Do Chorvatska jsem si s sebou vzala záměrně jedinou knížku - Čas zpomalit od Terezy Škorupové. Tereza je výborná psycholožka, která si prošla naším aktuálním ekzematickým peklem na vlastní kůži, a jako další z mnoha zvládla tuhle nevyléčitelnou nemoc vyléčit/dostat do trvalý remise. Líbí se mi její přístup k psychoterapii skrze psychosomatiku a celostní přístup, a v téhle knize se věnuje tématu slowliving. Tohle vnímám, že je na naší cestě naprosto zásadní věc s potenciálem změnit mnohé.

Líbí se mi, jak jsem na Terezu vlastně narazila. Jednou jsem si googlila, jak si člověk může vydat vlastní knihu a vody internetu mě zanesly do nakladatelství Pointa. Právě tady Čas zpomalit vyšel. Knížku jsem si před vánoci hned nadšeně koupila, když jsem už stejně byla v knihkupectví pro vánoční dárky. A pak mi doma ležela až do teď. Jak jsem byla překvapená, když jsem po přečtení Terezy příběhu na začátku zjistila, že je vyléčená ekzematička! Náhoda?

Já jsem to tu asi ještě nezmiňovala, ale ekzém už mě netrápí jen u Jonáška, ale pacientem jsem se stala i já sama, kdy se mi poprvý v životě a během jen pár týdnů osypala většina těla něčím mezi kopřivkou, ekzémem a lupénkou... psychosomatika jako blázen, protože já už ten ekzém u malého psychicky fakt nezvládám a tohle vyústění vnímám jako "alergii" na danou prostě už moc dlouho trvající situaci. Nejnáročnější životní období, bezesporu. Poprvé v životě jsem se s kopřivkou setkala doma po porodu, kdy se mi osypaly na pár dní celý nohy. Že by ze mě spadlo těch deset velmi psychicky náročných dní v porodnici a tři pokusy o vyvolání porodu?? A teď na jaře už po skoro 2 letech trvání ekzému u Jonáška mi vypovídá službu imunita znovu. Hele, já se jí vážně ani nedivím! Pro mě je ta situace už taky k nežití.

Nicméně o tom jsem ani až tak psát nechtěla. Spíš jsem se chtěla dotknout témat, na která jsem v Čas zpomalit zatím narazila. Líbí se mi myšlenka, že na všem záleží. Úplně na všem! Život je všechno, ne jen něco, a vše je propletené a utváří to naši realitu, v které se v ideálním scénáři snažíme žít autenticky. Záleží jistojistě na tom, jestli nás těší naše práce, jaký máme vztah s nejbližšími lidmi a kdo to je, jak bydlíme, ale i kde si koupíme tričko, jestli máme rádi svůj hrneček, z kterého pijeme atd. U mě tohle vnímám jako jedno ze zásadních témat od té doby, co jsme odešli z Prahy a máme hypotéku na dům. Nejen, že je psychicky náročný být v místě, kde člověk nikoho nezná a kde ruku na srdce není až takové společenské vyžití celkově, ale hodně mi vadí i to, že nemůžu žít podle svých hodnot. Nemůžu investovat do bio potravin, i když je teď vážně potřebujeme. Nemůžu kupovat oblečení od etických značek, protože jsem teď přes všechny výdaje ráda, když zaplatím něco z Vintedu nebo Pepca. Jo, taky bych si ráda koupila ručně vyráběný keramický hrníčky na trhu nebo cokoliv do bytu, co není made in China a dělalo by mi to roky radost, jen když bych se na to podívala, ale... 

Poslední měsíce se nemůžu zbavit myšlenky, jak je to dobře vymyšlený. Celý tento systém, který hromadí bohatství zpátky k nejbohatším... trochu konspirační myšlenka, ale podívejte se na to takhle: vysoká hypotéka přerozděluje bohatství do bank (např.u nás nyní teď první roky hypotéky platíme cca půlku splátky na úrocích/bance do kapsy, a pouze půlka umořuje dluh.. to jen pro ty, kteří to třeba nevěděli..). Nehledě na to, že takto vlastně vznikají peníze z ničeho (ano, toto je okamžik vzniku peněz v moderním finančním systému - vysvětlit tuhle problematiku by bylo na celý samostatný příspěvek). Nicméně obyčejnému člověku pak zbývá (po zaplacení banky, poskytovatele elektřiny, vody atd) méně peněz na běžné výdaje, takže je nucen kupovat levnější alternativy, čímž se přerozděluje bohatství vlastníkům korporací vlastnících velké levné řetězce a na to navázané fabriky v Asii. Člověk nepřímo podporuje neetickou práci a často si to ani neuvědomuje. Také se podporuje plýtvání, protože všeho je zbytečný nadbytek a už není žádným tajemstvím, kolik úplně nového oblečení končí na skládkách. V případě jídla levnější alternativy znamenají víceméně riziko vzniku zdravotních problémů, podporuje se neetické nebio zemědělství (součástí této strany řetězce jsme si zkusili být na pár týdnů na Zélandu - každému bych takovou zkušenost doporučila), a bohatství se tím pádem přerozděluje vlastníkům velkých korporací, kteří dokážou jídlo vyprodukovat za tuto nízkou cenu, čehož samozřejmě malý bio farmář není schopen. A díky nekvalitní stravě a tím pádem třeba položením základu ke vzniku nějaké chronické nemoci se člověk stává zákazníkem big pharma třeba až do konce života. Ve zprávách jeho myšlenky pak rozptýlí drobné nedůležité a vyhrocené kampaně, hlavně aby si vlastně celou tu křehkou pravdu nestihl uvědomit.

