2020.

"Tak dneska je ten den? Byt je uklizený, rádio vypnutý, abych se mohla soustředit, a na stole čaj v mým vánočním hrníčku. Taky máte hrníčky vánoční, jarní, podzimní, večerní, ranní, nebo jste normální a používáte pořád ty samé?

Dneska je ten den, kdy sem konečně něco pořádně zase napíšu. Po velmi velmi dlouhý době. Na pomoc jsem si vzala svůj deník a seznam přečtených klih na Goodreads." 

Tak takhle začínal tento můj rekapitulační příspěvek o roce 2020, který jsem napsala circa 15.1. Tedy, ehm, před téměř třemi měsíci. Zasekla jsem se na mých milovaných a nenáviděných fotkách. Občas to je fakt překážka, protože čím jsem starší, tím míň toho času nějak je. A úprava fotek ve photoshopu zabere sakra hodně času, co si budem. V podstatě jsem už fotky skoro přestala upravovat. Už to pro mě není tak důležité jako dřív, a spíš než abych se na tom dál zasekla, tak si vážím zaznamenaných zážitků. A tím, že tento příspěvek pořád není online, sama sebe brzdím v dalším zaznamenávání. Takže fotky jsou opět neupravené, ale myslím, že to nevadí :) Před pár dny jsem strávila jeden celý den od 10 ráno do 10 večer tříděním svých fotek různě po discích cca od roku 2006 do současnosti. Pain in the ass, velká! Ale ten pocit pak! Přesně teď vím, kde co je, a už konečně nemám ty samé fotky zálohované na 3 místech současně. A objevila jsem, že jsem byla i docela kreativní dřív! (Kam se to podělo?)

Je to asi trochu zvláštní sdílet rekapitulaci 2020 tak pozdě. Ale co už. Trochu mě mrzí, že jsem si podobnou rekapitulaci nenapsala i minulý rok. Na druhou stranu myslím, že 2019 jsem tu zdokumentovala až až a že už vlastně není moc co k Zélandu dodat. Je to už za mnou. Jsou věci po kterých se mi stýská, strašně moc. Oceán. Ta svoboda! Nemuset nic a mít všechen čas světa. Ale ten životní styl bydlení v autě mi nechybí a i přes všechno to krásný a dobrodružný to pro mě nebylo štěstí.

Od roku 2014 je každý rok transformační a úplně jiný. A nebylo tomu jinak ani u 2020. Jestli bych o uplynulém roce měla říct něco hned úvodem, pak to byl rozhodně rok, kdy jsem si zaznamenávala úplně nejmíň ze svýho života. Žila jsem hodně v přítomnosti. Tenhle rok byl hodně o přátelství, o minimalismu, o hledání vlastní cesty. O znovunalézání toho, co jsem dřív měla naservírované na stříbrném podnose. O hře s časem a o zastavení. 

poslední roadtrip po Zélandu - mise Taranaki (za mnou v mracích)

Zápisy v deníku bych spočítala na prstech rukou a na blogu jich není o moc víc. Nenamalovala jsem asi vůbec nic, a přesto ten rok stál fakt za to. Možná je to můj postoj, že hledám na každé věci tu dobrou stránku, ale pro mě 2020 nikdy nebude ten rok, kdy se ohlédnu a řeknu si coronavirus. O koroně vůbec nechci psát, ale zase ji v roce 2020 nejde úplně ignorovat, tak jen ve zkratce můj pohled na věc. Už od začátku mám k celému tomu mediálnímu šílenství postoj Důvěřuj, ale prověřuj. Mám takový postoj vlastně k řešení jakéhokoliv problému. Mám ráda tvrdá data, ne populismus. Umím se na věc podívat očima více zúčastněných a nedělat hned ukvapené závěry. Vůbec se mi nelíbí, jak rozpolcená teď společnost je. Nelíbí se mi, že v USA je ve městech v podstatě válečná zóna, ale v běžných médiích se člověk nedočte ani slovo, protože USA je přece svatá a vzorem pro všechny. Nelíbí se mi, jak se někteří lidé projevili, když přišla krize a jak se hned otočili zády k nejlepšímu příteli či rodině. Vlastně se za těch 50 let vůbec nic nezměnilo. Nelíbí se mi míra manipulovatelnosti, kterou letos z médií vnímám víc než kdy dřív. Nelíbí se mi, že je pořád ještě třeba bojovat za práva černochů, ale děje se tak jenom skrze příspěvky na instagramu a transparentní účty, kam se vybírají peníze, namísto aby se každý zadíval sám k sobě do nitra a položil si důležitou otázku. Nelíbí se mi, že žijeme v době moderní otročiny a nevidíme to. Nikdo to už nemůže zastavit. Nelíbí se mi mizející střední třída a vzrůstající rozdíl mezi bohatými a chudými. Nepochybuju o tom, že v budoucnosti budou na dnešní dobu pohlížet jako na pravěk, kdy z lidí dřeli kůži ať už fyzicky v továrnách, nebo stresem v korporacích. Nelíbí se mi nárůst chronických nemocí, které s tím vším souvisejí a ještě spousta dalších věcí, ale to bychom tady byli ještě do zítra. Myslím, že stěžovací okénko jsem si tímhle odstavcem už vyčerpala.

