Ach jo. Zavírá se mi před očima jeden blog za druhým. Vzpomínám na dobu, kdy jsem blogování objevila, bylo mi asi 16 nebo 17. Byla to zábava! Těšila jsem se z každého nového článku u svých oblíbených autorů a mohla hodiny listovat skrze historii a kochat se cizím životem. Nějak na to byl čas! A bylo to tak inspirativní. Nevím, co je teď tak moc jinak, že už na to čas není a delší články už ani nečtu, a zároveň si stěžuju, že už to skoro nikdo nedělá a vlastně bych to ráda vrátila o 15 let zpět? Hmmm zvláštní.
Kam se vytratila radost a hravost? Nějak byl čas na to si vyhrát s designem a párkrát za rok ho změnit. A musela jsem se držet, abych těch článků nepublikovala jakože moc.. Mělo to kouzlo, mluvím o době, než blogování začalo být povolání. Tyhle blogy mi chybí. Autoři je většinou smazali a člověk se tak už z nostalgie nemůže mrknout zpět... Já svůj starý taky tehdy smazala. Měla jsem blogovací pauzu a po pár letech jsem se k tomu zase vrátila. Četla jsem toho tehdy hodně, ale z té doby už nikdo není online. Občas si jen vzpomenu, že bych si zrovna přečetla pár řádků třeba od Sáry z Hong Kongu, a mrzí mě, že už jakože nemůžu. Ne že by té inspirace bylo okolo málo! To zas ne. Je jí právě až moc. A proto mám potřebu se vracet ke kořenům. Tam, kde to pro mě celé začalo a kdy to byl tady online všechno jenom koníček, o kterém věděla jen hrstka lidí.
Celkově mi chybí koníčky a takový ten pocit, že patřím k určitě skupině. Mrzí mě, že jsem ve svých cca 20 letech spoustu věcí odhodila a začala radši chodit do hospody a vysedávat u svého FB profilu. Snažím se, ale když já si v těch devět večer, kdy mi malý usne už jdu prostě radši taky lehnout, protože vím, že i zítra budu celý den na nohou. Prý to bude časem lepší. Jsem na sebe za to, že nic víc než dítě nestíhám, dost přísná. Víte, co bych potřebovala? Odstup a klid. Dovolit si nedělat prostě ale vůbec nic. To je u mě jediný způsob, jak restartovat myšlení a vidět věci jasněji a ve finále pak mít energii na ty koníčky. S malým dítětem je to ale poměrně scifi představa. Jsem teď v takovém ztraceném bodě. A jsem na sebe za to strašně přísná. Taky pomalu zjišťuju, že emoční jezení je real thing, když jsem teď v srpnu nebyla schopná udržet Mačingové 28ku. Blbejch 28 dní a já to prostě nedala. Bez kafe jsem to dala 3 dny a i když jsem se zařekla, že k třem denně se už prostě nevrátím!, tak here we go again... A jsem na sebe za to dost přísná. Jsem na sebe přísná za celkem dost věcí. A ne jen na sebe.
O víkendu jsem trochu upustila páru. Přijeli kamarádi z Rakouska a dlouho jsem se neměla tak fajn, jako když jsme po celým prochozeným dni seděli všichni v rybníce, blbli a povídali si. Kam se poděly tyhle bezstarostný přátelství, kdy se stačilo domluvit na víkend 2 dny dopředu? Teď každý nosí diáře a má je celý plný. Na přátelství není čas. Asi jsem se měla narodit o sto let dřív.
Včera jsem viděla film Malé ženy (2019) a od té doby přemýšlím o svých snech. Proč jsem si vlastně za nimi od mala nešla? Byly zadupaný autoritama? Rodina mě manipulovala jiných směrem - opravdu? Je ještě možný je vzkřísit? Proč jsem se tak často v situacích, kde bylo třeba myslet srdcem, rozhodovala hlavou, a proč v těch, kde bylo třeba myslet hlavou, jsem se rozhodovala srdcem? Knížku jsem četla před 2 roky a byla jsem tím příběhem okouzlená. Musím se přiznat, že knižní klasiku moc nemusím, ale tenhle příběh je tak dobrej! Miluju příběhy o snech. Ráda se na ně koukám a vžívám se do cizích rolí. Stát se tím, čím bychom chtěli být, se pak zdá jako úplná hračka!
Dál mě v tom filmu okouzlila móda. V porovnání s nimi, chodíme v dnešní době oblíkaní jak burani. Dřív člověk nešel ani s košíkem k sousedům neupravený! A jak se sestry připravovaly na ples mi přišlo prostě úchvatný. Připomnělo mi to dobu, kdy i pro mě byly plesy aktuální téma - období střední školy. Zpětně musím říct, že jsem spíš sdílela všeobecné nadšení několik týdnů předem, kdy holky řešily co si oblečou a co s vlasama, než že bych se opravdu těšila, protože ani na jeden ples jsem nešla v doprovodu. Byla jsem tak stydlivá a schovávala to za humor a alkohol. Vlastně bych tou dobou asi radši ležela ve svým pokoji a četla si, ale to nikdo nevěděl a vlastně ani já. Ach maličká, ráda bych tě teď pohladila po hlavě a řekla, že to bude dobrý. Musíš být jen trpělivá.