Ok, o tomhle jsem taky psát nechtěla a už vůbec ne v příspěvku k Terezy knížce! Tak si to s ní prosím nespojujte.. jen tahle myšlenka pro mě nepřímo navazovala na to, že na všem záleží. My osobně jsme už rozhodnutí se hypotéky zbavit a domu se za této situace vzdát, abychom mohli zase trochu žít podle našich hodnot a potřeb. Dům není v naší současné situaci nutností (a každý máme svoji aktuální realitu jinou, rozhodně nikomu nepodsouvám, co je dobře a co špatně). Už se na to období moc těším! Nepohodlí a bolest jsou největší učitel.

Taky se mi líbí přístup všemu se udivovat... "páni, to je ale krásný květináč. To je super, že můžu jít do obchodu a jen tak si ho koupit, aniž bych si ho musela v peci sama vypálit... To je nádhera, že můžu jet nakoupit autobusem, to je ale vynález! Ušetří mi to spoustu času, když bych šla pěšky... No není to úžasné, že můžu jít do obchodu a koupit si olivový olej jen tak, aniž bych musela roky pěstovat olivovník a pak si ho sama složitě vylisovat? Úžasná doba!..." Já osobně jsem tento přístup začala aplikovat jako takovou svojí formu meditace, když mám chvilku. Když je ten vzácný okamžik, kdy mám chvíli klid, ráda si jen tak sednu a rozhlížím se v úžasu kolem sebe. Zkuste si to!

Vlastně tohle žasnutí i v knize vychází z kapitoly o malých dětech. Ty nad vším žasnou neustále a jen je pozorovat člověka krásně vtáhne do přítomného okamžiku. Žádný okamžik není dostatečně krátký na to, aby se dlouze nezadívaly na obloze na měsíc, nebo neměli čas pozorovat minutu dvě tři toho lezoucího broučka na zídce. Malí velcí učitelé ♥

Zpomalení je tady v Chorvatsku moje velké téma. Nebo spíš bych řekla takové jakoby odbordelení se. Já mám totiž pořád tendenci se něčím obklopovat a pořád toho není dost. Mobil v ruce, scrolování sociálníma sítěma, pořád víc a víc věcí, další a další knížky. Většinou k tomu sklouzávám v období nepohodlí, jako berlička. A tak se to snažím vědomě změnit. 

"Když žijete pomalu, život není dřina: je to jízda."

Kamila Boudová, Slou.

 

Healing and sunset chasing in Croatia at the moment

American Dream, our last day in Arkansas. [2014]

 

Dlouho tu nebyl příspěvek se štítkem "Lists" - oblíbenci, favorites, prostě věci, kterými se zrovna ráda obklopuju.. Na mě to vždycky dýchne atmosféru daného období, protože si skrz ty věci přesně vzpomenu, jak jsem se cítila, co bylo tou dobou moje téma.

Nedávno jsem objevila 73 questions a tak se teď ráda procházím po nemovitostech celebrit. 

Už asi rok ujíždíme na TV show, kde se plánují dokonalé zahrady. A skrz tenhle koníček jsem v Čechách objevila Ferdinanda Lefflera, jeho boží styl a jeho krásný coffe table books. Nic mi neudělalo větší radost, než když jsem na Vintedu minulý měsíc ulovila Zelené pokoje a Žijte ve své zahradě za polovic.

Založila jsem si vlastní kombuchu a úspěšně kombuchujem! Mňam. Je hrozně dobrá, slaďoučká a vůbec to není jako pít ocet - ten pocit totiž v ČR mám ze všech kupovaných kombuch. Já tu prostě žádnou dobrou nenašla.. A tak si děláme vlastní. Taky jsem začala pravidelně péct domácí žitný kváskový chleba, ale tahle snaha skončila asi se čtvrtým pecnem, kdy jsem si zapomněla při pečení odendat kvásek na později.... mám tu připravený nový sušený, že ho zase rozdělám, ale už na něj naštvaně koukám asi tři týdny a nějak se k tomu nemám. 

Četla jsem teď spoustu zajímavých knížek. V souvislosti s předchozím bodem bych zmínila knihu Zdravá střeva a Pravda o cukru. Snažím se trochu přeskládat jídelníček, aby odpovídal i poznatkům z obou těchto knih. Lupénka se mi rozlézá a já se ani nedivím, protože to teď byla jedna rodinná oslava za druhou a já nemám žádnou vůli, když vidím obyčejnej dort. Ale tělo mi už docela jasně dává stopku, já nevím na co ještě čekám?

