16. ledna 2017

Bílý pláně



Černej čaj s medem a plátkem citronu a župan přehozenej přes pyžamo. Je tu víkend. Tomáš šel zrovna pro vajíčka a čerstvý koblihy. Myslím, že kouzlo víkendu pro pracující konečně dorazilo i ke mně. Otevírám po pár dnech Instagram a Youtube, doháním "resty" na nepřečtených postech na oblíbených blozích.. no znáte to. Tomáš se vrátí, snídáme! Nebo spíš brunchujeme, podle hodin, který se pohybujou mezi desátou a jedenáctou.. Pomalu se díl seriálu Bylo, nebylo blíží ke konci, kafe je dopitý, jídlo snězený.. ve vzduchu už nevisí žádná další výmluva, proč sobotní úklid déle odkládat. Pomalu se sbíráme od stolu, když v tom mi přijde na Whatsapp pár fotek ze zasněžené vesničky na druhé straně republiky. 

Jeee podívej na ten sníh, to je boží!
...no a nepojedem tam za nima?

Několik vteřin si vyměňujeme oční kontakt, obou v očích rostou jiskřičky - vypadá to, že místo proflákaný soboty a neděle bude roadtrip! O půl hodiny později už dáváme Robinkovi (kocourovi) pusinku na hlavičku - já několik pusinek - a při zamykání dveří se vyhýbám jeho vyčítavýmu pohledu, že bude o víkendu sám.


Na místě je všechno skvělý, odpoledne se procházíme - spíš po kolena brodíme- po zasněženým poli a štrádujeme si to k rybníku. Celej rybník pro sebe! Ladovská pohádka... chvíli bruslíme, mě po půl hodině tlačí brusle a všechny přesvědčím, že se už musíme vrátit domů. Tam se pak zahřejváme hruškovicí, pivem a tak. Hrozně se opijeme, fakt hrozně. (Viď Tomáši?) Druhej den je vycházka ještě víc epická než ten první. Milujem se za to, že jsme neseděli doma na zadku a že vidíme tohle! Že z opuštěnýho roští plašíme srnky, brodíme se sněhem jako jediní k pramínku kyselky a že objevujeme nekonečno v podobě vlnitýho pole, co volně přechází v oblohu a není vidět, kde končí země a začíná obloha. To ještě netušíme... netušíme, že za pár hodin -po vteřině, která trvala věčnost- budeme stát vedle našeho milovanýho autíčka, který má zničenou levou půlku, oklepávat se z šoku a v mrazu čekat na policii.

Všechno se děje z nějakého důvodu a já tuším, co se mi tou autonehodou osud znažil naznačit. Můžeme jen děkovat bohu, že se nikomu nic nestalo. Nejdřív mi dovolte malé vysvětlení.. Jsem Vodnář a INFP v jednom. Jako Vodnář mám trošku hlavu v oblacích a touhu dělat si věci nezávisle a po svým. INFP mi do života dodalo trochu té touhy po samotě, věčné nepochopení okolím a touhu po perfekcionismu. A ten očekávám i od svýho okolí. V tom je ten problém. V tom, že mám očekávání, který jsou nadsazený a nereálný a já očekávám, že to tak bude. Naše jediný spory s Tomášem jsou vždycky o focení. Zní to hloupě? To proto, že to hloupé je.. Já si vysním fotku tak a tak, a takhle mi budou vlát vlasy a tahle větev bude tady a budu tam samozřejmě vypadat o dvacet kilo lehčí. A on to pak vyfotí nějak jinak. Já si hned připadám tlustá, ošklivá, protože to není vyfocený z toho úhlu z kterýho vypadám dobře a jakto že to Tomáše hned nenapadne že a že mi neřekne ať se trochu pootočím. On pak jen odvětí, že vždyť jsem přece krásná pořád, a já se naštvu, že nemám svojí fotku, ale mám tu s tlustým ošklivým prasátkem. Zní to jako hlouposti? To proto, že to hlouposti jsou. A takových hloupostí jsem za poslední týdny dokázala z rukávu vytahat dost. Nedívím se, že mi ti nahoře potřebovali dát stopku a naznačit mi, že bych se měla zamyslet nad tím, co je důležité a jak je třeba trávit svůj čas na zemi. Ne ve zlobě, ne ve výčitkách, ne v napětí, ne v pocitu méněcennosti a ne v závisti. Ale milovat, když mám koho, milovat a akceptovat druhé takové jací jsou, milovat sebe, pečovat o sebe a pečovat o vztahy s blízkými. Pokud máte stejný profil osobnosti jako já, tak si proboha nenakládejte vysoký nároky ani na sebe ani svoje okolí a prostě žijte a milujte. I když ta nehoda nebyla naše vina, tak tohle bylo varování. Dám Vám jednu radu. Nenechejte svůj život zajít tak daleko, že si budete podobným varováním muset projít taky. Jděte k tomu koho milujete a obejměte ho, hned teď! A přestaňte řešit blbosti.

