The constant urge to simplify my life.
 |
Poslední dobou mám velkou potřebu věci ve svým životě zjednodušovat, pouštět je.. Ráda bych se dostala zpátky do stavu, kdy věci jsou tady a teď.. nebo možná za měsíc, možná za půl roku...ale nepromýšlet do detailu každou prkotinu ve svým životě a nezahlcovat se všema co by kdyby.. Občas mám pocit, že mi hlava fakt praskne. Pamatujete na ten čas, kdy nám jako dětem všechno ubíhalo pomalu? A na co jsme se těšili, tak přicházelo ještě pomaleji?? Dny se tak táhly, když se blížil vysněnej tejden u moře! Věci do batůžku jsme si připravovali několik dní předem. Na všechno byl čas. Nebo spíš - na všechno byl ten správnej čas. Teď sotva stíháme proplouvat běžnými dny, už nevíme, co jsou to koníčky nebo volný čas, a přitom visíme hodiny na mobilu a překousáváme přitom další a další informace, který nepotřebujem. Balit se na dovolenou pak už není radost a těšení, ale spíš nutný zlo, který vykonáváme většinou s migrénou v noci před odjezdem. Přijde mi tenhle dnešní životní styl jako pomalu řízená sebedestrukce, kterou děláme vlastně dobrovolně.
Tak jako mám potřebu minimalizovat množství oblečení a celkově zbytečných věcí ve svým životě, cítím taky velkou nutnost informačního minimalismu. Ano, omílám to už podesátý dokola, ale je vidět, že mi to téma stále leží v žaludku, protože stále strašně často sklouzávám k několika hodinám denně na mobilu, i když vlastně fakt nechci.
Jenže kde je ta zdravá hranice, kdy je člověk ještě v obraze, co se ve společnosti a v životech kamarádů děje, a kdy už jde o bezmyšlenkovité listování?? Ta hranice mi přijde hodně tenká. Osobně bych se nejraději vrátila o 20 let zpátky, kdy vrcholem techniky byl tlačítkový mobil a digitální fotoaparát a na všechno byl čas. Tou dobou jsem se taky naposled naplno věnovala nějakým koníčkům, závodně sportovala, hodně jsem četla a žila si v takovém svém hezkém malém světě. Měla jsem radost z maličkostí, na svých úspěších v klidu tvrdě pracovala, s nikým se nesrovnávala - a pokud ano, maximálně s lidmi ve svém okolí, což je asi o 95% míň osob, než s kterými mám nastavené zrcadlo každý den teď.
A tak pracuju na zklidnění mysli. Je to pro mě v podstatě full time práce, protože si svoje nový vzorce musím připomínat každý den. Poprvé v životě vážně uvažuju o terapii. Těch nahromaděných věcí už je v mojí hlavě hodně, jen je chci ještě nejdřív zkusit upustit sama. Tu práci za mě nikdo jiný stejně udělat nemůže. Každodenní jóga určitě hodně pomáhá. Velký rozdíl vidím taky ve dny, kdy zvládnu neprasit a jím čistě, nepiju moc kafe, alkohol už je vážně výjimečná záležitost. Na procházky s J si neberu mobil, i když pak nadávám, že nemám žádný fotky. Ale opravdu musíme vyfotit každej svůj prd? A taky k čemu mám teda foťák?:) Tady jsme u těch koníčků. Snažím se na ně najít čas. S miminkem to jde ztuha, protože mě drtivou většinu času přes den potřebuje. Ale tohle je teď moje životní etapa, a tak dělám alespoň takové malé krůčky. Teď jsem si třeba uspořádala všechny kreativní potřeby a ustavila na kreativní stůl natrvalo šicí stroj. Takže příště, až bude malý spát, budu se moct vrhnout hned na věc. Taky si říkám, že třeba u malování nemusím malovat hned dílo na 4 hodiny. Stejnou radost mi přinese i rychlejší abstraktní malba na menší plátýnko. Už pár týdnů beru poctivě ráno CBD a mažu Bachovky, dělám si dopoledne ajurvédský čaj s himalájskýma bylinkama. Ten rozdíl je znatelný. A když jsem s mimi, tak prostě jsem, Vypouštím z hlavy, co vše bych si teď mohla na mobilu přečíst, co je třeba uklidit.... teď trávím čas s ním a to s celou svou pozorností. Ale chce to pro mě víc sebezapření, než bych byla ochotná připustit.
Tak se ten příspěvek opět stočil tímto směrem. Na začátku jsem neměla úplně plán, o čem budu psát. Byla tu jen potřeba psát. Jsou to asi nedůležité kecy matky s nervama na pochodu, ale muselo to někudy zase ven. Tak mi držte palce, ať se mi přepisování nových vzorců do budoucna daří. Poznáte to podle toho, že tady začnu psát o něčem smyslupnějším.