5 fun facts about me.

Možná některé nejsou až tak fun, ale víte jak to myslím. Takový to, když ve 4 ráno dostaneme nápad na článek a musíte vstát a sepsat ho.

Můj nejvíc konzumovaný obsah na sítích je politika. Už hodně let. Politiku nesdílím, ale trávím s ní bez nadsázky několik hodin denně. Podcasty, infografiky, spousta zahraničních účtů. Doma je to naše nejvíc diskutovaný téma. A abych řekla pravdu, ráda bych se od toho oprostila a žila život s trochu větší lehkostí, ale je to jako droga.

Jsem ranní ptáče. Usnu klidně po osmé večer, ale budím se okolo 5 a nemám problém vstát a fungovat celý den. Roky jsem šla proti tomu a byla dlouho do noci vzhůru, protože tak to dělají všichni že... ale takhle funguju mnohem líp. Miluju tu ranní klidnou chvilku pro sebe. A přiznám se, že ranní vstávání se u mě nerovná produktivita nebo práce. Naopak - dovolím si nedělat vůbec nic, koukat na videa, číst si... je to můj často jediný me time, než se vzbudí zbytek rodiny.

Můj živel je voda. Někomu stačí se na jezero koukat z vyhlídky. Ne, já musím přímo do něj. Jakmile je někde vodní plocha, do pár minut v ní mám ponořený nohy. Nějak to prostě potřebuju vždycky udělat. Z vodopádů cítím neskutečnou energii a potřebuju jít co nejblíž. Jako malá jsem snila o tom, že procestuju svět a naučím se surfovat. To první si plním, a na to druhé taky jednou dojde.

Přestala jsem pít alkohol a neplánuju s tím znovu začínat. Další ze série věcí, který jsou normální a obecně tolerovaný, ale vlastně mi už nedávají smysl. Přijde mi teď vlastně až vtipný, jak je v naší západní společnosti alkohol v podstatě rituální droga - jdete na návštěvu, jako dárek vezmete flašku. A je to normální, dokonce se to až očekává.

Chodím nerada nakupovat a ke kadeřníkovi. Zvláštní tohle říct, protože když mi bylo tak 15, strávila jsem klidně celé odpoledne trajdáním po nákupáku. Čím jsem starší, tím víc se snažím neokrádat se zbytečně o životní energii a nákupy jsou jedna z těch věcí, který mi ji dost berou. Asi to dělají ty davy lidí, ta nekonečná nabídka. Přehlcená jsem už i tak a to poslední, co potřebuju, je obchod narvaný zbytečnostma. A k tomu kadeřníkovi - miluju nový účes, ale nemiluju celý ten proces v salonu a 2 hodiny si povídat s cizím člověkem. Jsem fakt asi divná.

Dneska večer jsem sama, pro sebe. To jsem nezažila několik let. Very precious. Módu budu zas jen prohlížet místo šití. V tom chaosu, ve kterém teď žijeme, nedokážu nic tvořit. Nemám prostor ani fyzicky na stole, ani mentální kapacitu, a tak zase jen dopaminek z listování časopisem. Módu fakt poslední roky víceméně studuju a miluju...

Původně jsem si k večeři chtěla objednat pizzu nebo podobnou prasárničku, ale nakonec jsem hodná holka a udělala jsem si paleo večeři. Batátové chlebíčky s avo. Sýr a olivy. Domácí bezinková limo. Velký mňam.

Když zpětně vzpomínám na svoje paleo období, bylo mi tehdy fyzicky úplně nejlíp. Zhubla jsem, cítila se lehce, sport nebyl problém... Nějakým takovým směrem bych se jednou chtěla se stravou ustálit, ale prosím už žádné labels a žádné striktní odpírání si určitých věcí. Tohle je pro mě neskutečně toxický a neudržitelný. Ale tak 80 % paleo by bylo hezký a bylo by mi v tom dobře.

S tímhle těhotenstvím mám nějakou větší potřebu péče o sebe. Tělo už je, co si po prvním dítěti budem, trochu opoužívaný, tak z části je to určitě nutnost. Ale vážně se teď víc než cokoliv těším, až se dám po porodu zase dokupy. Až mi bude zase dobře. Připadám si jako chodící velryba a není mi v tom zrovna fajn.

