ohlala ~

Letošní jaro mi prošlo rukama spoustu skvělejch knih. Tento rok jsem, co se čtení týče, nechtěla tlačit na pilu a nesnažit se přečíst co nejvíc knížek. Ale úspěšně toto předsevzetí porušuju, protože čtu téměř v každý volný chvíli. Mým vyhledávaným niche je v tuhle chvíli respektující výchova a vzdělávání. Hunt, gather, parent byla skvělá knížka. O výchově ta nejlepší, kterou jsem zatím četla. Kdybych měla rodičům doporučit jednu knížku o výchově, která jim pomůže v každodenním životě, byla by to tato. Spoustu wow momentů mi přinesla taky Svoboda učení a přinese je jistě i Vám, pokud jste otevření myšlence, že děti jsou samostatně smýšlející a autonomní bytosti, a není třeba jim vše "řídit". Myšlenka nechat vzdělávání na dětech je hodně revoluční a poměrně nová. Z mýho pohledu jsem se všechno, co opravdu ovládám, naučila sama. Škola nebyla můj nepřítel, ale zároveň ani místo, kde bych se naučila věci, který reálně a prakticky v životě používám. A těžko říct, kde by člověk byl, kdyby ten čas ve škole a na přípravu úkolů mohl věnovat svým vášním. To už se u sebe nikdy nedozvím. Každopádně mi tyhle myšlenky přijdou velmi zajímavé a hodné prozkoumání...

"Opravdová reforma není možná 

uvnitř existujícího tradičního školství.

Opravdová reforma nastane jen tehdy,

když dostatečné množství lidí

odejde z tradičního školství."

Toť úryvek ze Svobody učení. (A btw, už jsem se tady na blogu zmínila o dokumentu Svobodné děti?)

Nedávno jsem taky dočetla příběh Summerhillu, první svobodné školy na světě. Kniha se jmenuje Summerhill a do češtiny ji přeložilo jedno sympatický malý rodinný nakladatelství. A taky má ekologickou vazbu! Od Peoplecomm vlastním víc knížek a opravdu se ta vazba nerozpadá :) je to pevný, ale hodně netradiční a vlastně skvělý. Stejně jako výběr knih na Peoplecomm.

Ale zpět k Summerhillu. Díky vazbě a díky ekologii je knížka na tenoučkých stránkách recyklovaného papíru a text hodně nahuštěný. Při prvním pohledu jsem myslela, že mě z ní nebude moct bavit číst. Ale začetla jsem se totálně a nakonec jsem ji měla přelouskanou za pár dní. Pro mě nejzajímavější částí byl Neillův osobní příběh v druhé části knihy. Původně jsem jeho životopis ani číst nechtěla, zajímal mě přece jen Summerhill. Ale příběh Summerhillu mě tak vtáhl, že jsem začala být zvědavá. Je vždycky zajímavý přečíst si osobní příběh a co člověka vedlo k tomu, co dělal. O to víc, když příběh začíná o víc jak sto let zpět.

Poslední knihou, která mi v poslední době ukradla srdce je Japonky nestárnou ani netloustnou. Vzala jsem si ji z poličky v knihovně spíš jen proto, abych neodešla s prázdnou. A japonská kuchyně mě chytla jako dlouho nic. V Japonsku jsme byli v roce 2019 a stále vzpomínáme, jaký tam byl klid. Prvních sedmdesát stran přelouskaných o víkendu na chatě mě stálo objednávku ingrediencí za dvojku. No co se dá dělat, určitě mi dlouho vydrží. Ingredience přišly včera, dnes zase odjíždíme, ještě jsem nic nevařila. Ale dám Vám vědět, jak to jde. 

 

Snažila jsem se nám nastavit nějaké "normálno".. prostě určitý životní rytmus, rutinu, věci co děláme, a které jsou předvídatelné. Chtěla jsem nás zklidnit, mě a Jonáše. Život byl poslední rok dva dost chaotický. Jenže náš život vždy bude lehce chaotický, protože oba - já i manžel - máme rádi v životě změnu. Potřebujeme tak nějak zůstávat v pohybu, nestagnovat. Potřebujeme volnost a nebojíme se mít hlavu v oblacích a přijímat výzvy... Proto mi po dlouhý době, kdy jsem v tomhle ohledu tlačila na pilu a snažila se vypěstovat nějaké rodinné pravidelné návyky, že my prostě asi nikdy nebudeme tenhle typ rodiny. U nás je každý den a týden jiný a často vlastně i rádi řešíme věci narychlo a nevyhovuje nám hledět do kalendáře na věci naplánovaný týdny dopředu. Radši je děláme, když se nám zrovna chce.

