Vybirame si rasu naseho budouciho psa k baraku. Zhasnout a pusu. Tak dobrou. 

A takhle nejak to tu chodi. Rano mate nejaky plany a predstavu, jak ten den bude vypadat, a odpoledne litate s raketou po tenisovym kurtu. Zase jeden dalsi den na ceste...

#Christchurch 

Be the change you want to see in the world.

Reminder on ethical fashion to myself. You can do it. You got the power in your purse everyday.

 Mount Somers Track a výlet do Akaroy

Bylo pozdni odpoledne, vikend na krku, a my se zrovna rozhodli pro tenhle spontanni vylet. Vygooglili jsme si tedy nejblizsi otevreny supermarket, nakoupili zasoby, cestou se jeste rychle stavili v Book Barnu (staj prestavena na antikvariat, knizky se tam kupi vsude od podlahy ke stropu, pecka!), kde uvnitr byla ale priserna zima (to jedine me zadrzelo, abych tam ulickami nebloumala do ted), a zakempovali jsme na dost pofidernim freekempu primo u silnice. Cekali jsme kvuli blizkym horam zimu nejvetsi, a kupodivu to nebyla zas takova hruza. Zazili jsme horsi noci. Po rychle snidani sestavajici z jiy tradicniho vlazneho caje (v zime se nam v aute hrozne pomalililinku vari horka voda) jsme vyrazili smer Mount Somers. Prekvapilo nas, jak byla vesnicka malinka, a odbocili jsme tedy rovnou smer walking tracks. Po par kilometrech jsme jeste zastavili na prohlidku Burnett Quarry Reserve, pozustatku byvale tezarske osady, kde stoji jedna jedina chata – zato si ji ale muzete prohlednout i zevnitr. Zustalo v ni puvodni vybaveni zdejsich osadniku.

O par kilometru dal uz jsme po chvili odbocovali na sterkovou cesticku, ktera nas po dalsich dvaceti minutach kodrcani vyprskla na parkoviste u zacatku vsech treku. Stalo tam jedno jedine dalsi auto. Jak ja miluju cestovat mimo sezonu.

Sla jsem prostudovat mapu, kde jsem zjistila, ze by bylo nejlepsi jit vicedenni variantu s prespanim v hutu. Sla jsem to oznamit Tomasovi a ten prohlasil, ze ani omylem. Obcas je az prehnane rozumnej, pry jsme na to nebyli pripraveni. Mel pravdu, puvodne jsme planovali jen jednodenni trek. Ale jidlo mame, je patek, takze kvuli praci se nejspis nikdo pres vikend neozve, a nemame zadne jine povinnosti, nic nas tedy nedrzi ten trek nejit. Moje argumenty a jiskricky v ocich byly proste prilis silny a nakonec jsem ho premluvila.

Behem hodiny jsme si tedy prebalili batohy, udelali brzky obed a okolo pul dvanacte jsme vyrazili. Cesta do hutu Woolshed Creek mela byt asi 4 hodiny. Svitilo slunicko, bylo asi 10 stupnu, ale kdyz se clovek hybal, zima mu rozhodne nebyla. Tesili jsme se, jaka to bude romantika, protoze podle stavu parkoviste budeme v hutu nejspis sami. Tesili jsme se, jak si zatopime, a jak se tam bude krasne relaxovat. Kdo mohl tusit, ze druhy den rano napadne 40 centimetru snehu! :D A nebo ze nas o pulnoci vzbudi (a taky dost vydesi) dva horalove, kteri – podle jejich vlastnich slov – chodi radi pri svitu mesice. A nebo, ze na nas sice bude cekat nadherny hut, ale ze bude na kost promrzly, velky, takze v podstate nevytopitelny na jedinou noc, a ze u hutu se na nas budou smat giganticky polena a sekera :) Ale joo, byla to romantika i tak a myslim, ze si jeste dlouho budu pamatovat, jak jsme se pokouseli dve hodiny rozehrat vodu na kamnech, jak Tomas stipal a stipal drevo, dokud bylo venku svetlo, jak v noci svistel vitr okolo chaty, a jak jsme si pri svitu jedine svice cetli a popijeli caj.

