27. prosince 2022

O perfektním Štědrém dni.

V prosinci jsme byli hodně rozlítaní. Nečekala jsem to, ale nenašla jsem si chvilku, aby tu cokoliv přibylo. Vzhledem k tomu, že blog je jen můj koníček a píšu jen ve chvílích, kdy je chuť a čas, se nenutím psát po nocích, jen aby tu byl obsah. Trochu mě to mrzelo, protože by bylo o čem psát, ale co se dá dělat. Po svátcích každoročně opadne všechen stres a shon, a tak tu teď sedmadvacátýho sedím se svým druhým kafem a mám chuť se podělit o naše Vánoce. Třeba se zasmějete.

Štědrý den (Jonáškův první!) jsem chtěla mít perfektní. A tak jsem samozřejmě byla jako každá ženská trochu furie. Tomáš ho taky chtěl mít perfektní, ale svým způsobem, takže se chtě nechtě vytvořilo pár třecích ploch. Zatímco pro mě perfektní Štědrý den znamenal mít vše předem poklizené, navařené, napečené - hlavně nic nesmělo chybět, i když máme doma batole. Zároveň jsem chtěla stihnout procházku do lesa, jít v půl čtvrtý na verzi "půlnoční" u nás v kostele, po pár dnech se zase trochu upravit, udělat si vlasy, užívat si miminka a udělat spoustu fotek na film. Tomáš si naproti tomu tu vánoční pohodu naordinoval už 23., kdy já zběsile lítala po celým bytě a byla tak na vše sama. Podle jeho filozofie platí, že co se nestihne, se nestihne, a co nebude hotový, to prostě nebude, hlavně když bude na Štědrý den klídek a pohoda na gauči. Hlavně jemu nevadí, když nebudou fotky, a tady je naše hlavní třecí plocha, hned po subjektivním názoru na to, co znamená uklizený byt na vánoce. (Nebudeme tady teď polemizovat o tom, čí přístup je lepší, jo?!) 

Abych došla k jádru pudla, před příchodem Ježíška (což bylo asi v sedm večer, i když jsme chtěli vše dělat dřív než normálně, ale nestihlo se - btw Jonášek chodí normálně spát nejdýl v sedm), se Jonášek po** a začal vyvádět, že chce jít spát. Zatímco já se o něj starala, Tomáš někam zmizel, a když jsem pak zjistila, že není mezitím ani uklizeno ze stolu, a pod stromkem leží 3 dárky, jejichž přesun na místo evidentně trval půl hodiny, trochu jsem vylítla. Nicméně jsme to Jonáškovi nechtěli kazit, zatnuli zuby nad v tu chvíli naším skvěle fungujícím harmonickým vztahem, zazvonili na zvoneček a šli s Jonáškem pod stromeček. Cvakli jsme na mobil rychle 2 mizerný fotky, na kterých ani nejsme všichni, a za dalších deset minut rozbalování Jonáškovo dárků, který jsme se snažili co nejvíc uspíšit, se rozbrečel už tak, že nešel utišit a museli jsme ho jít hned uložit. Vlastní dárky jsme nerozbalili, Tomáš usnul na gauči po prvních deseti minutách Sám doma a já tam zůstala uražená sama s rozpitým vínem, rozkoukaným filmem, nerozbalenýma dárkama a perfektním večerem. Ne vždycky se to úplně povede. Naštěstí je tady horká sprcha, kde se člověk může vybrečet a zbytek noci, kdy může v posteli přemýšlet nad rozvodem. 

Moc se mi líbila věta od Janiny Cukrfree v její poslední epizodě podcastu s manželem, kde mu říkala: "ty se se mnou nechceš rozvést, ale já se s tebou rozvádím každý týden". Tak nějak tomu teď s miminkem rozumím. Musím říct, že na mateřství je pro mě nejtěžší se odevzdat přítomnýmu okamžiku a přijímat věci tak, jak přicházejí. Neumím nechat věci plynout a žít stylem "co bude, to bude". Bude to asi tím, že jsem si už prožila pár ran, který ze dne na den ovlivnily, kam se bude můj život ubírat, a mám tak čím dál tím větší potřebu věci co nejvíc kontrolovat. Každopádně si mě Tomáš vzal "v nemoci, i ve zdraví", a perfekcionismus je evidentně moje nemoc. Jóga mi s tímhle ještě úplně nepomohla, ale ani nechci vědět, jaká bych teď byla, kdybych se jí nevěnovala. Protože věřím, že alespoň trochu mi mysl po ránu zklidní. Jenže aby to mělo ten správný efekt, to bych na ni musela mít klid. Ono už bohužel nemám ani těch svých ranních deset minut, kdy bych nemusela video 5x zastavit, a neběžet za dítětem, které se už už natahuje po krbu/ zásuvce/ váze. Ale tohle povídání si nechám zase na příště.

23. prosince 2022


Moje DIY vánoční přáníčko 2022 ♥

20. listopadu 2022


Autumn meets winter for the first time.