První půlka roku se točila okolo svatby, a druhá okolo rekonstrukce bytu. A tímto bych mohla shrnutí roku ukončit a hodit Vám sem pár fotek a čau :D Ale sama pro sebe si to ještě krapet rozepíšu, ať mám po letech trochu víc, co lovit z paměti.

tři fotky z Bali 

V lednu jsme ještě byli na Zélandu. Silvestr jsme oslavili sami v mikinách na pláži, sledovali jsme maličké ohňostroje na druhé straně zátoky, a prvního se jeli koupat na zlatavou pláž. Zanechala jsem svůj poslední zélandský job a dostala jsem další velkou lekci o přátelství. Někdy v úterý jsme se rozhodli pro změnu a v pátek večer už jsme seděli v trajektu na Severní ostrov. Přesně o týhle svobodě mluvím! Po dvou týdnech se nám podařilo prodat auto, i když to ze začátku vypadalo beznadějně, ale prostě everything seems impossible until it is done. A za pár dní nato už jsem v hostelovým pokoji vyřizovala prodloužení cestovního pojištění a rušila letenky z Austrálie domů. Změna plánu. Místo 2 týdnů v Austrálii strávíme měsíc na Bali. Nemohli jsme snad ani udělat lepší rozhodnutí. Sbohem Zélande. Tomáš se mi poslední odpoledne v Aucklandu ptal, jestli mě mrzí, že odjíždíme. "Rozhodně ne! Na hubu jsme tu už dostali dost." On přiznal, že jeho to docela mrzí, což mi bylo líto..

Únor jsem strávili na Bali a pak ještě pár dní v Thajsku. Na Bali bylo nádherně a bylo to snad moje nejkrásnější životní období. Štěstí. Nemuset nic. Svoboda. Bylo období dešťů, ale to mi přišlo jen jako výhoda, protože nebylo nikde moc turistů, a užívali jsme si pohostinného Bali, jak to jen šlo. Celé to bylo hodně o jídle, klidu a odpočinku. O ohlédnutí se za těmi 12 měsíci na Zélandu, a co si z nich chceme odnést zpět do Evropy. Snažila jsem se hodně číst, jen si tak být, a nebyla jsem moc online. Na konci února jsme přeletěli na 10 dní do Thajska a to mi splývá asi do těchto pár věcí - hotelový bazény, jízdy nočním lůžkovým vlakem, pad thai, opičky, nádherný západy slunce na pláži, a otrava jídlem v Bangkoku. O Bali si můžete přečíst zde a o Thajsku zde.

Do Evropy jsme se vrátili na samým začátku března. Tomáš jedno pondělí odjel do Rakouska, aby si vyřídil papíry, a neviděli jsme se další 3 měsíce, protože lockdown. Já strávila první vlnu u mámy na vesnici a vnímala jsem celé takové to kolektivní zpomalení. Hodně jsem četla, hodně času trávila na procházkách po okolí, zahradničila, vyráběly jsme bylinné tinktury a sirupy, a čekala jsem s hledáním práce na lepší dobu. Možná. Spíš jsem ale nevěděla, co se sebou dál. Takovýhle návrat jsem si nepředstavovala. Stýskalo se mi po dobrodružství, hrozně moc. Tomáš mezitím pracoval znovu pro armádu.

