Becoming a mother leaves no woman as it found her.

It unravels her and rebuils her. It cracks her open, takes her to her edges.

It's both beautiful and brutal; often at the same time.

(Nikki McCahon)

O tom, jak pouštím kontrolu (nejen) v šatníku.

Roky jsem měla představu, že má někdo jiný určovat, co bych měla nosit. Neuvědomovala jsem si to samozřejmě takhle natvrdo, ale v jádru věci to tak bylo. Co nosí okolí, co píší v časopise, co říká blogerka, která nosí luxusní značky (a já bych vlastně asi měla taky?), co říká blogerka minimalistka, která má 30 kusů oblečení (a nejsem já špatná, když jich mám přes 100?), co se obecně má nosit do kanceláře, a tak dále, a tak dále. Celé tohle smýšlení vedlo k restriktivnímu chování a snaze o absolutní kontrolu (nejen) nad šatníkem. 

Nesrovnávala jsem se ale jen s jedním člověkem, nýbrž s několika najednou, aniž bych si to uvědomovala. Vlastně jsem si ve svý hlavě ze všech těch různých lidí dělajících různý věci vytvořila jednoho člověka=poloboha, se kterým jsem srovnávala svoji realitu. Podle mě je to hodně destruktivní vzorec chování, ale myslím, že v době sociálních sítí ne až tak vzácný.

Jestli jsem si něco z posledních let odnesla, pak že vážně není špatný pustit v životě nad vším trochu kontrolu a nesrovnávat se s někým jiným. Když si to ukážeme na příkladu šatníku, realisticky jsem se zamyslela nad svým současných životem a co tak potřebuji já, plus co bych chtěla nosit jako součást svojí identity. Minimalismus ke mně do určitý míry určitě patří, je mi v něm dobře, ale určitě ne ten extrémní/restriktivní. Stejně jako pro mě nezafungovalo restriktivní veganství a už nikdy nepůjdu do žádné restriktivní diety, nefunguje na mě ani minimalismus, jehož pravidla diktuje někdo jiný.. S totálním klidem jsem se tak zbavila věcí, které jsem stejně neměla ráda/neseděly mi, naopak jsem  s klidem dokoupila to, co jsem potřebovala, a dokud se vejdu do jedné skříně, jsem s tím počtem věcí naprosto v pořádku a nelynčuju se za každý nákup tak, jako dřív. 

Myslím, že není nutný tlačit počet kusů v šatníku dolů, jen aby člověk dokázal, jak moc je minimalista a neustále se musel kontrolovat, jestli neporušuje nějaký obecně daný pravidla. Mám jediné pravidlo: musím vědět, co mám. Jakmile je věcí moc a já už ani nevím, co mám, pak je čas na úklid. Jinak ale nechávám život plynout tak nějak víc sám a netlačím na pilu. Vlastně ani nevím, kolik věcí v šatníku teď mám, ale vím, že se mi nosí dobře. Oblíkání by mělo být zábava. Život by měl být zábava!

Style identity.

Trvalo mi docela hodně let ztotožnit se s myšlenkou, že mám ráda módu. Vážně, vážně mám! Myslela jsem si, že abych tohle tvrzení mohla říct nahlas, musela bych mít fashion účet na instagramu a fotit se neustále v těch stejných outfitech jaké vídáme na stránkách Elle, a taky být neustále ťip ťop upravená jako modelka... Jako vždycky bych tímto svoje mladší já ráda pohladila a řekla, že to tak vůbec není, maličká! Nemusím kopírovat styl v nejnovějším Elle, abych mohla říct, že nějaký mám. Můžu mít ráda módu a koupit si za rok pouze pár nových kousků. Nebo být hodně slow a nové si dokonce šít sama doma. Nebo ráda nosit věci z 90tek a stejně mít svůj styl. Kdo vlastně určuje, co je v módě ano a co ne? Jsme v tom každý sám za sebe a každý se cítíme sebevědomě a svůj v něčem jiným. Vážně to není o tom, v čem někdo chodí po molu a jak to hodnotí "módní policie". Ach, jak osvobozující a svěží myšlení, který mi ale roky chybělo.

