Jaro a co se mi honí hlavou.
Takový let´s catch up příspěvek. Dlouho jsem nic nenapsala. Myslela jsem, že už možná ani nenapíšu. S narozením dítěte se opravdu převrátí svět naruby. Jednak má po takovém silném zážitku člověk pocit, že už všechno zažil, všechno ostatní kromě života samotného jsou malichernosti, a jednak prostě a jednoduše času na podobné věci jako je blogování dost ubyde. V nějaké volné chvilce jsem teda mezitím sepsala příspěvek o porodu, ale pak jsem ho nezveřejnila a asi ani nezveřejním. Nevím.. Vyprávěla jsem ten příběh už tolikrát, že už toho mám sama dost. Každý porod je jiný a každý příběh zrození naprosto jedinečný. S odstupem času taky samozřejmě už mám porod vnitřně zpracovaný (docela to trvalo), a vidím ho trochu jinak, než čerstvě po. Ale chápu, že lidi to zajímá, i vzhledem k naší minulosti. Tak možná později ten příspěvek zveřejním - v tichosti, s nějakým starším datem tak, aby nevylezl hned na první stránce. Ale bude tam, pro archivaci.
Jaro bylo po vymotání se z šestinedělí krásný. Jezdila jsem s kočárkem všude možně, na stříšce kočárku propletený kopretiny sesbíraný u pole. Procházky s malým mě moc baví, hned po jeho smíchu a skvělý náladě po ránu, když si chce prohlížet různý hračky, je to nejoblíbenější část dne. Chodíme každý den. Dva týdny jsme byli v Praze a prochodila jsem ji s kočárkem jako nikdy dřív. Poprvé jsem se tak podívala do Grébovky, po dlouhý době na trhy na Jiřáku, do různých kavárniček po Letný a Karlíně... Podél řeky u nás jsem šla snad každý den. Ty dva týdny ve městě byly krásný, ale bylo hrozně fajn jet zase domů, zpátky do lesů. I když do nich třeba nechodíme každý den, a nejvíc bysme je určitě docenili, kdybysme se přestěhovali zpátky do města, ale je to tu už prostě náš domov. Po našem starým temným bytě, kde se na balkon šlo přes chodbu, je 30 let starý útulný domek úplný Taj Mahal.
Jsme tady už třičtvrtě roku. Je to jako bydlet na chatě. Doslova, i to tu tak chatově voní, a schody do bytu zespodu mají dřevěný zábradlí a jsou prudký a připomíná mi to prostě horskou chatu. Tím jak je uvnitř velká zima a venku teď neskutečný vedro. Z každýho okna vidíme na les. Sice je třeba kilometr dva daleko, ale je tam. Vyčistila se mi tu pleť a celkově se tu cítím dobře. Jsem prostě spíše tvor přírodní než městský. Všechny rekonstrukce a dekorování v tuhle chvíli stojí. Na léto máme vymyšlený jeden větší projekt, ale nějak se pořád nemůžeme dostat k realizaci. V hlavě se mi každý den samozřejmě rodí nápady, kde co vylepšit, a v devět večer si jdu s malým lehnout s myšlenkou, že třeba teda zítra.. Aspoň ty obrázky bysme ale mohli rozvěsit! Věřím v to, že prostor kolem nás nás ovlivňuje. A já s naším "dekorem" v tuhle chvíli rozhodně nejsem spokojená. Jenže okolo porodu a šestinedělí člověku opravdu stačí, když je alespoň čisto a sucho. Mytí vlasů se mi tak nějak přirozeně prodloužilo ze 3 na 5 dní, btw.. Nicméně jsem demonstrativně nanosila všechny suvenýry a obrázky, co chci v bytě rozvěsit doprostřed obýváku na hromadu, a prostě se už někdy zarámujou a pověsí. Do koupelny chodím jako do oázy, protože ta je jediná komplet hotová. Nevím, jestli jsem tu zmiňovala, že jsme ji od podlahy renovovali? To je další příspěvek, který čeká na zveřejnění (od února.. !), a bohužel se zasekl na fotkách. Tak třeba brzy, až rozvěsíme ty obrázky, a udělám konečně nějakou fotku všech místností.
