Becoming a mother leaves no woman as it found her.

It unravels her and rebuils her. It cracks her open, takes her to her edges.

It's both beautiful and brutal; often at the same time.

(Nikki McCahon)

O tom, jak pouštím kontrolu (nejen) v šatníku.

Roky jsem měla představu, že má někdo jiný určovat, co bych měla nosit. Neuvědomovala jsem si to samozřejmě takhle natvrdo, ale v jádru věci to tak bylo. Co nosí okolí, co píší v časopise, co říká blogerka, která nosí luxusní značky (a já bych vlastně asi měla taky?), co říká blogerka minimalistka, která má 30 kusů oblečení (a nejsem já špatná, když jich mám přes 100?), co se obecně má nosit do kanceláře, a tak dále, a tak dále. Celé tohle smýšlení vedlo k restriktivnímu chování a snaze o absolutní kontrolu (nejen) nad šatníkem. 

Nesrovnávala jsem se ale jen s jedním člověkem, nýbrž s několika najednou, aniž bych si to uvědomovala. Vlastně jsem si ve svý hlavě ze všech těch různých lidí dělajících různý věci vytvořila jednoho člověka=poloboha, se kterým jsem srovnávala svoji realitu. Podle mě je to hodně destruktivní vzorec chování, ale myslím, že v době sociálních sítí ne až tak vzácný.

Jestli jsem si něco z posledních let odnesla, pak že vážně není špatný pustit v životě nad vším trochu kontrolu a nesrovnávat se s někým jiným. Když si to ukážeme na příkladu šatníku, realisticky jsem se zamyslela nad svým současných životem a co tak potřebuji já, plus co bych chtěla nosit jako součást svojí identity. Minimalismus ke mně do určitý míry určitě patří, je mi v něm dobře, ale určitě ne ten extrémní/restriktivní. Stejně jako pro mě nezafungovalo restriktivní veganství a už nikdy nepůjdu do žádné restriktivní diety, nefunguje na mě ani minimalismus, jehož pravidla diktuje někdo jiný.. S totálním klidem jsem se tak zbavila věcí, které jsem stejně neměla ráda/neseděly mi, naopak jsem  s klidem dokoupila to, co jsem potřebovala, a dokud se vejdu do jedné skříně, jsem s tím počtem věcí naprosto v pořádku a nelynčuju se za každý nákup tak, jako dřív. 

Myslím, že není nutný tlačit počet kusů v šatníku dolů, jen aby člověk dokázal, jak moc je minimalista a neustále se musel kontrolovat, jestli neporušuje nějaký obecně daný pravidla. Mám jediné pravidlo: musím vědět, co mám. Jakmile je věcí moc a já už ani nevím, co mám, pak je čas na úklid. Jinak ale nechávám život plynout tak nějak víc sám a netlačím na pilu. Vlastně ani nevím, kolik věcí v šatníku teď mám, ale vím, že se mi nosí dobře. Oblíkání by mělo být zábava. Život by měl být zábava!

Style identity.

Trvalo mi docela hodně let ztotožnit se s myšlenkou, že mám ráda módu. Vážně, vážně mám! Myslela jsem si, že abych tohle tvrzení mohla říct nahlas, musela bych mít fashion účet na instagramu a fotit se neustále v těch stejných outfitech jaké vídáme na stránkách Elle, a taky být neustále ťip ťop upravená jako modelka... Jako vždycky bych tímto svoje mladší já ráda pohladila a řekla, že to tak vůbec není, maličká! Nemusím kopírovat styl v nejnovějším Elle, abych mohla říct, že nějaký mám. Můžu mít ráda módu a koupit si za rok pouze pár nových kousků. Nebo být hodně slow a nové si dokonce šít sama doma. Nebo ráda nosit věci z 90tek a stejně mít svůj styl. Kdo vlastně určuje, co je v módě ano a co ne? Jsme v tom každý sám za sebe a každý se cítíme sebevědomě a svůj v něčem jiným. Vážně to není o tom, v čem někdo chodí po molu a jak to hodnotí "módní policie". Ach, jak osvobozující a svěží myšlení, který mi ale roky chybělo.

