Arkansas diary | 1.měsíc

Jaký slova vystihnou atmosféru kempu líp, než ty, který jsem tam napsala? 

Aneb zápisky z mýho deníku z USA.

 

Občas vynechávám části, které jsou až příliš osobní…díky za pochopení :)

V kempu jsme byli od konce května do půlky srpna. To jen pro přehlednost, ať se neztratíte v datumech, a víte přibližně kdy jsem co psala. 
 

Foto z prvního day off a vodopádu v Petit Jean State Park. A soutěž najdi Eszter :D "Can you make a picture of me with the waterfall?"

Petit Jean džungle

30. května (week II.)

Úplně první zápis!

Snakes and spiders everywhere. Moving to Staff House to a room with 5 american girls. Trip to Hot Springs (nejbližší větší město). What a relaxing day! Ice coffe in Starbucks. Sleeping cat in store´s vindow. Real small american village. Burgers. School buses trips. Ice cream. A lot of selfies. A lot of pictures. Missing home. Missing him. … I have found a place with čtyřlístky (XD nevěděla jsem jak se to řekne anglicky). Crystal mine. Want to add both to the letter to him. Want to send him a piece of Arkansas. … Some days are so hard, some days are so good here. I am so happy to have someone like you to miss. Meeting with the boys here makes me appreciate you even more.

Working days are long, the weather is too hot. Sweaty all day. My hair gone crazy, I hate them for the frizziness. After work we usually talk at the Vesper point or in front of computer labs. Couple of days ago we tried lake boats and wakeboard. It was so hard, but much more funnier then staying all days in camp. Every going away is a great smell of freedomn. We are getting excited about travelling after camp. I am sleeping in the middle up bed in the dormitories. I have my parents picture hanging on the wall. We also made a lot of shopping, everything her eis so cheap, and better quality. I would love these living conditions back home.

I have spent two days in the Health center, I was so tired that I slept all the time. I got letters from friends to Health center and goodies from Janča (including her iPod with new Beats!<3 ) <3

Tarantula, snakes, rabbits, turtles, rabbits, rabbits, mývalové… (opět moje mezery v Aj XD). „The natural state“ deserves its nickname.

I have got Caddo bracelet and I am officially member of Caddo tribe. Caddo versus Osage tribe competition is the competition of the summer here. Americans tell us we are so lucky and that this is a „once in a lifetime experience“. There was a storm on Friday which brought finnaly somecolder weather. We have dealt with the first fights in our group. Missing home,missing him... Can´t believe this was a choice of mine! That I decided to go through this voluntarily.  I hope things will get better and settle down.

„Only hate the road when you´re missing home“ – Passenger, Let her go.

Vesper point

Legendární bouřka, kdy nebylo vůbec těžký vyfotit víc blesků na obloze najednou, a měla jsem fakt strach, a evakuace kempu autobusy.. měla jsem štěstí, že já jsem uvízla v Computer labs, tzn. bylo nás tam prá šťastlivců co celou evakuaci, než pro nás přijeli, strávili na internetu hehe

Líbí se mi, že hned první věc, co jsem si v Arkansasu poznamenala, bylo snakes and spiders everywhere :) úplně jsem taky zapomněla, kolik tam všude lítalo zajíců! 

Tarantulky byly úplně běžný. Jednou seděla jedna holka na umyvadle v umývárnách a my najednou vidíme pod jejíma nohama vylejzat ty dlouhý pařáty.... tak jsem zařvali, ona ještě víc, a seskočila rychlostí blesku. Pak nastala mise, jak zabít tarantuli. Ono je to docela velký zvíře s houževnatým tělem, nezdá se to. To botou umlacujete fakt půl hodiny.. taky si ráda hraje na „mrtvou“, a když se vrátíte na místo činu za hodinku, tak je pryč. Takže fakt důkladně umlátit!

