První sníh je láska. 

Stíny, které vrhá východ slunce na naše stěny, jsou láska. 

Jonášek poprvé ťapkající ve sněhu je největší láska.

The autumn of five years ago. Life moved on a different axis. The fall before Zealand. The expectations, the hungry travelers ready to go. The goodbyes as well as the new exciting beginnings. Life won´t stop for others back home even though yours is being challenged to the edges. The romance of fall in Prague before we left for who knew how long. This was sweet. 

Our first film roll on half-functional old Olympus 100, which I inherited from my childhood, and half the pics was gone forever when I accidentally opened it. Life happenes. Wouldn´t want it any other way.

#35mm 

V listopadu většinou zpomalíme, ať chceme nebo ne. Když začíná být mezi čtvrtou a pátou tma, Jonáš spí a já čtu stránku za stránkou. Když jdeme s Jonášem po ulici a on mi začne něco v dáli ukazovat.. já si myslím, že ukazuje na dům před námi... "nene, tady ještě nebydlíme".. a za chvíli si všimnu duhy na obloze, na kterou ukazuje. Ten dětskej úsměv po projetí velký louže! Jak si Jonáš chce sníst celý jablíčko a prostě se zastaví uprostřed stezky, aby to udělal. V dešti. Nedělá v tu chvíli nic jinýho - prostě jenom jí jablko, v dešti. Je to vážně podzimem nebo mateřstvím, že mám takovýhle myšlenky? Klasicky bych samozřejmě ráda den natahovací nejmíň o pár hodin, poněvadž nestíhám vůbec vše, co bych ráda, ale v tuhle moji životní fázi to prostě není na pořádku dne a je třeba to přijmout. A já už to přijmula. A taky jsem začala pracovat a tudíž s ním netrávím většinu večerů. Ale vidím, že Jonáš mnohem víc ocení, když jsem s ním vědomě hodinu, než když jsem s ním celý den napůl, a většinu času odbíhám k mobilu, aby mi něco neuteklo. Fakt neuteče, svět plyne i bez mojí přítomnosti na sítích a jediné, co mi může utéct stojí přímo přede mnou a má asi 90 centimetrů... a já si toho času s ním vážím každým dnem víc a víc, když ho teď mám kvůli práci zas o trošičku míň.

Paradoxně teď umím nějak líp nakládat s časem a došlo i na šití. Když jsem objevila kouzlo šití, už si v normálním obchodě nevyberu. Miluju to, líbí se mi střihy na všechno a všechno chci postupně objevit. Leží mi tu látky na 3 projekty a na další 2 jsou na cestě. Někde v pořadníku za kousky z Burdy je taky Daydream dress od Criswood sews. Mám ráda tu pomalost, tahle činnost nejde zrychlit, nejde uspěchat. Musíte si na zemi odklečet ty hodiny kreslení, špendlení a střihání, než dojde na samotné šití na stroji u stolu. Zrovna dnes jsem se pustila do první mikiny. A další budou rovné minimalistické šaty na vánoční večírek. Bude to první projekt ze semiše a teď vlastně vytvářím první projekt z teplákoviny. Všechno je pro mě pořád u tohohle koníčku "poprvé", protože je toho jednoduše tolik, a to mě baví. Na zkracování záclon do francouzských oken v obýváku jsem zlomila 2 jehly. Tu druhou v úplně stejný moment, jako první. Nepoučila jsem se. Kopíruje to celý můj život. Musím do téže řeky vstoupit víckrát a nechat se znovu semlít, než dám věcem skutečně vale. No co, každý jsme nějaký a mohla bych mít horší vlastnost.

Po Malém životě jsem začala číst Marlene a po ní románek od Colleen Hoover. Pomalu pryč od geniality zpět k všednostem. Těžko si představit knihu, která mě dokáže víc semlít (ale nechám se v budoucnu ráda překvapit!). Námi to začíná je pokračování Námi to končí a to jsem nečetla, ale to už je tak nějak můj zvyk - číst knihy v řadě napřeskáčku. Taky jsem začala ve volném čase číst Respektovat a být respektován a díky tomu jsem objevila vydavatelství Peoplecomm a Tomáše Hajzlera. Opět se u mě hlásí o slovo minimalismus ve všech svých podobách a já se mu nijak nebráním. Je krásný, když si člověk dovolí být zase o trochu víc svůj. "Škola mě tý hravosti zbavila a já se k tomu dopracovala znovu až teď po letech. Znovu jsem zjistila, že se můžu učit cokoliv na světě a říkala jsem si úplně wooow! Můžu cokoliv! Nemusím dělat to, co se očekává.."