Trek to byl ale naprosto uzasnej, myslim, ze jeden z nejlepsich, ktere tu pujdeme. Prekracovali jsme nejmin tri potucky – prvni den jeste nasucho, druhy den se snehem uz to moc neslo. Videli jsme tri vodopady. A kdyz se nam otevrel vyhled na hut z kopce odnaproti, a na potucek, ktery primo okolo nej tekl, bylo to naprosto k nezaplaceni.

Cesta druhy den dolu na parkoviste byla docela hardcore, protoze jsme absolutne nebyli pripraveni na snezeni, takze ja sla v takovych zateplenych leginach a s takovyma tema tenkyma rukavickama do mesta, vylozene zimni vybava. Moje lehoulinka zimni bunda do mesta od Alpine Pro se kupodivu v ty vanici statecne drzela. A ze misty jsme museli jit fakt krokem, protoze byl hrozny vichr a udesne moc snezilo. Viditelnost tak k dalsi navigacni tycce. A ze jsme ji obcas museli joo vyhlizet, protoze i kdyz jsme trek sli vcera, sli jsme ho jen jednou jedinkrat a v obracenem smeru, a vse bylo pod vrstvou snehu, takze jsme casto sesli z cesty a proste se brodili pres nejaky krovi a dreviny. Ono to vyslo skoro nastejno, jako po zasnezene pesince. To, ze nikde nebyl signal, a ze nikdo nevedel, ze ten trek vlastne vubec jdeme, me moc neuklidnovalo. Jsme docela strelci, rikala jsem si.

Nekde uprostred jsme potkali skupinu Japoncu, nebo lepe receno asi 10 Japonek s jednim Japoncem! Ja cumela, jak blazen. Fakt by me v tom hustym snezeni ten den nenapadlo ten trek jit. Ale vypadali vysmate, zrovna svacili, narozdil od nas byli vybaveni hulkami a jejich krosny byly asi polovicni. Myslim si ale, ze u chaty docela koukali, kdyz zjistili, ze si musi nastipat drevo, aby v noci nezmrzli.

Dolu jsme dorazili prokrehli a kvuli tomu, ze posledni rozvodnena reka nesla jinak, nez proste projit vodou, tak jsme meli pomerne hodne co susit. Vyrazili jsme tedy smer Christchurch a na pizzicku a do saunicky :) Druhy den bylo takove aprilove pocasi a fakt za dopoledne asi trikrat slejvak, jak blazen, a pak azuro a palilo slunicko. Takze jsme asi do dvou odpoledne stravili cas stridavym vesenim a zase sklizenim promocenych veci.

Kdyz bylo konecne vse suche, vyrazili jsme jeste na odpoledne do nedaleke Akaroy. Prezdiva se ji Mala Francie, a musim rict, ze jsem si fakt pripadala, jako nekde u Stredozemniho more. Mestecko se nam ale libilo, byl tam krasny vyhled do zatoky a vzali jsme to spise na pohodku, nafotili nejake foto, udelali si maly piknik u vody a pockali si na krasny zapad slunce.

Cestou „domu“ jsem jeste neodolala vyfoceni se u cedule Wildlife crossing :)

Z tohohle vyletu bude video, by the way.

Three weeks in Christchurch already?? Time flies...

O dva dny pozdeji, nebo taky o deset poslanych zivotopisu a dve pozvanky na pohovor pozdeji, a hned je svet veselejsi. Zrovna taky sedim na slunicku v nejakych prijemnych 22°C v parku, a to cloveku taky projasni den. Ragley park docela uspesne meni muj nazor na centrum Christchurche, protože to je uplne bozi místo! Takovy klid, ptaci zpivaji, pomerne clenitou botanickou zahradu obteka na mesto az podezrele cista ricka, a cloveku ani neprijde, ze jen o par desitek metru dal je ctyrprouda silnice. Prirovnala bych to k mistnimu NY Central parku :) Jsem tu poprvy, a myslim, ze ne naposledy.