18. listopadu 2022

 





Takový to, když potřebujete zaplnit poslední políčko, a páčka vás pouští dál a dál... Tak mám těch koupelnovek z tohohle svýho prvního black and white filmu z Minolty víc než je zdrávo. 

42 vyvolaných políček z filmu 36, kdo by to taky čekal, že :)

#35mm

17. listopadu 2022

"But in a solitary life, there are rare moments when another soul dips near yours, as stars once a year brush the earth. Such a constellation was he to me."

5. listopadu 2022




Mistakes versus #35mm



 

4. listopadu 2022

Kruh na vyšívání, provázek, klubko vlny, akrylové barvy a cokoliv (dřevěného) na zavěšení - já použila letadýlka z dílen ze základky, které si u mamky ve škole děti nechtěly vzít domů.. A jednoduché upcycle DIY nad postýlku je na světě. Časová investice maximálně 30 minut.






28. října 2022

27. října 2022

(Pro info: článek byl napsán někdy v květnu 2022, publikováno koncem října. Čekala jsem, než dozraje čas. Chtěla jsem ho ještě poupravit, ale nakonec nechávám ve svý břitkosti tak, jak byl napsán původně, jen jsem dopsala pár řádků k šestinedělí.)

Můj porodní příběh a o šestinedělí.

Můj život se před 10 týdny obrátil vzhůru nohama. Předchozí článek tady na blogu je hodně depresivní a já už přitom taková ani nejsem. Zima byla krutá, dlouhá, náročná, depresivní... není divu, že se to odrazilo i tady. Ráda bych tak ten poslední článek přebyla něčím pozitivnějším, ale zrovna porodní příběh teda asi není ta nejlepší volba. Nicméně by mi tu chyběl a tak nějak patří k celkovýmu příběhu.

Nikdy jsem si nemyslela, že si z porodu odnesu trauma. Bála jsem se. To né, že ne. Něco málo jsem zaslechla, nebo si přečetla. Spíš jsem ale věcem nechávala volný průběh. Panikařit jsem lehce začala cca měsíc před termínem, kdy jsem podlehla a objednala si Aniball, který mě následně spíš jen vystresoval. Asi 3 týdny před termínem jsem v porodnici šla na kontrolu a na tzv. check-in. Na začátku těhotenství mi na diagnostice předpovídali vysoké riziko preeklampsie, kterou následně ale začátkem třetího trimestru vyloučili, takže jsem na kontrolu šla klidná, bohužel ale hodně unavená. Naměřené hodnoty nebyly ideální a doporučili mi okamžitou hospitalizaci. Nakonec jsme se domluvili, že k hospitalizaci nastoupím "až" druhý den ráno. Nutno podotknout, že ten týden jsme do Plzně jeli už podruhý (chtěla jsem rodit v Plzni, bydlím hodinu cesty daleko), a já už byla v 9.měsíci z toho cestování poměrně hodně unavená. Domů jsme ten den dojeli asi až v 8 večer, sbalila jsem si tašku, a ráno jsme po 7h už zase vyráželi směr Plzeň. Byla jsem z toho dost rozhozená, pořád jsem předtím přeci jen v hlavě pracovala s tím, že "času je ještě dost". Vždyť do termínu byly ještě celé 3 týdny! Cestu do Plzně jsme strávili vybíráním jmen a já se snažila trochu uklidit - ne moc úspěšně.

Přijímali mě v sobotu ráno, porodila jsem až následující sobotu odpoledne. Týden jsem strávila na oddělení rizikového těhotenství. V případě, kdy nejsou povolené návštěvy Vám povím, že to už bylo sakra dlouhý. Zvlášť při pokusech o vyvolání porodu, který teda z mojí zkušenosti bolí jako čert. Být na všechno sama bylo fakt bájo. Když u mě na pokoji za ten týden ubytovali už třetí paní, která pak odcházela s kontrakcema na porodní sál - stejně jako všechny přechozí - jsem zbytek noci v zoufalství probrečela. Určitě to moc nepomáhalo celkovýmu procesu vyvolávání, ale bylo dost těžký se naladit na pozitivnější vlnu. Často jsem k západu slunce sedávala na chodbě v jediném křesílku, které tam bylo, a sestřičky na mě vrhaly soucitné pohledy. Tomáš mi párkrát během toho týdne donesl nějaké věci, tak jsme si alespoň venku udělali pár koleček na parkovišti, a sestřičky byly moc fajn, ale bylo to sakra dlouhý. 

