Léto v kostce.

Léto je vždycky v pohybu. Každý víkend pryč, v týdnu přeprat, pofackovat práci a může se zase balit. Já osobně moc nezvládám v tomhle období nějaký instagramy a jiný zaznamenávání zážitků, ale to se jako každý rok změní s příchodem chladnějšího počasí. Tohle těhotenství jsem chtěla zpomalit, být víc sama pro sebe a uzavřít se v rodinném kruhu. Víc si to užít. Ale okolnosti mi zatím nepřejí a vyhlídka na podzim, kdy se budeme stěhovat a nejspíš pojedeme do Egypta, taky nevypadá po týhle stránce moc dobře. Chtě nechtě jsme začátkem měsíce museli jet za rodinou do Rakouska, což původně bylo v plánu až na září. Alespoň jsme si díky tomu pořídili velký stan. Jonáš totiž nemůže spát u babičky a dědy v domě, protože mají kočky a on je alergický. Byl nejstatečnější a zvládl i bouřku ve stanu. A dámy a pánové - stan, ve kterém se dá postavit? A postavit si tam stoleček a židli?? Celý život jsem takový luxus neměla! Mi lu ju. 

Další letní zážitky prozatím zahrnovaly: kácení dvacetimetrovýho stromu, kterej nezvládl letní bouřku. Stavíme Jonášovi domeček se skluzavkou a houpačkou. Bylo mi blbě, jakože skoro pořád. Měla jsem týdny, kdy jsem zvládla k večeři sníst jen kebab. Jednou jsem si ho dokonce objednávala na Woltu z místa asi 150m od nás. Fakt bych tam nedolezla tehdy. Pak období knedlíků. Teď se mi obě ty věci hnusí, ale zase mám období kyselých rybiček. Rohlík.cz nás velmi zachraňuje. Když bylo 40 stupňů, tak jsem měla chřipku + první trimestr: "Tomáši, přines mi něco... nevim co, ale něco... jinak budeš za chvíli volat záchranku". Chladila jsem se chladicíma vložkama do kempingový lednice. Hodně jsem koukala na televizi. Když mi už konečně začalo být líp, tak jsem vyrazila po dvou měsících ležení na gauči na jógu. Ve stoji na všech čtyřech se mi klepaly ruce. Doma jsem se pak rozbrečela. Ale za týden jsem šla znovu. Je tak příjemný, když už tohle zase můžu.

Autu se rozbila spojka a protože nikdo nemá teď čas, jsme na měsíc bez auta. To v létě chceš! Jonáše ale velmi bavila odtahovka, zamával autu "bye bye". Zato mě moc nebavilo, že se to stalo v neděli večer cestou domů po třech dnech bez sprchy, že jsme museli strávit ještě jednu noc na chatě a živit se konzervama, a teď mě moc nebaví se všude dopravovat vlakem. Přečetla jsem Tajemství všech tajemství. Několik knížek o traumatu a cestě k uzdravení jsem jen prolistovala a vrátila do knihovny - na tohle téma teď nemám kapacitu. Zato knížka Tajný život nenarozeného dítěte je teď moje bible. Naprosto úžasné postřehy a výsledky výzkumů a pro mě velký aha momenty.

Naprosto jsme podcenili léto, co se Jonyho týče. Vloni, když mu byly 3, mi nepřišlo, že by byl rozdíl, zda je duben nebo červenec, prostě si každý den hrál s vlakama, šli jsme ven a tak. Ale letos je to jinak. Je vidět, jak se doma nudí, v důsledku toho pak "zlobí" a je podrážděnej, a ve finále kouká každý den několik hodin na pohádky, z čehož je samozřejmě taky každý dítě rozhozený, takže se točíme v kruhu. Já na to nejsem hrdá, ale potřebujeme nějak fungovat. Asi je to tím, že už byl zvyklý na nějaké vyžití ve školce a taky, že já letos mnohem víc pracuju. Myslela jsem, že na letní tábory apod máme ještě spoustu času, ale vypadá to, že už je to pomalu tady a příští rok budeme chytřejší. Teď už tohle léto musíme doklepat. Babičky blízko bohužel nemáme, díky za optání. Jsme na to sami a oba pracujeme, i když z domu. A tak se snažíme dělat maximum s tím, jak nám byly karty rozdány. Pracovní týden nějak přečkáme a víkendy vyrážíme pryč. A já se v mezičase snažím co nejvíc odpočívat, protože těhotenství...

 

Jarní Egypt na film. Zatím alespoň takhle. A někdy snad zase něco napíšu..

O domě s bílým laťkovým plotem.

Náš první dům. (Wow, nečekala jsem, že jich někdy bude víc.) V podstatě se nám podařil náš první house flip, aniž by to tak bylo původně při koupi zamýšleno. Ono si všechno ve finále fakt vždycky nakonec sedne a je to dobrý. I když se to tak na první pohled nezdá. Ale jak poznat ten "konec", že?