V zimě jsme si začali k večeři zapalovat svíčku a je to vždycky takovej fajn klidnej rodinnej moment, kterej si užíváme. 

Úklid pro klid mě naučil nejen to, že by se někdy pračka měla vyčistit, ale taky jak to správně udělat.

Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z dokonalýho vystoupení Joni Mitchell na letošních Grammys. 

Na Vintedu se mi poštěstilo podruhé, když jsem ulovila povídkovou knížku od našeho lékaře pana Lebenharta. Zmiňuji ji tu proto, že pan doktor prostě žije to, co svým pacientům předává... bezprostřednost žití, bytí v přítomném okamžiku a sám sebou, tak nějak bez ohledu na to, co na to okolí. Kniha se jmenuje Příběhy nejen z ordinace II. Nejvíc mě rozesmály povídky z Prahy s jeho ráznou kamarádkou. Původně jsem ji chtěla hned poslat dál, ale nechám si ji. Je to pro mě takové připomenutí, že vydat vlastní knížku nemusí být nic těžkýho, prostě si ji člověk udělá a sepíše podle svýho.

Tenhle rozhovor byl velký pohlazení po duši a Klusovi mají dalšího fanouška. Věřte tomu nebo ne, ale já byla asi jedinej člověk v ČR, kterej Kluse neposlouchal a o Tamaře ani nevěděl.

Když už jsme u rozhovorů, tak silvestrovská estráda brocastu byla super, zasmáli jsme se s Tomem oba. Nemůžu uvěřit, že jsem o tomhle podcastu ještě neslyšela. Teda já o něm slyšela, ale až do teď jsem neslyšela ani jednu epizodu. Je to spíše pro pánskou společnost, ale dámám snad není vstup zakázán :)

A dámy a pánové, mám twitter.. teda X. Nečekala jsem, že se tenhle moment někdy stane, ale je to tu. Nechodím tam úplně často, ale když už jo, tak si to pro mě nový rozhraní a totální necenzuru užívám.

A jak jsem do teď mohla zapomenout na The Summer I Turned Pretty?? Myslím, že každýmu, kdo ve svým teen období zbožňoval show The O.C., by se to mohlo líbit. Zase na chvilku koukat do (ne)dokonalýho světa americký smetánky a magickýho období konce střední a začátku vysoký, úplně mě to na pár dní pohltilo..

 

Colour palette: soft 

☀

Oh, that girl decluttered yet again... Napočítala jsem cca 50-60 kusů (nepočítám pyžama/věci na sport/na práci po baráku/spodní prádlo/boty/kabáty/tašky apod - 20-30 dalších ks?). We are getting there!! Můj cíl rozhodně není co nejnižší číslo, ale šatník, kde vím, co mám, a kde jsou věci mezi sebou dobře kombinovatelné, jakoby spolu komunikují. Ale zatím mi snižování počtu kusů jen vyhovuje a klidně bych toho měla ještě i míň, ale prozatím takto. Uf, i tak to byla fakt velká čistka.

Potřebovala jsem svěží vítr alespoň někde v tomhle dlouhým zimním období, a šatník je vždycky fajn bod, kde začít. Teda ne, že bychom tady neměli od nového roku jednu novinku za druhou - obývák bez gauče, nová postel, kytky pryč... ale boj s alergiema nepočítám. Tenhle "boj" jsem chtěla mít plně pod kontrolou, a ono to oblečení prostě neodmlouvá.

Překvapilo mě, kolik variací jsem ve svým vlastním šatníku našla. Menší počet kousků probouzí kreativitu, zvlášť, pokud jsou kousky aspoň trochu univerzální. Zjistila jsem, že mám opravdu hodně letního oblečení, i když je u nás léto poměrně krátký. Nechci se těch věcí zbavovat, protože patří mezi moje nejoblíbenější kousky, a tak si hledám cesty, jak šaty a volné košile zakomponovat i do jiných ročních období. Druhé řešení by bylo přestěhovat se někam víc na jih a nebráním se mu!

Vytřídila jsem všechno křiklavé, co se k ničemu nehodilo, a všechny chladné odstíny, protože si připadám líp v těch teplých. Taky jsem si všimla, že se často zbavuju věcí nakoupených na Vintedu. Nakupování tam je prostě riskantní a málokdy se trefím na fakt top kousek. Takže tohle nakupování chci výrazně omezit. Byla jsem docela nekompromisní a snažila se neřešit, kolik daná věc stála (to u mě byl minulé roky vždycky problém a pak jsem si ty dražší věci pořád syslila někde v koutku, ale vlastně mi třeba ani neseděly). Velká úleva byla dovolit si zbavit se svých předporodních džín, do kterých jsem ještě pořád doufala, že někdy zhubnu a vždycky po pár měsících jsem se potrápila jejich přezkoušením, že jako pořád nic. Je fajn pocit nechat takové věci jít a přijmout se prostě tak, jak člověk je - v přítomnosti. A taky jsem se zbavila několika sentimental items, i když nějaké si stále nechávám... třeba šaty z Las Vegas, mám k nim nějakou citovou vazbu a přijde mi fascinující, že jsem na sobě měla něco tak luxusního (a malinkýho). Ale naopak třeba svatební šaty jdou na Vinted. Zabírají víceméně jen spoustu místa a myslím, že už je nebudu potřebovat....

