Vytáhla jsem po víc jak dvou letech fotky ze zrcadlovky. And I kinda like them! 

Vánoce v domě, myslím že 2024. 

Vánoce 2025 ve třech fotkách. 

Letos jsem byla fakt pyšná na svoje cukroví, který jsem dělala podle tohohle blogu. Asi si ho uděláme někdy jen tak během roku hm hm... Jinak bílé Vánoce na Šumavě s rodinou.. to se každý rok nepoštěstí. Nikdy nevíme, kolikrát za život to ještě bude možný. 

2025 in books.

Větší shrnutí letos asi nezvládnu, tak alespoň ty knížky do loňského #yearrecap. Vloni jsem četla spoustu skvělých knížek o výchově. Strávila jsem spoustu času s jednou scifi ságou a rok jsme zakončila s tučnou detektivkou od Rowlingový. Podle Goodreads přes 8tis. stránek, i když jsem se vloni na čtení nijak cíleně nezaměřovala, ale četla jsem hodně. Byl to fajn rok...

Shannon Messenger - Strážce ztracených měst, díl 1-6.

Jan Vojáček - Umění být zdráv.

Tim Marshall - Budoucnost geografie.

Peter Gray - Svoboda učení.

A.S.Neill - Summerhill: příběh první demokratické školy na světě.

Michaeleen Doucleff - Tajemství přirozené výchovy.

Naomi Moriyama - Japonky nestárnou ani netloustnou.

Paulo Coelho - Hipík.

Rolf Sellin - Vysoce citliví lidé mezi námi.

Jeffrey Smith - Doba jedová - geneticky modifikované potraviny.

Colleen Hoover - Verity.

James Clear - Atomové návyky.

Cal Newport - Digitální minimalismus.

Jan Vojáček - Únava není normální.

T.Harv Eker - Secrets of the Millionaire Mind.

Robert Galbraith - Hladový hrob.

Realistický update z mého života (aka z mého šatníku).

Jsem mileniál. Nemůžete po mě chtít, ať udržuju při životě dvě platformy najednou. Když jsem aktivní na Instagramu, nejsem aktivní tady, a když nejsem aktivní na Instagramu, píšu sem... Obě dvě věci po mě evidentně nemůžete chtít. Pamatuju život před technologiema a života mimo obrazovky si cením. Tudíž buď a nebo. Ale co vám budu povídat, stýskalo se mi...

Stěhování je taková zvláštní událost. Přijde mi, že jsou dva typy lidí. Ti, kteří během týdne volna zvládnou všechno vytřídit a nabalit do krabic, a během dalšího týdne všechno daj na místo. Druhej typ (já) se ve stěhování plácá extrémně dlouhou dobu, nedokáže určitý věci pustit a bydlení nemá hezky zařízený ani po roce. Obrazy, ty obrazy... pořád stojí vedle topení a čekají na pověšení. Po roce a půl prosímvás! Bylo mi slíbeno, že to bude tento víkend určitě hotový. No, je pondělí a co myslíte? 

Minulý týden jsem se vrhla na větší úklid a konečně našla domov nějakým věcem, který (nerada to přiznávám) ale nejmíň dobrej půlrok bydlely po krabicích po zemi. A tahle slova teda konečně píšu od svýho pracovního stolu, kterej už tu sice mám rok, ale vždycky se na jeho ploše vrstvil jen bordel a vypraný prádlo, který jsem nestíhala odklízet do skříně. Skříň - to je další kapitola sama pro sebe. V našem předchozím domě jsme každý měli velkou šatní skříň + třetí erární na bundy, povlečení, kufry atd. Teď máme jednu skříň prosímvás! Ta je hlavně Tomášova (i když už jsem tam nenápadně začala zabírat nějaký prostory) a moje oblečení je ubytovaný na pojízdným věšáku (co jsem používala kdysi ve studentským bydlení), a v jednom, v jednom prosímvás!, šuplíku v komodě. Já si jako nestěžuju, i když to tak možná zní. Tohle bydlení nám teď vyhovuje. Jediné, na co si stěžuju, je moje vlastní neschopnost vytřídit věci nějak razantnějš, abychom množství věcí uzpůsobili prostoru, co teď máme. A jedna velká problematická oblast je právě můj šatník.