Léto v kostce.

Léto je vždycky v pohybu. Každý víkend pryč, v týdnu přeprat, pofackovat práci a může se zase balit. Já osobně moc nezvládám v tomhle období nějaký instagramy a jiný zaznamenávání zážitků, ale to se jako každý rok změní s příchodem chladnějšího počasí. Tohle těhotenství jsem chtěla zpomalit, být víc sama pro sebe a uzavřít se v rodinném kruhu. Víc si to užít. Ale okolnosti mi zatím nepřejí a vyhlídka na podzim, kdy se budeme stěhovat a nejspíš pojedeme do Egypta, taky nevypadá po týhle stránce moc dobře. Chtě nechtě jsme začátkem měsíce museli jet za rodinou do Rakouska, což původně bylo v plánu až na září. Alespoň jsme si díky tomu pořídili velký stan. Jonáš totiž nemůže spát u babičky a dědy v domě, protože mají kočky a on je alergický. Byl nejstatečnější a zvládl i bouřku ve stanu. A dámy a pánové - stan, ve kterém se dá postavit? A postavit si tam stoleček a židli?? Celý život jsem takový luxus neměla! Mi lu ju. 

Další letní zážitky prozatím zahrnovaly: kácení dvacetimetrovýho stromu, kterej nezvládl letní bouřku. Stavíme Jonášovi domeček se skluzavkou a houpačkou. Bylo mi blbě, jakože skoro pořád. Měla jsem týdny, kdy jsem zvládla k večeři sníst jen kebab. Jednou jsem si ho dokonce objednávala na Woltu z místa asi 150m od nás. Fakt bych tam nedolezla tehdy. Pak období knedlíků. Teď se mi obě ty věci hnusí, ale zase mám období kyselých rybiček. Rohlík.cz nás velmi zachraňuje. Když bylo 40 stupňů, tak jsem měla chřipku + první trimestr: "Tomáši, přines mi něco... nevim co, ale něco... jinak budeš za chvíli volat záchranku". Chladila jsem se chladicíma vložkama do kempingový lednice. Hodně jsem koukala na televizi. Když mi už konečně začalo být líp, tak jsem vyrazila po dvou měsících ležení na gauči na jógu. Ve stoji na všech čtyřech se mi klepaly ruce. Doma jsem se pak rozbrečela. Ale za týden jsem šla znovu. Je tak příjemný, když už tohle zase můžu.

Autu se rozbila spojka a protože nikdo nemá teď čas, jsme na měsíc bez auta. To v létě chceš! Jonáše ale velmi bavila odtahovka, zamával autu "bye bye". Zato mě moc nebavilo, že se to stalo v neděli večer cestou domů po třech dnech bez sprchy, že jsme museli strávit ještě jednu noc na chatě a živit se konzervama, a teď mě moc nebaví se všude dopravovat vlakem. Přečetla jsem Tajemství všech tajemství. Několik knížek o traumatu a cestě k uzdravení jsem jen prolistovala a vrátila do knihovny - na tohle téma teď nemám kapacitu. Zato knížka Tajný život nenarozeného dítěte je teď moje bible. Naprosto úžasné postřehy a výsledky výzkumů a pro mě velký aha momenty.

Naprosto jsme podcenili léto, co se Jonyho týče. Vloni, když mu byly 3, mi nepřišlo, že by byl rozdíl, zda je duben nebo červenec, prostě si každý den hrál s vlakama, šli jsme ven a tak. Ale letos je to jinak. Je vidět, jak se doma nudí, v důsledku toho pak "zlobí" a je podrážděnej, a ve finále kouká každý den několik hodin na pohádky, z čehož je samozřejmě taky každý dítě rozhozený, takže se točíme v kruhu. Já na to nejsem hrdá, ale potřebujeme nějak fungovat. Asi je to tím, že už byl zvyklý na nějaké vyžití ve školce a taky, že já letos mnohem víc pracuju. Myslela jsem, že na letní tábory apod máme ještě spoustu času, ale vypadá to, že už je to pomalu tady a příští rok budeme chytřejší. Teď už tohle léto musíme doklepat. Babičky blízko bohužel nemáme, díky za optání. Jsme na to sami a oba pracujeme, i když z domu. A tak se snažíme dělat maximum s tím, jak nám byly karty rozdány. Pracovní týden nějak přečkáme a víkendy vyrážíme pryč. A já se v mezičase snažím co nejvíc odpočívat, protože těhotenství...