Přemýšlím, jestli si nepořídím podobný zamykací box, jaký doporučuje ve svým videu Nate O´Brien. Podle statistik jsou nejzávislejší skupinou na mobilech ne teenageři, ale matky na mateřské. I feel this hard, baby. Cítím, že ten problém mě začíná přerůstat a strašně rychle ve dnech velký únavy a psychickýho vyčerpání sklouznu k rychlýmu dopaminu, kterej na mě čeká jen o 2 kliknutí později. Je to tak otravný. Je to už rok, co jsem sama sobě vyložila karty na stůl a sepsala tenhle článek. A o rok později nedocílila žádné změny. Mám vždycky takovou radost, když mi pod rukama vzniká nějaký projekt, a on by ten čas i byl, kdybych dokázala nedělat tenhle jeden svůj zlozvyk, kterej mě o něj okrádá. Chci se od toho úplně odprostit. Ráda bych vedla tak bohatý život, že bych si na nějaký svůj profil ani nevzpomněla. Je to taková berlička. Plus když má člověk rád kreativní věci, tak je to spíš past.

V čem jsem ale na sebe z poslední doby pyšná je, že jsem z velké části zahojila svůj vztah k jídlu. Nemlsám, nepřejídám se jako dřív. Máme teď takový harmonický vyvážený vztah a i mě vážně hodně začalo bavit cvičit. Konečně buduji v téhle životní sféře návyky, které nejsou založeny na nenávisti k vlastnímu tělu, na extremismu nebo rychlých řešeních. Tohle je udržitelné, pomalé a moc fajn - endorfiny fungují (a taky jsme přestali jíst pšenici). Na svoji předporodní váhu to tenhle rok nestihnu, ale nějakých 5kg je zase dole. Ještě jich pár chybí a pár zdravotních komplikací také ještě přetrvává, ale pomalu jdeme k cíli. V tomhle jsem svého letošního předsevzetí docela dostála. Jedině pomalá cesta je tu podle mě ta správná. K podobnému závěru jsem postupně došla ve všech svých životních výzvách.

Tak zase příště u Journalu.

 

Becoming a mother leaves no woman as it found her.

It unravels her and rebuils her. It cracks her open, takes her to her edges.

It's both beautiful and brutal; often at the same time.

(Nikki McCahon)

O tom, jak pouštím kontrolu (nejen) v šatníku.

Roky jsem měla představu, že má někdo jiný určovat, co bych měla nosit. Neuvědomovala jsem si to samozřejmě takhle natvrdo, ale v jádru věci to tak bylo. Co nosí okolí, co píší v časopise, co říká blogerka, která nosí luxusní značky (a já bych vlastně asi měla taky?), co říká blogerka minimalistka, která má 30 kusů oblečení (a nejsem já špatná, když jich mám přes 100?), co se obecně má nosit do kanceláře, a tak dále, a tak dále. Celé tohle smýšlení vedlo k restriktivnímu chování a snaze o absolutní kontrolu (nejen) nad šatníkem. 

Nesrovnávala jsem se ale jen s jedním člověkem, nýbrž s několika najednou, aniž bych si to uvědomovala. Vlastně jsem si ve svý hlavě ze všech těch různých lidí dělajících různý věci vytvořila jednoho člověka=poloboha, se kterým jsem srovnávala svoji realitu. Podle mě je to hodně destruktivní vzorec chování, ale myslím, že v době sociálních sítí ne až tak vzácný.

Jestli jsem si něco z posledních let odnesla, pak že vážně není špatný pustit v životě nad vším trochu kontrolu a nesrovnávat se s někým jiným. Když si to ukážeme na příkladu šatníku, realisticky jsem se zamyslela nad svým současných životem a co tak potřebuji já, plus co bych chtěla nosit jako součást svojí identity. Minimalismus ke mně do určitý míry určitě patří, je mi v něm dobře, ale určitě ne ten extrémní/restriktivní. Stejně jako pro mě nezafungovalo restriktivní veganství a už nikdy nepůjdu do žádné restriktivní diety, nefunguje na mě ani minimalismus, jehož pravidla diktuje někdo jiný.. S totálním klidem jsem se tak zbavila věcí, které jsem stejně neměla ráda/neseděly mi, naopak jsem  s klidem dokoupila to, co jsem potřebovala, a dokud se vejdu do jedné skříně, jsem s tím počtem věcí naprosto v pořádku a nelynčuju se za každý nákup tak, jako dřív. 

Myslím, že není nutný tlačit počet kusů v šatníku dolů, jen aby člověk dokázal, jak moc je minimalista a neustále se musel kontrolovat, jestli neporušuje nějaký obecně daný pravidla. Mám jediné pravidlo: musím vědět, co mám. Jakmile je věcí moc a já už ani nevím, co mám, pak je čas na úklid. Jinak ale nechávám život plynout tak nějak víc sám a netlačím na pilu. Vlastně ani nevím, kolik věcí v šatníku teď mám, ale vím, že se mi nosí dobře. Oblíkání by mělo být zábava. Život by měl být zábava!

Style identity.