Můj vibe zůstává boho chic + edgy + minimalist. To pořád sedí. "Edgy" začíná mít navrch nad "boho chic", řekla bych... uvidíme, kam se to posune dál. Všechno je v takových (mně příjemných) tlumených tónech. Mám z toho svěžího větru radost! (Ale nemám radost z té obří hromady věcí na nafocení na Vinted. No aspoň mě to zabaví na zbytek letošní zimy.)

Čtyři podvečerní momenty z letního Arkansasu. 

Rok 2024 je mimo jiné moje desetileté výročí od Ameriky. Při té příležitosti jsem zabrouzdala k sobě na disk... a páni, ty jsou retro! MILUJU je. Tak se tu sem tam objeví nějaký vzpomínkový post, protože ze všech mých zahraničních zkušeností byla tahle rozhodně ta, která se mi zaryla nejvíc pod kůži a nejvíc mě změnila. Ráda na to léto vzpomínám.

 

Shocking news. Za prvý, přestalo mi chutnat kafe. A za druhý, chodím se dobrovolně namáčet do studený vody. V únoru. Co byste po mně taky v tomhle nijakým ročním období chtěli? A tak trochu blázním. Otužovací sud máme doma ani ne 24hodin a už jsme v něm byli dvakrát. Poprvý, včera večer, jsme byli krapet statečnější a namočili se do půl pasu. Co by člověk pro fotku neudělal, že? Podruhý, dnes ráno, jsem už trochu fňukala, protože jsem do sudu šla s úplně ledovýma nohama a to není ideální výchozí pozice. Jsem si jistá, že takhle se to úplně nemá dělat. Ale zpátky k bodu jedna. Co se to se mnou děje? Jako já si to kafe pořád vařím, hned ráno po probuzení, a snídám většinou až za pár hodin. Ale prostě mi nechutná, ani ho nedopiju. Pak si většinou hned dopoledne uvařím druhý - protože to přece není možný, nejspíš jsem to první připravila blbě. A dopadne stejně, studený, napůl vypitý ho v poledne vylívám a hrneček dávám smutně do myčky. A protože jsem to ještě pořádně nepřověřila, po obědě většinou následuje třetí pokus o přípravu, ale něco je prostě špatně. A takhle je to už pár dní za sebou... No nic, chtěla jsem to někomu říct, a tak to říkám vám. 

V čem je můj život v neustálým chaosu a totálním maximalismu je focení fotek, respektive jejich množství. No, vlastně i to focení samo o sobě. Zrovna si zálohuju po roce a půl mobil. Je to porod, co si budem... ale už jsem to tak dlouho odkládala a plazila se po povrchu, že už jsem narazila na imaginární zeď, a odmítám se po ní plazit i nahoru, takže jsem se rozhodla strhnout pásku. Tři tisíce vyfocených fotek. Další tisíce v jiných složkách.. Minule, když jsem si mobil čistila, tak jsem po každým focení pečlivě vymazala všechno zbytečný a nechala jsem si fakt jen jednu dvě nejlepší fotky. Bože, to bylo boží! Jak se ty vzpomínky krásně prohlížely. Vydrželo mi to dokonce několik měsíců. A pak se to někdy zvrtlo. Myslím, že na dovolený na jaře. Bylo toho už hrozně moc k vytřídění, a pak jsem začala být pozadu a pak ještě víc. No a pak jsem se na to prostě a jednoduše vykašlala. A teď jsme tady. 

Když si udělám jednoduchý výpočet, za každý den od poslední zálohy jsem údajně vyfotila nejmíň 6 fotek. Ale co furt fotím, když se víceméně nic neděje? "A vy si ty fotky pak někdy ještě prohlížíte? Není lepší si ten moment prostě užít?" povídala moje šéfová v bývalé práci. "Vzpomínky dobrý, ale těch fotek nesmí být nikdy moc." prohlásila jedna známá v mezichvilce při sběru kiwi na Zélandu. Já s nimi souhlasím, ale tohle je šílenej zlozvyk a únik a berlička, a ten mobil je pořád po ruce, a vejde se na něj každá blbost, tak co bych si toho Jonáška zase nevyfotila na tom stejným místě, kde už ho mám vyfocenýho desetkrát, nebo jak dneska hezoučky papá (určitě mnohem hezčejc než včera!). No myslím, že všichni tady tušíme, že by opravdu bylo lepší tam v ten moment být pro něj a s ním, než zírat do displeje, abych si ten obyčejnej krásnej a prchavej moment zachytila. Protože on mezitím zmizí a to, co zaznamenám, je už jen umělá napodobenina. A já tam vlastně radši chci být než nebýt!