Pens (to bylo jeho jméno:)), kterýho jsme chovali v přepravce, a byl úplně neškodnej, dokonce s ním mám fotku, když po mě leze. Asi jediná neškodná tarantule na světě :D

A na konci léta se k nám zatoulal i přes metr dlouhej chřestýš. A protože ten je fakt mega nebezpečnej, a hlavně když všude běhají děti, tak ho odstřelili s puškou. On se prej vůbec nebál, neuhnul, neodplazil se, když k němu přišli (já u toho nebyla), a stočil se do toho klubíčka, jak mu čouhá jen hlava (chtěl útočit). A tak byl druhej den na grillu. FAKT. Spolu s pár veverkami, v Arkansasu je normální něco trochu jinýho než u nás. I když normální… spousta místních chřestýše před tím grilováním taky ještě nezkusila, tak jsme měli jedinečnou možnost ochutnat něco tak zvláštního. Pan kuchař to tak hodně okořenil, abychom to vůbec snědli, a prý jen jeho maso nemá žádnou chuť. Jsem možná kanibal, ale oboje mi fakt chutnalo! :D Jako po kilech bych to jíst nemusela, ale ochutnat to byl zvláštní pocit. Veverka byla teda samá kost a kůže, to už byl lepší ten chřestýš.

To velký je veverka a to malý oranžový kus chřestýše.

15.červen

Už si zvykám. Práce je prostě práce a už vím, co od který směny čekat. Naše Cleaning crew je součástí SWATu, což je prej v Americe nějaka spešl policejní jednotka (v kempu to bylo Servants Working All Together tým, který uklízel po různých eventech a obecně dělal takovou údržbu). Práci máme rozdělenou do 4 směn: a.m., p.m., cabins, showers/HC.

Když už jsem to tu nakousla, tak Vám povím o práci, co jsme jako cleaning crew dělali. Žádná věda to není, ale určitě jste zvědaví. Jako internationals jsme mohli pracovat buď v kuchyni nebo jako cleaning crew. Mě to bylo při odjezdu jedno, a přidělili mě ke Cleaning crew. Jsem za to ráda, protože kuchyně mi přišla mnohem horší (sama jsem nezkusila, tak to nemůžu zas tak posoudit, ale stačilo mi,co jsem slyšela od kamarádů).

A.M. byla ranní směna 7 až 15 hodin. P.M. 15 až 23 hodin. Ráno bylo nutný začít v těch sedm, časem jsme se už zaběhli, že jsme končili třeba okolo druhé, šlo nám to už rychleji. Zato odpolední se někdy pěkně protáhla, třeba až kolem půlnoci, pokud ještě byly děti ve sprchách (museli jsme být poslední v každý umývárce a všechno uklidit a připravit na ráno). Cabins byl úklid kabin :D Nejmladší děti bydlely v jednoduchých chatkách a používali společný koupelny, který uklízelo a.m. a p.m., ale ty starší měli svoje kabiny s vlastníma koupelnama. A ty jsme uklízeli zvlášť, třikrát denně. Měli jsme takovou kárku, co jsme za sebou tahali po kempu, a v ní měli všechno potřebné (hlavně all purpose růžovej sprej, co vyčistil cokoliv,  a milion toaleťáků :D). Všechno se uklízelo pořád dokolečka, několikrát denně. Někdy mi to přišlo strašně zbytečný, že vyměňuju furt dokola pytlíky v odpaďáku, když je tam třeba jeden kapesník. Jindy zas tam byla spoušť, že jsem nevěřila, že je tohle možný zvládnout za 2 hodiny. Ráno většinou dáreček v podobě ucpaných několika záchodů, kdy někdy ani zvon nezabral…sorry za detaily :D Showers = poslední, čtvrtá, směna se starala o vytírání podlah společných sprch i kabinových sprch, a hlavně kartáčovala každou jednu sprchu, každý den. To se dělalo naštěstí jen jednou denně. Tahle směna byla ta úplně nejhorší. Nevím, co bylo horší, jestli drhnout vkleče sprchy, nebo vytírání a tahání mopu s kýblem po celým kempu. Prostě práce no. Není to úplně tak, že jedete do americkýho kempu, kde si budete užívat ty atrakce co jste v Čechách viděli na obrázcích. Jedete tam pracovat, ne se válet.