Vlastně jsem se tu chtěla přiznat k totálnímu lowbuy failu tento rok. (A trochu si vypsat srdíčko, ale na to už jste na mém blogu zvyklí.) Myslím, že jsem v lednu 2025 prohlásila něco takovýho jako: "tenhle rok si koupím maximálně 6 kvalitních kousků místo nakupování ve fast fashion. Budu hodně šít - co si ušiju, to se do těchto 6 kousků nepočítá". Tím jsem samu sebe chtěla dokopat k tomu, abych více šila, protože mě to moc baví, ale pořád tvrdím, že nemám čas (lidi bez dětí to chápou. Ti, co mají děti dvě a více, tvrdí, že fňukám). A také jsem chtěla začít nákupy více plánovat, podporovat slow fashion značky. 

Nicméně toto předsevzetí dopadlo stejně jako všechny ostatní: ušila jsem přesně jednu věc, zato mám novou členskou kartičku v jednom fast fashion řetězci..... a počet věcí, které jsem tam nakoupila, dalece přesahuje šest kusů. Já vám nevím, dospěla jsem k závěru - a klidně mě za ten názor ukamenujte - že si slow fashion teď prostě dovolit nemůžu a jsem s tím v míru. Koupila bych jednu věc a využila tak svůj rozpočet na oblečení na celý rok. A teď nic proti slow fashion cenám - já je chápu! Ani nemám zájem přispívat do krysího závodu fast fashion! Nejvíc mě to štve, že to vlastně podporuju. Dlouho jsem se za to lynčovala a nákupy si tam přímo zakazovala. Většinu věcí jsem poslední roky sháněla na Vintedu, ale poslední dobou jsem měla smůlu a skončil mi doma samý dobře nafocený odpad. A já se naštvala a udělala velkou objednávku věcí, který můžu vrátit!, v normálním obyčejným fast fashion řetězci. Kamarádka, který jsem to se svěšenou hlavou vyprávěla, mi to jen okomentovala: "vítej mezi normálníma lidma".

A teď zase aby to nevyznělo, že každý týden objednávám sto věcí, co si vezmu jednou. I ve fast fashion nakupuju s cílem ty věci nosit hodně a vybírám si je. Pořád se snažím udržovat svůj šatník funkční a ne přeplácaný. (Btw fakt nemůžu uvěřit tomu, že se tady obhajuju před internetama, omg.) Jsem na cca 80 ks. Jo, je to hodně. A ráda bych to nejradši vytřídila na mnohem míň. Jenže vím, jaký máme v současnou chvíli rozpočet a nemůžu si dovolit vyházet věci, který ještě třeba budu někdy potřebovat, jen abych se dostala na určitý "minimalistický" číslo v šatníku. A vlastně mě na tom asi nejvíc štve, že počet věcí, který si potřebuju nechat, úplně nekoresponduje s prostorem, který mám zrovna k dispozici. A tak pořád přerovnávám a hledám si funkční systém v menším prostoru (mimosezónní věci v krabicích na skříni atd). 

Můj přístup se tedy změnil v tom smyslu, že už nemám výčitky, kdykoliv si potřebuju něco koupit. Je to, jak to je. Jak tedy teď vypadá moje skříň? Když na ten svůj věšák teď tak koukám, tak je to mix věcí, které mám už roky, mix věcí ze sekáče a docela hodně nových přírůstků z tohoto roku. Styl se mi proměnil a zrovna tak postava. V kalhotách se mi změnila velikost a nějak se mi přestalo líbit nosit hlavně oversized věci. Začala jsem inklinovat k vypasovanějším věcem, který podtrhnou moji postavu. A taky jsem se letos vrátila do kanceláře a po mateřských legínách potřebovala ve větším doplnit šatník. Věci z předmateřskýho období byly beznadějně malý. Vlastně jsem během posledních let proplouvala mezi velikostma 38 až 44, takže to bylo s tím nadčasovým šatníkem na věčné časy fakt těžký. Větší velikosti si pořád ještě schovávám na "co kdyby" a najednou jste jednoduše zahlcení krabicema, který není kam uložit.