Už se tedy nebojím říct nahlas, že se ráda zaobírám svým šatníkem a tím, co v něm mám + jak by to šlo zkombinovat. Módní časopisy už nečtu - s výjimkou Burdy, kterou naopak hltám! Hledám si svoji módní identitu, která se zároveň pořád tak trochu vyvíjí. Je třeba ji přizpůsobit životnímu stylu (jsem teď víc doma než v kanceláři), převažujícím denním aktivitám (stavění kostek s Jonášem/lítání po lesích/domácí práce..), osobnímu vývoji a celkově svým aktuálním preferencím.

Několikrát do roka šatník třídím a přeorganizovávám. Velké čistky už u mě nejsou nutné, protože jsem jich udělala v posledních letech hodně a ve skříni mi tak zůstává už jen víceméně to, co opravdu nosím. Tenhle proces mi zabere už jen tak hodinu. Ty vyloženě mimosezónní kousky jdou do krabic a na pár měsíců pryč, aby ve všem byl hezký přehled. Moc se mi líbí myšlenka capsule wardrobe, kde není prostor pro kousky, které se ve skříni jen tak povalují a čekají na svoji příležitost, a s radostí můžu prohlásit, že už od něj nejsem daleko. Mojí guru je v tomhle ohledu Signe z blogu a youtube kanálu Useless. Líbí se mi celá její filosofie a i když je můj styl jiný, než její, je mi velkou inspirací.

Pak si taky čas od času ráda dávám se svým šatníkem "rande". Třeba jako dnes. Uvařím čaj, pustím oblíbenou hudbu, čapnu deník na poznámky, a prostě se vyblbnu. Prohlížím si, co mám, zkusím pár nových kombinací, a pak všechno zas urovnám na místo, kam to patří.. ať to může znít sebehloupěji, mám to ráda. Naučila jsem se tak rozpoznávat, k čemu v oblečení inklinuju, co mi sedí jako prdel na hrnec, v čem je mi dobře, a objevila jsem určité vzorce, kterých se držím. Pro mě je to v základu toto:

• všechny spodky high waisted
• všechny vršky cropped 
• volné střihy
• teplé tóny/earthy tones
• sukně/šaty v délce midi
• turtlenecks
• ne výstřihy
• ne podpatky
• ne skinny fit
• ne tříčtvrteční rukáv
• ne umělý/laciný materiál

Usnadňuje to nakupování a celkově život. Už vím, co mi funguje a v čem se cítím fajn a po jiných věcech v obchodě už ani nekoukám a nesnažím se být někým jiným. Svoji style identity bych po několikaletém pozorování popsala nějak takto:

• Boho chic                 60%
• Minimalist                20%
• Edgy                         20%

Boho styl je mi rozhodně nejblíž.. volný kalhoty/šaty, rozevlátý vlasy, sandály nebo cowboy boots, klobouky, huňatý velký svetry, velký šály, všemožný crop topy a košile... minimalist protože nemám ráda zběsilé potisky a často sahám po jednobarevných kouscích a taky nemám ráda moc doplňků... edgy protože stále v skrytu duše miluju džínový bundy, graphic tees, ankle boots na pořádný platformě a rock´n´roll v uších.

Mám zoufale málo fotek, který by mě zachycovaly upravenou a oblečenou podle představ. Bude to i tím, že ne každý den si dám záležet, protože jsem skoro pořád doma a často bohužel nevyvíjím úsilí převlíct se z legín do čehokoliv lepšího. Ale tohle hodlám změnit. Inspirací mi bylo tohle video. Protože se přece neoblíkám pro druhé, ale sama pro sebe. Tak dalšímu módnímu vývoji zdar a doufám, že vás příspěvek třeba trochu obohatil!

Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.

Ach jo. Zavírá se mi před očima jeden blog za druhým. Vzpomínám na dobu, kdy jsem blogování objevila, bylo mi asi 16 nebo 17. Byla to zábava! Těšila jsem se z každého nového článku u svých oblíbených autorů a mohla hodiny listovat skrze historii a kochat se cizím životem. Nějak na to byl čas! A bylo to tak inspirativní. Nevím, co je teď tak moc jinak, že už na to čas není a delší články už ani nečtu, a zároveň si stěžuju, že už to skoro nikdo nedělá a vlastně bych to ráda vrátila o 15 let zpět? Hmmm zvláštní. 

