V neděli jsme se díky krásnýmu počasí rozhodli udělat hike na hrádek blízko Turína, kterej jsem už dřív obdivovala z vlaku, když jsem jezdila do Bardonecchie, protože na kopci vypadá prostě rozkošně. Jmenuje se Sacra di San Michelle, a ne nechtěla jsem tam jen kvůli tomu názvu:)
Zespoda z údolí od vlaku se zdá strašně miniaturní a strašně blízko. Při těch cca dvou hodinách terénem pořád prudce do kopce jsem zjistila, jakou nemám fyzičku, a nahoře jsem byla úplně v šoku, jak je ten hrad obří! Před jeho branou jsem si připadala jako ve Hře o trůny. Cestou nahoru se naše skupinka cca 10 lidí rozdělila do dvojic trojic podle tempa a nahoru jsme já a KoHan, nový spolubydlící z Taiwanu, dorazili prý jen asi 15 minut po první skupině. Sešli jsme se všichni krásně bez jakýhokoliv nahánění v prvním (a jediném) baru pod hradem. Postupně kafe, pivo a už za půl hoďky jsme nadšeně blbli z nově nabytý energie v zahradách. Byly koncipovaný do obřích schodů, a hrát frisbee se opravdu neosvědčilo, a po 20 minutách, kdy pro něj kluci běhali pořád dokola o schod níž, nás to přestalo bavit. Tak druhý pivo. Do hradu se nám pak povedlo vetřít trochu zadarmo, což bych tu vůbec neměla přiznávat! Takže jsme si velice nenápadně udělali krásný fotky u nejkrásnějšího výhledu na hory a vesničky v údolí, a zase nenápadně zmizeli. Cesta dolů trochu v časovým pressu, což byl problém, protože svaly na nohou hodně odporovaly, a příchod na nádraží nekecám 30 vteřin před posledním vlakem. To už je takový náš zaběhnutý styl..
Zespoda z údolí od vlaku se zdá strašně miniaturní a strašně blízko. Při těch cca dvou hodinách terénem pořád prudce do kopce jsem zjistila, jakou nemám fyzičku, a nahoře jsem byla úplně v šoku, jak je ten hrad obří! Před jeho branou jsem si připadala jako ve Hře o trůny. Cestou nahoru se naše skupinka cca 10 lidí rozdělila do dvojic trojic podle tempa a nahoru jsme já a KoHan, nový spolubydlící z Taiwanu, dorazili prý jen asi 15 minut po první skupině. Sešli jsme se všichni krásně bez jakýhokoliv nahánění v prvním (a jediném) baru pod hradem. Postupně kafe, pivo a už za půl hoďky jsme nadšeně blbli z nově nabytý energie v zahradách. Byly koncipovaný do obřích schodů, a hrát frisbee se opravdu neosvědčilo, a po 20 minutách, kdy pro něj kluci běhali pořád dokola o schod níž, nás to přestalo bavit. Tak druhý pivo. Do hradu se nám pak povedlo vetřít trochu zadarmo, což bych tu vůbec neměla přiznávat! Takže jsme si velice nenápadně udělali krásný fotky u nejkrásnějšího výhledu na hory a vesničky v údolí, a zase nenápadně zmizeli. Cesta dolů trochu v časovým pressu, což byl problém, protože svaly na nohou hodně odporovaly, a příchod na nádraží nekecám 30 vteřin před posledním vlakem. To už je takový náš zaběhnutý styl..
Hodně matoucí značka asi v půlce cesty. Naštěstí jsme se rozhodli správně, a to následovat žlutého poutníka..
