8 důvodů, proč jsem chatová holka

Nikdy v životě jsem si nemyslela, že někdy budu zbožňovat víkendový únikovky na chatu, který frčely spíš v době, kdy mým rodičům táhlo na sedmnáct.  Stejně tak, jako kdybyste se mě před třemi lety zeptali, jestli za pár let budu bydlet s chlapem, asi bych se Vám vysmála. Při otázce, zda někdy budu dělat práci, kterou dělám, bych asi dostala záchvat smíchu na minimálně dobrou půl hodinu. Ale je to tu. Stejně tak, jako naše milovaná chatička a mých osm důvodů proč ji miluju… (osm proto, že deset jsem nevymyslela, a už vážně chci vyrazit za kamarádama do tý hospody.. pátek heh :D)

       1. Je to v kurzu

#outdoorescapes #wildernessculture #campinglovers #countrylife, nebo ještě víc hipstersky jako #folkscenery. Nepřeberně haštagů spojených s lesní divočinou. Prostě uvažte obří šálu kolem krku, na záda hoďte fešnej batoh a vyrazte za dobrodružstvím! Společnost dneska miluje přírodu a já se vesele vezu s hlavním proudem..

1       2. Není tam signál!

…a člověk se tudíž místo okukování cizích insta-životů víc soustředí na ten vlastní. A je to fajn! Mám pocit, že jsme dneska tak trochu učeni zbožňovat hlavně sebe, a zapomínat na ostatní. Snažit se být za každou cenu lepší a jít přes mrtvoly. To mi přijde jako velká chyba. Vždyť co bychom byli bez lidí okolo nás… nic. Umřeli bychom sami osamocení a nikdo by po nás ani nevzdechl a po čase by nám automaticky nastavené smazání neaktivních profilů smazalo „náš život“. Je to trochu scifi… nicméně, nejsem tak daleko od pravdy, což? Tak šup, vyražte někam, zapalte si třeba oheň, otevřete flašku vína a povídejte si… je to jednoduchý, normální a skvělý.

2

           3. Neteče tam voda, není tam obchod

…a člověk se tudíž místo přemýšlení, zda bude k obědu A nebo B nebo C nebo zda nejít nakoupit na variantu D stará o poněkud přízemnější věci. Jako třeba jestli zvládne umýt všechno nádobí v jednom litru vody, protože jinak by musel s kanystrem ke studánce vzdálený cca kilometr v lese. Je to strašně osvěžující neřešit zbytečnosti a naopak si uvědomovat, že všechno nemusí být automatický, tak jak to známe z měst.

1         4.  Legálně posedíte u ohýnku

Ok, možná ne tak úplně legálně, minimálně na vás ale nikdo nezavolá policajty do půl hodiny od škrtnutí sirkou, tak jako se nám to jednou stalo na naší vlastní zahradě v Plzni. My si osobně dopřáváme většinou mega ohně do dlouhých večerních hodin, který ještě ráno doutnají a hřejou. I když se občas trochu bojím, že něco chytne, tak to stejně miluju. To tichý pravidelný praskání mě docela uklidňuje.

2         5. Je plná pokladů!

Jako pardon, ale puntíkovaný hrnečky z první republiky? Závěs uháčkovanej babičkou? Nebo poklady nalezený v řece, když mi bylo osm a můj první „deník“ plný načmáraných obrázků? Upřímně… kdo to může nemilovat?

1         6. Zvířata to taky milujou

Pokud bydlíte v bytě a máte čtyřnohýho mazlíka, bude Vás za tyhle víkendy v trávě a mechu zbožňovat. Ozkoušeno!

2         7. Člověk pracuje a ani o tom neví

A přitom vznikla pravděpodobně ta největší přidaná hodnota, kterou za poslední týden vytvořil. Protože, upřímně, co za celý týden vytvoříme v kanclu? Vyplníme pár papírů, dáme pár razítek a celá produktivita sídlí na disku v počítači, kterej může ze dne na den udělat pápá a všechno je pryč .. Ale takovej zasazenej strom, natřenej plot, opravená střecha?… boha i kdybyste si celej víkend četli knížku, tak jste pro sebe a svůj život udělali víc, než od pondělí do pátku. 

3         8. Máte druhej domov

Mě osobně město dost ubíjí. Připadám si v něm bez energie a bez nápadů. Unavují mě lidi, auta, stroje.. Těch pár metrů čtverečních uprostřed lesů mě naopak nabíjí spoustou pozitivní energie a kdyby to šlo, snad bych tam bydlela napořád.. 

