Bylo mi 30. Už je to měsíc a půl. Ani nebudu připomínat, jak strašně to letí, protože to všichni víme. Kde jsou ty časy, kdy všechno plynulo krásně krok na krokem... tak pomalu? Zapomněly se někde v roce 2006...

Vstup do třicítky jsem nebrala nijak tragicky. Přijde mi, že život je s každým rokem lepší a lepší. A i když by bylo fajn vrátit se o 10 let dozadu a udělat pár věcí jinak, jsem už tak nějak v míru s tím, jak to vše teď mám. Minulost nezměním, proto je třeba se soustředit na současnost, potažmo na to, co může být v budoucnu. 

Do nové dekády jsem vstoupila bez facebooku. Za poslední roky jsem tam chodila velmi sporadicky, a protože se facebook za poslední roky proměnil do takové podoby, že každý druhý příspěvek na zdi byl reklama, už mě moc nebavilo si s takovýma zbytečnýma informacema cpát dobrovolně hlavu, která má i tak milion jiných podnětů, které musí každý den zpracovat. A tak jsem po měsících váhání, že to přece nemůžu, jedno ráno prostě třikrát klikla, a bylo. Mám pocit, že by mi něco chybělo? Rozhodně ne. Spíš mám pocit, že jsem za sebou konečně zanechala jedno - pro mě už přežité - břímě. Připadám si teď osamělá/mám míň přátel? Ne! Uvědomila jsem si totiž jednu věc - těm kamarádům z Itálie, s kterýma jsem v roce 2015 byla na dvou párty, a pak se z nás stali přátelé, se stejně neozvu, pokud do Turína někdy znova pojedu. Byli jsme si vzájemnou lekcí na své cestě, a zase jsme se v míru rozešli každý jiným směrem. A o kamarády, které mám doma, jsem v žádným případě nepřišla. Právě naopak! Uvědomuju si je teď víc než předtím, a vůbec - nestíhám všechna ta přátelství udržovat tak moc, jak bych si přála! Uvědomuju si najednou, kolik skvělých lidí kolem sebe mám a jak málo je vídám, a poprvé v životě si připadám obklopená lidmi. I když většinu z nich vidím jednou za půl roku. Facebook vytvářel krásnou falešnou iluzi, že ty lidi mám kolem sebe pořád, ale opak byl pravdou.

Dostala jsem jako dárek šicí stroj a kultivuju tak nový koníček. Není nic uspokojivějšího, než když vám pod rukama vznikne něco hmatatelného. Vzpomínám, když jsem byla malá, jak měla mamka jednu celou přihrádku v šatní skříni plnou Burdy. Ty se bohužel při stěhování vyházely s tím, že v dnešní době už je přece nebudeme potřebovat. Teď si je obě dokupujeme a vyměňujeme si tipy a triky. Jaká to byla radost, když jsem po straně šicího stroje objevila malý nožík na ušmiknutí nitek! Učím se, co je to popelín, co úplet... Baví mě na tom ta pomalost. Tohle se nedá uspěchat nebo zjednodušit. Je to taková malá rebelie proti současnosti a to mě moc těší.

"We are all dreamers once. Some of us still are."

 Dreams :: faith over fear.

(About this all 3/3)

 Moon :: „you are still whole no matter what phase you´re in“

(About this all 2/3)

 Serendipity :: accidentally stumbling upon something truly wonderful, especially while looking for something entirely unrelated.

(About this all 1/3)

1.1.2021

I wrote my new years resolutions by the burning stove, covered in several blankets. I do not take resolutions as some tangible goal I have to achieve. I rather design a vision for myself of a lifestyle I would like to pursue in the long run. 

☽

Takhle jsem si to prvního zapsala. Dneska máme jednatřicátého a já se rozhodla udělat takové malé ohlédnutí za začátkem letošního roku.

Před pár hodinami jsme přijeli z venkova zpátky do našeho vychlazeného bytu (16,7 °C !) a já se usadila k praskajícímu krbu aneb nejrychlejšímu způsobu, jak z té 16 udělat ještě dneska alespoň 19. Víkend v přírodě. Jak moc mě to nabíjí a rozjasňuje myšlenky před pracovním týdnem.