V Cleaning Crew nás pracovalo 18 rozdělených do skupinek po čtyřech, s tím že dva lidi každou session rotovali mezi skupinkama. Takže vždycky dvě holky a dva kluci. Byly jsme já a Janča a Aron a Ludo ze Slovenska. Ty směny se vždycky točily, že každý den se dělalo něco jiného. Pak přišly víkendy a lugage days. Opravuju svoje předchozí tvrzení, že sprchy byly nejhorší směna, nic nemělo na luggage days! Byly to vždycky víkendy, kdy v sobotu odjížděly děti, a v neděli přijížděly zas na nový turnus. Nebylo to úplně každý víkend, naštěstí. Byl to hrozný tiátr a takový divadýlko pro rodiče. Přijížděli buď autama nebo autobusy z letišť nebo velkých měst. Auta se koordinovali celým kempem až na hlavní náměstí, kde jsme se dozvěděli kde dané dítě bydlí a donesli jsme mu tam věci, zatímco ono se třeba seznamovalo se svým vedoucím. Pokud přijel autobus, tak to bylo horší. Muselo se všechno mega rychle vyložit a natahat na stranu, aby mohl uvolnit místo pro další. Jednou nám tam nastala fakt kalamita, nebylo kam se už hnout, kam ty kufry dávat a to se jednalo o fakt velkej plac. A kolona asi osmi autobusů za sebou. V kempu Ozark hlavně frčeli tzv. trucky namísto normálních kufrů a batohů. Což jsou truhly, doslova, který se zapínají na kovový západky a mají třeba kovový rohy a každej si ho polepí a vyzdobí podle svýho. Je to strašně krásný a roztomilý. A taky pekelně těžký a ty kožený uši za který jsme to tahali už nechci nikdy v životě vidět. Trucky měla většina dětí, většinou jen nováčci přijeli s „normálním“ kufrem nebo batohem, protože nevěděli, že to je v kempu takovej interní trend. Vím jistě, že příští rok už přijeli s truckem:) 
Naopak v sobotu když si pro děti přijížděli, tak my jsme nejprve, většinou už v pátek večer, museli natahat všechny kufry těch pár set dětí na Parking lot pod takový stánky, který byly rozdělený podle kabin. A druhej den si přijížděli rodiče na parkoviště, my jsme jim byli přiřazený jako personal assistants a donesli jsme jim kufry jejich dětí přímo do kufru auta. Oni pak nasedli do našeho school busu a jeli za svýma dětma do kempu. Hele my jsme po těchhle dnech byly uštvaný jak psi, boleli nás zápěstí, všechny svaly.. často se tam vůbec nestíhalo, tak jsme tahali i když už jsme neměli špetku energie. Pamatuju si jednou s Jančou jak jsme ke konci jedný krásný neděle nemohli vyjít ani kopec k jídelně na oběd a histericky jsme se u toho smáli:D Jo a ještě jsem nezmínila jaký příšerný vedro bylo celý léto, a na luggage days to většinou stálo za to (ten nahoře má občas fakt zvrácený smysl pro humor). Lilo z nás, a vždycky když někdo přinesl barel s vodou nebo energy drinky, tak do čtvrt hodiny zmizely. Jo, Powerades byly můj největší kámoš. Nikdy jsem těmhle drinkům nevěřila a asi jsou strašně nezdravý, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože v tom hrozným vedru a při nedostatku energie tyhle ionťáky strašně pomáhali.

Jestli Vás ještě něco k práci bude zajímat, tak klidně napište do komentů.

Luggae days a můžete vidět ty trucky. Některé děti měly fakt fantazii. Jednou jsme nesli truck obalený růžovým plyšem kolem dokola.

15.červen (pokračování)

…Už se mi tu ale začíná docela líbit! Včera skončila první session, takže celý staff měl volný odpoledne a jeli jsme do Hot Springs. Měla jsem poprvý v životě sushi! All you can eat za 10$ :D Dneska ráno tu byl bez dětí takový klid. Vstala jsem dřív a seděla jsou nějakou chvíli sama na židli pod schodama na terase/ochozu a koukala se do stromů. Výhled ze Staff housu je přímo do pralesa a dole zurčí potůček. Udělala jsem si v klidu pár fotek a byla jsem naprosto spokojená. Takový momenty mi za tu dřinu stojí. Jsou to tady právě ty nejjednodušší věci, který si člověk v normálním hektickým životě vůbec neuvědomuje, který nás tu dělají šťastnými.  Mám pocit že tohle místo mě učí znova žít a uvědomovat si, co od života chci, co se mi líbí a co ne, poznávat lidi.. …