Trvalo mi docela hodně let ztotožnit se s myšlenkou, že mám ráda módu. Vážně, vážně mám! Myslela jsem si, že abych tohle tvrzení mohla říct nahlas, musela bych mít fashion účet na instagramu a fotit se neustále v těch stejných outfitech jaké vídáme na stránkách Elle, a taky být neustále ťip ťop upravená jako modelka... Jako vždycky bych tímto svoje mladší já ráda pohladila a řekla, že to tak vůbec není, maličká! Nemusím kopírovat styl v nejnovějším Elle, abych mohla říct, že nějaký mám. Můžu mít ráda módu a koupit si za rok pouze pár nových kousků. Nebo být hodně slow a nové si dokonce šít sama doma. Nebo ráda nosit věci z 90tek a stejně mít svůj styl. Kdo vlastně určuje, co je v módě ano a co ne? Jsme v tom každý sám za sebe a každý se cítíme sebevědomě a svůj v něčem jiným. Vážně to není o tom, v čem někdo chodí po molu a jak to hodnotí "módní policie". Ach, jak osvobozující a svěží myšlení, který mi ale roky chybělo.

Už se tedy nebojím říct nahlas, že se ráda zaobírám svým šatníkem a tím, co v něm mám + jak by to šlo zkombinovat. Módní časopisy už nečtu - s výjimkou Burdy, kterou naopak hltám! Hledám si svoji módní identitu, která se zároveň pořád tak trochu vyvíjí. Je třeba ji přizpůsobit životnímu stylu (jsem teď víc doma než v kanceláři), převažujícím denním aktivitám (stavění kostek s Jonášem/lítání po lesích/domácí práce..), osobnímu vývoji a celkově svým aktuálním preferencím.

Několikrát do roka šatník třídím a přeorganizovávám. Velké čistky už u mě nejsou nutné, protože jsem jich udělala v posledních letech hodně a ve skříni mi tak zůstává už jen víceméně to, co opravdu nosím. Tenhle proces mi zabere už jen tak hodinu. Ty vyloženě mimosezónní kousky jdou do krabic a na pár měsíců pryč, aby ve všem byl hezký přehled. Moc se mi líbí myšlenka capsule wardrobe, kde není prostor pro kousky, které se ve skříni jen tak povalují a čekají na svoji příležitost, a s radostí můžu prohlásit, že už od něj nejsem daleko. Mojí guru je v tomhle ohledu Signe z blogu a youtube kanálu Useless. Líbí se mi celá její filosofie a i když je můj styl jiný, než její, je mi velkou inspirací.

Pak si taky čas od času ráda dávám se svým šatníkem "rande". Třeba jako dnes. Uvařím čaj, pustím oblíbenou hudbu, čapnu deník na poznámky, a prostě se vyblbnu. Prohlížím si, co mám, zkusím pár nových kombinací, a pak všechno zas urovnám na místo, kam to patří.. ať to může znít sebehloupěji, mám to ráda. Naučila jsem se tak rozpoznávat, k čemu v oblečení inklinuju, co mi sedí jako prdel na hrnec, v čem je mi dobře, a objevila jsem určité vzorce, kterých se držím. Pro mě je to v základu toto:

• všechny spodky high waisted
• všechny vršky cropped 
• volné střihy
• teplé tóny/earthy tones
• sukně/šaty v délce midi
• turtlenecks
• ne výstřihy
• ne podpatky
• ne skinny fit
• ne tříčtvrteční rukáv
• ne umělý/laciný materiál

Usnadňuje to nakupování a celkově život. Už vím, co mi funguje a v čem se cítím fajn a po jiných věcech v obchodě už ani nekoukám a nesnažím se být někým jiným. Svoji style identity bych po několikaletém pozorování popsala nějak takto:

• Boho chic                 60%
• Minimalist                20%
• Edgy                         20%

Boho styl je mi rozhodně nejblíž.. volný kalhoty/šaty, rozevlátý vlasy, sandály nebo cowboy boots, klobouky, huňatý velký svetry, velký šály, všemožný crop topy a košile... minimalist protože nemám ráda zběsilé potisky a často sahám po jednobarevných kouscích a taky nemám ráda moc doplňků... edgy protože stále v skrytu duše miluju džínový bundy, graphic tees, ankle boots na pořádný platformě a rock´n´roll v uších.

Mám zoufale málo fotek, který by mě zachycovaly upravenou a oblečenou podle představ. Bude to i tím, že ne každý den si dám záležet, protože jsem skoro pořád doma a často bohužel nevyvíjím úsilí převlíct se z legín do čehokoliv lepšího. Ale tohle hodlám změnit. Inspirací mi bylo tohle video. Protože se přece neoblíkám pro druhé, ale sama pro sebe. Tak dalšímu módnímu vývoji zdar a doufám, že vás příspěvek třeba trochu obohatil!