Kvůli nelepšícímu se vysokýmu tlaku se teda začal porod vyvolávat. První pokus dopadl neúspěšně a byl v podstatě dvoudenní - tak to vnímám já, protože bolesti trvaly 2 dny... Pro ty, kdo neví o co jde, tak první den se k děložnímu čípku zavedla přípravná pilulka a druhý den se provedlo samotné vyvolání opět pomocí nejprve jedné a pak druhé pilulky. V den vyvolání člověk chodí s kapačkou a nesmí od půlnoci jíst ani pít. V nocích jsem tam navíc moc nespala, protože se tam na oddělení pořád něco dělo, takže ideální. U mě pilulky oba dva dny vyvolaly poměrně rychlé stahy co druhou minutu. Někdo to má prý pozvolnější, někdo prudší. Snažila jsem se je rozchodit, rozehřát ve sprše (to pomáhalo!), ale většinu času jsem jen očima sledovala vteřinovou ručičku na hodinách nad svojí postelí, kdy přijde další vlna bolesti. První den mi v noci stahy zastavili jinou pilulkou, už jsem to nemohla vydržet. Před druhým pokusem jsem dostala den "volno", zda se porod nerozeběhne sám, a doktorka mi ráno udělala Hamiltonův hmat, aniž by mě na to předem upozornila. Obecně teda musím říct, že jsem byla překvapená, jak často a JAK se provádí kontroly porodních cest. Poprvý jsem se poměrně dost lekla, protože doktor klasicky neřekl předem nic. Později už je člověk zvyklej, ale příjemný to teda není.

Druhý pokus byl tedy v sobotu, kdy se Jonáš už narodil. Pokus byl sice z jejich pohledu opět neúspěšný, ale poslali mě už na porodní sál, že se provedou další kroky, jak Jonáškovi pomoct ten den na svět. Pilulky na vyvolání se potřetí už nepodávají. Já tam sotva dolezla, bolesti jak blázen. Sestřička mi udělal klystýr a asi za hodinku pak přišla doktorka, která mi pustila plodovou vodu. Někde jsem četla, že to propíchnutí člověk během stahu ani moc necítí, já teda to klapání nástroje (který jsem naštěstí neviděla) uvnitř cítím dodnes. Od začátku jsem se na sále ptala, jestli už tam za mnou může Tomáš. Ten už 2h čekal na chodbě s testem v ruce. Protože mi na rizikovém tvrdili, že až budu už na sále, tak tam normálně může. Podotýkám, že tou dobou už neplatily žádné c*vid restrikce k porodům. Porodní asistentka ho tam ale nechtěla pustit, že prý je to zbytečné, že mám ještě spooooustu času před sebou a že tam manžely pouští většinou až na konec. Smysluplnost tohoto opatření nehledejte, žádná tam není, a této porodní asistence by rozhodně prospěl kurz empatie. V tuchvíli mě popadlo už krapet zoufalství, protože jsme se s Tomášem pořádně neviděli přes týden, a měla jsem velký bolesti a byla jsem na všechno sama. Opora manžela by mi dost pomohla. Bylo mi ale tak zle, že jsem tou dobou už téměř nemluvila, sestřičce odpovídala jednoslovně nebo vůbec, a jen jsem tiše trpěla.. Pustili ho tam krátce po puštění té vody, díky bohu, ale musela jsem si zase říct. Předtím mi také konečně píchli nějaký opiát ke zmírnění bolesti. A myslím, že kombinace těchto dvou věcí pomohla k tomu, že za 2,5 hodiny byl malý na světě. 

JENŽE jak tam pustili Tomáše, tak krátce potom se mi ty bolesti dost změnily. Bylo to vyložené takové to tlačení na konečník, jak se všude dočtete, že nastává před velkým finále. Zazvonila jsem teda na sestru a ta lehce protočila oči, že to není možný, můj porod je přece teprve v začátku, ale zkontrolovala mě - změna nálezu ze 4cm na 8cm. Pak jsem šla ještě do sprchy, jestli to nepomůže, ale dlouho jsem nevydržela. Brečela jsem bolestí zhroucená na ručníku na zemi koupelny mezi stahy, při kterých jsem naopak nemohla dýchat vůbec. Zazvonila jsem znovu, že to už fakt hrozně bolí a nutí tlačit. To už mě sestra nevyšetřila a zopakovala mi, že to ještě potrvá a ať si to v klidu prodýchávám... Znovu jsem už nezvonila. Tou dobou jsem podle mě už křičela bolestí nahlas. Ta bolest byla neskutečná, vycházela ze středu těla, úplně jakoby vyrážela vzduch z plic. Prodýchávání mi přišlo dost nemožný. 

Naštěstí o asi půl hodiny později přišla na kontrolu doktorka a hlavička už byla na půl cesty. Sotva se tak převlíkla, doběhla dětská doktorka a za pár stahů byl malý na světě. Sobota, 16:36 hodin. Musím říct, že fáze tlačení už mi nepřišla tak hrozná jako to vše předtím, co tomu předcházelo. Těsně před narozením jsem už teda nevnímala ani pokyny doktorky, prostě jsem je přes to všechno co se s mým tělem dělo neslyšela, proto jsem si asi při průchodu hlavičky způsobila větší poporodní poranění. Ale jako zázrakem stahy hned s narozením přestanou. Je to hrozná úleva, člověk už pak vůbec nevnímá co se děje tam dole. Na zašívání poranění jsem už měla svoje miminko v náručí (a hlavně tuhle oblast umrtvenou anestetiky :D). Pocit, kdy máte toho malinkýho tvorečka poprvý v náručí je nepopsatelný.