Kam se vytratila radost a hravost? Nějak byl čas na to si vyhrát s designem a párkrát za rok ho změnit. A musela jsem se držet, abych těch článků nepublikovala jakože moc.. Mělo to kouzlo, mluvím o době, než blogování začalo být povolání. Tyhle blogy mi chybí. Autoři je většinou smazali a člověk se tak už z nostalgie nemůže mrknout zpět... Já svůj starý taky tehdy smazala. Měla jsem blogovací pauzu a po pár letech jsem se k tomu zase vrátila. Četla jsem toho tehdy hodně, ale z té doby už nikdo není online. Občas si jen vzpomenu, že bych si zrovna přečetla pár řádků třeba od Sáry z Hong Kongu, a mrzí mě, že už jakože nemůžu. Ne že by té inspirace bylo okolo málo! To zas ne. Je jí právě až moc. A proto mám potřebu se vracet ke kořenům. Tam, kde to pro mě celé začalo a kdy to byl tady online všechno jenom koníček, o kterém věděla jen hrstka lidí.

Celkově mi chybí koníčky a takový ten pocit, že patřím k určitě skupině. Mrzí mě, že jsem ve svých cca 20 letech spoustu věcí odhodila a začala radši chodit do hospody a vysedávat u svého FB profilu. Snažím se, ale když já si v těch devět večer, kdy mi malý usne už jdu prostě radši taky lehnout, protože vím, že i zítra budu celý den na nohou. Prý to bude časem lepší. Jsem na sebe za to, že nic víc než dítě nestíhám, dost přísná. Víte, co bych potřebovala? Odstup a klid. Dovolit si nedělat prostě ale vůbec nic. To je u mě jediný způsob, jak restartovat myšlení a vidět věci jasněji a ve finále pak mít energii na ty koníčky. S malým dítětem je to ale poměrně scifi představa. Jsem teď v takovém ztraceném bodě. A jsem na sebe za to strašně přísná. Taky pomalu zjišťuju, že emoční jezení je real thing, když jsem teď v srpnu nebyla schopná udržet Mačingové 28ku. Blbejch 28 dní a já to prostě nedala. Bez kafe jsem to dala 3 dny a i když jsem se zařekla, že k třem denně se už prostě nevrátím!, tak here we go again... A jsem na sebe za to dost přísná. Jsem na sebe přísná za celkem dost věcí. A ne jen na sebe. 

O víkendu jsem trochu upustila páru. Přijeli kamarádi z Rakouska a dlouho jsem se neměla tak fajn, jako když jsme po celým prochozeným dni seděli všichni v rybníce, blbli a povídali si. Kam se poděly tyhle bezstarostný přátelství, kdy se stačilo domluvit na víkend 2 dny dopředu? Teď každý nosí diáře a má je celý plný. Na přátelství není čas. Asi jsem se měla narodit o sto let dřív.

Včera jsem viděla film Malé ženy (2019) a od té doby přemýšlím o svých snech. Proč jsem si vlastně za nimi od mala nešla? Byly zadupaný autoritama? Rodina mě manipulovala jiných směrem - opravdu? Je ještě možný je vzkřísit? Proč jsem se tak často v situacích, kde bylo třeba myslet srdcem, rozhodovala hlavou, a proč v těch, kde bylo třeba myslet hlavou, jsem se rozhodovala srdcem? Knížku jsem četla před 2 roky a byla jsem tím příběhem okouzlená. Musím se přiznat, že knižní klasiku moc nemusím, ale tenhle příběh je tak dobrej! Miluju příběhy o snech. Ráda se na ně koukám a vžívám se do cizích rolí. Stát se tím, čím bychom chtěli být, se pak zdá jako úplná hračka!

Dál mě v tom filmu okouzlila móda. V porovnání s nimi, chodíme v dnešní době oblíkaní jak burani. Dřív člověk nešel ani s košíkem k sousedům neupravený! A jak se sestry připravovaly na ples mi přišlo prostě úchvatný. Připomnělo mi to dobu, kdy i pro mě byly plesy aktuální téma - období střední školy. Zpětně musím říct, že jsem spíš sdílela všeobecné nadšení několik týdnů předem, kdy holky řešily co si oblečou a co s vlasama, než že bych se opravdu těšila, protože ani na jeden ples jsem nešla v doprovodu. Byla jsem tak stydlivá a schovávala to za humor a alkohol. Vlastně bych tou dobou asi radši ležela ve svým pokoji a četla si, ale to nikdo nevěděl a vlastně ani já. Ach maličká, ráda bych tě teď pohladila po hlavě a řekla, že to bude dobrý. Musíš být jen trpělivá. 

