Misa Dreamer: Stories from L.A.

Pokračování vyprávění ze City of Angeles! Každý večer jsme šli na párty do rána. Do teď nechápu, jak jsem tou dobou mohla ještě fungovat, zvlášť potom, jak akční bylo San Diego. Taky už jsme začínali mít menší hádky v partě, což náladě na další cestování moc nepřidávalo. ..

Takové situace většinou řeším tím, že uteču. Což jsem dělala i tam. Prostě se sebrat a jít si sama po vlastní ose. Šla jsem tak jednou sama na tu pláž (viz minulý příspěvek) a další den zas sama do Warner Bros studií. Večer jsme se zas všichni sešli a všichni jsme byli spokojení, že jsme viděli a zažili to, co jsme sami chtěli a všichni trochu vychladli. Ve městech to šlo hladce, horší to bylo, když jsme si půjčili auto a několik dní jsme cestovali národními parky… (k tomu se dostanu snad za takový dva tři články). Před cestou nás ani jednoho nejspíš nenapadlo, jak máme rozdílný povahy a že každý máme jiný představy, jak chceme svoje vysněný cestování po US strávit. Někdo nakupováním, někdo jiný s drinkem na pláži, další zase chce vidět na každým místě co nejvíc…. Pět lidí a pět odlišných povah. Na konci toho společnýho měsíce jsme se nenáviděli a už jsme se nikdy nechtěli vidět :D (jo u některých to tak i dopadlo :D) Ono se nikdy nemá moc tlačit na pilu, a jak mi jednou řekla moje kamarádka v Turíně: „If you don´t like something or some place, you leave! What is the point of staying?“ A milionkrát si teď říkám, že jsem se měla sebrat a cestovat sama, ale v tu chvíli jsem to neudělala a tak už teď nemá cenu se tím užírat. I přes všechny problémy mám krásný zážitky a nenechám si je sebrat nějakým Co by bylo kdyby se stalo tohle nebo tamto.. A na závěr odstavce ještě ocituji jiného turínského kamaráda :D s kterým jsme se o tom bavili, a který říkal, že má stejnou zkušenost a od tý doby cestuje jen s těmi nejlepšími kamarády nebo úplně sám. To je podle mě taky jediný možný recept na dobrý roadtrip!

Naše noční výlety po LA byly legendární! S Anetkou jsme se takhle jednou sebrali a naštvání na zbytek skupiny přepili v první samoobsluze flaškou vína, kterou nám pán prodavač ochotně otevřel a zabalil do papírový tašky. Já na něj koukala, proč to jako dělá, a pak mi došlo, že se v USA nesmí pít na veřejnosti… pořád jsem na takový drobný detaily zapomínala, protože jsem byla zvyklá, že v mojí zemi se může všude všechno. Tak jsme si tak stály na chodníku slávy, kolem nás proudily davy a my v ruce tu papírovou tašku. Strašně nám to seklo (aspoň si to myslíme :D) …a prostě tahle noc byla legendary!

Ve zkratce: nejdřív se s náma začal bavit nějaký týpek, který jednal tak rychle a trhaně, že musel být na drogách, že nám ukáže night life, tak jsme dopili a vyrazili do prvního klubu, tam na parketu tanečnice v šik ohozech jak z Flashdance, mezi které bych si v životě se svým pohupem v bocích, který považuju za vrchol tance, nikdy netroufla. Sexy a přitom nenucený a všichni jako by ten talent měli odjakživa. V tichosti jsme si vypili svůj drink na baru a týpek se ztratil. Venku nás sympatickej pán s limuzínou svezl po Walk of Fame a dal nám zadarmo nějakej drink. Prostě dokážete si to představit, že si jedete limuzínou po Hollywoodu? Nevěřila jsem, že je to skutečný. Pán čekal jen na klienty, který byli v baru, a tak měl čas nás tam trochu povozit. Přiznejte, myslíte že s českou povahou by tohle pro vás nějakej řidič limuzíny udělal? Pán nám vyprávěl svůj životní příběh, jak se do Hollywoodu dostal a proč dělá to co dělá. Miluju podobný rozhovory, vždycky je strašně inspirativní poslouchat od starších lidí o jejich životech. Později jsme se posunuli o klub dál, kde se stála fronta na vstup, ale nepamatuju si, že bysme ji stály. Taky si nepamatuju, že bych cokoliv tu noc někde platila. Najednou jsme byli uvnitř, kde byla tma černo a Anetka tvrdila že nahoře hrál Snoop Dog. Co já vím že jo, třeba jo! Chvíli jsme se tam ochomýtali načež nás vyhazovač poslal k jednomu stolu se slovy Free drinks, free drinks a absolutně nás odmítal nechat tancovat na prázdným parketu. No free drinks tam byly, pak tam taky byly růže za milion dolarů a pak jsme najednou seděli v hotelovým pokoji plným šíšy, drinků a arabášů. Najednou jsem si uvědomila, že koukáme obě opilý v přítomnosti asi deseti kluků na tancující a zpívající ženy v burkách v televizi, a v jednu chvíli mě osvítil duch svatý a řekla jsem že jdeme. Na ulici jsme došli asi dvě stě metrů a z nějakýho okna na nás mávali kluci, ať jdeme za nima. My že nee a šli jsem dál a asi za deset vteřin jeden z nich seběhl na ulici. V jejich bytě byl výhled na Hollywood sign, několik modelů a taky vím že tam byly drogy. Ty bych si nikdy nikdy nevzala a taky jsem to neudělala! Pamatuju si, že jsem pouštěla na plný pecky Mandrage z youtube, pozorovala Holywood a říkala si, jestli se tohle opravdu děje nebo jestli je to sen. Táhlo na nějakou čtvrtou pátou ráno. Podruhé mě osvítil duch svatý a šli jsme směr hostel. Tam jsme se nějak přimotali do kuchyňky, kde nám nějaký kluk uvařil hamburger, za který bohužel nechtěl říct jen děkuju. Potřetí nás ochránil duch svatý a zdrhli jsme mu na naše patro, kde už jen vím, že jsme se váleli smíchy po zemi a pak temno a další záblesk až ráno. Nevěřím, že jsem vám to tu fakt převyprávěla. Prosím nesuďte mě, vím že polovina věcí tu noc byla blbost největší. Ale žádná dobrá historka přece nezačíná tím, že někdo sedí doma na zadku a nevytáhne paty z domu!