Samozřejmě to měl být náš forever house, s bílým laťkovým plotem a 1000m2 zahradou, což jsme si strašně přáli. Na záhonky. Pak jsme zjistili, že záhonkům stačí asi 20m2 a i tak je nebudem stíhat obhospodařovat. Taky jsme zjistili, že honit dvouletý dítě kolem domu, kde bylo vysázeno spousta jedovatých keřů, taky není úplně vono, a že si tu zahradu vlastně vůbec neužíváme, ale je nám spíš přítěží. Že mít zahradu vedle velkých konvenčních polí a alergický dítě taky není úplně to pravý ořechový. A i když ty nádherný lesy v okolí jsou, tak když je ten nejbližší 1,5km přes pole, tak je to vlastně na každodenní procházky moc "daleko", hlavně s kočárkem. Najednou jsme si všimli, že tam chodíme už jen jednou týdně, jednou za 3 týdny.. jednou za měsíc.... A nějak nám to už celý nedávalo smysl.

Byl to náš sen, který jsme si splnili, a teď už zase máme sen jinej. Je ok změnit názor. Je ok vystoupit ze situace, v který vám už není dobře, i když vám okolí bude říkat, že děláte chybu. Nikdo nežije den za dnem váš život. Nikdo neví, jaký to všechno ve skutečnosti je. A nemůžou vidět potenciál, který ve svým životě vidíte vy.

Před pár týdny jsme odevzdali klíče od našeho domu a opravdu no regrets. I když samotnej proces prodeje byl velmi náročnej, tak víme, že je to správnej krok. Mariánky prostě nebyl náš match. Nikdy to nebude místo, na který budu vzpomínat se slzama v očích, protože to období pro nás bylo dost těžký. Kdo sledujete naši cestu na mém IG, tak víte, a na blogu snad někdy všechno k ekzému shrnu... Víme, jak těžce nám tam celkově bylo a jak si to celý nějak nesedlo. Zdravotní problémy byly špička ledovce. Ale i přes to, a hlavně proto, že jsme tam strávili první roky s Jonáškem, pro nás to místo bude mít v srdci vždycky nějaký zvláštní malý místečko.

Splnila jsem si za těch pár let spoustu věcí, co jsme chtěla. Lavičku před domem u pískoviště, vyvýšený dřevěný záhony, vlastní maliny a slunečnice, hory namalovaný na stěnu, dům vyzdobenej světýlkama.... a tak nějak jsem se toho vlastnictví domu celkově nasytila. Nechci se nikoho dotknout, nebo znít nevděčně, a nebo se chlubit. Většina okolo nás ví, jak velká oběť to celý bylo a že není moc co závidět, ač fotky můžou vypadat idylicky. Druhá strana mince toho pozlátka byly nonstop renovace, místnost po místnosti, příprava dřeva na zimu, v letní sezóně nonstop péče o zahradu, která nám doslova přerůstala přes hlavu, a hlavně dítě s do krve rozškrábanou kůží na většině těla, protože mu tam něco nesedlo. Idylka to rozhodně nebyla.

Někdy člověk dostává z vesmíru znamení tak dlouho, dokud něco nepochopí. V Mariánkách nám za 3 roky srazilo auto 3 černý kočky. Víc znamení nepotřebujem ani my. Tady to místo prostě nebylo pro nás. A jsem tak ráda, že už je tenhle obří závazek pryč. Takže, další kapitolu prosím! ♥

 

 

"What you´re not changing you´re choosing."

Unknown.         

 

Nerozumím tomu, jak obloha může mít takovouhle barvu. Zimní východy slunce jsem v domě milovala. Jediné roční období, kdy nám ráno šlo přímé slunce do obýváku a malovalo na stěnu. Tohle je focené z ložnice. Přemýšlím, kde všude už jsem tuhle několika minutovou podívanou obdivovala... párkrát na Zélandu, když jsme měli štěstí a parkovali dodávku přímo u vody. Na Bali s výhledem přes infinity pool, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli je tenhle život fakt reálnej. V Mexiku, když jsme sice už neměli ani jednu peněženku, ale zato hostel se střešní terasou. Jeden nejkrásnější jsem viděla v Praze vloni v létě, když jsem šla hodně brzo běhat. Karlův most, já a s sebou nic na vyfocení. Z chodby v Egyptě téměř každý ráno... Africké slunce je ale jiná liga. Zdá se větší, jakoby měkčí, víc pastelový a přívětivý. Naprosto stejný slunce, jiná lokalita, jinej zážitek. Dává to vůbec nějaký smysl? 

 

   

Vytáhla jsem po víc jak dvou letech fotky ze zrcadlovky. And I kinda like them! 

Vánoce v domě, myslím že 2024.