Teď je podvečer toho samýho dne, odnosili jsme tak 500 kufrů, až z nás lil pot, a já teď zas spokojeně sedím na tý samý židli jako ráno. Do půl hodiny zapadne slunce, tak je ta nejkrásnější část dne. Půjdu za chvíli spát, jsem hrozně unavená, a zítra mám a.m., ale mám teď super pocit. Ráno jsem měla na mobilu zprávu od Thomase, že ho hrozně mrzí, že mi nemůže nějak pomoct, a že do Bosny pojede až v únoru! (Tomáš měl ject na misi od srpna na půl roku, takže bysme se bývali v Čechách minuli, a byli od sebe něco přes rok. Za tohle gesto a to, že nám dal šanci a obětoval svoje vlastní plány, mu zůstanu navždycky dlužná <3) Těším se na společnej podzim! Člověk, který je 7000km daleko a stejně dokáže rozzářit můj den nejvíc...

Když byla mlha a trochu chladněji :)..

Hlavní brána

Konec první části deníků! 

Taaak! A já letím k Tomáškovi. Jdu pozdě... ale myslím, že on už ani nic jinýho nečeká :D měla jsem dneska tvořivou náladu, tak by byla škoda to v sobě dusit a nic nenapsat. 

(Diplomka už má 25 stran! Minus 11 týdnů do odevzdání.)

Deník z Ameriky

Píšu opět v noci, je to asi už můj osud. Vyjímečně ale netřímám v pravý ruce sklenku červenýho, protože nám včera došel doma všechen alkohol a já se nechtěla obtěžovat s návštěvou obchodu. Trávím sobotní večer, vlastně celý den, sama doma. Zdokonaluji svoji prokrastinaci a přelouskla jsem dnes už dva filmy a třetí rozkoukala. Jsem možná divná, ale prostě nedokážu jíst bez nějakýho seriálu. A protože jsem už zkoukla všechny Přátele nejmíň sedmkrát, a žádný další seriál mě mezitím nenadchl, aby tuhle moji posedlost přebyl, jsou na řadě filmy, v kterých mám hodně velký mezery. Jakože vážně mezery o velikosti kráteru. Milovala jsem v americe vždycky Janči "a znáš tenhle film? ... to mi připomíná scénu odtud... a ty jsi to nevidělaaa?" Snídaně, oběd, večeře, svačinky a jiné momenty svádějící k prokrastinaci a stihnete najednou dva a půl filmu za den, když vás nikdo nehlídá a neopakuje vám za zadkem, že máte jít makat! V týdnu jsem si zas našla jako výmluvu od psaní diplomky absolutně nutný deep cleaning našeho bytu, a když bylo uklizeno, tak jsem nutně musela přestavit nábytek v pokoji. Říkala jsem si, že potřebuju změnu a tak budu následujících několik měsíců, které bych měla věnovat psaní, koukat do zdi místo ven z okna. A na konci června mě čeká další stěhování, které už doufám prožiju jako ING ! Na tý zdi mám milion pohledů a fotek rozpis práce a velký odpočítávání minus 13 týdnů do deadlinu. A protože jsem dnes přesáhla rozsah práce 15 stran, oslavuji to psaním něčeho, co mě baví :) 

Enjoy my Arkansas, again and again. With love.

Tentokrát si beru na pomoc svůj deník, který úplně miluju už jen kvůli tomu přebalu. Před odjezdem to byl obyčejnej sešit za pár korun, co jsem měla doma, a potáhla jsem ho balicím papírem. Postupně přibyly všechny ozdoby: vlajka -nutnost :), Ozark samolepka, tančící havajskej mimoň od Eszter, DIY čelenka, kterou jsem pak začala používat jako pásek, co drží všechny letáčky, papírky, vzpomínky pohromadě uvnitř. Je tak krásně naditej a tlustej!....nemůžu se dočkat, že ho po takový dlouhý době otevřu!

