Hawke's bay is so much different than Bay of Plenty! The diversity of New Zealand areas is something so entertaining to experience.. right now we are enjoying what Hawke's bay has to offer, for example beaches full of dry wood (!), already found new job at the apple packhouse, my favorite coffee place, favorite seat in the library and favorite shop (The Little book shop <3). In the meantime we try not to freeze to death in the 2°C.
27. června 2019
Devatero vzpominek v pixelech z naseho presunu z Aucklandu do Hawke's bay pres Hamilton (nejlepsi veganska restaurace a nejlepsi vegan cheesecake! A taky posledni odber krve ohledne tehotenstvi, kde jsem byla tak ledova - nedivte se po noci stravene ve vanu v 5°C - ze mi opet nesla nabrat krev a malem jsem jim tam omdlela, kdyz me nabodli pri tretim pokusu), Matamata (Hobitin!) a Taupo (spousta dni v mistni knihovne, namraza na aute a koupani v horkych pramenech Otumuheke, z kterych jsme oba meli strevni problemy).
Taupo - Napier je asi 100km cesty a trva to proste fakt tri hodiny, po "dalnici". Problem je, ze dalnice se tu nazyva podle me kazda silnice, ktera neni sterkova a ktera spojuje dva dulezite body na mape. Takze kdyz jsme se konecne propletli vsema serpentynama silnice kopirujicima divoky kanon s rickou a konecne jsme zase po tisici keru a zakrslych stromku zase zahledli more, cerne hrube oblazky "nasich" novych plazi, byla jsem uprimne fakt rada, ze jsme na miste - na miste naseho noveho domova. Na jak dlouho? To sami nevime.
Jsme tu uz ctvrty tyden, pracujeme treti a house sitting jsme si sehnali pred dvema tydny. Ano, delo se toho zase spousta! Pracovne nas osud zaval do balirny jablek v Hastings. Praci jsme nasli hned druhy den. Vyspat se jezdime do domu, ktery ted hlidame, ke kocicce jmenem Ellie, do Napieru. Porad memuzu uverit tomu, jake jsme meli stesti. Jednak ze jsme nasli praci uprostred zimy kdy je malilinko nabidek, i kdyz teda jen kratkodobou, a hlavne jak je mozne ze ted mame tu moznost bydlet v mem nejvysnenejsim dome!! Miluju to drevene oblozeni, ty balkonky, velka okna a jak ve vichru drkotaji, vyhled na uzky pruh more, miniaturni salatovou-bylinkovou zahradku pred domem, maly citronovnik a jak muzu primo z postele pozorovat stiny palmovych listu na oblozeni. Chut domaciho smoothie je po pul roce nepopsatelna. Davejte si pozor, o cem snite. Dost mozna se vesmir spoji a fakt vam to splni.
Dneska jsem bohuzel musela zustat doma z prace. Uz minuly tyden na jeden den taky. Myslim, ze jsem zacala pracovat moc brzo po potratu. Casto se uvadi, ze by se melo dodrzovat sestinedeli, jinde zase pisou, ze jakmile se zastavi krvaceni po potratu, muzete delat vsechno. Sama nevim. Citila jsem se takovych 14 dni od potratu uz skvele, sama sebou. Uprimne se mi to stalo v tak nekonformni situaci (pokud jste cetli tady na blogu tak vite), ze si myslim, ze telo bylo stastny, kdyz jsem se vratila do vanu a chod dnu se jakz takz zklidnil, ze jsem se uz citila jakoby uzdravena. S kazdym dalsim dnem jsem citila, jak ze me spadavaji hormony a moje chute, myslenky atd se vraceji do normalu. Pak jsme hned zacali pracovat. Jsou to 10 hodinove smeny a nemyslim, ze by ta prace byla az tak fyzicky narocna (i kdyz teda sbita jak pes jsem kazdy den.. spis tim chci rict, ze by to mohlo byt i horsi), ale pro me je to asi zatim moc. Nevim, jak si jinak vysvetlit, ze se mi tam po nekolika hodinach zacne hrozne motat hlava, ze nevim jestli omdlim, nebo se pozvravim. Vcera jsem proste po 8h musela skoncit, jinak bych tam sebou slehla a pak jsem prosedela pul hodiny na zachode, uplne se klepala (omlouvam se za detaily). Nevim, jak jinak si to vysvetlit, nez ze moje telo jeste neni uplne pripravene na takovou narocnou praci. Stat u pasu v desne hlucny hale a neustale popochazet po dvou metrech sem tam a hazet na sebe karton za kartonem jablek je na palici. Hlavne me teda vzdycky tak boli za krkem, ze nemuzu otocit hlavu zleva doprava, jak proste 10h jen ziram primo na tu jezdici linku, ktera chrli neco okolo 100 jablek za minutu a ja je musim roztridit, ze mi vzdy uplne ztuhne krcni pater.