Už se tedy nebojím říct nahlas, že se ráda zaobírám svým šatníkem a tím, co v něm mám + jak by to šlo zkombinovat. Módní časopisy už nečtu - s výjimkou Burdy, kterou naopak hltám! Hledám si svoji módní identitu, která se zároveň pořád tak trochu vyvíjí. Je třeba ji přizpůsobit životnímu stylu (jsem teď víc doma než v kanceláři), převažujícím denním aktivitám (stavění kostek s Jonášem/lítání po lesích/domácí práce..), osobnímu vývoji a celkově svým aktuálním preferencím.

Několikrát do roka šatník třídím a přeorganizovávám. Velké čistky už u mě nejsou nutné, protože jsem jich udělala v posledních letech hodně a ve skříni mi tak zůstává už jen víceméně to, co opravdu nosím. Tenhle proces mi zabere už jen tak hodinu. Ty vyloženě mimosezónní kousky jdou do krabic a na pár měsíců pryč, aby ve všem byl hezký přehled. Moc se mi líbí myšlenka capsule wardrobe, kde není prostor pro kousky, které se ve skříni jen tak povalují a čekají na svoji příležitost, a s radostí můžu prohlásit, že už od něj nejsem daleko. Mojí guru je v tomhle ohledu Signe z blogu a youtube kanálu Useless. Líbí se mi celá její filosofie a i když je můj styl jiný, než její, je mi velkou inspirací.

Pak si taky čas od času ráda dávám se svým šatníkem "rande". Třeba jako dnes. Uvařím čaj, pustím oblíbenou hudbu, čapnu deník na poznámky, a prostě se vyblbnu. Prohlížím si, co mám, zkusím pár nových kombinací, a pak všechno zas urovnám na místo, kam to patří.. ať to může znít sebehloupěji, mám to ráda. Naučila jsem se tak rozpoznávat, k čemu v oblečení inklinuju, co mi sedí jako prdel na hrnec, v čem je mi dobře, a objevila jsem určité vzorce, kterých se držím. Pro mě je to v základu toto:

• všechny spodky high waisted
• všechny vršky cropped 
• volné střihy
• teplé tóny/earthy tones
• sukně/šaty v délce midi
• turtlenecks
• ne výstřihy
• ne podpatky
• ne skinny fit
• ne tříčtvrteční rukáv
• ne umělý/laciný materiál

Usnadňuje to nakupování a celkově život. Už vím, co mi funguje a v čem se cítím fajn a po jiných věcech v obchodě už ani nekoukám a nesnažím se být někým jiným. Svoji style identity bych po několikaletém pozorování popsala nějak takto:

• Boho chic                 60%
• Minimalist                20%
• Edgy                         20%

Boho styl je mi rozhodně nejblíž.. volný kalhoty/šaty, rozevlátý vlasy, sandály nebo cowboy boots, klobouky, huňatý velký svetry, velký šály, všemožný crop topy a košile... minimalist protože nemám ráda zběsilé potisky a často sahám po jednobarevných kouscích a taky nemám ráda moc doplňků... edgy protože stále v skrytu duše miluju džínový bundy, graphic tees, ankle boots na pořádný platformě a rock´n´roll v uších.

Mám zoufale málo fotek, který by mě zachycovaly upravenou a oblečenou podle představ. Bude to i tím, že ne každý den si dám záležet, protože jsem skoro pořád doma a často bohužel nevyvíjím úsilí převlíct se z legín do čehokoliv lepšího. Ale tohle hodlám změnit. Inspirací mi bylo tohle video. Protože se přece neoblíkám pro druhé, ale sama pro sebe. Tak dalšímu módnímu vývoji zdar a doufám, že vás příspěvek třeba trochu obohatil!