Nic není nemožný, pamatuj

Ten den jsme přiletěli. Na místo, které jsem si pro sebe vysnila jako malá holka. 

Prázdný široký ulice a na nich víc palem než aut. Vzduch byl suchej horkej a já měla pocit, že už nikdy nemusím jít spát. Že mi ta energie vydrží navěky.

Sbalili jsme si víno a plavky a se surfama, který jsme před měsícem vyrobili, jsme naskočili na první autobus. Tak nějak bez plánu. Ne, vlastně drobný plán tam byl. Dostat se na pláž dřív než zapadne slunce. A nic ostatního nebylo důležitý. Jen to, že nám u toho bude skvěle.

Na pláž. Na bílou pláž v Kalifornii. Na tu s dlouhým molem a nejšumivějšíma vlnama. Na tu, z který uvidíme všechny barvy duhy až slunce usoudí, že pro lidi už dnešek v týhle části světa končí. 

Řidič našeho autobusu zastavil na konečné kdesi pod mostem a tvrdil, že to nikdy nemůžeme stihnout a že nám bohužel nemůže pomoct, protože dojít odsud na pláž je nemožný. Moc daleko. Slunce už bylo fakt nízko a my se fakt nechtěly vzdát toho, že naše vysněná první noc v Kalifornii skončí pod mostem v San Diegu. Vyrazili jsme teda za sluncem po dlouhý rovný cyklostezce. Kam jinam by vedla.. Intuice? Orientační smysl? Štěstí? Nevím.

A tak jsme šli. Občas jeli na surfu. Povídali jsme si. Báli se každýho osamocenýho protichodce. Báli se víc, když jsme otevřeli víno a začali ho pít na kraji chodníku. Báli se víc, když jsme ho pak pili za jízdy. Slunce šlo dolů, ale my pravý opak.

Moře už bylo blízko. Pláž byla blízko. První skatepark. Dámy a pánové...pak mám dlouhé okno a pak.. všechny barvy duhy. Byly tam. Ty pastelovky, který jsem předtím vídala jen z televize. Bylo tam i to dlouhý molo. Vítr ve vlasech. Štěstí. Neskutečný štěstí a láska uvnitř mě. Láska k životu, k zemi, ke mě, že jsem tam. Že jsem něco dokázala. Ne světu ani jiným lidem, ale že jsem něco dokázala sama sobě. To je totiž jediný, na čem na konci dne záleží. 

Skočili jsme do vln za posledních slunečních paprsků.

Později jsme se usadili na svý skaty zabořený do písku, dopili si víno a povídali si o životě. S nějakejma lidma se dá povídat o všem. A nebojíte se jim taky to všechno říct. Tak by to mělo mezi kamarády být vždycky. Pocity který si vždycky odnesu z noci strávený se spřízněnou duší jsou fakt věčný a ničemu se nevyrovnají.

Spřízněný duše existují.

Sny se plní.

Nic není nemožný.

Hallstattersee / Alps 2017

„Remember happiness is a way of travel, not a destination."

Roy Goodman

nejkrásnější hotelový výhled

sněžnicee :) doporučuju, sami si příští rok koupíme svoje, hrozně nás to bavilo

Místo odkud jsme pozorovali poslední západ slunce v roce 2016 a užívali si první oběd v 2017. Nikde nikdo, jsme jen my dva... v jednu chvíli z rovný plošiny nad námi startoval windsurfer a letěl přímo pár metrů okolo nás. WOW. Bez dechu jsme ho chviličku pozorovali než odplachtil moc daleko a byl to pocit jako bychom letěli s ním. To ticho! Musí to být něco úžasného, jen se tak vznášet nad vším na zemi. Příroda je stejně to nejlepší kino na světě ❤

Bílý pláně

Černej čaj s medem a plátkem citronu a župan přehozenej přes pyžamo. Je tu víkend. Tomáš šel zrovna pro vajíčka a čerstvý koblihy. Myslím, že kouzlo víkendu pro pracující konečně dorazilo i ke mně. Otevírám po pár dnech Instagram a Youtube, doháním "resty" na nepřečtených postech na oblíbených blozích.. no znáte to. Tomáš se vrátí, snídáme! Nebo spíš brunchujeme, podle hodin, který se pohybujou mezi desátou a jedenáctou.. Pomalu se díl seriálu Bylo, nebylo blíží ke konci, kafe je dopitý, jídlo snězený.. ve vzduchu už nevisí žádná další výmluva, proč sobotní úklid déle odkládat. Pomalu se sbíráme od stolu, když v tom mi přijde na Whatsapp pár fotek ze zasněžené vesničky na druhé straně republiky. 

