Podzim 2016

Podzim 2016. Každý den jdu cestou z domu kolem fontány za rohem našeho bloku. Máme tu takové to klasické malé náměstíčko s několika restauracemi všeho druhu a menším kostelem. Po boku fontány už roky stojí strom, který v létě z části stíní venkovním stolům jedné z restaurací. V létě v podvečer je náměstíčko plné rodin s dětmi, kteří večeří při svitu svíček nebo světelných řetězů rozhozených ve větvích. Koruna stromu je ještě plná listů, které se už barví do teplých podzimních tónů. O týden později je na zemi sem tam lísteček. O dva týdny později už pořádné kolečko spadaného žlutého listí, a dnes větve zdobí sem tam lísteček. A já se sama sebe ptám, proč už je podzim zase skoro pryč! Dobrý věci vždycky utečou až moc rychle. Když jsem byla malá, připadalo mi každé roční období strašně dlouhé a na všechno byla spousta času. Čas plynul pomalu a poklidně. Teď mi vše hrozně rychle utíká a na všechno je omozené množství času.. Podzim 2016. Poklidný, zároveň dramatický, a samozřejmě už je skoro pryč než jsem stihla vybalit všechny svoje šály. Změny. Začátek v nové práci byl přirozený, až překvapivě příjemný. Od prvního dne, kdy jsem překročila práh "sluníčkových" dveří, jsem se cítila na tom správným místě. Sluníčkový proto, že je na nich nakreslený obří slunce. Každý den se učím a posouvám dál. K rutině mám zatím daleko. Chodím domů každý den pozdě večer a nevadí mi to. Po hodně dlouhé době, po několika letech, oceňuju svoji školu a tvrdou práci, která mě dostala tam kam jsem. Ani si snad tak dobré místo po škole nezasloužím, ale protože věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, věřím, že i já jsem tu teď správně. Všechno nakonec dobře dopadlo. Everything is good in the end. If it is not good, it is not the end.  Podzim. Čaje, světýlka a chlupatý ponožky. Knížky! Hodně jsem se rozečetla, asi poprvé od střední. Vysoká naopak moje zájmy spíš utlumila, než podpořila. Nevytáhnu teď paty bez knížky a každý den v práci se těším, až si k ní večer sednu. Dávám jí přednost před obrazovkama. Proto taky nejsem moc aktivní tady ani na instagramu a poprvé v životě jsem se do toho nemusela nutit - do toho odvyknout si sociálním sítím a žít víc skutečně. V životě jde stejně jen o to, co se děje, když se nikdo nedívá - tedy mimo virtuální realitu sociálních sítí. Mám to vždycky v nárazových vlnách, takové to milování a nesnášení sdílení svýho života online. Teď jsem nejblíž zrušení facebooku ever, ale stejně vím, že to nedokážu... Instagram se mi už skoro podařil vyčistit od reklam, které jsem "dobrovolně odebírala"... a je to mnohem příjemnější, ale tady mi zas štve ten čas a ta energie. Ale jako každý kreativec amatér, tenhle účet zrušit nikdy nedokážu. Když se člověk naučí bruslit mezi reklamama, je instagram super zdrojem inspirace. Kde jsem teď naopak hodně aktivní je 500px. Je to jediná síť, která mi víc dává, než bere. Podzim 2016. Účet skoro na nule. Nakupujeme, natíráme, stěhujeme, přesouváme. Tomáš už je se mnou a válčíme. Spolu a se životem. Člověk by neřekl, kolik je to práce, když se sestěhují dva lidé do bytu po jiných dvou lidech. Jsem z toho už celá rozmrzelá. Půl roku. Už jsem tu skoro půl roku. A na vánoce určitě nebude ještě hotovo. Alespoň ale tou dobou už budeme mít normální postel, a ne levnej rozkládací gauč. Nemůžu uvěřit, že na něm spím už půl roku. Pamatuju si, jak mi z něj bolely první dny záda, a teď už vůbec nic. Už jsem si zvykla, ale těším se do "normální postele". A takhle je to teď se vším. Není čas na normální život. Hmmm ale tohle asi je ten normální život. Lítám sem tam a stíhám milion věcí a zároveň jich milion nestíhám. A já teď ani nevím, jestli ten normální život miluju nebo spíš nesnáším. Slovo, které mi zní v hlavě čím dál tím častěji, je hořkosladký. Jo. Takový byl a je letošní podzim.

New York City.