Ahhhhh je to boží prostě :D milion papírků a letáčku a všeho! Hmmmmm. Jako bych cítila ten les a kalifornský vlny.

[O půl hodiny později po výlevu viz výše] To je tak krásný! To bude zas na několikrát, vůbec mi už nevadí, že to tu rozpitvávám rok a půl potom, co se to stalo. Protože BOŽE! my máme tak úžasný vzpomínky, že je tu chci mít do detailu a kdekoliv kdy budu ve světě budu se tu moct k nim vrátit. Jo, radši bych psala nový kapitoly, ale právě teď to nejde, BOŽE díky za tohle!

Anet by určitě potěšilo, že jsem našla vylisovanou růži od arabášů z naší legendární noci v LA, která prej stála 90$.? NEPTEJTE SE, NEVIM NIC.

Snad mi nezabí za publikování týhle fotky :D Vím, že jsme nánapadně fotily pána za náma, bohužel už nevím proč, a hlavně kde. Mám jako fakt špatnou paměť. Většinou si pamatuju strašně dobře pocity z někoho, z nějaký situace, jak jsem se cítila, ale často ne už to, co kdo říkal, nebo co měl třeba na sobě. Máte to taky tak?

POČKAT! Už vím proč! To byl nějakej fotograf designér nebo tak něco a někomu tam ukazoval úplně úžasnou svoji práci na tabletu. A my si nejspíš říkali, jooo s ním musíme mít selfie. Máme milion plus jednu fotku spolu, nevím kterou miluju víc, všechny. Tak vidíte, není to se mnou tak strašný s tou pamětí:) Dokonce vím, že to je focený ve Vegas!

Zpět k deníku. Jako úplně první po otevření na mě vypadla kartička s hráčem americkýho fotbalu od Arkansas Razorbacks. Na první stránce jmenovka. Prej Michaela Hornová, extravaganza staff party 9.7.2014. Vedle letenka Brusel Chicago. Haha, hned na čtvrtý stránce obrázek hamburgeru. Psala jsem Vám na začátku, že nám Rod hned po příletu do Arkansasu jako jednu z prvních věcí koupil nějakej fish burger? A to byla pecka! Mám nějak hlad najednou... aha, zas se blíží jedna v noci, to bude tím.

Nalepenej lísteček od mojí spolubydlící v Praze Budeš nám chybět! na cáru papíru. Vytrhnutá stránka ňákýho letáčku s krásným typicky americkým domem s modrýma okenicema. Dopisy od Tomáška naškrábaný tím jeho roztomilým škrabopisem... 

"Home is not where you are from, it is where you belong. Some of us travel the whole world to find it. Others, find it in a person."

Dnes už ze mě nevytáhnete žádnou kloudnou větu. Moc emocí najednou, který potřebuju necha uležet, než vám je naservíruju. Dneska to byl takový trochu live stream mých myšlenek, no a prostě mess. Ale zato fakt čistý a od srdce! Pro příště slibuji foto, co všechno je v deníku :)

 

Konečně ta slibovaná mapka kempu! Staff house je někde v levým horním rohu. Vidíte tu rozlohu, když dům pro 100 lidí je hnědá tečka? Snad Vám půjde akespoň nějak přečíst popisky, a trochu se zorientujete. První týden byl pro nás hard, je to dost bludiště.

Camp gear

Tady jsou ty trička, o kterých jsem minule psala, ale neměla jsem je tehdy všechny pohromadě na fotku ;)

Chybí tam bílý s nápisem Camp Ozark, což byla právě naše uniforma - spolu s černýma kraťasama. Musela jsem ho tam nechat, všechno nešlo sbalit, i když mi to fakt mrzelo. Ale mám ho někde na disku na fotce, ale teď teda zas nemám ten disk, takže tohle foto zas příště :D

O životě v Arkansasu

JO, KONEČNĚ! Dneska to bude dlouhý, cítím to v kostech. 