Ja si proste neumim dat pauzu a neposloucham okoli, ze si ji mam dat, az dokud me k tomu moje telo vylozene nedonuti. Zbytek smeny jsem vcera prolezela vzadu ve vanu na spacaku, protoze matrace mame zrovna vyndane v dome, cekala ma Tomase a snazila se nepozvracet. Dneska jsem se vzbudila s ucpanym nosem a nabehem na chripku. Tak dobre, mela bych si asi dat na par dni voraz.... Kazdopadne tahle prace je jen do tohohle patku, a pak budem zas tam, kde jsme byli.
Vratila jsem se dneska ke knizce O divce Grace. Rozecetla jsem ji nekdy pres zimu jeste doma v CR a nejak se mi pak ve ctecce behem cestovani ztratila. Vubec nevim proc jsem ji prestala cist. To je uplny klenot! Jeste nikdy jsem u knizky nebrecela - dnes poprve. To snad ani neni mozny, jak moc mi hlavni hrdina prirostl k srdci a jak me boli vsechno, co proziva. Pripomina mi vlastniho tatu a protoze nas vztah je v soucasnosti hodne osekany, timhle k nemu mam jakoby na chvili bliz. Jeste nikdy jsem nebrecela kvuli necemu, co se stalo nejakemu kniznimu hrdinovi, nikdy. Anthony Doerr se u me strefil do cerneho.
"Budes me stvat jeste hodne let, vid? Slibujes?"
"Hmm... to bysme si mohli dat jako svatebni slib.."
Mozna jo!
20. června 2019
Hobitin, novozelandskou cestovatelskou klasiku, jsme navstivili hned po prijezdu z Cookovych ostrovu. Meli jsme cestu kolem, vice mene. Hobitin jsme od prijezdu porad odkladali a odkladali, ze si pockame na zimu, az nebude tak nechutne preplneny turisty jako v lete. Po par mesicich, vzhledem k pravidelnemu sledovani jejich rezervacniho systemu, jsme pochopili, ze nechutne preplneny bude Hobitin asi kdykoliv a tak jsme to museli nejak prezit i s kupou lidi se selfie tyckami za zadkem. A ano, tohle misto Vas tak okouzli, ze i my jsme ve vseobecnem natlaku foceni vsude okolo udelali neco okolo 100 fotek roztomilych hobitich nor, i kdyz jsem se jeste v autobuse dusovala, ze chci hlavne nasat atmosferu a nebudu moc fotit.
Na konci prochazky Hobitinem jsme mohli posedet v Green Dragon. Musim rict, ze me ty dve hodinky v tak roztomilem prostredi naprosto ucarovaly. Druhy den jsme navic zjistili, ze v kinech zrovna bezi film Tolkien, takze plan na vecer byl jasny. Miluji zivotni pribehy a takove ty stories behind, a kdyz clovek vidi, jaky mel dany umelec zivot, hned mu jeho dilo preda uplne jiny zazitek.
No, hned vecer jsem zacala cist prvni dil Pana prstenu. Teoreticky, alespon podle meho ctenarskeho deniku ze stredni skoly, jsem ho uz cetla, ale prakticky jsem ho tehdy spis prolistovala, abych mela splneno. Nic moc mi to driv nerikalo, nebyla jsem na fantasy. Po prochazce Hobitinem a hlavne po zhlednuti filmu o jeho tvurci (a mozna take faktu, ze ted zijeme v zemi, ktera byla predlohou a inspiraci pro filmy), jsem se zamilovala do celeho sveta, ktery Tolkien vymyslel.
Nebudu urcite prvnim ani poslednim clovekem, ktery se k Tolkienovi, Panu prstenu a Hobitovi propracoval az prave tady na Zelandu, ale stejne je to zvlastni. Clovek si k nekterym vecem vazne musi prijit sam, a skola mu je do palice proste nenatluce.
18. června 2019
16. června 2019
15. června 2019
Holiday in paradise.
Neni vsechno zlato, co se trpyti... nebo.. kdyz ti da zivot citrony, udelej z nich limonadu? Tak nejak bych popsala udalosti poslednich dni.