Plán, že svatbu uděláme ještě tento rok se začal rodit někdy v dubnu a 1.května jsem byla složit zálohu na naše místo. Už nebylo cesty zpět a spustil se kolotoč zařizování, který mě - perfekcionistce - dal poměrně dost zabrat, a na chvíli mě totálně vyřadil z hledání práce. Většina června a července se točila okolo zařizování svatby. S výsledkem jsem ale byla víc než spokojená a z naší svatby mám skvělý pocit. Říkal nám to snad každý host a jsem fakt šťastná, že vše klaplo, jak mělo. Vybrala jsem si ty nejlepší družičky, tak ještě aby neklaplo. Přípravy samozřejmě byly hektické, o tom žádná a ještě dva dny před svatbou se u mě obě moje družičky střídaly na směny a pomáhaly mi dodělat všechny dekorace, co jsem si vymyslela. Jak jsem říkala - perfekcionistka, nezmůžeš nic - a holky byly fakt boží a na nic mi neřekly ne a pečlivě vystřihovaly :D. Nechyběla rozlučka se svobodou alá můj vysněný piknik na Letné, barvení vlasů a milion instaxů za noc. Přijít domů za svítání s květinovou korunkou na hlavě a probudit se o pár hodin později celá potetovaná barevnýma obrázkama bylo fakt k nezaplacení. 

Někdy v červnu jsme taky jeli s kamarádama na víkend na chalupu do Posázaví a pevně doufám, že z toho bude tradice, protože to bylo boží! A výletovali jsme s Jitkou na vyhlídku Máj a to bylo taky boží. V Čechách je tolik nádherných míst a tolik jsem jich ještě neviděla! 

S Tomášem jsme se vzali po šesti letech a přesně sedmi měsících od našeho seznámení, v sobotu 1.srpna. V předvečer svatby bylo vedro k padnutí a lil ze mě pot i v těch nejlehčích nejletnějších šatech. Bylo jasné, že vedro bude i druhý den. V pátek k večeru, když jsme zařídili vše potřebné, jsme se sešli s nejbližšími na našem tajným rybníčku a skočili jsme do vody, pili pivo u stánku a vtipkovali, že půjdeme na svatbu ráno rovnou odsud. V den svatby jsem se snažila vnímat a užívat si všechno, jak to jen šlo, ale uteklo to jako lusknutí prsty. Přesně, jak říkali. Od sedmi do desíti jsme v sobotu ráno ještě lítali po areálu a připravovali vše, co bylo potřeba. Obsluha mi několikrát připomínala, kolik je hodin a jestli jsem prej nevěsta, že se mám jít jako už chystat :D Doslova během tří minut jsem se osprchovala a holky mi pomohly do šatů a učesaly mě. "Co si budeš dělat s vlasama?" "No... já myslela, že nic?" Nalily jsme si prosecco a snažila jsem se uklidnit. Čas ale letěl naprosto závratně. Obřad mám v mlze. Nejsem ráda středem pozornosti. Přes den bylo neskutečné horko. Uvolnila jsem se pořádně až v podvečer, kdy jsem se vysvlíkla z hlavních šatů a vzala si na noc takové lehoučké, které mi moje nejmilejší Janička před svatbou přešila, aby padly podle představ ♥

O velké svatbě jsem snila už od dětství a nikdy nezapomenu na ten krásnej pocit, kterej jsem měla, když jsem se v šeru loudala bosá zahradou a viděla z dálky tu nejnádherněji nasvícenou stodolu, co jsem kdy viděla, plnou svíček a lidí, kteří tancujou a baví se, a všechno bylo naprosto dokonalé a přesně takové, jak jsem si to přála. Tenhle moment mám zarytý hluboko. Horká srpnová noc. Naše noc.

Druhá půlka léta se v srpnu a září nesla ve znamení úniků do lesa a konečně opět aktivního hledání práce. Lesy byly plné hub a my jsme byli konečně zase spolu. Tomáš opustil práci v Rakousku v armádě a přestěhoval se opět za mnou do Čech. Před svatbou jsem všechny upozornila, že po tom svatebním kolotoči budu na pár týdnů asociál, a všichni to víceméně respektovali. Děkuji! Na konci září jsme se dostali na kratší dovolenou do Železné Rudy a bylo to prostě skvělý. 