Nechali nás ještě 2h na porodním sále, ale malého si dost brzy odvezli a s kojením mi nikdo neporadil, nenavedl mě, co a jak... Shledala jsem se s ním až později večer na oddělení šestinedělí. Přivezli mi ho spícího okolo 10.hodiny večer, potom co mi sestra pomohla se po porodu poprvé postavit, osprchovat atd. A hned od první noci jsem nespala, jak jsem sledovala, jestli je malý OK a zda něco nepotřebuje. Ten ale spal celou noc jako dudek. Nemohla jsem uvěřit, že už to mám(e) vážně za sebou. Že jsme to zvládli! Mám ten večer pořád před očima.

První 2-3 týdny šestinedělí byly masakr - nebudu lhát. Poranění tam dole se rozleželo a od druhého dne po porodu jsem několik dní sotva lezla, nemohla si sednout atd.. Všude jsem tahala gumový kruh na sednutí, i třeba do auta btw, a obešla jsem sotva barák. Díky bohu, že Tomáš měl volno, tak mi mohl se vším pomoct, vařil a staral se o nás, i když byt vypadal jak po výbuchu bomby :D. Do teď si pamatuju, jak se všude všechno válelo a kupilo a jak vůbec nebyla kapacita na nějakej úklid. Z porodnice jsme odcházeli s umělým mlékem, tam ze mě stresem nevytekla snad ani kapička a doma to nebylo o moc lepší. Pokusy o kojení jsem vzdala asi po měsíci, kdy malý začal hystericky řvát pokaždé, jak uviděl moje prso. Mrzí mě, že jsem si o kojení nezjistila víc už před porodem, ale bylo to prostě jak to bylo.. teď už vím, jak jsou stěžejní ty první hodiny a na co si dát víc pozor. Hlavně předem člověka vůbec nenapadne, že by s tím mohl mít problém. Druhý den po porodu se mi v noci snažila asi hodinu jedna hodná sestřička pomoct, ale musím říct, že to bylo zoufalství a malý se nechtěl přisát, a když odešla, tak jsem se úplně složila. Brala jsem to jako velký selhání a nechápala jsem, kde je problém (teď už asi trochu tuším..), a musela jsem si tohle téma po porodu ještě nějaký čas zpracovávat, než jsem s tím byla v pohodě. I porod se mi v hlavě převaloval ještě spoustu týdnů po něm....

Celkově je to šestinedělí náročné v tom, že máte nového člena domácnosti, který vyžaduje Vaši péči téměř 24/7 a do toho si řešíte svoje vlastní problémy po porodu. Myslím, že v životě jsem nevyprodukovala tolik odpadu, jako ty první týdny po Jonáškovo narození, a když jsem lezla už podesáté ten den do sprchy, tak jsem si vždycky říkala, jestli už tohle "peklo" někdy skončí.. Říká se, že člověk porod a to následné období rychle zapomíná, a musím potvrdit, že je to pravda. V porodnici jsem byla přesvědčená, že tohle už nikdy v životě nehodlám absolvovat. Nikdy! A teď už občas mluvíme, že by bylo hezký mít ještě jednoho malýho drobečka a ještě tyhle první chvilky zažít alespoň jednou, protože přes všechen pot a slzy a to, že se už nikdy nevyspíte, je to krásný období. Každý týden Vám roste před očima a jsem ráda, že jsem to mohla zažít a dál to žiju, protože vím, že to není samozřejmostí. Snad na mě skrz tenhle příspěvek nebudete koukat skrz prsty, zvlášť pokud jste z lékařské sféry. Přišlo mi ale důležité to sdílet, i když porodní příběh a moje zkušenost z porodnice nebyly úplně ideální.


16. října 2022

Kafe, list a sušenka. Pozdrav z našeho města.

13. října 2022



 

Štve mě jedna věc. A protože od odstěhování na druhou stranu republiky vlastně nemám jiné kamarády, než virtuální, napadlo mě, že bych si mohla postěžovat tady. Můj čas na sociálních sítích.. je ho moc, příliš. Nikdy jsem neměla tolik příležitostí vzít do ruky během dne mobil a hledat rychlej dopamin. S miminkem se pro mě tolik změnilo. Dřív jsem byla zvyklá mít spoustu vlastního času a na všechno ten ČAS prostě byl. Najednou není. Je mojí prací být průvodcem tomu malýmu človíčkovi, být mu nablízku 24/7. A já chci! Strašně ráda bych v sobě našla sílu ten telefon odložit a prostě ŽÍT. Upéct si strašně krásnej koláč a mít z něj radost jen tak pro sebe. Být na nádherným místě a vdechovat atmosféru, smát se, pobíhat okolo, a nepřemýšlet nad tím, jak to místo nejlíp vyfotit na instagram? Nebaví mě už být v tom zacyklení. Několikrát za život jsem se už socek vzdala, i když ne vždycky úplně dobrovolně, a VŽDYCKY mi bez nich bylo skvěle. Po nějakém čase jsem do nich zase nakoukla, jen tak po očku, protože já už přece objevila to NĚCO VÍC, jsem od toho pryč, a všichni ti blázni na instagramu ještě ne.. pak jsem začala pomalu nakukovat i druhým okem, a než jsem se nadála postovala jsem jedno story za druhou, aniž bych v těch okamžicích ŽILA. 