Dneska jsem narazila na TENHLE podcast ze série o respektujícím rodičovství s názvem "Máte vztek? My taky!" Přišel mi akorát do noty.. Dneska mám jako matka pocit velké frustrace a velkýho selhání. Špatná noc, malý si půlku noci škrabal ekzém a brečel, zakončil to pádem z postele okolo páté ráno, a celou noc jsme se víceméně převalovali. Manžel si šel ve 4 lehnout do jiné místnosti, takže tam tuším taky velkou frustraci a spánkový deficit.. Za námi akční víkend, všichni jsme se potřebovali dospat. Každá takováhle špatná noc většinou značí i špatný další den.. Ráno jsem si jako každé ráno rozrolovala jogamatku na svých 10 minut ranní jógy. Dělám to tak většinu dní a malý si mezitím s něčím hraje a pochoduje okolo, je už na to tak zvyklý. Je to mých deset minut pro sebe než vypukne každodenní kolotoč. Mám zavřené oči, tělo napnuté v jógové pozici a konečně jsem zklidněná, když mi u hlavy hlasitě přistane hozený bagr a já úlekem málem vyletím z kůže a okamžitě pěním, proč pro sebe sakra nemůžu mít ani blbejch deset minut?! Těch příkladů kdy snadno vypěním bych mohla uvést víc. 

Tenhle podcast je mi moc sympatickej, protože se jako spousta profilů na tohle téma nesnaží znormalizovat, že respektující výchova rovná se perfektní výchova, kdy neděláme žádný chyby. Děláme je troufám si říct každej, a troufám si říct, že respektující přístup je next level pro rodiče dětí se zdravotními komplikacemi, kdy prostě několikrát denně nejde vysvětlovat, že něco musíme udělat.. v našem případě namazat mastičku, podat léky, vysvětlit, že nějaký jídlo jíst nemůžeme, protože alergie... a dělám to tak většinou prostě už na sílu. Mrzí mě to, ale nemám sílu to po roce léčení dělat jinak. Jsem taky jenom člověk. Budoucnost nám snad nabídne víc prostoru, jak tohle jednání na sílu opečovat, až bude malý zdravý. Zatím se snažím mu to vynahradit v jiných situacích, čteme si spolu, chodíme spolu hodně ven jen tak bez mobilu, apod.

Dopoledne jsem strávila snahou o objednání na specifický vyšetření, který by malýmu mohlo výrazně pomoct. Frustrace z noci byla evidentně už takových rozměrů, že jsem oplakala, když nás odmítli na všech místech, která jsem měla vytipovaná nebo na doporučení. Je takový zájem, že neberou nové pacienty. Kvůli tomuhle brečet, to jako vážně? Měla jsem potřebu se jen někde v koutku zachumlat do deky, nechat slzy téct a být sama. Jenže to v tu chvíli kdy kolem lítá miminko se spoustou potřeb prostě nejde. (Povedlo se mi to teď o pár hodin později, když píšu tyhle řádky. A nakonec se mi povedlo se i na to vyšetření objednat - i když někam jinam. Zachránila nás paní, která si nás tam hodila nad rámec svojí otevírací doby. Zněla jsem asi velmi zoufale - což jsem taky byla.) Nádech, výdech. I takové dny v mateřství jsou a myslím, že je důležitý o tom mluvit! 

Před pár dny jsem dostala dárek v podobě noci v jiné místnosti. Jednu noc do mě nekopalo neklidné dítě a já mohla v klidu sama spát. Jak já si dobila baterky a kolik jsem toho ráno v klidu přečetla, než domácnost začala vstávat. Ranní čas pro sebe je pro mě důležitej a snažím se proto každý den z postele vyplížit minimálně o hodinku dřív. Když ji nemám, jsem pak většinu dne frustrovaná, protože se celý den točí okolo povinností a já nemám chvilku si v klidu utříbit myšlenky. Na nějakou kreativní tvorbu nemám vůbec dostatek prostoru, což mě frustruje asi nejvíc. Dlouhodobě se už cítím dost vyšťaveně a zároveň se snažím si co nejvíc užívat léto, i když bych nejradši nechala dny plynout v klidu doma... je to začarovaný kruh a po poslechu už vidím, že nejsem jediný "netvor", kterýmu to ve výchově občas ujede.