Dovolenou na Cookovych ostrovech jsme si naplanovali nekdy behem dubna. Ze Zelandu je to jen relativne maly kousek cesty, coz cinilo tuhle dovolenou mnohem dostupnejsi, nez by pro nas kdy byla z domova. Navic jsme v tak exoticke casti sveta ani jeden z nas jeste nebyli, takze jsme vesele zabookovali non-refundable tickets a krasne AirBnb s tim, ze co se muze stat.. Mela to byt nase odmena za praci na kiwi na Zelandu, kterou jsme stravili posledni skoro tri mesice. A po pravde taky trochu unik ze zelandske zimy, ktera nam pri zivote v aute uz lezla doslova do morku kosti.
To jsme ale netusili, ze zacatkem kvetna zjistime, ze jsem tehotna. Budou z nas rodice! Po pocatecnim soku, a tak trochu od podlahy prekopani nasich planu na rok 2019, jsme se na mimco moc tesili. Taky jsme se uz zacali tesit domu, jak jsem psala - novozelandska zima je pro me tak trochu depka - tak jsem se tesila, ze jeste stihneme konec leta u nas, zacali jsme planovat prestavbu bytu, aby byl vic "baby friendly"... A proste jsme se uz vazne tesili. Rodice se tesili, kamaradi se tesili, tesila jsem se na blogu a vsude o tom nadsene mluvila s kazdym, kdo byl ochotny poslouchat.
Nas prvni ultrazvuk mel byt v 9.tydnu. Citila jsem se skvele, nemela jsem zadne problemy, tak co by se mohlo stat. Plod byl ale na scanu na vyvoji cca 6.tydne, coz slovy doktorky nemusi znamenat vubec nic a nemame se strachovat. Za tyden jsme byli objednani na kontrolni ultrazvuk, v ten tyden uz mely byt urcite slyset srdecni ozvy. Porad jsem se citila dobre, ale mela jsem tu noc predtim strasne spatny pocit a tusila jsem, ze jsme se radovali predcasne... Srdecni ozvy tam nebyly. Bylo to den pred odletem na Cookovy ostrovy. Diagnoza: zamlkle tehotenstvi, v pristim tydnu by melo dojit k samovolnemu potratu, pokud ne, vyvolaji ho umele pomoci leku. O miminko jsme prisli. Nemusim snad ani psat, jak jsme z toho byli zniceni. U doktorky jsem zadrzovala slzy v koutcich, a na parkovisti jsem je uz neudrzela... Dekuju za neskutecnou podporu vsem, kteri o tom vedeli a ten den me podrzeli, protoze jsem byla na uplnem dne. Navic ten den byl nas posledni v praci na kiwi, a druhy den dovolena na krku. Nevedela jsem, co resit driv.
Nikdo nam nedoporucoval, at jezdime. Bylo mi ale strasne lito vzdat se i tohohle. Byla to nase vysnena dovolena, navic vse uz zaplacene, a i kdyz zdravi je samozrejme prednejsi, rikala jsem si, ze to nejak zvladneme. Navic k potratu mohlo dojit slovy doktorky kdykoliv, a taky i treba az po te dovolene.. V den odletu mi od rana nebylo moc dobre, ale rikala jsem si, ze je to urcite stresem atd, a tak jsme vyrazili na letiste do Aucklandu. Muzete hadat dvakrat, ale asi bude stacit jen jednou... samozrejme ze jsem zacala krvacet tesne pred nastupem do letadla. Asi odmena tam shury za to, ze jsem tak neskutecne tvrdohlava a na tu dovolenou jsem chtela jet i pres to, ze bych ale vazne nemela. Netusila jsem, co nastane, a uprimne, kdybych to byvala vedela, do toho letadla nenastoupim. Samozrejme ze jsem potratila primo v letadle.... na zachodku v letadle, mezitim co mi neustale nekdo klepal na dvere. Te krve a bolesti bylo neskutecne. Po vystupu z letadla na Rarotonze jsme si v dusnu a vedru ve dve rano vystali dlouhatanskou frontu na imigracnim, kde jsem myslela ze kazdou chvili omdlim. Chteli jsme si na tu noc zaplatit jakykoliv pokoj za jakoukoliv cenu (meli jsme check in do naseho ubytka az druhy den a puvodni plan byl zustat do rana na letisti), ale k dovrseni vseho byly VSECHNY hotely na celym ostrove na tu noc plne. Neuveritelny, ja uz fakt zoufalstvim (a bolesti) brecela, kricela.. bylo mi to ale houby platny. Nikdo nam nedokazal pomoci a my fakt museli pockat do rana na letisti. Na takovych tech uzasne pohodlnych kovovych sedackach. Druhy den jsme si jeste dali turu na autobus a z autobusu do naseho ubytovani, a pak jsem padla za vlast. Pripadala jsem si fakt nekde na pokraji vykrvaceni a je mi lito kazde zeny, ktera si timhle musela projit. Proto vlastne tohle cele pisu. Vetsina holek o tehotenstvi mluvi az po prvnich 3 rizikovych mesicich, a chlubi se pak fotkami novorozenych miminek nebo pupku v tretim mesici, radeji nez timhle zazitkem. A na tom neni absolutne nic spatneho! Chtela bych jen timhle prispevkem poukazat i na ta mene stastna tehotenstvi, o kterych se moc nemluvi, jsou drzena v tajnosti, a pritom jsem prirozena a ne az tak vzacna. Nasla jsem statistiky a je okolo 15% tehotenstvi, ktera takto bohuzel v prvnim trimestru skonci. Plod se od zacatku nevyviji tak, jak by mel, a i presto ze maminka nedela vubec nic spatne, telo plod odmitne a prestane ho vyvijet. Jak mi rikala doktorka, neni nic, cim bych to ja mohla ovlivnit, nebo neco co jsem udelala spatne. Proste se to tak stava.