„Jeee podívej na ten sníh, to je boží!“

„...no a nepojedem tam za nima?“

Několik vteřin si vyměňujeme oční kontakt, obou v očích rostou jiskřičky - vypadá to, že místo proflákaný soboty a neděle bude roadtrip! O půl hodiny později už dáváme Robinkovi (kocourovi) pusinku na hlavičku - já několik pusinek - a při zamykání dveří se vyhýbám jeho vyčítavýmu pohledu, že bude o víkendu sám.

Na místě je všechno skvělý, odpoledne se procházíme - spíš po kolena brodíme- po zasněženým poli a štrádujeme si to k rybníku. Celej rybník pro sebe! Ladovská pohádka... chvíli bruslíme, mě po půl hodině tlačí brusle a všechny přesvědčím, že se už musíme vrátit domů. Tam se pak zahřejváme hruškovicí, pivem a tak. Hrozně se opijeme, fakt hrozně. (Viď Tomáši?) Druhej den je vycházka ještě víc epická než ten první. Milujem se za to, že jsme neseděli doma na zadku a že vidíme tohle! Že z opuštěnýho roští plašíme srnky, brodíme se sněhem jako jediní k pramínku kyselky a že objevujeme nekonečno v podobě vlnitýho pole, co volně přechází v oblohu a není vidět, kde končí země a začíná obloha. To ještě netušíme... netušíme, že za pár hodin -po vteřině, která trvala věčnost- budeme stát vedle našeho milovanýho autíčka, který má zničenou levou půlku, oklepávat se z šoku a v mrazu čekat na policii.

Všechno se děje z nějakého důvodu a já tuším, co se mi tou autonehodou osud znažil naznačit. Můžeme jen děkovat bohu, že se nikomu nic nestalo. Nejdřív mi dovolte malé vysvětlení.. Jsem Vodnář a INFP v jednom. Jako Vodnář mám trošku hlavu v oblacích a touhu dělat si věci nezávisle a po svým. INFP mi do života dodalo trochu té touhy po samotě, věčné nepochopení okolím a touhu po perfekcionismu. A ten očekávám i od svýho okolí. V tom je ten problém. V tom, že mám očekávání, který jsou nadsazený a nereálný a já očekávám, že to tak bude. Naše jediný spory s Tomášem jsou vždycky o focení. Zní to hloupě? To proto, že to hloupé je.. Já si vysním fotku tak a tak, a takhle mi budou vlát vlasy a tahle větev bude tady a budu tam samozřejmě vypadat o dvacet kilo lehčí. A on to pak vyfotí nějak jinak. Já si hned připadám tlustá, ošklivá, protože to není vyfocený z toho úhlu z kterýho vypadám dobře a jakto že to Tomáše hned nenapadne že a že mi neřekne ať se trochu pootočím. On pak jen odvětí, že vždyť jsem přece krásná pořád, a já se naštvu, že nemám svojí fotku, ale mám tu s tlustým ošklivým prasátkem. Zní to jako hlouposti? To proto, že to hlouposti jsou. A takových hloupostí jsem za poslední týdny dokázala z rukávu vytahat dost. Nedívím se, že mi ti nahoře potřebovali dát stopku a naznačit mi, že bych se měla zamyslet nad tím, co je důležité a jak je třeba trávit svůj čas na zemi. Ne ve zlobě, ne ve výčitkách, ne v napětí, ne v pocitu méněcennosti a ne v závisti. Ale milovat, když mám koho, milovat a akceptovat druhé takové jací jsou, milovat sebe, pečovat o sebe a pečovat o vztahy s blízkými. Pokud máte stejný profil osobnosti jako já, tak si proboha nenakládejte vysoký nároky ani na sebe ani svoje okolí a prostě žijte a milujte. I když ta nehoda nebyla naše vina, tak tohle bylo varování. Dám Vám jednu radu. Nenechejte svůj život zajít tak daleko, že si budete podobným varováním muset projít taky. Jděte k tomu koho milujete a obejměte ho, hned teď! A přestaňte řešit blbosti.