S Minoltou jsem moc spokojená. To je balzám na duši po Olympusech trip a jednorázových foťácích. Nejlepší investice pro sebe, jakou jsem mohla na tomhle poli udělat. Ty fotky mi dělají neskutečnou radost. První film byl teda hokus pokus a i tak jsou výsledky na Program nádherný. Mít Jonáška jako miminečko zvěčněnýho na film je prostě malej poklad. Teď v ní mám černobílý film (barevný byl ve fotolabu vyprodaný - nevím, co se děje, asi to začíná být populární). Tak uvidíme, jaké budou výsledky, i když jsem z té černobílé zprvu nebyla moc nadšená. Na takový film jsou krásný portréty nebo různý hry stínů na ulici a celkově spíš umělecká fotografie, ale na rodinnou dovolenou bych radši barvu. Takže ho chci nafotit docela rychle a pak na léto vyměnit za barevný. Ráno jsem si na památku nafotila nějaké pokojovky.
Pokojovky si tady lebedí. Kromě fíkusu s breberkama, kterej jsem si v zimě koupila v Kauflandu a nebyla to asi nejlepší sazenička, jsou všechny zdravý a daří se jim. Monstera je asi 2x tak velká jako před půl rokem. Zkusila jsem ji přes kořen rozmnožit a zatím to vypadá na úspěch. Avokádo vyrostlo z pecičky úplně závratnou rychlostí, maranta po letech kvete, pilea má konečně miminka a už třičvrtě rok mi nechcípl rýmovník (to pro mě byla prokletá rostlina, vždycky jsem ji buď usušila nebo přelila..). Velkou radost mám z nejnovějšího přírůstku = baby starček. Pokojovky jsou prostě láska. V okolí jsem našla dvě boží květinářství a zahradní centrum. Směju se při pomyšlení, že jsme první měsíce pro podobné věci jezdili do Plzně do Hornbachu. Ale člověk na malém městě sežene fakt všechno. Musí jen vědět, kam má jít.
Projekty pro zahradu se zatím rodí spíš jen v hlavě. Tuhle sezónu jsme rádi, že jsme stihli jakž takž zprovoznit 4 vyvýšené záhonky a zas šneci pečlivě pracujou na tom, abychom neměli téměř žádnou úrodu. Uznávám, že nebylo nejlepší zasadit rajčata a odjet na dva týdny. Zatím to nevypadá moc valně. Sklidili jsme zatím jen pár jahod a ředkviček. Z kytiček jsem zasadila jen kosatce, pár slunečnic a hortenzie. Slunečnice, který prej stoprocentně vyrostou, ještě nevykoukly, a o hortenzie jsem málem přes ty dva týdny naší nepřítomnosti přišla. Teď je chodím zalívat 2x denně a už se vzpamatovávají. Sedím si tam u stolečku v té naší oáze, kde to zjara vypadalo, jako že polovina keřů po našem prvním řezu už nevyroste, a kochám se bujnou zelení. Za tohle to stálo, tohle je to období, na který jsme celou dlouhou zimu čekali. První léto na vlastní zahrádce. Letos působíme spíš jako nestraní pozorovatelé, abychom vychytali, jak rychle co roste a kde co před zimou zkrátit. Časopisy typu Elle a Vogue jsem vyměnila za Receptář a Zahrádkář. Časy se mění. Směju se při pohledu na svoje devatenáctiletý já, který v hospodě brečelo, když jsme končili gympl. To nejlepší mám za sebou, myslela jsem si. Jak moc jsem se pletla. Život je prostě jen čím dál tím lepší. Je to v tý přírodě dobře zařízený.
Foto: Minolta x 700 na Fujicolour 200