7. března 2017

Nic není nemožný, pamatuj



Ten den jsme přiletěli. Na místo, které jsem si pro sebe vysnila jako malá holka. 

Prázdný široký ulice a na nich víc palem než aut. Vzduch byl suchej horkej a já měla pocit, že už nikdy nemusím jít spát. Že mi ta energie vydrží navěky.

Sbalili jsme si víno a plavky a se surfama, který jsme před měsícem vyrobili, jsme naskočili na první autobus. Tak nějak bez plánu. Ne, vlastně drobný plán tam byl. Dostat se na pláž dřív než zapadne slunce. A nic ostatního nebylo důležitý. Jen to, že nám u toho bude skvěle.

Na pláž. Na bílou pláž v Kalifornii. Na tu s dlouhým molem a nejšumivějšíma vlnama. Na tu, z který uvidíme všechny barvy duhy až slunce usoudí, že pro lidi už dnešek v týhle části světa končí. 

Řidič našeho autobusu zastavil na konečné kdesi pod mostem a tvrdil, že to nikdy nemůžeme stihnout a že nám bohužel nemůže pomoct, protože dojít odsud na pláž je nemožný. Moc daleko. Slunce už bylo fakt nízko a my se fakt nechtěly vzdát toho, že naše vysněná první noc v Kalifornii skončí pod mostem v San Diegu. Vyrazili jsme teda za sluncem po dlouhý rovný cyklostezce. Kam jinam by vedla.. Intuice? Orientační smysl? Štěstí? Nevím.

A tak jsme šli. Občas jeli na surfu. Povídali jsme si. Báli se každýho osamocenýho protichodce. Báli se víc, když jsme otevřeli víno a začali ho pít na kraji chodníku. Báli se víc, když jsme ho pak pili za jízdy. Slunce šlo dolů, ale my pravý opak.

Moře už bylo blízko. Pláž byla blízko. První skatepark. Dámy a pánové...pak mám dlouhé okno a pak.. všechny barvy duhy. Byly tam. Ty pastelovky, který jsem předtím vídala jen z televize. Bylo tam i to dlouhý molo. Vítr ve vlasech. Štěstí. Neskutečný štěstí a láska uvnitř mě. Láska k životu, k zemi, ke mě, že jsem tam. Že jsem něco dokázala. Ne světu ani jiným lidem, ale že jsem něco dokázala sama sobě. To je totiž jediný, na čem na konci dne záleží. 

Skočili jsme do vln za posledních slunečních paprsků.

Později jsme se usadili na svý skaty zabořený do písku, dopili si víno a povídali si o životě. S nějakejma lidma se dá povídat o všem. A nebojíte se jim taky to všechno říct. Tak by to mělo mezi kamarády být vždycky. Pocity který si vždycky odnesu z noci strávený se spřízněnou duší jsou fakt věčný a ničemu se nevyrovnají.


Spřízněný duše existují.
Sny se plní.
Nic není nemožný.