The trouble is, you think you have time.

- Buddha

...a jen tak mimochodem. Ty fotky, který jsem mu to odpoledne vyčítala, že nejsou dost dobrý, jsou ty, který zdobí tenhle příspěvek. Myslím, že odvedl dost dobrou práci. Miluju, děkuju.

Pohádkový Jizerky

Půl hodiny od dálnice už to přišlo. Sníh. Máme tu ideální podmínky pro lyžování. Nejdřív jsem nevěřila, ale, jak jsem na vlastní oči zjistila, byla to pravda. Neviděla jsem to několik let. Sněžilo takovým tím dech beroucím způsobem, kdy vidíte padat celý vločky. Padají pomalu, tak akorát abyste je stihli kolem sebe vnímat. A to ticho, které je v takové vánici slyšet je strašně uklidňující..

Trochu jsem se bála, jestli vyjedeme až na vrchní parkoviště, odkud jsme se měli k chalupě svézt se všemi věcmi po svahu, ale naštěstí jsem se bála zbytečně. Zaparkovali jsme a za hodinu už jsme mrzli na vleku. Při druhý jízdě jsem zjistila, že mám malou přilbu. Zjistila jsem to díky kontaktu hlavy s ledem. Hlavně že v ní tedy jezdím už několik let.. naštěstí moc nepadám. Projezdila jsem už kolikery Alpy a kdo by to byl řekl, že české hory se mi stanou osudné. Praštila jsem se kromě hlavy taky do kolene a narazila si žebra. Druhá jízda. Sedli jsme si na oběd do Hermíny a po obědě jsem hrdinsky prohlásila, že si jdu lehnout na chatu. Večeřeli jsme všichni spolu a dlouho do noci jsme si povídali o životě a tak. Všechny generace pospolu, tak je to správný. S každou flaškou vína se témata prohlubovala a smích byl hlasitější. V jedenáct jsem se tiše odebrala vedle a během dvou minut usnula. Únava, a taky ráda usínám za zvuků hlasů a smíchu.

Druhý den jsem z Tomášovo dechu pochopila, že on vydržel ve společnosti o trochu déle než já. Jsem ráda, že se bavil. Koneckonců jsem ho sem dotáhla já a nikoho neznal. Pro dnešní den jsme zvolili procházku, o které kamarádka tvrdila, že ji dáme za dvě hodinky. Čtyři a půl hodiny čerstvě napadaným půlmetrem sněhu. Bylo to ale perfektní. Miluju les. Dřív jsem byla spíš plážový salty hair typ, ale poslední cca rok mě láká spíš coziness lesa. Miluju chaty a celý život okolo nich. Topit si v krbu, chodit do lesa pro dřevo a jiné úlovky, nosit několik vrstev svetrů a dýchat pořád čerstvý vzduch. A prostě si jen tak být.

Přivítali jsme nový rok krásně.

2016, what you learned me. 2017, what you will.

Takže, 2016! Tohle jsem se díky tobě naučila..

Rodina je něco, co si sami vytváříme. Z mýho pohledu si za tenhle rok všechno tak nějak sedlo. Zvykla jsem si na to, jak to je, na to, že jsem v kontaktu s mámou a tátou zvlášť. Vždycky, vždycky když jsem byla daleko, jsem si psala jedině s mámou. Ona doma všechno říkala tátovi a já věděla, že se oba zajímají, jak mi je, ale prostě jako kontaktní osoba pro mě vždycky byla maminka. Táta na smsky moc není. Ono se to nezdá, ale byla pro mě velká změna volat si s každým vzlášť. Domů jsem přestala jezdit skoro úplně. Ne, že bych nemohla, ale prostě jsem stejně neměla moc důvodů tam jezdit. Máma v Plzni přes víkend stejně nikdy není, a táta tam už nebydlí.. Každý má svůj život už jinde. Tak nějak z donucení jsem se úplně osamostatnila. Ne, že bych předtím nebyla samostatná… ale takový ten hlavní domov byl prostě tam u nich. A vždycky jsem se tam vracela, někdy každý víkend, někdy jednou za pár měsíců, jak to zrovna vycházelo. Teď už tam jezdím jen pro věci a občas s něčím mamce vypomoct na domě nebo na zahradě. Nebo k zubaři třeba.. Je to jedna z věcí, díky které jsem se během tohohle roku stala mnohem silnější. V roce 2015 bylo všechno moc čerstvé, nedořešené a já se tím cítila strašně zlomená. letos se to nějak usadilo a všichni jsme si zvykli a uzpůsobili se. Nemůžu si stěžovat. S oběma rodiči mám krásný vztah, mnohem lepší než dříve. Oni jsou podle mě takhle také spokojenější než dřív. Je to koneckonců jen a jen jejich věc a nevím proč se tu o tom tolik rozepisuju. Spíš se to jen snažím zachytit z mého pohledu, protože to byla jedna velká věc, která mě letos ovlivňovala, i když jsem se to snažila nepřipouštět moc k tělu. Spíš jsem během letoška začala rodinu vnímat v širším slova smyslu - totiž, že rodina je něco, co si sami vytváříme. Lidé s kterými se stýkáme, ti, kterým věříme a kteří nám vždycky pomůžou. Věci a myšlenky, které si vpouštíme do života.. naše okolí.. tak nějak teď vnímám pojem rodina.

