V listopadu většinou zpomalíme, ať chceme nebo ne. Když začíná být mezi čtvrtou a pátou tma, Jonáš spí a já čtu stránku za stránkou. Když jdeme s Jonášem po ulici a on mi začne něco v dáli ukazovat.. já si myslím, že ukazuje na dům před námi... "nene, tady ještě nebydlíme".. a za chvíli si všimnu duhy na obloze, na kterou ukazuje. Ten dětskej úsměv po projetí velký louže! Jak si Jonáš chce sníst celý jablíčko a prostě se zastaví uprostřed stezky, aby to udělal. V dešti. Nedělá v tu chvíli nic jinýho - prostě jenom jí jablko, v dešti. Je to vážně podzimem nebo mateřstvím, že mám takovýhle myšlenky? Klasicky bych samozřejmě ráda den natahovací nejmíň o pár hodin, poněvadž nestíhám vůbec vše, co bych ráda, ale v tuhle moji životní fázi to prostě není na pořádku dne a je třeba to přijmout. A já už to přijmula. A taky jsem začala pracovat a tudíž s ním netrávím většinu večerů. Ale vidím, že Jonáš mnohem víc ocení, když jsem s ním vědomě hodinu, než když jsem s ním celý den napůl, a většinu času odbíhám k mobilu, aby mi něco neuteklo. Fakt neuteče, svět plyne i bez mojí přítomnosti na sítích a jediné, co mi může utéct stojí přímo přede mnou a má asi 90 centimetrů... a já si toho času s ním vážím každým dnem víc a víc, když ho teď mám kvůli práci zas o trošičku míň.

Paradoxně teď umím nějak líp nakládat s časem a došlo i na šití. Když jsem objevila kouzlo šití, už si v normálním obchodě nevyberu. Miluju to, líbí se mi střihy na všechno a všechno chci postupně objevit. Leží mi tu látky na 3 projekty a na další 2 jsou na cestě. Někde v pořadníku za kousky z Burdy je taky Daydream dress od Criswood sews. Mám ráda tu pomalost, tahle činnost nejde zrychlit, nejde uspěchat. Musíte si na zemi odklečet ty hodiny kreslení, špendlení a střihání, než dojde na samotné šití na stroji u stolu. Zrovna dnes jsem se pustila do první mikiny. A další budou rovné minimalistické šaty na vánoční večírek. Bude to první projekt ze semiše a teď vlastně vytvářím první projekt z teplákoviny. Všechno je pro mě pořád u tohohle koníčku "poprvé", protože je toho jednoduše tolik, a to mě baví. Na zkracování záclon do francouzských oken v obýváku jsem zlomila 2 jehly. Tu druhou v úplně stejný moment, jako první. Nepoučila jsem se. Kopíruje to celý můj život. Musím do téže řeky vstoupit víckrát a nechat se znovu semlít, než dám věcem skutečně vale. No co, každý jsme nějaký a mohla bych mít horší vlastnost.

Po Malém životě jsem začala číst Marlene a po ní románek od Colleen Hoover. Pomalu pryč od geniality zpět k všednostem. Těžko si představit knihu, která mě dokáže víc semlít (ale nechám se v budoucnu ráda překvapit!). Námi to začíná je pokračování Námi to končí a to jsem nečetla, ale to už je tak nějak můj zvyk - číst knihy v řadě napřeskáčku. Taky jsem začala ve volném čase číst Respektovat a být respektován a díky tomu jsem objevila vydavatelství Peoplecomm a Tomáše Hajzlera. Opět se u mě hlásí o slovo minimalismus ve všech svých podobách a já se mu nijak nebráním. Je krásný, když si člověk dovolí být zase o trochu víc svůj. "Škola mě tý hravosti zbavila a já se k tomu dopracovala znovu až teď po letech. Znovu jsem zjistila, že se můžu učit cokoliv na světě a říkala jsem si úplně wooow! Můžu cokoliv! Nemusím dělat to, co se očekává.."

Přemýšlím, jestli si nepořídím podobný zamykací box, jaký doporučuje ve svým videu Nate O´Brien. Podle statistik jsou nejzávislejší skupinou na mobilech ne teenageři, ale matky na mateřské. I feel this hard, baby. Cítím, že ten problém mě začíná přerůstat a strašně rychle ve dnech velký únavy a psychickýho vyčerpání sklouznu k rychlýmu dopaminu, kterej na mě čeká jen o 2 kliknutí později. Je to tak otravný. Je to už rok, co jsem sama sobě vyložila karty na stůl a sepsala tenhle článek. A o rok později nedocílila žádné změny. Mám vždycky takovou radost, když mi pod rukama vzniká nějaký projekt, a on by ten čas i byl, kdybych dokázala nedělat tenhle jeden svůj zlozvyk, kterej mě o něj okrádá. Chci se od toho úplně odprostit. Ráda bych vedla tak bohatý život, že bych si na nějaký svůj profil ani nevzpomněla. Je to taková berlička. Plus když má člověk rád kreativní věci, tak je to spíš past.

V čem jsem ale na sebe z poslední doby pyšná je, že jsem z velké části zahojila svůj vztah k jídlu. Nemlsám, nepřejídám se jako dřív. Máme teď takový harmonický vyvážený vztah a i mě vážně hodně začalo bavit cvičit. Konečně buduji v téhle životní sféře návyky, které nejsou založeny na nenávisti k vlastnímu tělu, na extremismu nebo rychlých řešeních. Tohle je udržitelné, pomalé a moc fajn - endorfiny fungují (a taky jsme přestali jíst pšenici). Na svoji předporodní váhu to tenhle rok nestihnu, ale nějakých 5kg je zase dole. Ještě jich pár chybí a pár zdravotních komplikací také ještě přetrvává, ale pomalu jdeme k cíli. V tomhle jsem svého letošního předsevzetí docela dostála. Jedině pomalá cesta je tu podle mě ta správná. K podobnému závěru jsem postupně došla ve všech svých životních výzvách.

Tak zase příště u Journalu.