Holky, pokud si nekdy timto peklem budete prochazet, klidne se ozvete a muzeme si o tom popovidat, a sdelim vam vic ze sve zkusenosti... sama jsem mela problem najit si dostatek informaci, abych vedela, co me ceka a neprala bych to zadne zene (a pritom si tim tolik z nich musi projit:((. Jakekoliv dalsi tehotenstvi uz pro me bude od zacatku stres, protoze se budu strasne bat, ze si timhle budu muset jeste nekdy znovu projit... a jak jsem nekde cetla a naprosto to sedi - nikdy to uz nebude to prvni miminko, bude to to dalsi. Je to proste strasny zazitek, jak psychicky, tak fyzicky. Nekde se bolesti prirovnavaji ke stahum behem porodu. Nemam to tedy s cim porovnat, ale krece to byly neskutecne. Skoro cely tyden jsem pak odpocivala na pokoji a regenerovala se. Diky bohu za to, ze jsme nemuseli do nemocnice, protoze na ostrove s 9000 obyvateli to byla fakt ta uplne posledni moznost.
Takto nam tedy zacala nase dovolena v raji. Nastesti jsem se posledni tri dny uz citila mnohem lepe a mohli jsme alespon trochu z ostrova objevovat. Bohuzel jsem ale nemohla do more za snorchlovanim - na koralovem ostrove uprostred Pacifiku to kazdeho nadseneho cestovatele krapet zamrzi...
Mate taky nekdy pocit, ze se toho deje moc a az moc rychle? Ted bych prosim prosila dva tuctove nudny mesice na vzpamatovani.
Holiday in paradise. Ted uz ale vazne!
Kia orana!
Potom, co jsem se vypsala a vysdilela z toho stastneho i nestastneho, bych rada sepsala neco o Cookovych ostrovech jako tiristicke destinaci a prakticke informace pro budouci cestovatele.
Stravili jsme cely tyden na Rarotonze, coz je hlavni ostrov souostrovi Cookovy ostrovy. Cele ostrovy maji asi 14tis obyvatel, z nichz cca 9tis zije prave na Rarotonze. Turisty je dal hojne navstevovany ostrov Aitutaki, ktery vypada jako tropicky raj a lita se vetsinou na jednodenni vylet malinkym letadlem z Rarotongy - my jsme ho vynechali, ale vylet vyjde na cca 500$. Jo, mistni menou jsou Novozelandske dolary (tzn. na CZK nasobit x15) a maji take vlastni mince ve stejne hodnote jako NZD, ty ale plati pouze na Cookovych ostrovech, tak je tam nezapomente utratit, a nebo na letisti hodit posledni mince do schranky na charitu.
Ostatni ostrovy nez Rarotonga jsou pro turisty pomerne nedostupne. Jsou tam i takove, kam jede lod 1x za tri mesice... Pro nas byl cely ten vylet takovy maly skok do raje, protoze Cookovy ostrovy jeste nejsou uplne plne turistu, coz z nich cini balzam na dusi. Pro me to bylo doslova recovery centrum a stravila jsem hodiny pozorovanim palem a bananovniku primo z terasy. Prisla mi tam hrozne uvolnena a klidna pohodova atmosfera. Jo a zeny tu vazne nosi kvetivane tuniky a ve vlasech dalsi kvety.