Tohle je ta moje halenka, kterou jsem letos ušila. Mám s ní ale problém. Připadá mi, že mi fakt nesluší a přidává mi kila. Ale ušila jsem ji, tak ji budu nosit, že jo. Ale tenhle problém začínám mít s většinou volných věcí. Připadám si v nich najednou jako v pytli. A to to roky byla moje uniforma. Skoro si ale říkám, jestli to nebyla uniforma, v který jsem byla pohodlně schovaná, a bála se světu vlastně ukázat... Wow, deep myšlenku tu už určitě nikdo nečekal!

Takže. Aktuální style words, který ve mně rezonujou koncem roku 2025:

• 50% edgy
• 40% classic
• 10% vintage

A tady bych ten svůj ramble asi zakončila. 

Jako mohl uplynout celý červenec a já nic nenapsala, to úplně nechápu. Ale moje drobná rešerše na téma svobodné vzdělávání pokračuje. Včera jsem cestou na zmrzlinu poslouchala podcast o domškoláctví na téma AI a budoucnost práce našich dětí. Ano, občas sama jedu v Praze tramvají na Letnou pro zmrzlinu. Moje dítě jí nechce, vážně! A manžel to samé v bleděmodrým. A tak se občas prostě seberu a jedu na ni sama, když je to léto. Ale to je vedlejší. Ten podcast se jmenuje The Life without school podcast. 

Vlastně na tohle téma teď narážím poměrně často. Vrtá to hlavou nejspíš velkýmu počtu lidí. A ještě víc mě potěší, když narazím na rodinku, která tento přístup už třeba jednou generací ozkoušela. A děti pak neměly problém jít na střední nebo vysokou, pokud o to měly zájem. Třeba vážně stojíme na pokraji velký školský reformy. Je opravdu vzdělávací systém, který vznikl za dob Marie Terezie, ještě smysluplný? V té podobě, v jaké stále funguje? V době bez internetu dávala povinná školní docházka obrovský smysl. Ano, byla klíčová pro rozvoj společnosti. Ale neplní v dnešní době škola pro děti z větší části jen funkci hlídání, protože rodiče musejí chodit do práce?

Kdo zaspí nástup AI ten bude mít velký problém. Jsem si toho vědoma, a také toho, že počítačová práce v Excelu, kterou se zjednodušeně řečeno živím, bude jedna z prvních věcí, která může být nahrazena umělou inteligencí, která to udělá lépe a bez chyb. Ale taky jsem taková stará duše. Mám ráda gramofony a cédéčka, analogový foťáky a nechytrý hodinky, a nechci pořád sledovat nový trendy a být světu pořád k dispozici. Nedávno jsem v jednom podcastu slyšela větu "no ta starší generace používá ChatGPT tak maximálně jako chytřejší google" a jen jsem si pomyslela....  a co je na tom jako špatnýho?! Asi už jsem teda starší generace. Ale možná by se to ještě dalo zachránit, kdybych chtěla.

Naše děti vyrůstají v prostředí, kdy se věci mění rychleji, než zvládáme sledovat. Informací se na nás valí tolik, že nevím, zda má smysl kvůli nim chodit na x hodin do školní lavice. Ale jo, i my jako rodiče musíme chodit do práce a babičky nám nejsou k dispozici, takže Jonáš velmi pravděpodobně bude navštěvovat také obyčejnou školu, stejně jako ostatní. Ale bylo by to fajn, kdyby měl prostor objevovat naší dobu takovou, jaká je, a ne na základě 50 let starých osnov.

