17. března 2021



Bylo mi 30. Už je to měsíc a půl. Ani nebudu připomínat, jak strašně to letí, protože to všichni víme. Kde jsou ty časy, kdy všechno plynulo krásně krok na krokem... tak pomalu? Zapomněly se někde v roce 2006...

Vstup do třicítky jsem nebrala nijak tragicky. Přijde mi, že život je s každým rokem lepší a lepší. A i když by bylo fajn vrátit se o 10 let dozadu a udělat pár věcí jinak, jsem už tak nějak v míru s tím, jak to vše teď mám. Minulost nezměním, proto je třeba se soustředit na současnost, potažmo na to, co může být v budoucnu. 

Do nové dekády jsem vstoupila bez facebooku. Za poslední roky jsem tam chodila velmi sporadicky, a protože se facebook za poslední roky proměnil do takové podoby, že každý druhý příspěvek na zdi byl reklama, už mě moc nebavilo si s takovýma zbytečnýma informacema cpát dobrovolně hlavu, která má i tak milion jiných podnětů, které musí každý den zpracovat. A tak jsem po měsících váhání, že to přece nemůžu, jedno ráno prostě třikrát klikla, a bylo. Mám pocit, že by mi něco chybělo? Rozhodně ne. Spíš mám pocit, že jsem za sebou konečně zanechala jedno - pro mě už přežité - břímě. Připadám si teď osamělá/mám míň přátel? Ne! Uvědomila jsem si totiž jednu věc - těm kamarádům z Itálie, s kterýma jsem v roce 2015 byla na dvou párty, a pak se z nás stali přátelé, se stejně neozvu, pokud do Turína někdy znova pojedu. Byli jsme si vzájemnou lekcí na své cestě, a zase jsme se v míru rozešli každý jiným směrem. A o kamarády, které mám doma, jsem v žádným případě nepřišla. Právě naopak! Uvědomuju si je teď víc než předtím, a vůbec - nestíhám všechna ta přátelství udržovat tak moc, jak bych si přála! Uvědomuju si najednou, kolik skvělých lidí kolem sebe mám a jak málo je vídám, a poprvé v životě si připadám obklopená lidmi. I když většinu z nich vidím jednou za půl roku. Facebook vytvářel krásnou falešnou iluzi, že ty lidi mám kolem sebe pořád, ale opak byl pravdou.

Dostala jsem jako dárek šicí stroj a kultivuju tak nový koníček. Není nic uspokojivějšího, než když vám pod rukama vznikne něco hmatatelného. Vzpomínám, když jsem byla malá, jak měla mamka jednu celou přihrádku v šatní skříni plnou Burdy. Ty se bohužel při stěhování vyházely s tím, že v dnešní době už je přece nebudeme potřebovat. Teď si je obě dokupujeme a vyměňujeme si tipy a triky. Jaká to byla radost, když jsem po straně šicího stroje objevila malý nožík na ušmiknutí nitek! Učím se, co je to popelín, co úplet... Baví mě na tom ta pomalost. Tohle se nedá uspěchat nebo zjednodušit. Je to taková malá rebelie proti současnosti a to mě moc těší.


11. března 2021


"We are all dreamers once. Some of us still are."