Takže! Jsem se rozhodla. Chci míň fotit. Míň fotit na mobil. A radši si jednou za čas vzít zrcadlovku nebo analog. Vlastně bych se ráda dostala do bodu, kdy spíš nefotím než fotím. Kdy je perfektní moment a já jsem šťastná tady a teď a pro sebe a na pozadí nepřemýšlím o tom, jak si to nejlíp vyfotit na instagram. Kdy mám vážně z těch dovolených třeba jeden dva filmy fotek, pár desítek fotek a nazdar. A ty fotky jsou to, co se mně líbí, ne to, co se líbí instagramu. Asi potřebuju z toho instagramu na chvíli zmizet, dát si pauzu, abych přepsala tenhle myšlenkový vzorec, že fotím vlastně proto, abych si tam ty věci mohla dát. Vlastně bych radši znovu žila v tom momentu než na displeji, jako když jsme byli děti a nebyly mobily a všechno bylo nad nebe jasnější. Digitální minimalismu, to je to, co potřebuji.

Tento týden bych shrnula asi slovy "přežila jsem".. Koukám na pracovní výkazy a po třech týdnech budu mít 2 dny volna v kuse - jakože real víkend! No hurá, to vyčerpání už bylo dost vyšponovaný a je to třeba jako sůl. Úplně nejvíc bychom teda (všichni 3) potřebovali někam k moři, tak na měsíc. Otestovat, jestli by to pomohlo. Já jsem přesvědčená, že jo, a ne jen Jonášovi, ale i nám všem na psychiku. Jedeme teď už dost z rezerv, fyzických i psychických. Nepamatuju si, kdy přesně, ale nějak jsme se dostali do rat race, aniž bychom si toho všimli. Tak nějak plíživě. Asi jako plíživě přišla inflace. Tomáš tvrdí, že si to teď nemůžeme dovolit. Pravda, rezervy se nám dost ztenčily, ale na co pak má člověk emergency fond, když ne na to, aby vzal svoje nemocný dítě k moři, když to potřebuje?

Kromě toho, že pracuju, chodím s Jonáškem na vycházky, neustále uklízím, čtu si o ekzému a všem co s tím souvisí, plánuju měsíc u moře a snažím se ho vymyslet budgetově, a v noci nespím, protože se malý drbe, tak nedělám nic moc zajímavýho. Nečtu (mimo odbornou literaturu) zajímavou knížku (jen nějaký románek z Itálie, který čtu už pomalu měsíc a děsně mě nebaví, ale chci ho už doklepnout). Nešiju, 2 projekty čekají na dokončení, ale mám nechuť k čemukoliv aktivnímu, když mám chvíli volna. Dneska jsem se ani nedokázala dostat za celý den z pyžama. Jela jsem tak i na poštu, kde samozřejmě bylo zrovna stopadesát lidí.. Moje nechuť vypadat jako člověk jde přímou úměrou s tím, jak moc se nevyspíme. Dneska 4 hodiny? Nechce se mi nic. Asi bych to klasifikovala jako takovou zimní depku. Nikdy jsem na tohle netrpěla a byla jsem ráda, že žiju v zemi, kde se střídají roční období. Letos mě ta zima už ale vyloženě s... protože vidím, jak malému něco na tomhle období prostě hodně vadí a je neskutečně frustrující vidět ekzém zase ve špatným stavu, když už to bylo tak dobrý. 

A tak nějak pořád vymýšlíme, co s tím do budoucna, ale upřímně těch změn je a bylo za poslední dobu tolik, že nevím, jestli mám kapacitu na nějaké další.

Snad jste měli lepší týden!

Reality check. Je ok být unavená. Je ok svoje dítě tak strašně moc milovat a taky tak strašně chtít být občas na pár hodin sama. Vnímám jak velký je to problém, když vám tenhle čas nikdo nedopřeje, protože třeba zrovna v okolí nikdo takový není. Anebo je druhá polovička zaměstnaná několika věcma najednou a nemá tu kapacitu a ekzém prostě není dobře ošetřenej, protože chlap na tohle nemá cit a ani všechny moje informace, takže stejně hasím požár celý dny jen já. Každá návštěva přijede "na návštěvu" a i když je hezký, že zajdou s malým na hodinu na procházku, ale to já ho musím vypravit, to já musím přebalit, připravit svačinku, oblíct, vyjet ven s kočárkem, a když jsou pryč, tak pravděpodobně celou dobu uklízím. Je tohle pomoc? Nebo je to spíš sobecký zájem mít dítě chvíli pro sebe bez práce? Opravdu chci tak moc, když muže prosím, aby když po večerech pracuju, byly před spaním uklizené hračky a kuchyň? Nic mě nenaštve víc, než když slyším celej večer k práci nespokojený dítě a jako odměna na mě v 22h čeká v obýváku bordel jako v tanku a manžel spí a tváří se neskutečně vyčerpaně. Taky bych si ráda šla každý den na 9 hodin odpočinout do kanceláře k počítači a nemusela řešit ekzém. Já to taky přes den musím zvládnout - vařit uklízet a zvládat všechny dětský potřeby najednou. A pak ještě po večerech práci, protože to prostě jinak zrovna nejde. 

