Jonáš by už měl naskočit do vzdělávací instituce jménem školka, alespoň jak jsem tak pochopila z nátlaku svého okolí po jeho 3.narozeninách. Tady víc než kdy jindy začínám pociťovat pravdu, která se skýtá v této větě:
Každé dítě je jiné.
A třeba konečně dojdu i do bodu, kdy zvládnu v mateřství používat intuici! Protože ta moje mi teď dává stopku. U dětí je dneska ta nepříjemnost, že lidi je rádi srovnávají a škatulkujou, a nemají rádi, když je někdo mimo tabulky. Ano, většina dětí už touto dobou mluví, je bez plenek, a jejich jedinou starostí je hledání kamarádů na hřišti. A pak jsou děti, které strávily poslední dva roky v bolestech a neustálých změnách, a které potřebují ještě nějaký čas na stabilizaci a čas s rodiči navíc. A je to v pořádku (poznámka pro mě). Ach to pouštění kontroly, moje věčné téma...
Po krátkém návratu na sociální sítě, abych se přesvědčila, jak moc toxické a závislostní to pro mě dokáže být, si zase existuju ve svém vlastním vzduchoprázdnu a je mi v něm celkem fajn. Během těch pár týdnů návratu na IG jsem narazila na tento fajn článek . Vzdělávání je teď moje velké téma. A cítím se z toho nějak pod tlakem. Tolik možností. Za nás byla spádová základka dva bloky od domu a nazdar. Zdaleka ne všichni máme na tohle období šťastné vzpomínky. Mít možnosti je fajn a určitě žijeme v úžasný době. Ale těch možností je tolik.. školky státní, soukromé, lesní, volné, waldorf, montessori.. Věděli jste, že když nenaskočíte do montessori školky, nemůže pak většinou Vaše dítě chodit do montessori školy? Protože prý nemá dostatečně vštípené montessori principy... Je to, že se pro něco musíme rozhodnout a u toho už zůstat ve vážně útlém věku dítěte, dobře? Já nevím. Teď mám dítě zrovna ve fázi, že se chce jenom koukat na televizi nebo si hrát s autíčky na nehody. Dřevěný rozvojový hračky ho i přes moji snahu nezajímaj, a prohlížení knížek taky ne. Tak ze všech těch zdrojů a jiných "chytrých" maminek na internetu mám pocit, že jsem to už všechno stejně posr*la a je už pozdě... (jo, vím, že není)
"Follow your child"
je montessori motto, a i když směrem montessori škol spíš jít nechci, tohle se mi moc líbí. Ale je pro mě strašně těžký pustit kontrolu nad tím, jak J tráví svůj čas. Proto vím, že ani homeschooling asi nemůže být naše cesta, protože sledovat svoje dítě, jak sedí celý dny u videoher mezitím, co jeho vrstevníci se drtí fyziku a chemii, by mě vnitřně asi zruinovalo. Jak pustit tu kontrolu? Jak přestat srovnávat?!
Vlastně tímhle asi chci říct jen to, že se cítím zahlcena a na rozcestí.
Já jsem se školou nikdy neměla větší problémy, byla jsem hlavně v období základky jedničkář, ale ohlédnutím zpět to totálně zabilo moji kreativitu a nadšení pro věc. Dělala jsem věci, protože jsem musela, a to se stalo mým výchozím nastavením. Roky jsem strávila tím, že jsem chodila na koníčky, které mě ani nebavily, ale tak to prostě bylo. Chodilo se dopoledne do školy, a odpoledne na klavír nebo na volejbal. Až v období puberty ve mě konečně zacinkal nějakej zvoneček, že mě tyhle věci vlastně vůbec nebaví a ani mi nejdou, a ze dne na den jsem s nima skončila. A do teď je můj problém, co mě vlastně baví a mám potřebu ty ztracené roky vlastně dohánět. Taky jsem vyrostla v prostředí, kde člověk musel mít vysokou školu, nejel přes to vlak. A tohle já vím, že je něco, na čem u svých dětí nikdy nebudu trvat.
Před pár týdny jsem znovu koukala na dokument Svobodné děti. Svobodné školy jsou strašně zajímavý koncept a třeba jich po Čechách ještě pár vyroste, do doby než J bude muset jít do školy. Je tohle cesta, kterou se chceme vydat? Upřímně nevím. Jsem ve fázi zjišťování informací, ale rozhodně to zvažujeme. Podpořit dítě hlavně v něčem, o co má samo zájem, mi dává největší smysl. Sama vím, že většina věcí ze školy mi v životě zatím byla úplně k ničemu. Školní docházka vznikla v době, kdy jiný přístup k informacím téměř nebyl a bylo třeba vychovat vzdělanou masu lidí, aby se zvýšila produktivita práce. Ale v době internetu, kdy se téměř přes noc můžeme stát odborníky na cokoliv, mi tolik hodin ve škole vlastně nedává smysl. A k opravdovýmu naučení se něčemu a pochopení něčeho je třeba ona v článku zmiňovaná vášeň pro věc. Bez ní je učení jen memorováním. Ach, kolik věcí jsem se ve škole učila jen zpaměti, aniž bych jim opravdu rozuměla.... Až příliš mnoho. A kde bych teď byla, kdybych měla místo toho prostor následovat svoje vášně.... To se už nikdy nedozvím.
Nevím, jak toto povídání zakončit. Psala jsem to bez ladu a skladu, jak mi to šlo pod prsty. Také u mě stále jede minimalismus a tak to pojďme zakončit malým chlubingem - takhle krásně jsem J po montessori vzoru uklidila herničku! 70% hraček vytříděno pryč a každodenní úklid značně zjednodušen.