Škola je jen vstupenka na pracovní trh, jak moc úspěšní tam budeme je už jen a jen na nás. Letos jsem úspěšně ukončila školu a díky bohu za to. Jsem za svoje vzdělání vděčná  a vždycky budu. Otevírá mi spoustu možností, které bych bez něj neměla. Bohužel v Čechách ještě pořád letí takový ten režim, že co Čech to vysokoškolák a zaměstnavatelé na diplom prostě slyší. Je to škoda, protože znám spoustu mnohem chytřejších lidí, než jsem já, kteří vysokou nedodělali. Taky v zahraničí (západ), kde jsou VŠ podle mě mnohem kvalitnější má člověk bez VŠ mnohem lepší postavení a pracovní možnosti, protože ji tam má vystudováno mnohem méně lidí a spíše dají na to, že se člověk na určitou pozici vypracuje. Nejde to generalizovat na všechny obory samozřejmě, ale zrovna u mýho ekonomickýho je to tak dost možný. Je to škoda a snad se to u nás taky trochu změní.. Ale zpátky k mojí zkušenosti. Ten poslední rok byl za trest! Téma diplomky jsem si vybírala v časovým presu a bylo nad moje možnosti. Ztrácela jsem se v číslech svých výpočtů a nevěděla jestli moje závěry jsou správné nebo úplně mimo. Strávila jsem s ním víc času, než jsem si představovala a párkrát jsem se už málem zoufalstvím rozbrečela. Samozřejmě jsem dopisovala do posledního dne před odevzdáním..  Ten pocit hodnocení za jedna a nabídky doktorského studia v tomhle oboru za to ale stál. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ten výzkum dokončila a měla v ruce svoji první “knížku”.. Každý vysokoškolák zná ten pocit. V každým je ten den určitě trochu hrdosti :) A pak promoce, kterou jsem vůbec nebrala nijak vážně, až do dne, kdy byla. To že jsem už vážně venku ze školy, po devatenácti letech (!), na mě dýchlo až v den, kdy jsem si v černým taláru třásla rukou s děkanem. Škola vždycky byla velkou šoučástí mýho života a okolo předpovídání vývoje hospodářského cyklu (téma DP) se točil celý můj život první půlku roku 2016…

…druhou půlku jsem zasvětila hledání nové práce. O svojí staré nechci moc psát. Prostě jsem ji úplně nemilovala a už jsem tu o tom psala. Byla to brigádka ke škole, pak prodloužená přes léto, protože volnej čas a cestování žejo, a během září začalo přituhovat a já cítila, že s dodělanou VŠ mám na víc. Všeho jsem do dvou týdnů nechala a přemýšlela jsem, co chci vlastně teda v životě dělat… a dlouho  jsem nenacházela odpověď.. Jeden den jsem si nadávala, že jsem nebyla víc aktivní při škole, což jsem hned druhý den myšlenkama popřela, protože to prostě a jednoduše nebyla pravda. Ke škole jsem stihla spoustu věcí, které mi zaplnily životopis, a naopak jsem si nadávala, že jsem na sebe tak sebekritická. Další den jsem zas brečela, že co budu dělat a že nic neumim, a další mi lidé volali jestli přijdu k pohovoru.. Neviděla jsem věci reálně. Cítila jsem jen tlak a strach. Ten problém byl jen ve mě. Byla jsem uvnitř zmatená, unavená, neměla jsem energii i když jsem se ji zoufale snažila získat zpátky. Ale protože platí, že člověk skončí přesně tam, kde zrovna potřebuje. Pak to vyšlo a já jsem teď spokojená. Dala jsem nakonec na intuici. Samozřejmě jsem začla v jiném oboru než jsem studovala. Když jsem vdycky viděla statistiky toho, jak většina lidí končí v jiném oboru, tak jsem si říkala že to není možný. No a najednou se mi to taky -tak nějak samo od sebe- stalo. Pořád se tam učím nové věci, které mám už teoreticky znát ze školy, a je to pro mě hodně náročné, ale vím jistě, že to za tu dřinu stojí. Vždyť která práce není ze začátku náročná. A čím víc se toho naučím, tím líp do budoucnosti. Jak mi říkají kolegové, v téhle práci se prý nikdy učit nepřestanu.. takže jsem tak trochu zase zpátky ve škole. Život má zvláštní smysl pro humor.
 

