Sedím
na oranžovým gauči, kolem mě ty dobře známý starý skříně z
tmavýho dřeva a spousta bordelu, který tu nutně po několika
dnech vznikl. I když tu trávím/e většinu svýho času, pořád
tu nemáme žádnou skříň, poličku, kam by jinam šli ty věci
uklidit. Tak se tu všechno válí. Trička, kufry, rozbalený dárky,
i ty nezabalený a ještě nedarovaný, zbytky vánočního papíru a
lepenek, spousta skleniček a zbylýho cukroví. Za okny taková ta
modro fialovo růžová obloha brzkýho rána.
Tyhle
Vánoce byly něčím jiné. Poprvé nejsem doma. Když se mi jedna
rodina rozpadla, otevřely se mi ale naráz další tři. Na štědrej
den mě sice tradičně nevzbudily koledy a vůně vánočky. Nedošlo
na žádnou stromečkovou krizi, a dohady o výšce našeho obýváku.
Byla jsem v Praze, ve dvou, v tomhle starým bytě. Ničeho nelituju.
Jsem naopak strašně vděčná. Říká se, že v nouzi poznáš
přítele. A fakt prostě poznáš.
Měli
jsme vlastně strašně krásný Vánoce. Přemluvila jsem Tomáše,
že musí zkusit naši staročeskou štědrovečerní čtyř chodovou
večeři. Takže jsme 23. a půlku 24.nevylezli z kuchyně (mami, jak
jsi to celý roky zvládala sama?!). Ale nám to vlastně ani
nevadilo. Strašně rádi spolu vaříme. Stromeček jsme ozdobili tím, co
dům dal, a večer jsme si každej předali ten svůj balíček.
Všechno je to o přístupu. Když Vám život háže klacky, tak to
můžete vzdát, brečet, křičet, a stát na místě. Ve finále se
ale stejně budete muset pohnout dopředu Vy. Nikdo jinej to za Vás
neudělá.
Jakej byl můj rok 2015 si můžete přečíst na řádcích tohohle blogu. Už tu světu sděluju svoje pocity skoro rok! To to letí.. Tenhle tok byl pro mě křest ohněm, ale na druhou stranu si říkám, že by
ještě mohlo být mnohem hůř. Proto bych chtěla pojmout svůj
poslední příspěvek roku 2015 trochu jinak. Skoro vždycky jsem si
psala nějaký deník, s občasnýma přestávkama (někdy ty
přestávky byly i pár let pro upřesnění haha), ale pointa je, že
takový deník je kromě historek a příběhů ze všedního života
taky plný snů a plánů. Asi bych se nedopočítala toho, kolik
různých wishlistů jsem ve svým životě sepsala. Ale na jeden si
obvzlášť pamatuju, tehdy jsem ho totiž myslela smrtelně vážně.
Sepsala jsem si ho asi v 18, plus minus. Seznam toho, co chci
stihnout do 25:
- zkusit surf
- vidět Kalifornii
- prožít alespoň jeden delší vztah
- žít/pracovat/studovat pár měsíců v cizí zemi
- najít si skutečnou práci, ne jen brigády.
Vidět
takhle zpětně, že jsem si svoje tehdy tak strašně vysoko
nasazený cíle splnila, a že se jako člověk posouvám dopředu,
je krásný. Nový seznam, sepsaný s hlavou plnou plánů a snů
takhle po ránu, je tu. A limit si dám do 35.
- cestovatelský sny: Zéland, Austrálie a něco z jižní Asie
- jít pěšky Camino de Santiago
- delší dobrovolnický program v nějaký exotický zemi
- najít si práci u World Bank hahaha
- přečíst všechny knížky na seznamu 100 books to read before you die
- jít na každý běh 3 miles with a smile ve Stromovce (alespoň jeden rok v kuse:))
- koupit si vlastní doménu a vydržet u blogování!
- zainvestovat do novýho foťáčku, nosit ho s sebou a tvořit!
Najednou
si říkám, že jsem se možná víc při zemi držela v těch 18.
Neříká se, že s věkem by člověk měl moudřet? Hmm občas mi
to přijde naopak.
Šťastný nový rok všem ♥