Práci jsem nakonec našla už od října. Událo se to pak hodně narychlo. Jak říkám, všechno se zdá nemožné, dokud to není hotové.  A od nástupu do práce se tak nějak pořád něco dělo. 

V září jsme rozebrali parketové podlahy v našem bytě s tím, že je zrenovujeme. Po rozebrání půlky pokoje, a asi o týden prací později, jsme si to rozmysleli, vrátili vše na původní místo a půjčili si jen brusku na parkety a koupili lak. Plus jsme ještě vymalovali, dodali chybějící lištičky, a pokoj je jako nový. Další na pořadu rekonstrukcí byla kuchyně. Tej jsme to dlužili už několik let.

Několik týdnů nám trvala koordinace online schůzek, protože opět lockdown, než jsme finálně objednávali. Chtěli jsem podpořit truhláře raději než velkovýrobu, ale termíny za půl roku nás dost odrazovaly, takže jsme nakonec zůstali u IKEA - design Veddinge (jak příhodný název pro tento rok!). V kuchyni jsme taky pokládali novou podlahu a musím říct, že jsme se s tím poprali statečně, naše kuchyně má totiž tvar sedmiuhelníku :D a to nepočítám nějaké další výčnělky. 

Listopad byl takový mlhavý, protože jsme oba prodělali covid a já byla nemocná skoro celý měsíc. Snažila jsem se šetřit, ale moc to nešlo, protože nová práce a rozestavěná kuchyň byla kombinace, která mě krapet přiváděla k šílenství, takže drobné radosti na internetu byly nutností, jak si udržet alespoň trochu příčetnosti. Hlavně období, kdy jsme měli celou kuchyň přestěhovanou v ložnici a vařili jsme tam na zemi a do všeho nádobí se jen prášilo. V mezičase, kdy nám zrovna nebylo úplně zle, jsme tedy v listopadu montovali poličky a zapojovali spotřebiče. Nová kuchyň je ale boží! Z nenáviděné se stala naše nejoblíbenější místnost. 

před

po

kuchyně

almost done! Není to úplně finální verze. Chyběla nám tehdy ještě deska a černá linka.

pokládka podlahy

V prosinci jsme se hlavně těšili na vánoce a jezdili na Šumavu na chalupu. Miluju vánoce a minulý rok na Zélandu jsme je skoro neslavili, takže letos jsem to vzala s plnou parádou. Užívala jsem si všechno, každý čaj pod stromečkem, balení dárků, pumpkin spice latte, vánoční filmy.. Tři týdny před vánoci jsem se rozhodla, že jako dárek upletu 3 čepice. Jak velmi naivní plán. Pletení zatím leží nedokončené v šuplíku, tak třeba na další vánoce. Silvestr jsme oslavili na Šumavě a prospali jsme půlnoc, protože jsme ten den lyžovali (aka vyšlápli si kopec dvakrát pěšky s lyžema na zádech, protože lyžování je evidentně covid-dangerous a byly plošně zavřené vleky) a večer už mi nefungovaly ani ty sirky mezi očima. Udělali jsme si tedy silvestr až 1. o půlnoci, nicméně půlnoc jsme opět prošvihli :D Rok 2020 jsme teda zakončili 2.1. ráno v 0:15 po půlnoci, kdy jsme si konečně ťukli na ten nový rok....

Knížky 2020:

• Jsou světla, která nevidíme - Anthony Doerr. Mistrovské dílo, které se vryje hluboko.
• Sapiens, stručné dějiny lidstva - Yuval Noah Harari. Rozečtené jsem to měla asi 2 roky, konečně jsem ji “doklepla”. Ze začátku jsem z ní byla strašně nadšená, ale po 2 letech se mi k ní nějak těžko vracelo.
• Doba jedová - Strunecká. Zajímavé na rozšíření obzorů pro lidi, které zajímá problematika toxických látek kolem nás.
• 7 habits of highly effective people - S.R.Covey. Koupeno na letišti v Brisbane jako čtivo do Asie. Do teď jsem nedočetla. Ne, že by byla špatná, to vůbec ne. Prostě jsem ji ale jednoho dne zaklapla, a prozatím se k ní nevrátila.
• Love her wild - Atticus. ♥
• Feel the Lean - Loni Jane. Skvělý ebook plný tipů k zdravému životnímu stylu, ke kterému jsem se v průběhu roku znovu vrátila, a teď si ho plánuji pro připomenutí přečíst potřetí.
• Minimal beauty - Madeleine Olivia. Další ebook o minimalismu, tentokrát v kosmetice. Ta se dá doma vyrábět! Pro mě zásadní objev. Už nějaký čas používám doma vyráběný pudr ze 3 ingrediencí, a nemůžu se dočkat, až vyzkouším něco dalšího.
• Tajemství - Rhonda Byrne. Nedočetla jsem. Nějak mě to nezaujalo, i když vím, že pro spoustu lidí je to hit. Já už asi ale téhle tematice nějak odrostla. Třeba si k ní někdy zase najdu cestu.
• Ztracený symbol - Dan Brown. Skvěle napsaný román, co dodat :)
• Zázračný úklid - Marie Kondo. Četla jsem ji dvakrát. Životní styl Marie Kondo mě prostě baví a už nikdy nebudu skládat trička jinak, než na výšku. Také jsem se od ní naučila, že každý předmět má mít svoje místo. Doma je od té doby tak nějak uklizeněji a přestaly se mi vršit ty otravné neidentifikovatelné hromádky věcí na každé ploše, kam jde něco odložit.
• Miluj svůj život - Louise Hay. Klasika o seberozvoji. Mě tyhle knížky stále baví, i když jsem jich už četla mraky a nic moc nového se nedozvím. Ráda se ale tímto obklopuji.
• Hoř pomalu - Veronika Jelínková. Jak zpomalit v dnešním uspěchaném světě. Mix biohackingu a vlastních zkušeností. Kniha, ke které se určitě vrátím, protože biohacking je teď hodně moje téma.
• Ekonomie dobra a zla - Tomáš Sedláček. Nedočteno... zatím čeká na poličce na svůj čas.
• Probudím se na Šibuji - Anna Cima. Opět nedočtená kniha, tentokrát ale z důvodu, že mě bohužel vážně moc nebavila..
• Zaklínač 1 - Sapkowski. Bavilo mě to moc, což mě na tom ve finále překvapilo nejvíc! Fantasy není totiž úplně můj žánr.
• Umění být zdráv - Vojáček. Kniha o zdraví a dnešní době napsaná formou rozhovoru. Početla jsem si a doporučila bych dál. Moje mamka, pro kterou byla vánočním dárkem, je z ní nadšená.
• Hluboká práce - Cal Newport. Pro všechny, kdo si váží svého času a rádi by něco dokázali.
• Digitální minimalismus - Cal Newport. Bavila mě míň než Hluboká práce, myšlenky se opakují. Ale zajímavé počtení pro někoho, koho toto téma baví tak, jako mě.

Ještě bych ráda zmínila dokument Sociální dilema. Zhlédnete, a už nikdy nebudete chtít zapnout facebook. Vlastně, od té doby, co jsem dokument viděla, jsem ho přestala už úplně používat. A s aplikacemi v mém telefonu je to vážně vlažné..

P.S.: Fotky v postu ze svatby jsou od nejšíkovnější Šárky 

P.P.S.: Kolikrát jsem v příspěvku napsala, že něco bylo boží? :D

Bylo mi 30. Už je to měsíc a půl. Ani nebudu připomínat, jak strašně to letí, protože to všichni víme. Kde jsou ty časy, kdy všechno plynulo krásně krok na krokem... tak pomalu? Zapomněly se někde v roce 2006...

Vstup do třicítky jsem nebrala nijak tragicky. Přijde mi, že život je s každým rokem lepší a lepší. A i když by bylo fajn vrátit se o 10 let dozadu a udělat pár věcí jinak, jsem už tak nějak v míru s tím, jak to vše teď mám. Minulost nezměním, proto je třeba se soustředit na současnost, potažmo na to, co může být v budoucnu. 