Tenhle příspěvek nejspíš působí agresivně, nazlobeně, ale já se přesně tak cítím. Jsem nazlobená sama na sebe. Tohle není vzor, který chci svému dítěti dávat. Stejně jako nechci, aby si zvyklo jíst pozdě večer brambůrky před televizí, tak NECHCI, aby se učilo, že mobil je k životu nezbytnej. Že mobil je důležitější než on - však přece musí být, když raději koukám do mobilu, než na něj?! A tak by v budoucnu tu super důležitou věc určitě chtěl taky sám poznat. A co chci úplně nejmíň je dospívající chlapeček, který má deprese ze sociálních sítí. A to je pro mě velká motivace. A tak by asi bylo fajn prostě udělat sama pro sebe STOPKU. Zastavit se. 

Je tohle vážně můj život? Jsou 3 hodiny denně zíráním do malého displeje to, jak chci trávit svůj den? Je to 1095 hodin za rok. Když se odečte každý den osmihodinový spánek, je to skoro celých 70 dní za rok. (Musím říct, že se mi po tomhle výpočtu udělalo poměrně mdlo.)  Je to hodně času na to přečíst ještě víc knih, který tak miluju, něco poklidit, aby to doma bylo hezký, zavolat kamarádce, VÁŽNĚ si užít tu krásně barevnou podzimní přírodu, sedět chvilku v klidu na zahradě a do ničeho NEKOUKAT. A asi plus minus dalších milion jiných věcí. Kolik by se toho člověk za takovou dobu mohl naučit? Být kreativní? Dělat věci, co ho baví? A trávit čas skutečností. Pozorováním toho mýho drobečka a společným zkoumáním zrcadla, které si vzájemně nastavujeme a to období je tak vzácný, že je vážně škoda ho promrhat.

Nelíbí se mi, jak jsou ty aplikace navržené, aby byly pro lidi návykové. Blogování a tvorba na youtube je podle mýho vnímání o něčem úplně jiném. Blog je kontinuální kreativní tvorba, co nemá konce, a youtube jsem nikdy jako sociální síť nevnímala. Beru to spíš jako místo, kam chodím za zábavou místo televize. Pro motivaci ke změně přikládám moje oblíbená videa na toto téma:


7. října 2022


Dva týdny každodenní jógy za mnou. Ještě týden a bude z toho návyk! Aspoň tak to tvrdí Dave Asprey. Je to velká úleva mít zase každý ráno chvilku pro sebe než se den rozeběhne směrem k plenkám, chrastítkům, praní a vaření, i když je to jen taková ranní maličkost. Pozoruju na sobě drobný změny už teď. Mám větší trpělivost a menší odpor k tomu obětovat celý zbytek dne tomu našemu drobečkovi. Připadám si jako nejhorší matka na světě, když to tu takhle píšu, ale kdo tvrdí, že to na psychiku není velká změna mít na sebe najednou po porodu tak málo času, tak ten kecá. Najít si po čase nějaký rytmus a chvilku i na sebe je podle mě pro trvalou udržitelnost těch prvních pár let naprosto nezbytný. Vedle jógy je to pro mě aktuálně dost i psaní, a tak to tu snad zase trochu ožije.

30. září 2022

Teplý vsrtvy jsme vyměnili za šaty až příliš rychle. Ráno už vstáváme do tmy. Déšť, déšť, déšť. Sem tam duha a procházky v mezírce na větru a sluníčku. Sousedi už mají všichni uklizený všechny záhony, naše zahrada je ale trochu pozadu. Vysadili jsme dva nové ovocné stromky. Živý plot a půlka trávníku čekají na posekání. Často nejde jinak než pozorovat tu práci, co se nám venku kupí, za okny, který bičuje další rychlej slejvák. Začala jsem po letní pauze zase pít čaje. Chřipka, která nás skolila v letošní sezóně dost brzo, zeliminovala mojí kávovou závislost. Jako vždycky. Jsme na jednom šálku denně a snad to tak nějakou dobu zůstane. Cvičím teď každé ráno jógu. Musím si kvůli tomu přivstat, a každej s malým dítětem ví, jak je každá minuta spánku drahá. Každý den 10-15 minut na podložce mezi šestou a sedmou ranní. Za tmy. Někdy se podaří následně i krátká meditace, a někdy zase ne. Nechávám to plynout, zatímco se venku rozednívá a všude je ještě ospalý ticho. Keře na zahradě už se pomalinku barví. Stejně tak krajina a les, když se poštěstí delší vycházka. Barevný listí mi dělá radost, hladí po duši. Zjištění letošního podzimu - s kočárkem se dá jít na houby! A nenasbírali jsme jich úplně málo. Pár večerů jsme strávili sušením a posloucháním podcastů. Před domem už mám na ozdobu dýně a na věšáčku v předsíni oblíbenej kostkovanej kabát a čepici. Hned vedle Jonáškovo boží mini bundičky, co jsem mu pořidila na chatu, kterou ale nestihl úplně unosit. Roste jako z vody. Včera hlásíme první zub. A taky probrečenou noc strávenou z časti v mojí a Tomášovo náruči. S podzimem a polívkama se mi vrátila velká chuť do vaření. A asi začnu zase trochu pracovat. Mám spoustu kreativních plánů, alespoň v hlavě. S větrem ofoukanýma tvářema a podzimním šatníkem se mi tak nějak vliva do žil nová míza. Let's see where this one brings us.