New York, New York. Carrie, stylově oblečená s úsměvem od ucha k uchu, procházející se po Greenwich Village, Přátelé nebo spousta mých oblíbených lifestyle youtuberů.. NYC má tolik co nabídnout. Popravdě jsem NYC tehdy brala spíš jako nutnost. Netěšila jsem se tak, jak bych se těšila třeba dneska. Byla to nutná zastávka před odletem zpět do Evropy - úplně se stydím, že to tak píšu, ale tehdy to tak pro mě bylo. Těšila jsem se domů nejen kvůli hluboký ponorce v naší skupině, ale taky kvůli lásce, co na mě doma čekala.. I tak mi ale NYC doslova vyrazil dech. Nečekala jsem nic moc, a právě proto to asi byla úplná bomba! Byla to láska na první pohled. Ta nekonečná energie pulzující odevšad! 

úplně první foto ještě z busu!

Na New York jsme si vyhradili poslední tři dny. Přiletěli jsme do Philadelphie, kvůli ceně letenky, a za 1$ se nechali megabusem dovézt přímo do středu big apple. Mnohem levnější varianta než letět přímo do NYC, a časově to zas tak velký rozdíl nebyl. První problém - metro. Zasekla jsem se se svými padesáti taškami a batohy v točicích dveřích - Janča si to prý nepamatuje, zato já moc dobře :D Nějak mě po chvíli osvobodili a jelo se směr Brooklyn! Metro je samozřejmě změť linek, ale díkybohu jsem s ním žádný větší problém neměla. Nikdy jsem se neztratila, jen jsem jednou omylem přejela Hudson river na druhou stranu, když jsem chtěla zůstat ještě na Manhattanu, a při hledání zpáteční linky v zastávce, kde se křížilo asi 5 linek jsem se krapet zamotala, než jsem našla tu, která zase vede na Manhattan.. Ale jinak ok.

Ubytování jsme si zařizovali přes AirBnb. Ceny jakéhokoliv ubytka na Manhattanu jsem neskutečné, tak jsme nakonec vybrali apartmán v srdci Brooklynu - v té černošské části - netušili jsme při výběru, která je která. Cena tam byla cca poloviční, než na Manhattanu. Hned jsme se s Jančou vypravili na nákup a na ulici jsem několikrát myslela, že dostanem nakládačku, protože jsem na sobě měla tričko s nápisem California LOVE. To se zrovna nepovedlo...

...přežili jsme!
Bydleli jsme u jedné hlučné starší černošky, v dvoupokojovém malém bytečku, spala jsem na gauči a přes celou kuchyň měly holky matraci. Bylo to fuk, protože jsme stejně celý den chodili venku. Ráno jsem si vždycky kupovala kafíčko do metra. Do centra Manhattanu se jelo půl hodiny, tak proč ne.. Byl tam milý černoch a každý den hádal odkud jsem. Za ty tři dny se netrefil, ale polichotilo mi, že si myslel, že jsem Francouzka! (Bohužel hned v závěsu mě tipnul na Rusku a na Němku..)

Alice in Wonderland statue

Uvnitř Tree House for Dreaming

 moje oblíbená póza

most z Kevina

Nejvíc času jsem rozhodně strávila potulováním se Central Parkem a okolím. Jsem holt na tu přírodu no.. Lennonův památník, Tree House for Dreaming (!!!), socha Alenky v říši divů a Kevinův hotel Plaza! S Anetkou jsme se museli jít podívat dovnitř, samozřejmě.. moc daleko jsme se nedostali, ale aspoň jsme si tam zašli na záchod. ASPOŇ něco! Taky jsme se nachomýtli k nehlýdanýmu schodišti o omrkli jsme nenápadně soukromé divadlo hotelu. Nevím, co my dvě jsme měli na těch hotelech, ale to byl vyloženě vždycky run na hotely a na střechy, když jsme chodili spolu. V Plaze jsme se na střechu nedostali, zato třeba v LA ano! Bylo to boží!

uvnitř Kevinovo hotelu!

Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani jiná turistická místa jako Flat Iron Building a Times Square. Neskutečně přeplněné blikající náměstí. Zas tak nadšená jsem nebyla, nicméne prostě ten pocit že jste na Times square stojí za to přehlídnout ty davy a na chvilku si tam posedět. Na Brooklyn Bridge jsem doběhla těsně před posledními slunečními paprsky a stejně jako spousta turistů, jsem a) nafotila spoustu selfíček b) byla překvapená, jak malá je Socha Svobody! Z Brooklyn Bridge jsem se rovnou jela podívat na Ground Zero. Voda padající do černočerné jámy... Z toho památníku jde hrůza, stejně jako to, proč tam teď stojí. Jako kdyby z toho místa pořád sálala bolest a smutek.

Flat Iron

Central Station

Ground Zero

Byla jsem v originálním shopu Yankees a nemohla jsem odejít bez basebalky. Nakupování k NYC patří jako prkýnko na záchod. V obchodech jsem tam strávila hodně času. Ty úlovky co mám! Jako pardon, ale NewBalance nebo Conversky za 20$? To jsem tam prostě nemohla nechat.