Welcome to Arkansas for the 4th time.. :)

Náš domov na další 3 měsíce byla taková dřevěná chatička úplně na kraji kempu, uprostřed lesa. Jako on byl v podstatě celej kemp uprostřed lesa, a spíš než chatička to byla pořádná chata. Odhadem se nás tam mačkalo asi 100 (áno, chata v americkém podání). Bylo to patrový, rozdělený do několika pokojů s namačkanýma palandama. Teď my tam všichni věci na 3 měsíce, a ŽÁDNÝ skříně. Všechno jsme měli pořád v kufrech, takže všude konstantní bordel, který jsme akorát ve volným čase mohli uklízet a rovnat si trička pořád dokolečka :D Dvě pračky, dvě sušičky na ten dav (!!!). Sušičky tam byly ne proto, že by nebylo dostatečný vedro, že by vám tam neuschlo prádlo, ale protože prostě nebylo kde – žádný šňůry, jediný, kam se to trochu dalo pověsit, bylo zabradlí všude kolem a rámy paland. Ono totiž věšet šňůry ven mezi stromy bylo zakázaný (to samý pro hamaky mezi stromy, pokud někdo chtěl spát venku).  

Dneska chci mluvit právě o všech různých kempových policy, které každého před odjezdem ne hned napadnou. 

 

Jedna sušička se nám pak rozbila, protože prostě běžely fakt nonstop. Praní byl prostě největší boj. Byla to vlastně jediná taková „životní nutnost“, kterou jsme si zařizovali sami, protože o jídlo bylo postaráno. To Vám ještě přidá, když jste unavení a musíte do noci čekat, než si můžete hodit věci do pračky, třeba do jedný, když v šest zase vstáváte, a hlavně protože víte, že někdo jiný má budíka na pátou, aby byl u praček ráno první, pak jste zas v práci, a odpoledne až cca do tý půlnoci to bylo vždycky nonstop zabitý..

Ale jo. To, že je všechno těžký a jdete mimo svoji komfort zone, prostě k tý work and travel zkušenosti patří. A teď zpětně hodnotím fakt asi všechno kladně, a že to tak prostě mělo být a že jsem si tímhle cukrem a bičem v jednom měla projít, abych se dostala tam, kde jsem teď.

Samozřejmě náš pokojík byl dole s takovým okýnečkem Místnost pro 10 holek, takže 5 paland. A samozřejmě, i když (jestli si tedy pamatujete poslední příspěvek) jsem pospíchala jak blázen, abych nemusela zbytek léta spát nahoře na palandě, tak jsem samozřejmě přišla poslední. Dotáhnout tam svoje kufry přes všechny ty kopce a cestičky byla pěkná fuška! No zbyla na mě prostřední horní, JAK JINAK ŽE. Ty palandy byly mimochodem takový ty "vojenský", na sobě to sotva drželo, pokud se jeden z těch dvou lidí pohnul, tak se to celý rozhýbalo, a nemělo to žádný okrajový zábradlí, takže konstantní strach z pádu dolů (aspoň to je moje představa vojenských paland! :D třeba Tomáš by mě teď poopravil, kdoví :D...). Jo a ještě detail, náš pokoj sloužil jako nouzový kryt proti tornádu, tak si asi dokážete představit jak to mohlo vypadat... fakt úplně nejmenší pokojík, nejzastrčenější ve svahu, a naše okýnko bylo titěrný s takovým dřevěným poklopem na zavření. Uvnitř pořád šero a temno. Ale nám to bylo v tu chvíli fakt jedno. Byly jsme s holkama happy, že můžem zas být spolu. (A v půlce léta jsem se přestěhovala dolů, takže happy end).

Jak rychle mi začalo vadit, že člověk nemá žádný soukromý! Je to kemp. Nemůžete čekat zázraky, a ani já jsem je nečekala. Ale už tak po dvou třech týdnech v těchhle podmínkách 100 lidí v jednom domě mi začalo hodně vadit, že nemám takový ty svoje chvilky. Znáte to… vypnout. Prostě tupě někam zírat, nedělat nic. Číst si. Vypít si sama kafe u seriálu. Cokoliv, co nezahrnuje lidi a neustálý hlídání sebe i ostatních. Kdykoliv jsem měla chvilku, tak jsem čapla deku, deník, iPod a zmizela jsem na nejzazší roh kempu. Většinou ke canoying pondu, kde moc lidí nebývalo a ležela jsem u svýho soukromýho rybníčku s takovým miniaturním molem. Aspoň na chvilku únik. Občas jsme taky chodili běhat, ale bylo to hrozně vtipný, protože jsme chodili většinou zvlášť (jiný rozvrh, nebo asi i ta touha být chvíli samiJ), a pak jsme na sebe akorát mávli někde na cestě „taky tě ještě neuštknul had?“ „mě taky né… tak dobrý, tak čáu“.