Letošní rok chci hodně zasvětit péči o sebe. Hlavně po mentální stránce. Co si budem povídat. málo se toho za posledních pár let zrovna nesemlelo, a i když sama sobě (i svému okolí) namlouvám, jak jsem to všechno hravě nezvládla, občas mi úplně nepřijde ok, jak moc mě vynervují běžné rutinní věci. Cítím šrámy a vím, že s nimi potřebuji pracovat, aby mě v běžném životě neotravovaly. 

Už nějaký čas jsem sledovala tvoření Jana Hovada z metalearning a měla jsem velkou radost, když jsem pod stromečkem našla neomezený přístup do kurzů. Všechna témata jsou mi tak blízká, že bych nejradši zkoukla hned všechno v podobě nějakého toho videomaratonu. Bylo by to o moc jednodušší, ale efekt by byl o moc menší. Poctivě tedy den za dnem plním jeden úkol za druhým. Začala jsem kurzem zvládání úzkostí a svoje rána zasvěcuji studiu různých mindfullness technik.

V tomhle mi hodně dala minulý rok první vlna pandemie, kdy jsem to ještě brala vše velmi vážně, a ze začátku skoro nevyšla z bytu. Tím, že mi ze života ze dne na den zmizela možnost spousty aktivit, jsem si nevědomky vytvořila takové malé meditační rituály. Na všechno totiž najednou bylo víc času. Tak třeba když jsem si uvařila kafe, sedla jsem si s ním do proužku sluníčka na parapetu, a jen jsem prostě pila kafe a užívala si tepla slunečních paprsků. Žádný mobil, podcast nebo knížka. Byl to můj čas ke vnímání každého loku a hlavně ke vnímání svých myšlenek. 

Jak málokdy si vlastně dnešní člověk sám se svými myšlenkami! To je pořád samá aktivita namačkaná do každého kousku dne. V práci se to schovává za slovíčko efektivita - jste málo efektivní, pokud nekoordinujete 5 činností navzájem a neodpovídáte do 15 minut na každý email, přičemž to, že se takovou roztříštěnou pozorností ničí kreativita a celková schopnost něco vůbec vymyslet, už se vůbec nebere v potaz. A v osobním životě je označen za lenocha každý, kdo neběží z práce do fitka, kde necvičí se sluchátky v uších, nevidí všechny muzea, pokud jede na víkend do Paříže, nebo si nepřečte za měsíc 5 knížek o kterých pak píše na svých sociálních sítích, přičemž po nocích samozřejmě ještě dohlíží na rozjezd svého nového startupu. Kam se vytratilo kouzlo nicnedělání?! Kdy vlastně lidé přestali řešit svoje vlastní zdraví a začal pro ně být důležitější společenský status?

Moje oblíbená Yoga with Adrienne dělá každý leden 30-ti denní výzvu. Ta letošní je hodně zaměřena na dechové techniky v józe a je více meditační, což se mi perfektně hodí. Sice jsem za 30 dní splnila asi jen 12 lekcí, nicméně i tak je to jedna lekce každý třetí den, a to není špatná bilance. Každopádně vím, že meditaci, mindfullness techniky a potažmo jógu potřebuji jako sůl, a chtěla bych je do své rutiny dostat ještě víc. Ale na začátek roku to není už teď úplně zlé..

Snažím se obecně hodně číst, hlavně po večerech místo počítače. Za leden jsem přečetla 2 knížky a teď čtu třetí. Není to žádné závratné číslo, ale na druhou stranu to také není úplně špatné. A pro ty večery u počítače, které bych třeba ráda trávila psaním blogu nebo úpravou fotek, jsme s Tomášem konečně zainvestovali do brýlí blokujících modré světlo - konkrétně těchto. Konečně tedy můžu večer něco tvořit, aniž bych měla výčitky svědomí, že si kazím spánkový cyklus. Líbí se mi, že se už nebojím do sebe investovat. V tomhle jsem hodně přepsala svůj starý vzorec chování.

Hlavní témata letošního roku - biohacking, mindfullness - mám tedy poměrně pěkně nastartovaná!

