Brouzdám teď občas starými fotkami a nacházím zapomenuté poklady. Z toho jednoho dne, kdy jsme se brodili po kolena sněhem k rybníku. Asi pět let zpátky. A přitom se to zdá jako včera. Měla jsem zrovna nový širokoúhlý objektiv na svým starým miláčkovi Canon 1000d. Automat už mi nestačil, manuálu jsem se ještě bála, ale začínala jsem objevovat kouzla různých objektivů.
Vkládám bez úprav. No, skoro jako vždycky. Jakýkoliv upravování fotek na blog mě poslední dobou otravuje. Je to tak jednoduchý, tak průhledný, každej ten filtr musí vnímat i když nechce. Ale vyfotit fotku s atmosférou na první dobrou, to už je jiná.
Tahle změna myšlení přišla přirozeně s dnešní dobou. Všechno bliká, všude jsou vymazlený fotky a chytlavý texty, a já toho mám prostě dost. Jsem toho všeho tak přehlcená. Baví mě mít míň, co mi ale dá víc. Těžko se ale tomu přehlcení dá v dnešním světě vyhnout. Dost mi pomohlo nechat si jen jednu sociální síť, s kamarády se vidět spíš na živo než přes chat, a taky to, že jsem začala znovu hodně číst. Je to paradoxní, ale při takovémhle "minimalismu" mám najednou na brouzdání po netu míň času než dřív. Nebo lépe řečeno, ten čas si na to nevyhrazuji. U počítače už víceméně jen pracuji, čtu zprávy, a jednou za pár týdnů si projedu oblíbené blogy. Nehledám už další, nemám takovou tu potřebu vyhledávat si další a další lákadla. Nestíhám totiž ani ty, které už znám. Možná je to s věkem, možná generace Z alfa (nebo jak se mladým v dnešní době říká?), to vnímá jinak a je pro ně přirozené něco jiného. Nevím jestli je to dobře, nejsem tu od toho, abych druhé soudila. Zodpovídám se maximálně sama sobě a já toužím spíš po hrníčku čaje v tichosti, procházce před prací, nebo vaření nějaké hostiny k večeři. Photoshop už nějak vedle života nemá místo. Tak pardon, pokud fotky nepůsobí bombasticky. Pro mě bombastické jsou tím, co říkají.