Jinak jsme zatim v centru Christu stravili jeden jediny den, dostali pokutu za presahnuti doby parkovani pred nakupnim centrem, a usoudili, ze vlastne to centrum zas az tak nepotrebujem a ze vse, co potrebujem, je i v primestskych ctvrtich. Muzeme doporucit treba knihovnu v Halswellu, hezci jsme snad na Zelandu jeste nevideli. A je to blizko na freecampy. Oba dva nejblizsi k Christchurch byly bohuzel (pro nas) zrovna v dobe, kdy jsme je potrebovali vyuzivat, zavrene kvuli zaplavam, takze jsme spali v DOC kempu v Motukahare, az na posledni dve noci, kdy uz byl freekemp otevreny. Do Halswellu z obou mist 15 min cesty autem, takze za nas idealni zimni utociste pro podobne bezdomovce, jako jsme byli my dva :) Tomas nekde z nekoho vykomunikoval appku na vyhledavani nejlevnejsich pump v okoli, protoze ty ceny na Jiznim ostrove, to snad ani nechcete vedet, a protoze dvacet let stare vany maji benzin moc rady, tak takhle, v te nejlevnejsi, natankujeme alespon za cenu blizkou te na severu.

Rekla jsem si, ze musim krapet vic psat :) trochu jsem to ted zanedbavala a mrzi me to, ale nejak nebyla moc nalada. Ta zima me tu fakt krapet vydeptala, plus jeste to, co se nam stalo v cervnu. Neuveritelny, ze to jeste neni ani tri mesice od potratu. Pripada mi to uz tak jako rok zpatky, pri tom, kolik se od te doby zas udalo a kolik nam na tachometru priskocilo tisic kilometru. Zivot je tu rozhodne hodne pestry. Chtela bych jeste jednou, takhle verejne, podekovat vsem, kteri se mi ozvali po mem clanku o potratu. Nikdy nic, co jsem napsala, nevyvolalo tolik reakci. Ozvali se mi i lide, s kterymi jsem nebyla v kontaktu roky. Bylo to strasne mily, dost mi to v tu chvili psychicky pomohlo a zjistila jsem, ze nejen nejsem jedina, kdo si tim prosel, ale ze mam okolo sebe uplne super partu lidi. DEKUJU! ♥️ Nebudu lhat, jeste kvuli tomu ukaplo par slzicek, ale uz jsem o tom tady pak nikdy nepsala. Zavrela jsem za tim dvere.

Po dome na house sitting v Napier jsme mysleli, ze uz nikdy lepsi hlidat nebudeme. Chyba! V Christchurchi se nam podarilo domluvit si novy house sitting na cely mesic v krasnem bungalowu s hrozne prijemnou zahradkou, porchem na cviceni jogy, vanou jak z katalogu, a lidi, ta kuchyn! Mrzi me jen jedina vec, ze neni moje :D (a ta vana taky). K domu nalezi (a dost si ho narokujou, alespon tedy dvorek) tri slepice jmenem Suki, Soti a Midnight. Vsemu tam veli Soti, te se trochu bojim :D ale ostatni jsou milousci. Takze to je ted nase utociste. Dokud nemame ani jeden podepsanou smlouvu na praci, tak zatim ani nemuzeme resit, co dal, takze prozatim bydleni vyreseno takto a koncem zari se zas uvidi.

V mezicase jsme vyrazili uz na dva vetsi vylety mimo mesto. Prvni vylet zacal tak nejak spontanne, puvodne cestou hodinu na jih z Christu na Tomasuv pohovor na tractor drivera na farme. (Pohovor samozrejme nejdriv vse super, pomalu uz sepisovali smlouvu, byli nadseni z Tomovych zkusenosti, pomalu uz nam nechali prohlidnout byt, kde bychom mohli behem te prace oba bydlet, a po tydnu vykrucovani se a nahaneni po telefonu z nich vypadlo, ze ma Tomas moc kratke visum, takze ne-e. Klasika. Proc to proste nereknou rovnou. Btw Rakusani to maji fakt tezke, sestimesicni vizum utece fakt jak voda.)

A kdyz uz jsme tedy byli tak daleko z mesta, stocili jsme to smer hory. Muj sen bylo zalyzovat si alespon jeden den na Zelandu, ale myslenka na zimni trekovani s vyhledem na zasnezene vrcholky hor taky stala za to.