Měli jsme policy, že jsme měli zakázanou jakoukoliv elektroniku. Hned první den jsme odevzdali mobily a zpátky jsme je dostali jedině na day off (ten byl vždycky 1x za 14 dní). Má to svůj účel a už teď, s odstupem času, se na to koukám jako na úžasnou odvykačku. Ale ještě dobře pamatuju, jak to bylo tam. Člověk má denně milion zážitků. Milion zážitků, který nikdy předtím neměl, a který chce prostě sdílet s ostatníma. Bylo tak moc těžký nemít tu možnost! Možná to zní fakt hloupě. Říkáte si, no jo hloupá holka, nevydrží pár týdnů ze fejsbůku.  Hele... musíš zkusit, jinak neuvěříš. Fňukali jsme tam nad touhle policy všichni.

Můj první velký vodopáááád

Kromě telefonů to platilo i na všechno ostatní, notebooky, tablety, nebylo povolený ani pracovat s mp3, a tuším že ani ve svým volnu jsme ji nemohli používat. Ale to bylo pravidlo, které jsem teda tak nějak s mírou porušovala, alespoň tedy když jsem byla sama někde na dece, nebo když jsem šla běhat. Bez hudby vážně nevydržím:)

Školní autobusy jako ze Simpsonů

Fakt to ale teď už vnímám jako úžasný pročištění hlavy. Víte kolik zbytečných věcí denně vnímáte, kolik reklam, detailů, a informací, který vůbec nepotřebujete. Vnímáme je pasivně, i když nechceme. Odložit na chvíli internet, ahhh.... mám to tak i když jedu k Tomášovi do Rakous. Vždycky si pak po těch pár dnech připadám, že mám strašně čistou hlavu, utříbený myšlenky, protože pár dní nevnímám milion obrázků na Instagramu, nečtu milion citových výlevů na FB, atd. Jako víte jak, mám (hlavně IG!) fakt ráda! A bez školních skupin na FB bych nejspíš nevystudovala. Takže všechno má dvě mince. Ale asi takhle, od Ozarku už nelovím v mobilu wifi kdykoliv jsem v restauraci s kamarádama, spíš vnímám ty chvíle spolu a ne "spolu" s jinýma online lidma. Byla to taková úspěšná odvykačka. Protože chci, aby tyhle příspěvky třeba jednou někomu pomohli rozhodnout se jet na W&T, tak je důležitý zmínit i takový věci, který třeba na první pohled nejsou patrný. Tuhle mobile policy má fakt hodně kempů.

Arkansaský národní park, první day off

Samozřejmě platil totální zákaz alkoholu, což je pochopitelný. Zákaz vynášení veškerýho jídla mimo jídelny! To byl hodně nepříjemnej bod, já jsem zvyklá jíst menší porce častěji, a mít snídani oběd večeři, a nemít mezitím nic bylo hlavně ze začátku trochu těžký. Dál kempový trička. Měli jsme takový svoje „uniformy“, který jsme sice měli nosit, ale fakticky jsme je MUSELI nosit jen když se střídaly turnusy a přijížděli rodiče. Takže to ok. Jinak kempových trik jsme během léta dostali fakt milion! Za to jsem strašně ráda, protože je to super vzpomínka. Američani mají trika ke všemu. K volejbalovýmu turnaji, kterej trval víkend a zúčastnili se ho v patnácti. Triko, co si nechali udělat na rybaření s tátou s se strejdama. Univerzitní trika. Trika státu odkud jsou. Strašně se mi to tam libilo, u nás to podle mě zas tak nefrčí, ale tam lidi ty trika nosí i normálně, ne jen jako sportovní oblečení. Záviděla jsem jim jejich univerzitní, protože my nic takovýho nemáme (ok univerzitní trika asi někde ve školním shopu existují, ale nosí je někdo? Ne), a líbilo se mi, jak se spolu začali lidi bavit třeba proto, že podle trik viděli, že jsou ze stejnýho státu. My Evropani jsme pak dostali naše zelený s mapou Evropy a vyznačením států, odkud jsme, který nám zbytek léta všichni američani chválili. Moje nejoblíbenější je taková ta napůl mikina Ozark Five – znamená to, že jsme tam zůstali celý léto, tzn.celých 5 turnusů, a dostalo nás ho cca těch 100-150 lidí, co jediní byli v Ozarku celé léto.