The trouble is, you think you have time.
- Buddha




...a jen tak mimochodem. Ty fotky, který jsem mu to odpoledne vyčítala, že nejsou dost dobrý, jsou ty, který zdobí tenhle příspěvek. Myslím, že odvedl dost dobrou práci. Miluju, děkuju.

7. ledna 2017

Pohádkový Jizerky


Půl hodiny od dálnice už to přišlo. Sníh. Máme tu ideální podmínky pro lyžování. Nejdřív jsem nevěřila, ale, jak jsem na vlastní oči zjistila, byla to pravda. Neviděla jsem to několik let. Sněžilo takovým tím dech beroucím způsobem, kdy vidíte padat celý vločky. Padají pomalu, tak akorát abyste je stihli kolem sebe vnímat. A to ticho, které je v takové vánici slyšet je strašně uklidňující..

Trochu jsem se bála, jestli vyjedeme až na vrchní parkoviště, odkud jsme se měli k chalupě svézt se všemi věcmi po svahu, ale naštěstí jsem se bála zbytečně. Zaparkovali jsme a za hodinu už jsme mrzli na vleku. Při druhý jízdě jsem zjistila, že mám malou přilbu. Zjistila jsem to díky kontaktu hlavy s ledem. Hlavně že v ní tedy jezdím už několik let.. naštěstí moc nepadám. Projezdila jsem už kolikery Alpy a kdo by to byl řekl, že české hory se mi stanou osudné. Praštila jsem se kromě hlavy taky do kolene a narazila si žebra. Druhá jízda. Sedli jsme si na oběd do Hermíny a po obědě jsem hrdinsky prohlásila, že si jdu lehnout na chatu. Večeřeli jsme všichni spolu a dlouho do noci jsme si povídali o životě a tak. Všechny generace pospolu, tak je to správný. S každou flaškou vína se témata prohlubovala a smích byl hlasitější. V jedenáct jsem se tiše odebrala vedle a během dvou minut usnula. Únava, a taky ráda usínám za zvuků hlasů a smíchu.


Druhý den jsem z Tomášovo dechu pochopila, že on vydržel ve společnosti o trochu déle než já. Jsem ráda, že se bavil. Koneckonců jsem ho sem dotáhla já a nikoho neznal. Pro dnešní den jsme zvolili procházku, o které kamarádka tvrdila, že ji dáme za dvě hodinky. Čtyři a půl hodiny čerstvě napadaným půlmetrem sněhu. Bylo to ale perfektní. Miluju les. Dřív jsem byla spíš plážový salty hair typ, ale poslední cca rok mě láká spíš coziness lesa. Miluju chaty a celý život okolo nich. Topit si v krbu, chodit do lesa pro dřevo a jiné úlovky, nosit několik vrstev svetrů a dýchat pořád čerstvý vzduch. A prostě si jen tak být.

Přivítali jsme nový rok krásně.