26. září 2022

Léto bylo krásný. Tak krásný, že mi bylo líto každé minuty u jakékoliv obrazovky. Dlouho jsme se zase neviděli. Mám se svým blogem takový problém - a vlastně i sama se sebou. Pořád ho nemůžu dostrkat do "finální" podoby, jak bych byla ráda, aby vypadal, co aby tam bylo, a ták. Jsem prostě perfekcionalistka. Poslední týdny jsem došla k hořkému zjištění, že nicnedělání mi nesvědčí. Pod pojmem nicnedělání v tomhle případě myslím život bez režimu/bez práce (tý, co směňujeme za peníze)/bez cíle.. Abychom si správně rozuměli - práce mám na mateřský až až, často od rána do večera řeším jen plenky a čistý prádlo. Ale zjistila jsem, že potřebuju mít zase něco, k čemu směřuji, co vím, že ten daný den budu dělat. Proplouvání dnem za dnem mýmu mentálnímu nastavení nesvědčí.

Po pravdě jsem překvapená - myslela jsem si, že až zanechám práce a budu doma s dítětem, budu mámou, že mě to bude naplňovat daleko víc. Jonáška miluju nade vše, ale myslím, že je OK hledět v celém tom procesu také trochu na sebe a svoje potřeby. Podle mě tím dítě naučíme mnohému.

Letos v létě jsme nikde moc nebyli, nic moc neviděli, takže nemám žádné super fotky z dovolené. A poprvé v životě mi to vlastně ani nevadí. V červenci jsme byli naposledy na naší chatě a pak už jsme nevyšetřili jediný víkend, abychom tam zajeli znovu. Tuším, že mám na lince  vkuchyňce ještě rozložené nádobí, protože když jsme v neděli odjížděli, čekala jsem, že budeme v pátek zase zpátky.. Měli jsme spoustu práce u nás doma. Některé dny se točily jen kolem J (většina), a některé jsme teda i stihli něco málo na zahradě nebo na domě.. Jedno vím jistě:
netuším, co dělám, a jestli to dělám dobře, ale život se zrychlil natolik, že nemám čas o tom moc přemýšlet

Přečetla jsem za léto poměrně hodně knížek. A vyslechla si na procházkách hodně podcastů. Mezi moje oblíbené patřilo:
  • trilogie Než jsem tě poznala/ Život po tobě/ Sama sebou. A strašně mě mrzelo, že Louisin příběh nemá pokračování. Film jsem ještě neviděla, zato jsem se vrhla i na další knihy od Jo Moyes. Člověk potřebuje občas dobře napsanou oddychovku.
  • O józe s Daliborem Štědronským
  • taky mě moc bavil tenhle pokec o terapiích, následovalo zakoupení první kuchařky od Kačí :D (na mou obranu, už jsem na ně dlouho pokukovala)
  • Děti jsou taky lidi
  • knížka Na konci světa od Hany Kolaříkové - těžší čtení, děj se určitě odehrává tady u nás, protože 15km od hranic jsme taky tak trochu na konci světa..
  • Stock series - ujišťování, že to, co děláme, má smysl
  • začala jsem poslouchat od úplně prvního dílu podcast ChooseFI. Jsem někde u 30.dílu. Long road to go..
  • na youtube jsem strávila nejvíc času s Hannah Elise, Valerii Lipovetsky a Paulinkou z PauliBeauty. 
  • "Travel will solve all your problems"

Jonášek teď ale má takové nespací období, takže youtube už je spíš výjimka, knížky jsou po večerech, a podcasty při vaření nebo na procházce - to jen, aby to nevypadalo, že se pořád někde flákám u ntb nebo na gauči s knížkou :D
















29. června 2022



Baby stuff and sunburnt me.

Jonášek si konečně oblíbil nosítko. Hurá, hurá! Zkusila jsem dvě. Obě mi byly zapůjčeny od známých na vyzkoušení, za což jsem moc ráda a teď díky tomu vím, do jakého typu zainvestovat a do jakého ne. První bylo šátkové vázací od Fidella pro novorozeně = za mě trvalo moc dlouho, než jsem ho správně upevnila a navázala a dítě mezitím popadl amok a muselo hned ven. Zkoušeli jsme víckrát, ale vždycky mi Jonáš začal děsně ječet ještě než jsem se vůbec zvedla k odchodu. Druhé nosítko bylo BabyBjorn, zapínací na klipy = za mě rozhodně jednodušší na zapnutí. Jonášek v něm vydržel napoprvé v tichosti hned asi půl hodiny, rozhlížel se, pak začal klimbat, tak jsem ho přendala do postýlky. Velký úspěch! Už jsem se bála, že mám anti-nosítkové mimčo :) (naštěstí s kočárky se kamarádí - alespoň zatím). 