Do nové dekády jsem vstoupila bez facebooku. Za poslední roky jsem tam chodila velmi sporadicky, a protože se facebook za poslední roky proměnil do takové podoby, že každý druhý příspěvek na zdi byl reklama, už mě moc nebavilo si s takovýma zbytečnýma informacema cpát dobrovolně hlavu, která má i tak milion jiných podnětů, které musí každý den zpracovat. A tak jsem po měsících váhání, že to přece nemůžu, jedno ráno prostě třikrát klikla, a bylo. Mám pocit, že by mi něco chybělo? Rozhodně ne. Spíš mám pocit, že jsem za sebou konečně zanechala jedno - pro mě už přežité - břímě. Připadám si teď osamělá/mám míň přátel? Ne! Uvědomila jsem si totiž jednu věc - těm kamarádům z Itálie, s kterýma jsem v roce 2015 byla na dvou párty, a pak se z nás stali přátelé, se stejně neozvu, pokud do Turína někdy znova pojedu. Byli jsme si vzájemnou lekcí na své cestě, a zase jsme se v míru rozešli každý jiným směrem. A o kamarády, které mám doma, jsem v žádným případě nepřišla. Právě naopak! Uvědomuju si je teď víc než předtím, a vůbec - nestíhám všechna ta přátelství udržovat tak moc, jak bych si přála! Uvědomuju si najednou, kolik skvělých lidí kolem sebe mám a jak málo je vídám, a poprvé v životě si připadám obklopená lidmi. I když většinu z nich vidím jednou za půl roku. Facebook vytvářel krásnou falešnou iluzi, že ty lidi mám kolem sebe pořád, ale opak byl pravdou.

Dostala jsem jako dárek šicí stroj a kultivuju tak nový koníček. Není nic uspokojivějšího, než když vám pod rukama vznikne něco hmatatelného. Vzpomínám, když jsem byla malá, jak měla mamka jednu celou přihrádku v šatní skříni plnou Burdy. Ty se bohužel při stěhování vyházely s tím, že v dnešní době už je přece nebudeme potřebovat. Teď si je obě dokupujeme a vyměňujeme si tipy a triky. Jaká to byla radost, když jsem po straně šicího stroje objevila malý nožík na ušmiknutí nitek! Učím se, co je to popelín, co úplet... Baví mě na tom ta pomalost. Tohle se nedá uspěchat nebo zjednodušit. Je to taková malá rebelie proti současnosti a to mě moc těší.

"We are all dreamers once. Some of us still are."

 Dreams :: faith over fear.

(About this all 3/3)

 Moon :: „you are still whole no matter what phase you´re in“

(About this all 2/3)

 Serendipity :: accidentally stumbling upon something truly wonderful, especially while looking for something entirely unrelated.

(About this all 1/3)

1.1.2021

I wrote my new years resolutions by the burning stove, covered in several blankets. I do not take resolutions as some tangible goal I have to achieve. I rather design a vision for myself of a lifestyle I would like to pursue in the long run. 

☽

Takhle jsem si to prvního zapsala. Dneska máme jednatřicátého a já se rozhodla udělat takové malé ohlédnutí za začátkem letošního roku.

Před pár hodinami jsme přijeli z venkova zpátky do našeho vychlazeného bytu (16,7 °C !) a já se usadila k praskajícímu krbu aneb nejrychlejšímu způsobu, jak z té 16 udělat ještě dneska alespoň 19. Víkend v přírodě. Jak moc mě to nabíjí a rozjasňuje myšlenky před pracovním týdnem.

Letošní rok chci hodně zasvětit péči o sebe. Hlavně po mentální stránce. Co si budem povídat. málo se toho za posledních pár let zrovna nesemlelo, a i když sama sobě (i svému okolí) namlouvám, jak jsem to všechno hravě nezvládla, občas mi úplně nepřijde ok, jak moc mě vynervují běžné rutinní věci. Cítím šrámy a vím, že s nimi potřebuji pracovat, aby mě v běžném životě neotravovaly. 

Už nějaký čas jsem sledovala tvoření Jana Hovada z metalearning a měla jsem velkou radost, když jsem pod stromečkem našla neomezený přístup do kurzů. Všechna témata jsou mi tak blízká, že bych nejradši zkoukla hned všechno v podobě nějakého toho videomaratonu. Bylo by to o moc jednodušší, ale efekt by byl o moc menší. Poctivě tedy den za dnem plním jeden úkol za druhým. Začala jsem kurzem zvládání úzkostí a svoje rána zasvěcuji studiu různých mindfullness technik.