Mým trvalým oblíbeným tématem je udržitelnost a minimalismus. Tohle je běh na dlouhou trať, ale hrozně mě teď baví lokální tvůrci, kde obdivuju, co kdo dokáže vrobit, a ujíždím na Vintedu. Za poslední 3 měsíce jsem nakoupila oblečení jedině z druhé ruky. K třicátinám jsem teď o víkendu navíc dostala šicí stroj, takže se nemůžu dočkat svých prvních ušitých kousků oblečení. Snad to bude úspěšnější, než s pletením. Protože karmínová čepice, která měla být vánoční dárek, mi stále leží rozpletená v šuplíku, a myslím, že tam ještě nějaký čas zůstane, než zapomenu na to, kolik nervů a hodin mě už stála. Vypadá to tedy na novou malou vášeň pro tento rok a jsem za ni moc ráda. Vášeň, která úplně nebyla na programu, ale tak už to v tom životě chodí. A ve finále je to všechno neplánovaný vlastně krásný a úplně v pořádku.

Nevím, proč jsem k sobě pořád tak tvrdá a mám pocit, že nic nedělám. Vždyť je to teprve 30 dní nového roku, a myslím, že po sepsání těchto řádků už i já vidím, že mám letos docela dobře našlápnuto! 

☽

• "Pursue some path, however narrow and crooked, in which you can walk with love and reverence."
— Henry David Thoreau, Journals.

Nahodilý zasněný měsíc.

I zrodil se nápad. Přesněji řečeno, zrodil se nápad ve 4:30 ráno. Bydlení v centru Prahy má jednu svojí velkou nevýhodu. Málokterou noc dospím, aniž by mě někdo nebo něco nevzbudilo. V naší ulici je hotel a máme velmi chytře nasmlouvané popeláře, kteří jezdí každý druhý den - jednou k nám, jednou do hotelu, jednou smíšený odpad, podruhé tříděný.. a jezdi vždycky v noci. Ale o tom jsem dnes vůbec psát nechtěla. Nicméně po půl probdělé noci musely některé emoce prostě ven.

A tak jsem se v 5:30 sebrala a vstala, zapnula notebook a šla konat. Než si to zase stihnu rozmyslet.

Vždycky mě trošku mrzelo, že jsem tenhle prostor tak trochu opustila. Přece jen je to historie. A naší starší generaci už nezbývá nic lepšího, než ji přijmout za svou, místo abychom se před ní pokoušeli schovat do jiného koutu internetu. Krokem, který mě dokopal konečně k činu, byl blog Irisds, kde jsem si dnes v noci na mobilu krátila dlouhou chvíli a zabrouzdala jsem očima na odkazy na jiné blogy. A tam, mezi všemi těmi aktivními a krásnými blogy (třeba tento!), se krčil odkaz na ten můj, dva roky opuštěný. Jako by mě Jitka znala lépe, než já samu sebe, a věděla, že se sem jednou vrátím. 

Pro jistotu jsem si i rovnou koupila doménu, abych si to zase nestihla rozmyslet. Moje nestálost je jediná stála věc v mém životě. A nezbývá tedy než ji po letech tíženého odporu přijmout za svou a žít spolu v míru. A až si to zase rozmyslím, můžu se se svým blogem přestěhovat třeba na měsíc! Stejně to nikoho nebude zajímat a bude to jen a jen moje věc.

U názvu jsem moc neváhala. Malá zástěna anonymity není na internetu nikdy na škodu, a tak jsem zůstala u zažité přezdívky z mého Instagramu. Jak jsem už za ty roky také zjistila, název na blogování opravdu není to nejdůležitější.

Blogování mám ve svý hlavě denně, i když to podle četnosti příspěvků nevypadá. Notně lehčeji se mi taky píše ve svém rodném jazyce, v kterém také jak doufám nenasekám tolik do očí bijících chyb. Takže tohoto se budeme zase nějaký čas držet. 

Celé uplynulé dva roky se u mě tak nějak vezly na vlně minimalismu ve všech jeho podobách. A myslím, že sjednocení svého online prostoru pod jednu střechu je právě teď krokem tím správným směrem. 

O příspěvky ze Zélandu rozhodně nechci přijít, takže se je sem pokusím postupně nakopírovat.