Vlastně mě k téhle myšlence inspirovalo video: "how i healed my hormones naturally". I když je tak trochu o opaku a slečna spíš zpomaluje v těch rutinách, já naopak zpomaluju a relaxuju ve volnosti... v jinakosti každýho dne, v cestování, v neplánovaných dobrodružstvích... Docela dlouho jsem se snažila zapadnout do takové té škatulky typické minimalistky, která má svoje uklidňující ranní rutinky, k obědu má vždycky salát, každej den vypere jednu pračku a nejde spát, dokud není uklizená kuchyň. Ale šla jsem proti svojí přirozenosti. Vlastně jsem zjistila že fakt nemám ráda plánování a za svoji posedlost úklidem jsem dlouho schovávala daleko hlubší vnitřní problém. Že já radši vyperu čtyři pračky za den a další tři dny neuklízím. K obědu poslední dobou vyplením zbytky z lednice nebo Jonášovi koupím rohlík a už to tolik neřeším, radši jsem místo vaření s Jonášem celý odpoledne na hřišti... Bylo to jen pár vět na mojí první terapii, který mě donutily se zamyslet a přehodnotit spoustu věcí.

Na fotkách měsíční rozdíl u rostlinek, aka před nemocnicema a po nemocnicích. A než jsem to zvládla sepsat, tak už od poslední fotky uběhl zase nejmíň týden a už to vypadá zase úplně jinak. Všechno roste jako z vody. Všechno.

Ta hezčí část května. (A jo, moje vlasy jsou zase velmi krátký.)

"Jeee, vy ten souhlas s hospitalizací umíte správně vyplnit!" No jo, praxe...

Květen se začíná posouvat na vrchol žebříčku mých nejneoblíbenějších měsíců. Druhá hospitalizace s J ekzémem. Here we go again. Fotka z jednoho odpoledne, který jsem mezi ty dva pobyty v nemocnici zvládla vměstnat, a kdy jsem se i jako učesala a cítila jako člověk a vyrazila jsem za nightlajfem do Karlína (v mým věku rozuměj na dvě piva a večeři).

Chytl mě teď Curly girl trend. Vždycky v nějakém složitém období objevím nějakou úplnou blbost jako takovej únik a letos je to evidentně posedlost vlnama a Bounce curl hřebenem...

Nemocnice, den šestý. Infekce v ekzému. Jsme na izolaci. Jestli ještě někdy budeme s Jonášem muset jet na pohotovost, tak si předem sbalím tašku. Jak můžou být dny, kdy je člověk zavřený mezi čtyřma stěnama a nemá nic na práci, náročný... Rozhodně si tu nemůžu na nikoho a na nic stěžovat, fakt perfektní péče. A překvapením pro mě je, že se tu nepoužívají jen kortikoidy, a rozhodně jsem se něco přiučila. 

Proto ale nepíšu. Čtu teď skvělou knížku o výchově. Hunt, gather, parent. Kdo sledujete anglicky mluvící komunitu maminek minimalistek, tak jste na ni nejspíš už narazili... Jako typická máma, která na vztek svýho dítěte reaguje přívalem slov ve formě pouček, příkazů nebo výhružek, jsem zažila velkej aha moment. Tady se totiž vztek řeší klidem. Když dítě moc mluví, prostě mlčím (nebo odejdu). A světe div se, funguje to. Jsem fascinovaná, jak jednoduše se dá dítě usměrnit a jak moc si to na západě komplikujem a cyklíme se v nefunkčních vzorcích. Tohle je z knížky jen jedna věc, je plná tipů k výchově od kultur, které žijí mimo tu naši "vyspělou". A každému rodiči bych ji doporučila.

Tento týden to bude měsíc, co jsem naposledy otevřela instagram. Poprvé v životě mám pocit, že dělám věci pro sebe víc než pro ostatní. Život je mimo obrazovky. Přesné datum si nepamatuju, ale je to circa měsíc a už si na IG ani nevzpomenu. Vlastně mi přijde komické, že jsem celý den fotila, co se tak na ten IG do stories dává a připadalo mi to v pohodě. Připadalo mi OK, že když něco dělám, myslím na to, jak to bude vypadat online a u zážitků jsem spíš lovila tu nejvíc cool fotku, než abych opravdu byla přítomná. Proč? Tak to přece dělají všichni! Je to "norma". Ale jsme z toho asi venku, ťuk ťuk. Zatím nemám absolutně žádný ambice se na IG kdy vracet. Dostala jsem se s IG do stejné fáze, jako s facebookem.. ten mám zrušený už pár let a zpětně jsem nechápala, jak jsem na něj kdy mohla mít vůbec čas. A stejně to teď vidím i s touto sociální sítí. A radši si už nebudu vypočítávat, kolik měsíců života mi sebrala.. to máme cca 2 hodiny denně krát 365 děleno 24. (Ne, nepočítejte si to. Ten počet dní fakt nechcete vědět.) Teď je to vlastně takový zvláštní a nezvyklý. Dělám hodně skvělý věci a dělám je jen pro sebe a svůj dobrej pocit, svět o nich neví. Jakože pro mileniála hodně wow moment. A taky takové jakoby znovupoznávání sama sebe. Co jsem dělala jen pro to, že jsem to někde viděla, a co fakt dělám sama od sebe.