Realistický update z mého života (aka z mého šatníku).
Jsem mileniál. Nemůžete po mě chtít, ať udržuju při životě dvě platformy najednou. Když jsem aktivní na Instagramu, nejsem aktivní tady, a když nejsem aktivní na Instagramu, píšu sem... Obě dvě věci po mě evidentně nemůžete chtít. Pamatuju život před technologiema a života mimo obrazovky si cením. Tudíž buď a nebo. Ale co vám budu povídat, stýskalo se mi...
Stěhování je taková zvláštní událost. Přijde mi, že jsou dva typy lidí. Ti, kteří během týdne volna zvládnou všechno vytřídit a nabalit do krabic, a během dalšího týdne všechno daj na místo. Druhej typ (já) se ve stěhování plácá extrémně dlouhou dobu, nedokáže určitý věci pustit a bydlení nemá hezky zařízený ani po roce. Obrazy, ty obrazy... pořád stojí vedle topení a čekají na pověšení. Po roce a půl prosímvás! Bylo mi slíbeno, že to bude tento víkend určitě hotový. No, je pondělí a co myslíte?
Minulý týden jsem se vrhla na větší úklid a konečně našla domov nějakým věcem, který (nerada to přiznávám) ale nejmíň dobrej půlrok bydlely po krabicích po zemi. A tahle slova teda konečně píšu od svýho pracovního stolu, kterej už tu sice mám rok, ale vždycky se na jeho ploše vrstvil jen bordel a vypraný prádlo, který jsem nestíhala odklízet do skříně. Skříň - to je další kapitola sama pro sebe. V našem předchozím domě jsme každý měli velkou šatní skříň + třetí erární na bundy, povlečení, kufry atd. Teď máme jednu skříň prosímvás! Ta je hlavně Tomášova (i když už jsem tam nenápadně začala zabírat nějaký prostory) a moje oblečení je ubytovaný na pojízdným věšáku (co jsem používala kdysi ve studentským bydlení), a v jednom, v jednom prosímvás!, šuplíku v komodě. Já si jako nestěžuju, i když to tak možná zní. Tohle bydlení nám teď vyhovuje. Jediné, na co si stěžuju, je moje vlastní neschopnost vytřídit věci nějak razantnějš, abychom množství věcí uzpůsobili prostoru, co teď máme. A jedna velká problematická oblast je právě můj šatník.
Vlastně jsem se tu chtěla přiznat k totálnímu lowbuy failu tento rok. (A trochu si vypsat srdíčko, ale na to už jste na mém blogu zvyklí.) Myslím, že jsem v lednu 2025 prohlásila něco takovýho jako: "tenhle rok si koupím maximálně 6 kvalitních kousků místo nakupování ve fast fashion. Budu hodně šít - co si ušiju, to se do těchto 6 kousků nepočítá". Tím jsem samu sebe chtěla dokopat k tomu, abych více šila, protože mě to moc baví, ale pořád tvrdím, že nemám čas (lidi bez dětí to chápou. Ti, co mají děti dvě a více, tvrdí, že fňukám). A také jsem chtěla začít nákupy více plánovat, podporovat slow fashion značky.
Nicméně toto předsevzetí dopadlo stejně jako všechny ostatní: ušila jsem přesně jednu věc, zato mám novou členskou kartičku v jednom fast fashion řetězci..... a počet věcí, které jsem tam nakoupila, dalece přesahuje šest kusů. Já vám nevím, dospěla jsem k závěru - a klidně mě za ten názor ukamenujte - že si slow fashion teď prostě dovolit nemůžu a jsem s tím v míru. Koupila bych jednu věc a využila tak svůj rozpočet na oblečení na celý rok. A teď nic proti slow fashion cenám - já je chápu! Ani nemám zájem přispívat do krysího závodu fast fashion! Nejvíc mě to štve, že to vlastně podporuju. Dlouho jsem se za to lynčovala a nákupy si tam přímo zakazovala. Většinu věcí jsem poslední roky sháněla na Vintedu, ale poslední dobou jsem měla smůlu a skončil mi doma samý dobře nafocený odpad. A já se naštvala a udělala velkou objednávku věcí, který můžu vrátit!, v normálním obyčejným fast fashion řetězci. Kamarádka, který jsem to se svěšenou hlavou vyprávěla, mi to jen okomentovala: "vítej mezi normálníma lidma".
A teď zase aby to nevyznělo, že každý týden objednávám sto věcí, co si vezmu jednou. I ve fast fashion nakupuju s cílem ty věci nosit hodně a vybírám si je. Pořád se snažím udržovat svůj šatník funkční a ne přeplácaný. (Btw fakt nemůžu uvěřit tomu, že se tady obhajuju před internetama, omg.) Jsem na cca 80 ks. Jo, je to hodně. A ráda bych to nejradši vytřídila na mnohem míň. Jenže vím, jaký máme v současnou chvíli rozpočet a nemůžu si dovolit vyházet věci, který ještě třeba budu někdy potřebovat, jen abych se dostala na určitý "minimalistický" číslo v šatníku. A vlastně mě na tom asi nejvíc štve, že počet věcí, který si potřebuju nechat, úplně nekoresponduje s prostorem, který mám zrovna k dispozici. A tak pořád přerovnávám a hledám si funkční systém v menším prostoru (mimosezónní věci v krabicích na skříni atd).
Můj přístup se tedy změnil v tom smyslu, že už nemám výčitky, kdykoliv si potřebuju něco koupit. Je to, jak to je. Jak tedy teď vypadá moje skříň? Když na ten svůj věšák teď tak koukám, tak je to mix věcí, které mám už roky, mix věcí ze sekáče a docela hodně nových přírůstků z tohoto roku. Styl se mi proměnil a zrovna tak postava. V kalhotách se mi změnila velikost a nějak se mi přestalo líbit nosit hlavně oversized věci. Začala jsem inklinovat k vypasovanějším věcem, který podtrhnou moji postavu. A taky jsem se letos vrátila do kanceláře a po mateřských legínách potřebovala ve větším doplnit šatník. Věci z předmateřskýho období byly beznadějně malý. Vlastně jsem během posledních let proplouvala mezi velikostma 38 až 44, takže to bylo s tím nadčasovým šatníkem na věčné časy fakt těžký. Větší velikosti si pořád ještě schovávám na "co kdyby" a najednou jste jednoduše zahlcení krabicema, který není kam uložit.
Takže. Aktuální style words, který ve mně rezonujou koncem roku 2025:
- 50% edgy
- 40% classic
- 10% vintage
A tady bych ten svůj ramble asi zakončila.