Mount Somers Track a výlet do Akaroy
Bylo pozdni odpoledne, vikend na krku, a my se zrovna rozhodli pro tenhle spontanni vylet. Vygooglili jsme si tedy nejblizsi otevreny supermarket, nakoupili zasoby, cestou se jeste rychle stavili v Book Barnu (staj prestavena na antikvariat, knizky se tam kupi vsude od podlahy ke stropu, pecka!), kde uvnitr byla ale priserna zima (to jedine me zadrzelo, abych tam ulickami nebloumala do ted), a zakempovali jsme na dost pofidernim freekempu primo u silnice. Cekali jsme kvuli blizkym horam zimu nejvetsi, a kupodivu to nebyla zas takova hruza. Zazili jsme horsi noci. Po rychle snidani sestavajici z jiy tradicniho vlazneho caje (v zime se nam v aute hrozne pomalililinku vari horka voda) jsme vyrazili smer Mount Somers. Prekvapilo nas, jak byla vesnicka malinka, a odbocili jsme tedy rovnou smer walking tracks. Po par kilometrech jsme jeste zastavili na prohlidku Burnett Quarry Reserve, pozustatku byvale tezarske osady, kde stoji jedna jedina chata – zato si ji ale muzete prohlednout i zevnitr. Zustalo v ni puvodni vybaveni zdejsich osadniku.
O par kilometru dal uz jsme po chvili odbocovali na sterkovou cesticku, ktera nas po dalsich dvaceti minutach kodrcani vyprskla na parkoviste u zacatku vsech treku. Stalo tam jedno jedine dalsi auto. Jak ja miluju cestovat mimo sezonu.
Sla jsem prostudovat mapu, kde jsem zjistila, ze by bylo nejlepsi jit vicedenni variantu s prespanim v hutu. Sla jsem to oznamit Tomasovi a ten prohlasil, ze ani omylem. Obcas je az prehnane rozumnej, pry jsme na to nebyli pripraveni. Mel pravdu, puvodne jsme planovali jen jednodenni trek. Ale jidlo mame, je patek, takze kvuli praci se nejspis nikdo pres vikend neozve, a nemame zadne jine povinnosti, nic nas tedy nedrzi ten trek nejit. Moje argumenty a jiskricky v ocich byly proste prilis silny a nakonec jsem ho premluvila.
Behem hodiny jsme si tedy prebalili batohy, udelali brzky obed a okolo pul dvanacte jsme vyrazili. Cesta do hutu Woolshed Creek mela byt asi 4 hodiny. Svitilo slunicko, bylo asi 10 stupnu, ale kdyz se clovek hybal, zima mu rozhodne nebyla. Tesili jsme se, jaka to bude romantika, protoze podle stavu parkoviste budeme v hutu nejspis sami. Tesili jsme se, jak si zatopime, a jak se tam bude krasne relaxovat. Kdo mohl tusit, ze druhy den rano napadne 40 centimetru snehu! :D A nebo ze nas o pulnoci vzbudi (a taky dost vydesi) dva horalove, kteri – podle jejich vlastnich slov – chodi radi pri svitu mesice. A nebo, ze na nas sice bude cekat nadherny hut, ale ze bude na kost promrzly, velky, takze v podstate nevytopitelny na jedinou noc, a ze u hutu se na nas budou smat giganticky polena a sekera :) Ale joo, byla to romantika i tak a myslim, ze si jeste dlouho budu pamatovat, jak jsme se pokouseli dve hodiny rozehrat vodu na kamnech, jak Tomas stipal a stipal drevo, dokud bylo venku svetlo, jak v noci svistel vitr okolo chaty, a jak jsme si pri svitu jedine svice cetli a popijeli caj.
Trek to byl ale naprosto uzasnej, myslim, ze jeden z nejlepsich, ktere tu pujdeme. Prekracovali jsme nejmin tri potucky – prvni den jeste nasucho, druhy den se snehem uz to moc neslo. Videli jsme tri vodopady. A kdyz se nam otevrel vyhled na hut z kopce odnaproti, a na potucek, ktery primo okolo nej tekl, bylo to naprosto k nezaplaceni.
Cesta druhy den dolu na parkoviste byla docela hardcore, protoze jsme absolutne nebyli pripraveni na snezeni, takze ja sla v takovych zateplenych leginach a s takovyma tema tenkyma rukavickama do mesta, vylozene zimni vybava. Moje lehoulinka zimni bunda do mesta od Alpine Pro se kupodivu v ty vanici statecne drzela. A ze misty jsme museli jit fakt krokem, protoze byl hrozny vichr a udesne moc snezilo. Viditelnost tak k dalsi navigacni tycce. A ze jsme ji obcas museli joo vyhlizet, protoze i kdyz jsme trek sli vcera, sli jsme ho jen jednou jedinkrat a v obracenem smeru, a vse bylo pod vrstvou snehu, takze jsme casto sesli z cesty a proste se brodili pres nejaky krovi a dreviny. Ono to vyslo skoro nastejno, jako po zasnezene pesince. To, ze nikde nebyl signal, a ze nikdo nevedel, ze ten trek vlastne vubec jdeme, me moc neuklidnovalo. Jsme docela strelci, rikala jsem si.
Nekde uprostred jsme potkali skupinu Japoncu, nebo lepe receno asi 10 Japonek s jednim Japoncem! Ja cumela, jak blazen. Fakt by me v tom hustym snezeni ten den nenapadlo ten trek jit. Ale vypadali vysmate, zrovna svacili, narozdil od nas byli vybaveni hulkami a jejich krosny byly asi polovicni. Myslim si ale, ze u chaty docela koukali, kdyz zjistili, ze si musi nastipat drevo, aby v noci nezmrzli.
Dolu jsme dorazili prokrehli a kvuli tomu, ze posledni rozvodnena reka nesla jinak, nez proste projit vodou, tak jsme meli pomerne hodne co susit. Vyrazili jsme tedy smer Christchurch a na pizzicku a do saunicky :) Druhy den bylo takove aprilove pocasi a fakt za dopoledne asi trikrat slejvak, jak blazen, a pak azuro a palilo slunicko. Takze jsme asi do dvou odpoledne stravili cas stridavym vesenim a zase sklizenim promocenych veci.
Kdyz bylo konecne vse suche, vyrazili jsme jeste na odpoledne do nedaleke Akaroy. Prezdiva se ji Mala Francie, a musim rict, ze jsem si fakt pripadala, jako nekde u Stredozemniho more. Mestecko se nam ale libilo, byl tam krasny vyhled do zatoky a vzali jsme to spise na pohodku, nafotili nejake foto, udelali si maly piknik u vody a pockali si na krasny zapad slunce.
Cestou „domu“ jsem jeste neodolala vyfoceni se u cedule Wildlife crossing :)
Z tohohle vyletu bude video, by the way.