 

Jarní Egypt na film. Zatím alespoň takhle. A někdy snad zase něco napíšu..

O domě s bílým laťkovým plotem.

Náš první dům. (Wow, nečekala jsem, že jich někdy bude víc.) V podstatě se nám podařil náš první house flip, aniž by to tak bylo původně při koupi zamýšleno. Ono si všechno ve finále fakt vždycky nakonec sedne a je to dobrý. I když se to tak na první pohled nezdá. Ale jak poznat ten "konec", že?

Samozřejmě to měl být náš forever house, s bílým laťkovým plotem a 1000m2 zahradou, což jsme si strašně přáli. Na záhonky. Pak jsme zjistili, že záhonkům stačí asi 20m2 a i tak je nebudem stíhat obhospodařovat. Taky jsme zjistili, že honit dvouletý dítě kolem domu, kde bylo vysázeno spousta jedovatých keřů, taky není úplně vono, a že si tu zahradu vlastně vůbec neužíváme, ale je nám spíš přítěží. Že mít zahradu vedle velkých konvenčních polí a alergický dítě taky není úplně to pravý ořechový. A i když ty nádherný lesy v okolí jsou, tak když je ten nejbližší 1,5km přes pole, tak je to vlastně na každodenní procházky moc "daleko", hlavně s kočárkem. Najednou jsme si všimli, že tam chodíme už jen jednou týdně, jednou za 3 týdny.. jednou za měsíc.... A nějak nám to už celý nedávalo smysl.

Byl to náš sen, který jsme si splnili, a teď už zase máme sen jinej. Je ok změnit názor. Je ok vystoupit ze situace, v který vám už není dobře, i když vám okolí bude říkat, že děláte chybu. Nikdo nežije den za dnem váš život. Nikdo neví, jaký to všechno ve skutečnosti je. A nemůžou vidět potenciál, který ve svým životě vidíte vy.

Před pár týdny jsme odevzdali klíče od našeho domu a opravdu no regrets. I když samotnej proces prodeje byl velmi náročnej, tak víme, že je to správnej krok. Mariánky prostě nebyl náš match. Nikdy to nebude místo, na který budu vzpomínat se slzama v očích, protože to období pro nás bylo dost těžký. Kdo sledujete naši cestu na mém IG, tak víte, a na blogu snad někdy všechno k ekzému shrnu... Víme, jak těžce nám tam celkově bylo a jak si to celý nějak nesedlo. Zdravotní problémy byly špička ledovce. Ale i přes to, a hlavně proto, že jsme tam strávili první roky s Jonáškem, pro nás to místo bude mít v srdci vždycky nějaký zvláštní malý místečko.

Splnila jsem si za těch pár let spoustu věcí, co jsme chtěla. Lavičku před domem u pískoviště, vyvýšený dřevěný záhony, vlastní maliny a slunečnice, hory namalovaný na stěnu, dům vyzdobenej světýlkama.... a tak nějak jsem se toho vlastnictví domu celkově nasytila. Nechci se nikoho dotknout, nebo znít nevděčně, a nebo se chlubit. Většina okolo nás ví, jak velká oběť to celý bylo a že není moc co závidět, ač fotky můžou vypadat idylicky. Druhá strana mince toho pozlátka byly nonstop renovace, místnost po místnosti, příprava dřeva na zimu, v letní sezóně nonstop péče o zahradu, která nám doslova přerůstala přes hlavu, a hlavně dítě s do krve rozškrábanou kůží na většině těla, protože mu tam něco nesedlo. Idylka to rozhodně nebyla.

Někdy člověk dostává z vesmíru znamení tak dlouho, dokud něco nepochopí. V Mariánkách nám za 3 roky srazilo auto 3 černý kočky. Víc znamení nepotřebujem ani my. Tady to místo prostě nebylo pro nás. A jsem tak ráda, že už je tenhle obří závazek pryč. Takže, další kapitolu prosím! ♥

 

 

"What you´re not changing you´re choosing."

Unknown.