Jakmile ztratíte respekt ke svýmu partnerovi, ztratíte všechno. Opustila jsem po dlouhých letech studentské bydlení, pořídili jsme si kočku a přestěhovali se s Tomášem spolu do bytu v úplným centru Prahy. Nebudu lhát, společný začátky byly těžký ale teď mám pocit že zvládneme cokoliv. S nikým jiným bych žít nechtěla a taky bych si nemohla přát nikoho víc citlivého, pozorného a milujícího než je on. Ach jo, jsem asi pořád zamilovaná. Všechny problémy mezi námi během tohohle roku byly jen ve mě, pramenily z toho, že jsem se cítila ztracená zlomená, nevěděla jsem co se sebou a začala jsem kolem sebe kopat. Mám další důvod být mu vděčná, že to se mnou už nevzdal. Né že by tenhle rok neměl důvod.. nafackovala bych si za to, jak jsem se k němu občas chovala. Jako taková ta histerická přítelkyně, kdy nikdy nic není dostatečně dobře. Taková jsem předtím nebyla, a doufám že už nikdy nebudu. Nechala jsem se strhout stresem a vším negativním, co mi přicházelo do cesty. Právě proto se příští rok chci zaměřit víc na sebe a svůj vnitřek. Přemýšlet o sobě a zklidnit se zevnitř. Někdy si připadám strašně roztržitá.. Centrum teda nebyla moje vysněná lokalita na bydlení, ale člověk nemůže mít všechno hned. Chce to trpělivost, ale tu zrovna já moc nemám. Pomýšlím jeden den nad stěhováním do domečku za Prahu, druhý den nad stěhováním na Bali a třetí den vymýšlím, co by ještě šlo provést s naším stávajícím bydlením. Nejlepší asi bude všechno nechat plynout a počkat si, jak se život vyvrbí.. Ale vysvětlete to někdo prosím mýmu perfekcionistickýmu a sebekritickýmu já! Chci všechno a hned! To jsou ty rozmazlený jedináčci.. :D Uznávam že vztah s náma může být fakt těžkej. :D Máme to tu ale už fakt pěkný, a už jsem kápla božskou i tomu starýmu nábytku. No a co, koneckonců cítíme se tu dobře, a to je to hlavní. Nejvíc si to vždycky uvědomuju, když mi někdo z kamarádů řekne, jak pěkná je u nás doma atmosféra. V tu chvíli to dokážu vidět i já a všechny svoje negativní myšlenky zaplaším. Musím se fakt víc soustředit na sebe a pouštět si do života jen to dobrý.

Minulý roky jsem si uvědomila, že cestování je skvělý, ale když není sdílený s milovanou osobou je tak jako tak naprd. Tudíž jsem se letos spíš stáhla a budovali jsme společně domov. Kromě Balkan roadtripu jsme nepodnikli žádnou velkou věc a teď zpětně mě to trochu hlodá.. připadá mi, že jsem měla během letoška hlavu plnou spíš starostí než radostí. Když si vzpomenu na minulý roky, tak jsem vždycky dělala něco velkýho. 2014 čtyřměsíční USA, 2015 půlroční Itálie.. měla jsem velký plány se životem, teď je můj plán mít domov a zajistit se. Je zvláštní pocit si to takhle uvědomit. Zvlášť teď o vánocích má člověk trochu protoru se zastavit a zamyslet a vypadne z té všední rutiny. Popravdě se už dost těším na nějakou další velkou cestu, roční pauza stačila. Cestování je skvělý, ale zrovna tak skvělý je mít milovaný místo, kam se z něj vracet. A Balkán byl boží, mimochodem. Všechny zkušenosti s cestováním mě naučili vnímat dané místo jinak. Nasávat spíš atmosféru, uživat si jiné lidi a ty s kterými cestuji, a neběhat zběsile jen od památky k památce. Právě proto byl Balkan roadtrip skvělej. Nasávali jsme atmosféru do sytosti, v klidu a po našem.