Mrzí mě, že jsem si už nenašla čas na courání třeba po Greenwich Village, nebo po Soho, nebo po takové té náplavce u Brooklynu, na musea a vysedávání po proslulých barech,.. taky jsem nešla na Empire state, protože jsem poslední den měla asi 10 dolarů na přežití. No jo, prostě se nedá stihnout a zvládnout vše, a rozhodně mám důvod se do New Yorku znovu podívat. Doufám, že brzy, protože posledních pár týdnů jsem zamilovaná do Sexu ve městě a nutně musím zas do New Yorku! (Připadá mi, že to říkám u tolika destinací, že se tam někdy zas musím vrátit..) Kdybych jela znovu do NYC, šla bych jako první k domu Carrie.

moje dva Carrie úlovky: tenhle kostel v seriálu stopro byl, a hlavní knihovna (dole) byla ve filmu!

Závěrečné balení bych vám nepřála vidět.. do koše šlo ještě pár starých věcí, aby se vešli nové a radši jsem se za nimi moc neohlížela. Nesnáším vyhazování! Let jsme měli kolem poledne, tak poslední challenge byla dostat se do busu na letiště, kde se stála pěkná fronta. Odměnou nám ale byl krásný klidný let plný alkoholu zdarma, a pak, pak už jen Praha..

Strašně nerada, a zároveň i trochu s úlevou, se loučím s Amerikou. Byla to dlouhá cesta, než jsem vše dala do kupy, ono se to nezdá.. vzniklo 20 příspěvků o mojí Work&Travel zkušenosti, společně se spoustou cestovních tipů, co kde navštívit. Dohromady by to určitě dalo tolik normostran jako řádná diplomka. Věřím, že to někomu bude nápomocné při plánování jeho snu! Já si už svůj splnila, a zpátky se mi ohlíželo už trošku krkolomně, protože se mi to dopisování protáhlo víc, než jsem čekala. Jsem ráda, že teď zase můžu hledět jen a jen dopředu, ale těším se, až si za pár let počtu, jak jsme se tam měli...

 Goodbye summer of my dreams 2014, 
you were good.

Yosemite + Death Valley

 Roadtrip II.část

...takže jsme se rozhodli, že se přesuneme zpět do Kalifornie! Bylo to hlavně kvůli předpovědi počasí pro Utah/Arizonu, kde jsme se zrovna nacházeli. Hned co jsme vyjeli z děsivé bouřky u Grand Canyonu na nás čekal klidný a tichý noční Zion (i ve tmě ty skály oranžově zářily! must see pro příště). Na Chvilku jsme stavěli a přísahám, že jsem v křoví slyšela šustit medvědy. 

Po Zionu jsme projížděli takovým pravým divokým západem. Malý vesničky, zavřený pumpy a bistra jak z westernů. Na jednom kopci na dlouhý rovný silnici jsem poprvý slyšela Take me to church. Pamatuju si ten moment jako by to bylo včera, protože je to písnička, při které mě do teď vždycky trochu mrazí a vždycky si vzpomenu na tuhle dlouhou roadtripovou noc.

..někde uprostřed Nevady.. ??

Se slunečními paprsky dalšího dne už jsme si to vesele šinuli po kopcích Yosemitu. Po poušti byla ta všudypřítomná zeleň moc příjemná. U pána ve skautským úboru jak z Médi Bédi jsme zaplatili poplatek ze vstup a dostali mapku. Varoval nás před medvědy a před rozděláváním ohně. V prvním (a později jsem zjistila, že v jednom z celkem tří) obchůdků s (velmi) omezeným sortimentem v národním parku jsme si koupili snídani a hlavně kafe, protože venku byla taková kosa! Z kufru šly zase ven všechny teplý vrstvy, alespoň tedy takhle brzy po ránu...člověku šla pomalu pára od pusy.

vyschlý vodopád

náš kemp

Rozhodli jsem se sjet až do údolí a pokusit se zakempovat přímo tam, i když nás pán strážce varoval, že může být už plný, protože je peak season. No bohužel taky plný byl, tak jsme zase už dost vyčerpaní z nočního přejezdu vystoupali nahoru a podle plánku se snažili najít jiný kemp. Nakonec jsem skončili uprostřed hlubokýho lesa, kam se sjíždělo krkolomnou cestičkou. Nebyla tam ani sprcha, ani netekla voda, zato měl atmosféru Yosemitu přesně tak, jak jsem si ho představovala. Hluboký klidný lesy plný energie. Ten čerstvý vzduch mě tak zmohl, že jsem tuším zbytek odpoledne prospala u stanu na karimatce. Večer bylo zasloužené pivko a ohýnek, a druhý den jsme se vrátili do údolí, že teda konečně půjdem nějaký hike. Předtím si ještě dovolím malou poznámku k tomu pivu. Na začátku týdne jsme si na ty národní parky koupili do začátků basu, s tím, že to určitě někde časem budem muset doplnit. Ale každý den jsem jeli na 200%, takže večer jsme se donutili max k jednomu dvěma a usnuli jsme jak dřeva. Doplňovat jsme nemuseli nic, snad jsme ještě něco dovezli zpět do Vegas.

tři dny bez sprchy a krapet kruhy pod očima, bomba!

