Nürnberg, Germany. 

Croatia, thank you.

 

Healing and sunset chasing in Croatia at the moment

Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.

Thajsko.

Při kopírování příspěvků z blogu na tumblru sem se mi Thajsko bohužel nějak ztratilo... 

Kdybych ho ale měla znovu shrnout do několika vět, bylo by to asi takto: 

V Bangkoku to bylo naše první setkání s rouškami na veřejnosti. Po Bali na nás Thajsko působilo tak nějak poevropštěněji. Snažíme se najít bezmasé jídlo v Chinatownu - marně. Chodíme uličkami, kam nedosáhnout sluneční paprsky i když je pravý poledne. Maminka by ze mě teď neměla radost. Jezdíme tuktukama. Cestujeme lůžkovými nočními vlaky, kde je i personál, který vám postel oblíkne a připraví, a ráno zas přehodí "na sezení". Na palandě vedle mě spal mnich v oranžovém rouchu. Spousta zvláštního jídla - po Bali, kde nám to přišlo tak nějak "normální". Zvládla jsem se v Bangkoku jídlem také otrávit a z Bangkoku tím pádem nevidět nic moc jiného než hotelový pokoj a jeho koupelnu. Učíme se, že je opravdu lepší jíst u stánku, který vypadá nejpochybněji na světě, ale je před ním fronta, než v restauraci na hlavní třídě. Učím se, že zelený kari je nejpálivější, pak je červený kari, a nejmíň pálivý je to žlutý. Opičky - opičky všude - jedna nám ukradla z balkonu dragonfruit!  Na Krabi jsme pro jednou ubytovaný v resortu a dopřáváme si tam královský snídaně a z krapet zelenýho bazénu pozoruju okolní skály. Miluju místní výběr ovoce a dragonfruit si dopřáváme, kde to jde. Kokosy - miluju a kupuju, kde to jde. Dlouhé hodiny na cestách, ve vlaku, v autobusech.. Nádherné pláže a nejnádhernější západy slunce. Opičí stezka cestou na sousední pláž. Opice, která na mě vylezla a chtěla mi ukrást prázdný kelímek od smoothie. Trhy na lodích, kde si kupujeme grilovaný kukuřice, a dlouhý cesty lodí. Omylem jsme se přihlásili na turistickou atrakci a objeli za jedno odpoledne pět ostrovů, na každém byli půl hodiny a na každém bylo dalších xx lodí od jiných turistických cestovek. Trochu fail, ale ostrovy to byly krásný! Poslední den jsem se z resortu proběhli na pláž a zaplavali si při východu slunce v klidném moři. Nechce se nám odjíždět.

Deset dní uteklo jako voda a my, v rouškách, opět čekáme na letišti. Tentokrát už ale na cestu zpět domů, tam na druhou stranu zeměkoule. 

Stačilo nám to. Protentokrát.