Nemusíme být lepší než ostatní, musíme být jen spokojení s tím kým jsme a co děláme. Stalo se toho letos zase hodně, tak už to v životě chodí. Připadá mi, že do roku 2016 jsem vstupovala jako malá holka, taková ovečka vedená na cestě životem, a že teď jsem mnohem volnější a silnější. Ale pořád trochu na nervy, nějak pořád neumím to hektický město odbourávat. Snažím se najet do nějaké rutiny. Najít rovnováhu a zklidnit se, jak jsem už psala. Připadám si často nervózní a negativní. Samotnou mě to štve, věřte mi to!, ale ono se to odbourává hůř, než se může zdát. Chtěla bych být taková ta věčně usměvavá osoba, co kolem sebe rozdává pozitivní energii. Uvědomuju si, že to tak rozhodně tenhle rok nebylo.. Dělá to hodně jídlo a nedostatek pohybu. V dny kdy jím zdravěji a střídměji, a jdu třeba plavat nebo běhat, kolem sebe vidím jednorožce a nechápu nasraný výrazy lidí v metru. Nechtěla jsem si dávat velký předsevzetí, ale tohle je něco, čeho nechci dosáhnout jen v dalším roce ale i ve všech následujících. Zoufale potřebuju mít sama ze sebe dobrý pocit a vyčistit negativitu. Obklopovat se jen dobrýma věcma. Pak taky budu mít zas co rozdávat. Chci širokej úsměv na tváři a duši v oblacích. Tak jako to bývalo.. 

Když si to po sobě celé čtu, slova a fráze, který se často opakujou, je najít svoje já, spiritualita, zklidnit se, odbourat negativitu... je asi jasný, o čem často přemýšlím a okolo čeho se bude točit příští rok. Doufám, že budete mít krásný poslední dny tohohle roku, že jste se taky tak jako já na chvíli zastavili a promýtli si, jak moc jste za ten rok vyrostli, že vás nadál budou bavit moje fotky a nashle v příštím roce! Já do něj vstupuju jako novopečená zrzka. Nějak jsem cítila, že teď je ten správný moment na změnu..

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------  

2017. Nemrač se. Směj se víc. Nebuď negativní. Piš si deník. Zapisuj si všechny ty drobnosti, na který si později nevzpomeneš. Piš si seznamy. Zapisuj si citáty a všechny ty krásný slova. Nos s sebou notes. Žij v současnosti. Žij tak, jak to zrovna cítíš. Objímej, když chceš. Líbej víc. Zvi k sobě kamarády víc. Napiš ten dopis, řekni ty slova, zavolej. Nedus v sobě nic. Pozitivní věci do života, negativní chycený do sítí. Odpočívej dostatečně. Kresli víc. Čti víc. Nos s sebou kameru. Medituj víc. Cvič jógu - ne kvůli hubnutí, ale kvůli sobě samý. Nemůžeš změnit to, co je vidět navenek, pokud nezačneš pěkně od kořínků. Víc ovoce, míň cukru. Víc čaje, míň kafe. Víc času na sebe a nás dva, míň stresu. Zapaluj si svíčky častěji. Nalij si sklenku vína jen tak. Každý den chvilku jen tak prostě buď sama se sebou. Cvič trpělivost. Nevzdávej věci, všechno chce čas. Neodkládej nic na později. Je jenom teď a tenhle jeden život. Nesrovnávej se s ostatními. Nesuď. Nikdy nevíš, čím si člověk naproti tobě prochází. Víc naslouchání, míň mluvení. Jasnější mysl. Lepší myšlenky. Víc intuice. Víc skvělejch plánů a snění, snění s otevřenejma očima. Víc zamejšlení a zastavování se. Víc cest do nitra. Víc good vibes. Najít zpátky sama sebe.