K tomu oblečení - měli jsme poměrně dost striktní policy. Žádný výstřihy, žádný upnutý věci, zakázaný byly krátký obtažený kraťasy, krátký šaty, bikini... z mýho pohledu asi všechno co v ČR normálně v létě nosím, hodně jsem si před odjezdem dokupovala. Plavky jsme museli mít jednodílný a přes ně ještě kraťasy ! někdo měl třeba ještě i tričko, aby nebylo vidět fakt nikde nic. Kdykoliv jsme ještě chtěli do vody, tak zaprvý se do ní občas nesmělo protože v ní plaval had :D a když bylo otevřeno (většinou jo), tak vesty, v kterých se nemůžete pohnout, a jste poměrně rádi za těch x vrstev oblečení pod nima:)

Ještě dodatek k tomu internetu, na počítače jsme mohli oficiálně vždycky jednu hodinu dopoledne, jednu hodinu odpoledne, a jednu večer, ale tyhle časy platily pro všechen staff! Dohromady, i s těmi staff, kteří bydleli v kabinách s dětmi (a těch byla většina, protože vždycky na skupinku 10 dětí byli 2-3 staff), tam bylo na jeden turnus odhadem 700 zaměstnanců. To znamená, že jste se stejně ve finále k počítači dostali jednou za pár dní na pár minut, protože Vám za krkem dýchala fronta dalších lidí. K dispozici jsme měli asi 10 počítačů, a pár lidí si přivezlo vlastní, který si na ty předepsaný hodiny mohli vyzvednout a pak je tam zas vrátit. Jako velkej problém se to ukázalo ve chvíli, kdy jsme začali plánovat cestování. Tam je prostě nutný mít trochu víc času a udělat si nějakej plán, průzkum, rozhled.. Doma v ČR jsem si na jaře schválně říkala, NE!, nic si neplánuj, budeš na to pak mít celý léto v kempu a tam si to plánování užiješ s ostatníma. Realita vypadala tak, že jsme se v naší partě sešli třeba jeden jedinej den na ty internety, a poslední hostely jsme objednávali asi tejden před odletem, a plán moc nebyl (to se nám pak podle mě trochu vymstilo v národních parcích, kde jsme nevěděli ani kam přesně chceme, jen jsme prostě měli na tejden objednaný auto s vypůjčením ve Vegas, a trochu nás zradilo počasí… o tom zas někdy příště). Jsem pro spontánní cestování všema deseti! ALE zpětně si říkám, hmmm, škoda že jsem předtím nevěděla, že ten národní park, kterým jsme bez povšimnutí v noci profrčeli, má TAK krásnej trek, a že se tam nejspíš jednou kvůli tomu budu muset vrátit. TAKŽE! Plánujte si a sněte o svejch cestách před odjezdem z ČR. Vypracujte si plán cesty, kupte si průvodce, kreslete si mapky. Využívejte internetu, dokud to jde! Toť jednoduchá, ale praktická rada na závěr, né všude pak ten, pro Evropany samozřejmej internet, bude. Půl třetí ráno klepe na dveře a na mě už jde trochu ospalá nálada… pro dnešek dobrou!

Moje první fortune cookie a první sushi ever

(Dneska jsem přihodila jen pár fotek focených na můj starý mobil během day offs, takže kvalita nic moc, tak na ni moc nekoukejte, ale zas úžasně vystihujou tu atmosféru:) )