Hobitin, novozelandskou cestovatelskou klasiku, jsme navstivili hned po prijezdu z Cookovych ostrovu. Meli jsme cestu kolem, vice mene. Hobitin jsme od prijezdu porad odkladali a odkladali, ze si pockame na zimu, az nebude tak nechutne preplneny turisty jako v lete. Po par mesicich, vzhledem k pravidelnemu sledovani jejich rezervacniho systemu, jsme pochopili, ze nechutne preplneny bude Hobitin asi kdykoliv a tak jsme to museli nejak prezit i s kupou lidi se selfie tyckami za zadkem. A ano, tohle misto Vas tak okouzli, ze i my jsme ve vseobecnem natlaku foceni vsude okolo udelali neco okolo 100 fotek roztomilych hobitich nor, i kdyz jsem se jeste v autobuse dusovala, ze chci hlavne nasat atmosferu a nebudu moc fotit.
Na konci prochazky Hobitinem jsme mohli posedet v Green Dragon. Musim rict, ze me ty dve hodinky v tak roztomilem prostredi naprosto ucarovaly. Druhy den jsme navic zjistili, ze v kinech zrovna bezi film Tolkien, takze plan na vecer byl jasny. Miluji zivotni pribehy a takove ty stories behind, a kdyz clovek vidi, jaky mel dany umelec zivot, hned mu jeho dilo preda uplne jiny zazitek.
No, hned vecer jsem zacala cist prvni dil Pana prstenu. Teoreticky, alespon podle meho ctenarskeho deniku ze stredni skoly, jsem ho uz cetla, ale prakticky jsem ho tehdy spis prolistovala, abych mela splneno. Nic moc mi to driv nerikalo, nebyla jsem na fantasy. Po prochazce Hobitinem a hlavne po zhlednuti filmu o jeho tvurci (a mozna take faktu, ze ted zijeme v zemi, ktera byla predlohou a inspiraci pro filmy), jsem se zamilovala do celeho sveta, ktery Tolkien vymyslel.
Nebudu urcite prvnim ani poslednim clovekem, ktery se k Tolkienovi, Panu prstenu a Hobitovi propracoval az prave tady na Zelandu, ale stejne je to zvlastni. Clovek si k nekterym vecem vazne musi prijit sam, a skola mu je do palice proste nenatluce.
