Snažila jsem se nám nastavit nějaké "normálno".. prostě určitý životní rytmus, rutinu, věci co děláme, a které jsou předvídatelné. Chtěla jsem nás zklidnit, mě a Jonáše. Život byl poslední rok dva dost chaotický. Jenže náš život vždy bude lehce chaotický, protože oba - já i manžel - máme rádi v životě změnu. Potřebujeme tak nějak zůstávat v pohybu, nestagnovat. Potřebujeme volnost a nebojíme se mít hlavu v oblacích a přijímat výzvy... Proto mi po dlouhý době, kdy jsem v tomhle ohledu tlačila na pilu a snažila se vypěstovat nějaké rodinné pravidelné návyky, že my prostě asi nikdy nebudeme tenhle typ rodiny. U nás je každý den a týden jiný a často vlastně i rádi řešíme věci narychlo a nevyhovuje nám hledět do kalendáře na věci naplánovaný týdny dopředu. Radši je děláme, když se nám zrovna chce.
Vlastně mě k téhle myšlence inspirovalo video: "how i healed my hormones naturally". I když je tak trochu o opaku a slečna spíš zpomaluje v těch rutinách, já naopak zpomaluju a relaxuju ve volnosti... v jinakosti každýho dne, v cestování, v neplánovaných dobrodružstvích... Docela dlouho jsem se snažila zapadnout do takové té škatulky typické minimalistky, která má svoje uklidňující ranní rutinky, k obědu má vždycky salát, každej den vypere jednu pračku a nejde spát, dokud není uklizená kuchyň. Ale šla jsem proti svojí přirozenosti. Vlastně jsem zjistila že fakt nemám ráda plánování a za svoji posedlost úklidem jsem dlouho schovávala daleko hlubší vnitřní problém. Že já radši vyperu čtyři pračky za den a další tři dny neuklízím. K obědu poslední dobou vyplením zbytky z lednice nebo Jonášovi koupím rohlík a už to tolik neřeším, radši jsem místo vaření s Jonášem celý odpoledne na hřišti... Bylo to jen pár vět na mojí první terapii, který mě donutily se zamyslet a přehodnotit spoustu věcí.
Na fotkách měsíční rozdíl u rostlinek, aka před nemocnicema a po nemocnicích. A než jsem to zvládla sepsat, tak už od poslední fotky uběhl zase nejmíň týden a už to vypadá zase úplně jinak. Všechno roste jako z vody. Všechno.