čaaaaau

Šli jsme tedy k nějakému vodopádu, který byl skoro úplně vyschlý. Někde nahoře na skále prskal malý rozprašek, jako mlha, ale dolů už nedošlo nic. Pro velký úspěch jsme zkusili jít ještě k jednomu, abychom zjistili, že je kupodivu také vyschlý. Přesunuli jsme se tedy z údolí zase někam výše a tam jsme šli krásnou stezkou pár km k takový příjemný chatičce, kde byly knížky a hořel krb, a člověk si mohl na chvilku oddáchnout, a pak jít zpět. U řeky jsme si vycachtali nohy v ledový vodě a kochali se neuvěřitelnými výhledy. Nekonečný lesy, sem tam nějaký drobný zvíře, zurčící voda a ten nejčistší vzduch. Mě se osobně teda mnohem víc líbily hiky nahoře (ne v údolí) po takových těch rozsáhlých meadows. Taky sem tam bylo modroučký jezírko, nebo řeka. Údolí mi připadalo dost malé a přeplněné.

Ne úplně příjemným překvápkem byl požár, který jsme v dálce viděli, když jsme z parku odjížděli - prý kvůli extrémnímu suchu. Tím by se vysvětlily ty vyschlé vodopády.. Každopádně vidět požár, takový ty hustý šedorůžový mraky linoucí se po obloze, jakoby nic, je děsivý zážitek. Oheň mě ze všech živlů děsí nejvíc a být v epicentru nějakého požáru tak asi umřu strachem a panikou. Takhle z dálky to úplně stačilo.

požár

Hned za Yosemitem máme "funny" historku, kdy nás stavila policie kvůli rychlosti. Pán nás jen tak pokáral a nechal jet, ale zas to byl zážitek jak z Thelmy a Louise prostě! Já ten film fakt žeru.. Šinuly jsme si to dalších pár set km na jih směrem na Death Valley. Na pravý straně od auta zelený hory Sequoie a jižního Yosemitu, nalevo hnědý kopce pouště. Zvláštní pocit. Kalifornie mi v tomhle přijde strašně krásná, v tom jak se tam prudce střídají různý typy krajin. 

Nepřála bych vám vidět cenu benzínu na poušti! Vůbec nepřála bych vám vidět cenu čehokoliv na poušti. Když jsem si ráno kupovala v mini obchůdku (jediném široko daleko) snídani, málem jsem padla. Spali jsme v jediném kempu na kraji planiny zvané údolí smrti, kde se prý moc dobře daří chřestýšům, štírům, kojotům a všelijaké další havěti, což člověka večer poměrně uklidní, když leze s baterkou do stanu. Zvláštní pocit usínat na okraji několik desítek km dlouhé pouštní planiny. Ostatní ještě spali, a tak jsem si ráno řekla, že oslavím to, že jsem noc v takový divočině přežila, osvěžující sprchou. Když jsem se o dvacet minut později vracela k autu nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna začíná pršet. Vždyť jsme na poušti boha! Po desiti minutách, hned jak jsme zaklapli dveře od auta, začali na sklo bubnovat kroupy. Asi špatná karma.. špatný počasí nás prostě nechtělo pustit.. Na druhou stranu aspoň nebylo 50 stupňů ale jen nějakých 40, takže to byla v podstatě dost výhra. I tak byl nadlidský výkon ujít víc jak 2 km naráz. Kromě povinného Basin (nejnižší a nejsušší místo Ameriky), jsme si dali malinký hike k nějakému skalnímu průchodu, do kopce, a málem jsme padli. Údolí smrti je zvláštním místem mimo civilizaci, doporučuju! Člověka úplně praští ten horkej dusnej vzduch, když vystoupí z klimatizovanýho auta.

mrtvola v údolí smrti, jak originální

Protože se nás déšť nechtěl pustit, a protože jsem měla líné pohodlné spolucestovatele, kteří už prahli po horké sprše :P jsme se rozhodli strávit ještě dvě noci v pohodlí hotelu ve Vegas, vrátili jsme auto a věci, a pak už nadešel den odletu na východní pobřeží. Čekalo nás už jen NYC a pak dom... příště! :) 

Národní parky pro mě byly top část cestování, jsou to místa které jsem do té doby viděla vždy jen online na fotkách a tajně snila o tom, že je někdy uvidím naživo. Nestihli jsme ani půlku toho, co bych z národních parků USA chtěla vidět, a někdy se tam kvůli nim znovu vrátím. Věřím, že ano.