Je ok být frustrovaná, když nemám čas na svoje koníčky. Na nový koníčky, na věci, který mě lákaj, ale není čas s nimi ani začít. Tolik nápadů na podnikání už bylo, ale nezvládám ani s nimi začít. Vzpomínám, co že jsme to se svým časem dělali před dětma? Máme to jen nějak nefunkčně uspořádaný? Opravdu jde stíhat všechno? Musí se stíhat všechno? Nebo by bylo lepší zpomalit a jen plynout a smířit se s tím, že na nějaké věci už není čas? Že podnikání musíme odložit "na někdy"? Mele se to ve mně pátý přes devátý.

Je ok být frustrovaná po rok a půl dlouhý léčbě ekzému vyžadující mazání xkrát denně, sledování každý změny na kůži a analyzování, co že by mohlo být za problém tentokrát. A pozor, tady si dám pár dní pohov a kůže je v havarijním stavu, takže tady tohle vážně nejde vypnout. Už rok a půl. Jsem vyčerpaná, unavená, nevyspalá. Skončí někdy ty rozkouskované noci na 3 hodinové spací úseky? Prosím! Na instagramu třeba sdílím jen to hezký a fotogenický a to co chci, ale někde pod tím vším jsem už vážně hodně unavená a frustrovaná. Nebýt ekzému bylo by mateřství o tolik jiný. Říkáte si, je to jen kůže, lidi mají horší problémy, a když je to nezvladatelný jsou tu přece kortikoidy? Ano, jsou, a ano, nepopiratelně může být tisíckrát hůř. Ale taky se nebudu tvářit, že to naše není problém a že bych se už někdy vážně ráda vyspala, ráda bych neřešila mazání, který obnáší atletický výkon, protože Jonáš ho nesnáší a běhám za ním v bobku několikrát denně, ráda bych neutrácela řádově tisíce měsíčně za léčbu a měla nějakou finanční rezervu nebo třeba jela na dovolenou. Ráda bych už nemusela přemýšlet o tom, co můžeme nebo nemůžeme sníst a jedla prostě "normálně"! Ráda bych třeba měla druhý dítě, protože mít dítě je něco tak krásnýho, že to jsem netušila a ničeho nelituju víc, než že jsme neměli děti v životě už dřív, ale třeba se teď prostě hrozně moc bojím, že bych to takhle měla dvakrát a nebo že bych to teď vůbec k tomu velkýmu ekzému nezvládla. 

To jen tak z deníčku matky v půl sedmý ráno. Btw včera jsme byli sami na vyšetření v Plzni, pak jsem do půl desátý pracovala, byla vzbuzena dítětem o půlnoci, pak znovu ve 3 a od té doby nespím. To jen tak pro obrázek, že tahle nespací fáze nemusí nutně probíhat jen u opravdu malých dětí, ale i když jim třeba jsou skoro 2. 

2023.

Byl to takový obyčejný rok a já ani nevím, jestli vás s jeho rekapitulací zatěžovat. Nebudu vám mazat med kolem huby, nestalo se nic extra a pochopím, když si o tom ani nebudete chtít číst :D Zajímavý, že jsem tenhle rok blogovala poměrně hodně, i když se "nic nedělo". Tak uvidíme. Třeba po prozkoumání vlastní paměti zjistím, že jsme se vlastně docela posunuli a tady v úvodu jsou bláboly! Tak jdeme na to.

Jaro.

Zima se táhla, jako vždy. Ve volební den se Jonášek poprvý postavil. Pamatuju si to jako dneska, jak se před televizí za stolkem objevily jeho prstíky a pak rozesmátý obličej. Podařilo se mi utrhnout jeden den na snowboardu. Chodili jsme do lesa! Jonášek začal chodit!!  Jonášek oslavil první narozeniny. Tou dobou jsem se teprve seznamovali s jeho alergiema a upéct dort bez bílé mouky, mléka, cukru, oříšků, kakaa a vajec byl poměrně velký oříšek a stál mě několik (ne)povedených pokusů.. Vrhli jsme se na renovaci našich pokojíků aka kanceláří. Tomášova do teď není ve finálním stavu, svoji jsem zvládla dokončit během února v zoufalé touze po vlastní úřadovně. A miluju ji. Je malinká a útulná, plná kytek a prostě moje. Začínám docela hodně cvičit silový trénink a baví mě to! Šiju svoje první šaty a Jonáškovi klobouček na dovolenou. Hodně vyklízím a třídím věci, hlavně svůj šatník. Mám ráda, když každá věc má doma svoje místo. Chodíme se houpat na houpačky a já se úporně snažím zpomalit a zachytit každý takový milý okamžik do vlastní paměti...

