O domě s bílým laťkovým plotem.
Náš první dům. (Wow, nečekala jsem, že jich někdy bude víc.) V podstatě se nám podařil náš první house flip, aniž by to tak bylo původně při koupi zamýšleno. Ono si všechno ve finále fakt vždycky nakonec sedne a je to dobrý. I když se to tak na první pohled nezdá. Ale jak poznat ten "konec", že?
Samozřejmě to měl být náš forever house, s bílým laťkovým plotem a 1000m2 zahradou, což jsme si strašně přáli. Na záhonky. Pak jsme zjistili, že záhonkům stačí asi 20m2 a i tak je nebudem stíhat obhospodařovat. Taky jsme zjistili, že honit dvouletý dítě kolem domu, kde bylo vysázeno spousta jedovatých keřů, taky není úplně vono, a že si tu zahradu vlastně vůbec neužíváme, ale je nám spíš přítěží. Že mít zahradu vedle velkých konvenčních polí a alergický dítě taky není úplně to pravý ořechový. A i když ty nádherný lesy v okolí jsou, tak když je ten nejbližší 1,5km přes pole, tak je to vlastně na každodenní procházky moc "daleko", hlavně s kočárkem. Najednou jsme si všimli, že tam chodíme už jen jednou týdně, jednou za 3 týdny.. jednou za měsíc.... A nějak nám to už celý nedávalo smysl.
Byl to náš sen, který jsme si splnili, a teď už zase máme sen jinej. Je ok změnit názor. Je ok vystoupit ze situace, v který vám už není dobře, i když vám okolí bude říkat, že děláte chybu. Nikdo nežije den za dnem váš život. Nikdo neví, jaký to všechno ve skutečnosti je. A nemůžou vidět potenciál, který ve svým životě vidíte vy.
Před pár týdny jsme odevzdali klíče od našeho domu a opravdu no regrets. I když samotnej proces prodeje byl velmi náročnej, tak víme, že je to správnej krok. Mariánky prostě nebyl náš match. Nikdy to nebude místo, na který budu vzpomínat se slzama v očích, protože to období pro nás bylo dost těžký. Kdo sledujete naši cestu na mém IG, tak víte, a na blogu snad někdy všechno k ekzému shrnu... Víme, jak těžce nám tam celkově bylo a jak si to celý nějak nesedlo. Zdravotní problémy byly špička ledovce. Ale i přes to, a hlavně proto, že jsme tam strávili první roky s Jonáškem, pro nás to místo bude mít v srdci vždycky nějaký zvláštní malý místečko.
Splnila jsem si za těch pár let spoustu věcí, co jsme chtěla. Lavičku před domem u pískoviště, vyvýšený dřevěný záhony, vlastní maliny a slunečnice, hory namalovaný na stěnu, dům vyzdobenej světýlkama.... a tak nějak jsem se toho vlastnictví domu celkově nasytila. Nechci se nikoho dotknout, nebo znít nevděčně, a nebo se chlubit. Většina okolo nás ví, jak velká oběť to celý bylo a že není moc co závidět, ač fotky můžou vypadat idylicky. Druhá strana mince toho pozlátka byly nonstop renovace, místnost po místnosti, příprava dřeva na zimu, v letní sezóně nonstop péče o zahradu, která nám doslova přerůstala přes hlavu, a hlavně dítě s do krve rozškrábanou kůží na většině těla, protože mu tam něco nesedlo. Idylka to rozhodně nebyla.
Někdy člověk dostává z vesmíru znamení tak dlouho, dokud něco nepochopí. V Mariánkách nám za 3 roky srazilo auto 3 černý kočky. Víc znamení nepotřebujem ani my. Tady to místo prostě nebylo pro nás. A jsem tak ráda, že už je tenhle obří závazek pryč. Takže, další kapitolu prosím! ♥