Po pravde jsem tam pri jizde na skutru, ktery jsme si na tri dny pujcili, nevedela po cem koukat driv... jestli na zelene vrcholky hor, nebo na ocean a koralovou barieru, nebo na "hawajske" domecky a deti v pestrobarevnych trickach pobihajici na placku pred seskupenik barevnych domku, coz byla nejspis skola. Okolo ostrova vede jedna silnice dlouha 32km. Jezdi se maximalni rychlosti 50 km/h. Skromne zasobene obchody a bary a kavarnicky jsou otevrene jak kdy, a kolem ostrova jezdi 2 autobusy. Jeden po smeru hodinovych rucicek, a jeden proti smeru. Plaze jsou nadherne, jako z katalogu, taky je tam par mensich treku do hor, vcetne transisland treku, ktery pry trva asi 3.5 hodiny. Byla jsem prekvapena, jak malo bylo v prirode odpadku. Ceho tam ale bylo az presprilis, byly slepice a kohouti, a kocky a psi, kteri se vsichni prochazeji po ostrove sem tam a nikdo nevi, komu patri. Nemusite se jich ale vubec bat - teda krome kohoutu, tech ja se trochu bojim - ale pejsci i kocky byli zlati!! Pes se k Vam vetsinou prida na plazi a dela vam pres den spolecnost. Kocky a kotatka se u nas na verande vetsinou objevily rano a vecer s vidinou jidla (no samozrejme ze mely v lednici svoji konzervu).
Bydleli jsme v AirBnb, v malem studiu s krasnou zahradou, kde bylo vse, co jsme mohli potrebovat. Vcetne souseda zahradnika, ktery rad chodil na pokec. Posledni noc jsme, kvuli zpozdenemu letu o jeden den, spali v nejakem resortu ktery nam zajistila aerolinka, a to byl uplne jiny zazitek. Za nas rozhodne "go local" a doporucujeme si najit bydleni mimo hotely pro takovy ten pravy kulturni zazitek.
Jak asi tusite, na ostrove byla nabidka jidla v obchodech pomerne omezena, na druhou stranu nam ale az tak moc nechybelo. Vse bylo ale cca 2-3x drazsi nez na Zelandu. Vsak je to taky maly ostrov a vse se tam musi dovezt, a prave vetsinou ze Zelandu. Ceho byl uplne nejmensi vyber bylo bohuzel ovoce a zelenina.. az na banany a kokosy, ty prodavali vsude u cesty. Co ohledne gastronomie doporucujeme navstivit je nocni trh Muri night market, pokud se vam zrovna nebude chtit varit vecere..
Co je tu ale opravdu nedostatkove, je internet :) existuji tu hotspoty a v supermarketu si muzete koupit pomerne dost drahe vouchery na jejich pouziti (Bluesky). My meli stesti, ze jsme meli hotspot v chate, ale rozhodne to neni samozrejmosti. Pokud bychom zrovna neprochazeli potratem a nepotrebovali si hledat informace a byt v kontaktu s rodinou a prateli, volili bychom rozhodne offline dovolenou a tu bych urcite doporucila i vam. Maly tip, na letisti je mozne se pripojit na 30min na wifi zdarma. Jo a v pripade, ze se voucher rozhodnete koupot, bacha na automaticke aktualizace na telefonu. Dost mozna vam sezerou pulku dat (tak jako me) a najednou mate po wifi.
Turisticka sezona by tu papirove mela byt cerven az listopad (suche podnebi, zima), a mimosezona prosinec az kveten (monzuny, leto).
Rozpocet na tyden, ktery muzete priblizne ocekavat:
• Zpatecni letenka Auckland Rarotonga 2x 420$
• AirBnb pro dva 530$
• Skutr na 3 dny + benzin 90$
• Autobus 5$/os. jedna cesta
• Taxi 20$ (na druhou stranu ostrova)
• Jidlo na tyden (supermarkety) 140$
• Jidlo venku (Muri night market) 10-15$ za porci
• Koktejl 10-17$ (jak kde)
• Local beer 5$
• Wifi voucher Bluesky na 1.25 GB 25$ (v resortu prodavali 200 MB za 15$)
• Pohledy a suvenyry (sarong, rucne malovany batuzek) nas vysly dohromady na cca 40$.. velmi individualni polozka :)
_____________
Celkove nas tyden na Cookovych ostrovech vysel na cca 850$/os, coz si myslim, ze je za takovou exotiku celkem deal. Zalezi jaky typ cestovatele jste. My jsme asi takovy cestovatelsky stred, nepotrebujeme luxus, ale zase uz ve svych 28 letech chceme urcite pohodli a nechceme se osidit, pokud mame zrovna chut na kavu, ci pina coladu.
Snad byl tenhle cestopis napomocny a pomuze vam uzit si raje jeste o trosku vic.