Tento týden to bude měsíc, co jsem naposledy otevřela instagram. Poprvé v životě mám pocit, že dělám věci pro sebe víc než pro ostatní. Život je mimo obrazovky. Přesné datum si nepamatuju, ale je to circa měsíc a už si na IG ani nevzpomenu. Vlastně mi přijde komické, že jsem celý den fotila, co se tak na ten IG do stories dává a připadalo mi to v pohodě. Připadalo mi OK, že když něco dělám, myslím na to, jak to bude vypadat online a u zážitků jsem spíš lovila tu nejvíc cool fotku, než abych opravdu byla přítomná. Proč? Tak to přece dělají všichni! Je to "norma". Ale jsme z toho asi venku, ťuk ťuk. Zatím nemám absolutně žádný ambice se na IG kdy vracet. Dostala jsem se s IG do stejné fáze, jako s facebookem.. ten mám zrušený už pár let a zpětně jsem nechápala, jak jsem na něj kdy mohla mít vůbec čas. A stejně to teď vidím i s touto sociální sítí. A radši si už nebudu vypočítávat, kolik měsíců života mi sebrala.. to máme cca 2 hodiny denně krát 365 děleno 24. (Ne, nepočítejte si to. Ten počet dní fakt nechcete vědět.) Teď je to vlastně takový zvláštní a nezvyklý. Dělám hodně skvělý věci a dělám je jen pro sebe a svůj dobrej pocit, svět o nich neví. Jakože pro mileniála hodně wow moment. A taky takové jakoby znovupoznávání sama sebe. Co jsem dělala jen pro to, že jsem to někde viděla, a co fakt dělám sama od sebe.