V tomhle mi hodně dala minulý rok první vlna pandemie, kdy jsem to ještě brala vše velmi vážně, a ze začátku skoro nevyšla z bytu. Tím, že mi ze života ze dne na den zmizela možnost spousty aktivit, jsem si nevědomky vytvořila takové malé meditační rituály. Na všechno totiž najednou bylo víc času. Tak třeba když jsem si uvařila kafe, sedla jsem si s ním do proužku sluníčka na parapetu, a jen jsem prostě pila kafe a užívala si tepla slunečních paprsků. Žádný mobil, podcast nebo knížka. Byl to můj čas ke vnímání každého loku a hlavně ke vnímání svých myšlenek. 

Jak málokdy si vlastně dnešní člověk sám se svými myšlenkami! To je pořád samá aktivita namačkaná do každého kousku dne. V práci se to schovává za slovíčko efektivita - jste málo efektivní, pokud nekoordinujete 5 činností navzájem a neodpovídáte do 15 minut na každý email, přičemž to, že se takovou roztříštěnou pozorností ničí kreativita a celková schopnost něco vůbec vymyslet, už se vůbec nebere v potaz. A v osobním životě je označen za lenocha každý, kdo neběží z práce do fitka, kde necvičí se sluchátky v uších, nevidí všechny muzea, pokud jede na víkend do Paříže, nebo si nepřečte za měsíc 5 knížek o kterých pak píše na svých sociálních sítích, přičemž po nocích samozřejmě ještě dohlíží na rozjezd svého nového startupu. Kam se vytratilo kouzlo nicnedělání?! Kdy vlastně lidé přestali řešit svoje vlastní zdraví a začal pro ně být důležitější společenský status?

Moje oblíbená Yoga with Adrienne dělá každý leden 30-ti denní výzvu. Ta letošní je hodně zaměřena na dechové techniky v józe a je více meditační, což se mi perfektně hodí. Sice jsem za 30 dní splnila asi jen 12 lekcí, nicméně i tak je to jedna lekce každý třetí den, a to není špatná bilance. Každopádně vím, že meditaci, mindfullness techniky a potažmo jógu potřebuji jako sůl, a chtěla bych je do své rutiny dostat ještě víc. Ale na začátek roku to není už teď úplně zlé..

Snažím se obecně hodně číst, hlavně po večerech místo počítače. Za leden jsem přečetla 2 knížky a teď čtu třetí. Není to žádné závratné číslo, ale na druhou stranu to také není úplně špatné. A pro ty večery u počítače, které bych třeba ráda trávila psaním blogu nebo úpravou fotek, jsme s Tomášem konečně zainvestovali do brýlí blokujících modré světlo - konkrétně těchto. Konečně tedy můžu večer něco tvořit, aniž bych měla výčitky svědomí, že si kazím spánkový cyklus. Líbí se mi, že se už nebojím do sebe investovat. V tomhle jsem hodně přepsala svůj starý vzorec chování.

Hlavní témata letošního roku - biohacking, mindfullness - mám tedy poměrně pěkně nastartovaná!

Mým trvalým oblíbeným tématem je udržitelnost a minimalismus. Tohle je běh na dlouhou trať, ale hrozně mě teď baví lokální tvůrci, kde obdivuju, co kdo dokáže vrobit, a ujíždím na Vintedu. Za poslední 3 měsíce jsem nakoupila oblečení jedině z druhé ruky. K třicátinám jsem teď o víkendu navíc dostala šicí stroj, takže se nemůžu dočkat svých prvních ušitých kousků oblečení. Snad to bude úspěšnější, než s pletením. Protože karmínová čepice, která měla být vánoční dárek, mi stále leží rozpletená v šuplíku, a myslím, že tam ještě nějaký čas zůstane, než zapomenu na to, kolik nervů a hodin mě už stála. Vypadá to tedy na novou malou vášeň pro tento rok a jsem za ni moc ráda. Vášeň, která úplně nebyla na programu, ale tak už to v tom životě chodí. A ve finále je to všechno neplánovaný vlastně krásný a úplně v pořádku.

Nevím, proč jsem k sobě pořád tak tvrdá a mám pocit, že nic nedělám. Vždyť je to teprve 30 dní nového roku, a myslím, že po sepsání těchto řádků už i já vidím, že mám letos docela dobře našlápnuto! 

☽

• "Pursue some path, however narrow and crooked, in which you can walk with love and reverence."
— Henry David Thoreau, Journals.