Devatero vzpominek v pixelech z naseho presunu z Aucklandu do Hawke's bay pres Hamilton (nejlepsi veganska restaurace a nejlepsi vegan cheesecake! A taky posledni odber krve ohledne tehotenstvi, kde jsem byla tak ledova - nedivte se po noci stravene ve vanu v 5°C - ze mi opet nesla nabrat krev a malem jsem jim tam omdlela, kdyz me nabodli pri tretim pokusu), Matamata (Hobitin!) a Taupo (spousta dni v mistni knihovne, namraza na aute a koupani v horkych pramenech Otumuheke, z kterych jsme oba meli strevni problemy).
Taupo - Napier je asi 100km cesty a trva to proste fakt tri hodiny, po "dalnici". Problem je, ze dalnice se tu nazyva podle me kazda silnice, ktera neni sterkova a ktera spojuje dva dulezite body na mape. Takze kdyz jsme se konecne propletli vsema serpentynama silnice kopirujicima divoky kanon s rickou a konecne jsme zase po tisici keru a zakrslych stromku zase zahledli more, cerne hrube oblazky "nasich" novych plazi, byla jsem uprimne fakt rada, ze jsme na miste - na miste naseho noveho domova. Na jak dlouho? To sami nevime.
Jsme tu uz ctvrty tyden, pracujeme treti a house sitting jsme si sehnali pred dvema tydny. Ano, delo se toho zase spousta! Pracovne nas osud zaval do balirny jablek v Hastings. Praci jsme nasli hned druhy den. Vyspat se jezdime do domu, ktery ted hlidame, ke kocicce jmenem Ellie, do Napieru. Porad memuzu uverit tomu, jake jsme meli stesti. Jednak ze jsme nasli praci uprostred zimy kdy je malilinko nabidek, i kdyz teda jen kratkodobou, a hlavne jak je mozne ze ted mame tu moznost bydlet v mem nejvysnenejsim dome!! Miluju to drevene oblozeni, ty balkonky, velka okna a jak ve vichru drkotaji, vyhled na uzky pruh more, miniaturni salatovou-bylinkovou zahradku pred domem, maly citronovnik a jak muzu primo z postele pozorovat stiny palmovych listu na oblozeni. Chut domaciho smoothie je po pul roce nepopsatelna. Davejte si pozor, o cem snite. Dost mozna se vesmir spoji a fakt vam to splni.
Dneska jsem bohuzel musela zustat doma z prace. Uz minuly tyden na jeden den taky. Myslim, ze jsem zacala pracovat moc brzo po potratu. Casto se uvadi, ze by se melo dodrzovat sestinedeli, jinde zase pisou, ze jakmile se zastavi krvaceni po potratu, muzete delat vsechno. Sama nevim. Citila jsem se takovych 14 dni od potratu uz skvele, sama sebou. Uprimne se mi to stalo v tak nekonformni situaci (pokud jste cetli tady na blogu tak vite), ze si myslim, ze telo bylo stastny, kdyz jsem se vratila do vanu a chod dnu se jakz takz zklidnil, ze jsem se uz citila jakoby uzdravena. S kazdym dalsim dnem jsem citila, jak ze me spadavaji hormony a moje chute, myslenky atd se vraceji do normalu. Pak jsme hned zacali pracovat. Jsou to 10 hodinove smeny a nemyslim, ze by ta prace byla az tak fyzicky narocna (i kdyz teda sbita jak pes jsem kazdy den.. spis tim chci rict, ze by to mohlo byt i horsi), ale pro me je to asi zatim moc. Nevim, jak si jinak vysvetlit, ze se mi tam po nekolika hodinach zacne hrozne motat hlava, ze nevim jestli omdlim, nebo se pozvravim. Vcera jsem proste po 8h musela skoncit, jinak bych tam sebou slehla a pak jsem prosedela pul hodiny na zachode, uplne se klepala (omlouvam se za detaily). Nevim, jak jinak si to vysvetlit, nez ze moje telo jeste neni uplne pripravene na takovou narocnou praci. Stat u pasu v desne hlucny hale a neustale popochazet po dvou metrech sem tam a hazet na sebe karton za kartonem jablek je na palici. Hlavne me teda vzdycky tak boli za krkem, ze nemuzu otocit hlavu zleva doprava, jak proste 10h jen ziram primo na tu jezdici linku, ktera chrli neco okolo 100 jablek za minutu a ja je musim roztridit, ze mi vzdy uplne ztuhne krcni pater.
Ja si proste neumim dat pauzu a neposloucham okoli, ze si ji mam dat, az dokud me k tomu moje telo vylozene nedonuti. Zbytek smeny jsem vcera prolezela vzadu ve vanu na spacaku, protoze matrace mame zrovna vyndane v dome, cekala ma Tomase a snazila se nepozvracet. Dneska jsem se vzbudila s ucpanym nosem a nabehem na chripku. Tak dobre, mela bych si asi dat na par dni voraz.... Kazdopadne tahle prace je jen do tohohle patku, a pak budem zas tam, kde jsme byli.
Vratila jsem se dneska ke knizce O divce Grace. Rozecetla jsem ji nekdy pres zimu jeste doma v CR a nejak se mi pak ve ctecce behem cestovani ztratila. Vubec nevim proc jsem ji prestala cist. To je uplny klenot! Jeste nikdy jsem u knizky nebrecela - dnes poprve. To snad ani neni mozny, jak moc mi hlavni hrdina prirostl k srdci a jak me boli vsechno, co proziva. Pripomina mi vlastniho tatu a protoze nas vztah je v soucasnosti hodne osekany, timhle k nemu mam jakoby na chvili bliz. Jeste nikdy jsem nebrecela kvuli necemu, co se stalo nejakemu kniznimu hrdinovi, nikdy. Anthony Doerr se u me strefil do cerneho.
"Budes me stvat jeste hodne let, vid? Slibujes?"
"Hmm... to bysme si mohli dat jako svatebni slib.."
Mozna jo!