Sdílím tu jen svoje myšlenky. A to ještě jen malý výřez. Samozřejmě můžete nesouhlasit. A na okraj ještě musím dodat, že já chodila do školy vždycky ráda, nenesu si žádný trauma, co bych tu teď ventilovala. Jen mi to už z hlediska opravdovýho vzdělávání, osvojení si dovedností důležitých pro budoucnost, nedává smysl.

 

stavba dřevníku

ohlala ~

Letošní jaro mi prošlo rukama spoustu skvělejch knih. Tento rok jsem, co se čtení týče, nechtěla tlačit na pilu a nesnažit se přečíst co nejvíc knížek. Ale úspěšně toto předsevzetí porušuju, protože čtu téměř v každý volný chvíli. Mým vyhledávaným niche je v tuhle chvíli respektující výchova a vzdělávání. Hunt, gather, parent byla skvělá knížka. O výchově ta nejlepší, kterou jsem zatím četla. Kdybych měla rodičům doporučit jednu knížku o výchově, která jim pomůže v každodenním životě, byla by to tato. Spoustu wow momentů mi přinesla taky Svoboda učení a přinese je jistě i Vám, pokud jste otevření myšlence, že děti jsou samostatně smýšlející a autonomní bytosti, a není třeba jim vše "řídit". Myšlenka nechat vzdělávání na dětech je hodně revoluční a poměrně nová. Z mýho pohledu jsem se všechno, co opravdu ovládám, naučila sama. Škola nebyla můj nepřítel, ale zároveň ani místo, kde bych se naučila věci, který reálně a prakticky v životě používám. A těžko říct, kde by člověk byl, kdyby ten čas ve škole a na přípravu úkolů mohl věnovat svým vášním. To už se u sebe nikdy nedozvím. Každopádně mi tyhle myšlenky přijdou velmi zajímavé a hodné prozkoumání...

"Opravdová reforma není možná 

uvnitř existujícího tradičního školství.

Opravdová reforma nastane jen tehdy,

když dostatečné množství lidí

odejde z tradičního školství."

Toť úryvek ze Svobody učení. (A btw, už jsem se tady na blogu zmínila o dokumentu Svobodné děti?)

Nedávno jsem taky dočetla příběh Summerhillu, první svobodné školy na světě. Kniha se jmenuje Summerhill a do češtiny ji přeložilo jedno sympatický malý rodinný nakladatelství. A taky má ekologickou vazbu! Od Peoplecomm vlastním víc knížek a opravdu se ta vazba nerozpadá :) je to pevný, ale hodně netradiční a vlastně skvělý. Stejně jako výběr knih na Peoplecomm.

Ale zpět k Summerhillu. Díky vazbě a díky ekologii je knížka na tenoučkých stránkách recyklovaného papíru a text hodně nahuštěný. Při prvním pohledu jsem myslela, že mě z ní nebude moct bavit číst. Ale začetla jsem se totálně a nakonec jsem ji měla přelouskanou za pár dní. Pro mě nejzajímavější částí byl Neillův osobní příběh v druhé části knihy. Původně jsem jeho životopis ani číst nechtěla, zajímal mě přece jen Summerhill. Ale příběh Summerhillu mě tak vtáhl, že jsem začala být zvědavá. Je vždycky zajímavý přečíst si osobní příběh a co člověka vedlo k tomu, co dělal. O to víc, když příběh začíná o víc jak sto let zpět.

Poslední knihou, která mi v poslední době ukradla srdce je Japonky nestárnou ani netloustnou. Vzala jsem si ji z poličky v knihovně spíš jen proto, abych neodešla s prázdnou. A japonská kuchyně mě chytla jako dlouho nic. V Japonsku jsme byli v roce 2019 a stále vzpomínáme, jaký tam byl klid. Prvních sedmdesát stran přelouskaných o víkendu na chatě mě stálo objednávku ingrediencí za dvojku. No co se dá dělat, určitě mi dlouho vydrží. Ingredience přišly včera, dnes zase odjíždíme, ještě jsem nic nevařila. Ale dám Vám vědět, jak to jde.