V květnu jsme si na dva týdny odpočinuli v Tunisku. All inclusive prosímvás! Naprosto už chápu, k čemu takovýhle dovolený jsou! Pro rodiče malých dětí k nezaplacení pocit, že vám někdo celý den vaří a uklízí. Papírově mělo být už vedro a teplý moře, ale měli jsme trochu smůlu a většinu pobytu bylo tak nijako a pršelo. Já se v moři koupala (samozřejmě), ale pro dítě moc studený a rozbouřený. Katalogový tyrkysový slunečný pláže se konaly jen poslední den. Škoda. Ale překvapivě jsme aspoň zvládli pár výletů po okolí a mohli si trochu prohlídnout město, s čímž jsme ani nepočítali a zamilovali se zase do další země... Boží vypadnout zase po dlouhý době za hranice. Cestování miluju a vždycky budu, i když teď už tolik nejezdíme, jen to prostě teď není priorita číslo jedna, kam by mířily naše peníze a čas. 

Taky jsem si jeden den dala dárek a celý den si natáčela, co se mi zamanulo a Tomáš se staral o dítě. Tohle mě fakt baví a moc se mi líbí mít vzpomínky i takhle v pohyblivý podobě. Zatím jsem to nesestříhala, ale těším se, až na to dojde a občas si říkám, proč tuhle svoji vášeň neposunu na nějakou další úroveň.  

Léto.

Postavili jsme pískoviště a pár nových záhonků. Letos jsme měli poprvé vlastní halloweenské dýně a jahody. Taky mi vyrostla od semínka jedna slunečnice! Moc jsme ale té zahradě letos nedali a nic extra velkýho jsme na ní nespáchali.. Zato jsme se po téměř 50 letech vrhli na renovaci naší rodinné chaty. Už jsme jí to fakt dlužili. Toho prachu, plísní, nebo třeba myších hnízd, co jsme vyklízeli.. to nechcete vědět. Stálo nás to většinu letních víkendů. A s malým dítětem se toho ani za takovej víkend nestihne extra hodně, pokud jsme neměli na návštěvě hlídání. Jonášek tak ale poprvé stanoval, v 15ti měsících! Během největších prací jsme totiž stanovali na zahradě.. A občas jsme se stihli zajít do rybníka taky vykoupat.. Bylo to fajn, i když převážně pracovní, ale letos už přijedeme do čistýho, yes! 

Mezi věcma na vyhození jsem našla zastrčenou v jedné knížce fotku dědečka, který umřel hodně let předtím, než jsem se narodila já. Věřte tomu nebo ne, ale já ho na fotce snad ještě nikdy neviděla. Tuhle chatu postavil vlastníma rukama. Taky psal turistický průvodce! Můj druhej děda byl velkej podnikatel a napsal za svůj život detektivku! Fascinující, jak se takhle dá jeden celej život popsat do jediný věty. Oba jsou mi velkou inspirací, i když už nejsou mezi námi, kéž by to věděli. Celá tahle renovace byla tak trochu nostalgie, protože se tu s ničím nehlo opravdu hodně let, a bylo to až divný tam vlastně cokoliv měnit...

Koncem léta jsme si ještě naplánovali drobný roadtrip. Já ho od začátku nazývala "round trip", prostě okruh po příbuzných a kamarádech. Nejdřív jsme jeli k T. rodičům do Rakouska, pak do Opavy a stočili jsme to přes Šumperk zpět domů. Naprosto skvělej výlet a vyšlo nám božsky počasí. Víte jak, po Tunisku, nemůžeme mít prostě smůlu na počasí na každý dovolený :D Já se klasicky zas zamilovala do letních Alp a malovala si tam někde u jezera krásnou chatičku, a Tomáš naopak propadl moravským končinám a plánoval, kam se tam odstěhujeme a co tam budeme dělat. Taky jsme v létě docela často jezdili s malým na kole a cestou snědli snad tunu malin.

Podzim.

Podzim mi nějak hodně utekl. Začala jsem pracovat a musela si trochu víc zorganizovat čas. Začali jsme taky chodit na cvičení pro malé děti a konečně se měli kde tu trochu socializovat. Je to smutný, ale pořád tu nemáme žádný jó kamarády. Nám tohle prostě hodně trvá. V ty hezčí dny jsme byli hodně venku - mám 100 procent venkovní dítě, pořád by byl venku a objevoval.. Už od rána mi většinou nosí svoje botičky a dává mi je přímo před oči, kdybych je náhodou neviděla a ukazuje na dveře. Jak jinak se to dá pochopit? Dělá to tedy i teď, když mrzne, ale na podzim jsem mu ráda vyhověla a potulovali jsme se tu po okolí. Renovace pokračovaly a my si vzali do parádu hlavní chodbu. Další prostor, který jsme odtapetovali a může zase hezky dýchat. Dostal tlumenou slunečnicovou barvu. Na Halloween jsem se vyblbla a pořádně ozdobila dům. Vyrostl nám tak před ním Dobbyho hrob.. kdo ví, ten ví.. Jinak pořád jezdíme do Klatov a do Plzně za celostní medicínou a dny tak nějak letí a letí a jsou kratší a kratší...