Wait for it.

 Backpackerský život v zimě na Zélandu a další útrapy

Muzu si trochu postezovat v cestine? Dekuju! (A asi timto zase zahajim obdobi blogu v cestine, bez diakritiky bohuzel, proto jsem take zacala psat radeji vic v Aj, protoze me to trochu boli do oci. Ale na Zeland jsme si s T. odvezli jen jeden notebook a ten ma k moji smule jen mezinarodni/nemeckou klavesnici.)

Jsem strasne rada, ze tu muzu byt, a na druhou stranu to tu tak trochu nenavidim. Zeland je po cestovatelske strance uzasny. Nikdy jsem nevidela tolik krasnych (prirodnich) mist pohromade a je to urcite sen kazdeho cestovatele mit moznost tu na nejakou dobu zit. Na druhou stranu Vas tu nikdo neceka s otevrenou naruci a vsechno si musite tvrde vydrit sami, coz by se i dalo pochopit, jen tim chci zborit takovy ten mytus, ze je Zeland raj a ze vam tu kazdy padne k noham s deseti pracovnima nabidkama - protoze i takovy nazor jsem uz zaslechla. Nenajde se ani malo tech, kteri tu nemaji imigranty a backpackery vubec radi, neboji se Vam to dat najevo a kteri se Vas budou snazit s prominutim vojebat, hlavne co se tyce prace. Me uz to tak unavuje. Prochazim pracovni nabidky uz pres mesic a co tam clovek obcas nezahledne... Treba praci na sadech, kam si musite koupit vlastni vybaveni. Nebo praci na sadech, kde mate 1 minutu na prunning celeho jablecneho stromu a samozrejme to vydrzite delat 10 hodin v kuse nekolik tydnu vcetne vikendu a pak je jeste podminkou, ze tu praci dostanete to, ze se u nich ubytujete za 200$ na tyden, coz se vam pro jistotu rovnou pokrati z platu. Nebo praci zadarmo (protoze asi zijete z lasky a miru) za ubytovani a jidlo. Nechapu proste, proc na pracovni servery lidi musi cpat nabidky na woofing. Pokud chci woofing, tak si to najdu na strankach woofingu. To je proste kazdy druhy inzerat. A pak milion praci na farme s kravama, ktere nechci podporovat a tudiz tam pracovat (jsem veganka). Jo tech je tu dyztak fakt dost, kdybyste v zime potrebovali praci na Jiznim ostrove. Souperime s tim ted oba, jsme uz mesic bez prace. Holku v pracovni agenture nevidi dvakrat radi, protoze tu ted fakt nic moc pro holky neni. T. ma trosku lepsi sance.. nicmene uz nam na nekolika mistech naslibovali, jak se hned dalsi den ozvou a budou pro nas mit praci, ale stale nic.

Mam pocit, ze kdykoliv se nekam presuneme, tak pred nami ta prace jakoby zmizi a zacne se objevovat zase nekde jinde. Trochu ted litujeme, ze jsem na zimu nezustali v Bay of Plenty, protoze jsme tam v prubehu zimy videli spoustu prace na kiwi sadech. V cervnu, kdy jsme odtamtud odjizdeli, jsme chteli zmenu, jenze jsme nevedeli, ze ta zmena bude k horsimu. O praci v packhousu v Hastings se netreba dlouze rozepisovat, do byla proste roboticka otrocina. A po ni? Tydny nezamestnanosti a zimy v aute... Je to ubijejici. Uklidnuje me jen fakt, ze to tu tak mela spousta lidi, s kterymi jsem mluvila, nebo cetla jejich blogy. Zima tu je proste takova nevlidna.

Snazim se ten volny cas vyuzit ke cteni a vzdelavani se ve vecech, ktere me uz dlouho zajimaji, abych alespon zvysila svoje sance na trhu prace po navratu domu, ale uprimne fakt nesnasim byt nezamestnana a nevyuzivat svuj cas efektivne. Zeland me na jednu stranu cini stasnou, na druhou mi pridelava spoustu (zbytecnych) starosti, a tak jako se tesim na roadtrip po Jiznim ostrove predtim nez odletime, tak se uz ale i fakt hodne tesim domu a na “normalni nudny zivot”. To co mi tu asi chybi, je rad a to, ze pracuji na necem smysluplnem. Tesne pred tricitkou uz (me osobne) sber ovoce a dalsi backpackerske prace pripadaji trochu jako plytvani svym casem.