Takže to vypadá, že bychom se konečně mohli vydat na procházku i někam mimo kočárkové zóny. Zatím jsem byla limitovaná schůdností terénu pro kočárek. Najednou člověk začne vnímat, že ta cesta v tom lese je nějaká víc děratá, než jak mu přišla bez kočárku pěšky, nebo že do knihovny vede pár schůdků a vlastně jako není bezbariérová.. Když jsme byli v Praze, tak mi jednou zastavil autobus půlmetru od chodníku, kde byl obrovsky vysoký obrubník - pěšky přehopsnete jako nic, ale pro mě s kočárkem nemožný vystoupit. Hodila jsem prosebný výraz na řidiče a nic. Z autobusu se nikdo taky neměl k tomu mi pomoct (nastupující mladík raději naskočil do vedlejších dveří, jak zahlédl kočárek), až mi přispěchal na pomoc kolemjdoucí důchodce. Doufám, že každý pod 40 se v tom autobuse alespoň pořádně zastyděl. Jo a taky by the way ne všechny zastávky metra jsou bezbariérový = s výtahem, ba ani s jezdicíma schodama. To jsem tak zjistila třeba na Křižíkovo.

Když už mluvíme o bezbariérových místech, skvěle jsem se začetla do románu Než jsem tě poznala! Byla to taková ta knížka, kterou jsem někde před lety koupila ve slevě (tuším že na knižním veletrhu), protože byla tou dobou populární, a pár let se pak na ni prášilo u mě na poličce. Takových mám v knihovničce víc. Nedávno jsem před ní tak brouzdala, co bych si přečetla, a řekla jsem si, že dám Jojo Moyes šanci. A za mě super román! Hned po dočtení jsem se pustila ve čtečce do druhého dílu. Hlavní postava mi nějak přirostla k srdci..

Poslední týden jsem se snažila nafotit cca 50 vyřazených věcí na Vinted. A konečně mám hotovo. Něco se mezitím už prodalo. Mohla bych samozřejmě vyřadit ještě další půlku skříně, ale zatím takhle. Zatím čekám, co se mi s postavou stane do pár měsíců po porodu. Nechci hned přecházet na větší velikost a zbavovat se věcí, co jsem měla ráda. Přes den jsem s Jonáškem většinou vyšetřila tak maximálně půlhodinku/hodinku na focení. Moje focení na Vinted se osekalo na úplný basic - vyprázdnila jsem starý věšák na oblečení, postavila ho ke zdi v prázdným dětským pokoji, vzala jedno dřevěný ramínko a všechno, co jsem nacvakala, šlo rovnou do appky, žádný edit. Na to už fakt nemám. Přestala jsem editovat i fotky na Instagram, už docela dávno.. Používám jen takový ty rychlý filtry přímo na IG, už žádný spešl foto aplikace. Obtěžuje mě to, nemám na to čas. Já to beru tak, že pokud je člověk inteligentní, nenechá se do koupě donutit hezkým filtrem přes svetr. Alespoň tak nakupuju já. Na Vinted mě najdete jako Misafalke, kdyby to někoho zajímalo. 

Trávíme teď většinu času na zahradě. Alespoň se o to snažím, malý není vždycky úplně v náladě a občas chce svůj klídek uvnitř. Před pár týdny se Jonášek poprvé koupal na naháče v rybníku a byl pak úplně spokojenej. I když je tak maličkej, tak už to začíná bejt parťák ♥ Na chatě nám nepřišlo, že by nás nějak omezoval (kdo by taky odolal povalování se celý den na dece, navíc beztrestně), do kiosku dojít nebyl problém (alespoň jsme šli z hospody přes les ještě za světla), na návštěvu k ohni taky ne a na krátký výlety přes les s náma taky šel, a na svatbě před pár týdny nám okolo osmé na pár hodin usnul, takže jsme si mohli i zatancovat.. Život s dětma je vlastně fakt super. Ale zpátky k tomu jeho koupání. Řekli jsme si, že si teda už pořídíme dětskej bazének, aby se mohl smočit i doma. Tak jsme pořídili, a Jonáš je pak na dece ve stínu na naháče vždycky nejvíc spokojenej. Musím ale přiznat, že se v tom bazénku přes den "koupu" hlavně já. Koupili jsme tak velký, aby se tam dalo lehnout - a jako co je víc, než pozorovat západ slunce ze svýho vlastního "bazénu"? Tohle léto miluju.