Zima.

Ušila jsem svoji první mikču! Jednoho dne nás překvapila velká vánice a sníh se nám tu pak držel docela dlouho. V zahradě to vypadalo jako v pohádce. Já sníh miluju, takže jsem byla ve svým živlu. Moje dítě až tolik ne a vycházka většinou skončila brekem a odchodem domů. Uvidíme, jak příští rok. Vytáhli jsme po pár letech dokonce i sáňky! Sáňkovala jsem ale sama. Dítě se radši koukalo na kachničky na rybníce. Před vánoci se hrotila renovace dětského pokojíku. Plánovali jsme ji už delší čas a chtěli jsme si to pak odškrtnout ještě před vánoci, takže to dopadlo tak, že 2 víkendy v prosinci se tu odpočívalo a že je ještě spousta času, a 23. se pak samozřejmě ještě malovalo a 24. se dělal závěrečný úklid a stěhoval nábytek, který jsme si dovezli na střeše auta z Plzně, by the way... exoti of the day na dálnici... no nic. Do toho jsem nějakým zázrakem zvládla připravit všechno jídlo na vánoce atd, a 25. jsme pak konečně vydechli. Umíme si to zpříjemnit, to né že ne. Ale pokojík je hotov a vánoce byly pak už taky fajn. 

No jak říkám, prostě takový obyčejný život :) Schválně jsem vybrala aspoň trochu víc momentkový fotky, ať je čtení trochu zábavnější.

A co dál? 

Celý uplynulý rok bylo naším hlavním tématem zdraví. Tak to i zůstává do dalšího roku. Nic víc není důležitý. Za ten rok jsme se posunuli neskutečně a i když teď o rok později v zimě ekzém nevypadá jako ze žurnálu, vyčistili jsme celý trup, záda a ekzém se nám tam nevrací, díky bohu! Jednou se o tom všem rozepíšu. Vnímám, jak jsme s malým propojení. Proto se taky snažím srovnat si zdraví, to byla další novinka roku 2023. Moje lupénková diagnóza, boj s potěhotenskými kily navíc, pošramocená psychika a tak.. další z témat uplynulého roku. Léčíme se spolu a vzájemně. Dítě = zrcadlo. Už vím, co tím ty babičky myslely. Nejvíc krutý na tom je, že si z toho nemůžete vzít pauzu, často nemůžete poodstoupit, abyste tohle všechno viděli. Musíte se naučit nějak zmanagovat valící se chaos a pokud možno v tom dokázat vidět souvislosti a ještě provést nějaký akční krok k nápravě... Ráda bych se v roce 2024 posunula zase o kousek dál na téhle cestě za poznáním a vstoupila do další zimy zas o kus víc zdravější a spokojenější. Ambice o úplné uzdravení za jeden rok už nemám. Už oproti loňsku vím, že jsme na cestě, která potrvá.

Chceme se začít otužovat. Teď už ale vážně! Plánujeme si vybudovat malé otužovací jezírko na zahradě. Taky je v plánu pergola a já bych ráda zvelebila už existující záhonky a vybudovala si nový okrasný. Jo a chceme udělat pokoj pro hosty. Uvidíme. Na jednu sezónu s dvouletým dítětem je to až moc ambicí :) 

Máme v hlavě ještě i spoustu jiných a větších věcí, ale bojím se je hodit na papír, abych to náhodou nezakřikla. Ale další životní období už by mohlo být zase o kousek zajímavější, řekněme... ale víte jak.. člověk míní, pán bůh mění... a tak prostě a jednoduše uvidíme zase za rok u rekapitulace. Rok je ale strašně krátká doba! ...taky vám to tak přijde, čím jste starší??

Rok 2023 v knihách.

Neklidná krev - Robert Galbraith

Moudrost mnicha - Bjorn Natthiko Lindeblad

Co říkají děti, než se naučí mluvit - Paul C. Holinger

Příběhy obyčejného uzdravení - Jan Hnízdil

Dokud žijí motýli - Hanni Munzer

Kde zpívají raci - Delia Owensová

The eczema diet - Karen Fischer

Svlékl jsem bílý plášť - Tomáš Lebenhart

Bez pláště - T.Lebenhart

We should all be Mirandas -Chelsea Fairless, Lauren Garroni

Agnes a zakázaná hora - Veronika Hurdová

Život jedna báseň - Colleen Hoover

Faktomluva - Hans Rosling

Medová smrt - Hanni Munzer

Uměni nemoci - Jan Vojáček

Děti jsou taky lidi - Zdeňka Šíp Staňková

Malý život - Hany Yanagihara

Marlene - Hanni Munzer

Námi to začíná - Colleen Hoover

K bilancím předchozích let TUDY.

take time for yourself.

how long?

until you feel like yourself again.

  

(unknown)

 

Jen jeden perfektní východ slunce!