Kazdemu da Zeland neco jineho. Pro nekoho je to splneny sen a rozhodne se tu pak zit a bojovat o residentska viza. Nas sen to neni. Myslim, ze to co dal Zeland me, je potreba se usadit. Kdybych mohla, udelala bych vse jinak, odjela sem mnohem drive, s jinymi zkusenostmi, ale v tom je ta krasa - nejde to vzit zpet a na vsechno mate jen jeden pokus. A asi to fakt byla zkusenost, kterou jsme v tu chvili oba potrebovali.

Tenhle clanek je z takoveho horsiho dne, a je to ciste muj pohled, kazdy to ma jinak.

 Six months on the road

What was not yet said here but for some mysterious reason I want to memorize it.

After cutting off around 15cms of my bizzarelly dry dead ends of my desperate attempt to have long hair, I colored them dark with henna. I never had such a dark color or such a short hair. It was for sure charming. Until the first wash, then it faded away. So I was shortly back to my not-blonde-not-brunette-not-red strange natural hair color. I tried.

I burned myself with hot coffee. I like to be dramatic, but it was just a little bit. It was an accident. The coffee was spilled on places you don't want hot coffee to be. Thomas run to the pharmacy for some gelly medicin. What a morning. Couple of days after that he burned his hand while cooking pumpkin soup. I know, what a dangerous activity. So the gelly medicine was quite handy. I think next time we travel, we will pack our emergency kit more preciselly. We never needed so much stuff from pharmacy as here in Zealand.

We saw seals in wildlife. Like two single ones. One in Mount Maunganui and one in Napier. Than we came to South Island and saw like 300 of them on a single beach the first day so the North Island's experience lost a bit of its value... but still, the one at Mount Maunganui was the first one!

It is funny how I became obsessed with makeup and fashion when I clearly cannot have it. When I catch internet in the van, I spend tremendous hours watching girls on youtube going through their closets. I cannot wait to be back home and have more options to express myself than hiking shoes and the same pair of jeans I wear since we left. The funny thing is that when I was back home, this minimalist wardrobe was exactly what I dreamed of. Since all the possessions don't disturb me in the van, the more desperate I am to start building my new self and show it to the world. Does this make sense?

When it comes to traveling, we have missed so much yet still experienced a lot. We skipped Coromandel, Taranaki and Raglan - places I still wish to see oneday. But on the other hand we saw the central part of the island in quite a detail, as well as Northland, Hawkes Bay and Bay of Plenty. For 6 months travels I am satisfied.

The variety of options you get while travelling is sometimes overehelming. Isnt it better to just pick couple of them and truly "feel" them through? Isn't it better with everything in life? With friendships, projects, love life...and traveling as well. Isn't it better to just pick the best for you and let the other options go away so they don't distract you? It is hard in consumerist society but I am slowly learning that this is probably the key to happiness. To make a choice and stick to it. To enjoy what comes with that choice.

 

To South Island.

As I watch you from the boat window inside of the deck, you look nice. Warming. Hills full of trees are covered in morning sunlight. The water is a nice shade of blue. Almost no waves. Nice and calm.

There is something so liberating about being spontaneous. I feel almost rebelious, so untethered. Yesterday I had no idea we would board this boat the very next morning. I have a good feeling about it.

If we would not follow that inner voice, what else would we be left with?

 

#tosouthisland #newbeginnings #wellington #ferry #sunrise 

 Little roadtrips around Hawke's Bay.

Damn. Looking at these reminds me to be greateful. Considering we were staying there only around 5 weeks, we experienced a damn lot! Three waterfalls, Bell rock formations, short hikes and foggy sea here and there. It was a good month.

 

One day, in retrospect, the years of struggle will strike you as the most beautiful

Freud