Důkaz z limuzíny, protože z vyprávění by mi to nikdo nevěřil

Z jiného soudku! Výlet do Warner Bros studií, kam jsem samozřejmě měla perfektně zjištěnou cestu haha.. První pokus dopadl tak, že jsem nejdřív šla asi hodinu pěšky ulicemi neznámý strany LA, protože jsem vystoupila z autobusu moc brzo, a nakonec jsem dojela do Universal Studios! Ono označení "Movie studios this way" může docela mást. Byla jsem na sebe fakt naštvaná, že jsem si předem nezjistila cestu atd. Ono se může zdát jedno, do jakých studií v LA jdete, všechny jsou úžasně vybavený a všude budou krásný prohlídky, ale chtěla jsem přímo do WB, protože Harry Potter, Přátelé a Pretty Little Liars! Když už jsem tedy byla před Universal studios, trochu jsem se tam porozhlídla, dala pár fotek před logem, strašně se mi líbila Ponožkárna! A skočila jsem si na kafe do kavárny Forrest Gump. Cenu za kafe Vám ani radši nebudu říkat, ale byla tam wifi a tu jsem nutně potřebovala ke zjištění cesty.

Na druhý pokus jsem někdy ke třetí hodině konečně dorazila do Warner Bros! Prohlídky končily cca v pět, takže úplně né že bych tam měla rezervu. Nicméně lístky se mi podařilo koupit a o půl hodinky později už jsem seděla se skupinkou dalších turistů v pojízdným golfovým autíčku a vezli nás branou do světa filmu! V podstatě z toho co jsem viděli, tak se filmový studium skládá z několika postavených ulic pod širým nebem, které se podle scény a filmu upravují a přestavují, taky tam je umělý rybník atd, a zbytek studios tvoří obří hangáry, který se na natáčení pronajímají. Jeden hangár, v kterým byly naskládaný všechny vnitřní prostory Pretty little liars jsme si mohli projít. Bylo zvláštní vidět pokoj, který zám z obrazovky, který má jen tři stěny, okna vedou do stěny a místo stropu visí milion šňůr a světel, a přitom na obrazovce působí tak reálně! Jinak většinu, co jsme si mohli prohlídnout byly výstavy, třeba rekvizity z Harry Pottera nebo Batmana. Taky jsme nakoukli do kavárničky z Přátel. V Harrym Potterovi mi Moudrý klobouk postupně přidělil jako kolej Mrzimor, Zmijozel i Nebelvír, než mě paní dokázala s mým napůl funkčním mobilem vyfotit. Nejsmutnější byla figurína Dobbyho tak jak umřel :/ Prohlídka za ty peníze fakt stála, protože trvala přes dvě hodiny a viděli i slyšeli jsme fakt hodně zajímavostí. Na konci jsem v shopu neodolala Nebelvírský šále a celá štastná a ukrutně hladová jsem večer jela zpátky do hostelu.

Fotodokumentace z Warner Bros (většinou se fotit nesmělo, zvlášť tam kde se natáčelo,ale aspoň něco):