Už cca měsíc jedeme plenky od Bamboolik a za mě super! Tenhle systém nám sedl. Dělala jsem docela průzkum na čekým trhu a tahle značka se mi jevila nejsympatičtěji. Máme látkovky AI2 (all-in-2), to znamená, že jsou rozdělené na 2 kusy = vrchní nepromokavá vrstva, co se pere jen jednou za pár dní nebo pokud se zašpiní, a vnitřní vkládací bambusová plenka. Ta se dává prát pokaždé, je to ta savá vrstva. Vnitřků jsme pořídili zatím 20 a vystačíme. Uvidíme, jak to půjde v zimě, kdy budou schnout trochu hůř. Teď jsou za slunečného dne suché za 3 hodiny. Peru je každý druhý (max třetí) den na 60, společně se zbytkem dětského oblečení nebo našich dalších věcí na 60. Kupodivu tu pračku vždycky nějak zaplním. Za mě u tech látkovek ani není poblém se skladováním = doma je hážu rovnou do pračky a venku je zamotám a vložím dole do kočárku, doma pak zas rovnou do pračky. Občas mi protečou, ale to se mi stávalo s jednorázovkami taky. Hlavně mi protékaly ze začátku, než člověk vychytá, jak často je měnit. Snažím se měnit každé 2 hodiny, maximálně 3 - pak mi neprotékají. Nepřijdou mi ani výrazně víc vlhčí na to, že je to látka - samozřejmě ale jsou vlhčí než plenky plné chemie, které do sebe vlhkost díky tomu umí absorbovat. Naštěstí netrpíme na opruzeniny, takže nám to nevadí. Jednorázovky teda pořád používáme na noc a při cestách, pokud není možnost praní. Chápu, že látkovky někoho můžou odpuzovat, ale mě to vyhovuje, miminko vypadá taky spoko, a ta práce navíc okolo mi taky přijde snesitelná. Navíc Bamboolik je česká značka, takže mám dobrý pocit nejen z toho, že každý týden nevyprodukujeme pytel odpadu, ale i z podpory lokální tvorby. Když se ohlídnu na období těsně po porodu, látkovky mi zněly jako scifi. Říkala jsem si, jak to ty eko matky sakra zvládají?! Péče o dítě a ještě každý druhý den prát? Nemožný! A here we go, po pár měsících, když si to všechno už víc "sedlo".

Začínáme u Jonáška krapet bojovat s ekzémama. Během dvou týdnů se mu dost rozšířily. Ve 3 měsících mi přijde strašně brzo, aby je měl, když na něj nepoužíváme žádnou chemii. S ekzémama jsme oba s Tomášem v určité životní fázi bojovali, takže to slovy doktora měl jistý. Jen jsem myslela, že až za pár let. Zatím jsme ho umývali ve vaničce jenom každý druhý den jen ve vodě s kapkou čistého mandlového oleje od Topvetu a troškou bio heřmánkové vody Purity vision. Mýdlo žádné, krém žádný, prací prášek máme eko na dětské prádlo z DMka. Teď mu do koupele zkouším sbírat heřmánek z pole a nechávám květy pár minut ve vodě vylouhovat. Až nepokvetou, tak přejdu asi na heřmánkový čaj a zkusíme taky bio heřmánkové mýdlo. Z lékárny jsme dostali mastičku Uriage, protože malý začal hrozně plakat (svědělo ho to). A myslím, že ta mu dost pomáhá.

Takže takhle nějak se my u nás letos letníme.

Mix vychytávání péče o miminko, nekonečných procházek s kočárkem, ledovýho kafe a melounu.
















21. června 2022

Jaro a co se mi honí hlavou.

Takový let´s catch up příspěvek. Dlouho jsem nic nenapsala. Myslela jsem, že už možná ani nenapíšu. S narozením dítěte se opravdu převrátí svět naruby. Jednak má po takovém silném zážitku člověk pocit, že už všechno zažil, všechno ostatní kromě života samotného jsou malichernosti, a jednak prostě a jednoduše času na podobné věci jako je blogování dost ubyde. V nějaké volné chvilce jsem teda mezitím sepsala příspěvek o porodu, ale pak jsem ho nezveřejnila a asi ani nezveřejním. Nevím.. Vyprávěla jsem ten příběh už tolikrát, že už toho mám sama dost. Každý porod je jiný a každý příběh zrození naprosto jedinečný. S odstupem času taky samozřejmě už mám porod vnitřně zpracovaný (docela to trvalo), a vidím ho trochu jinak, než čerstvě po. Ale chápu, že lidi to zajímá, i vzhledem k naší minulosti. Tak možná později ten příspěvek zveřejním - v tichosti, s nějakým starším datem tak, aby nevylezl hned na první stránce. Ale bude tam, pro archivaci. 

Jaro bylo po vymotání se z šestinedělí krásný. Jezdila jsem s kočárkem všude možně, na stříšce kočárku propletený kopretiny sesbíraný u pole. Procházky s malým mě moc baví, hned po jeho smíchu a skvělý náladě po ránu, když si chce prohlížet různý hračky, je to nejoblíbenější část dne. Chodíme každý den. Dva týdny jsme byli v Praze a prochodila jsem ji s kočárkem jako nikdy dřív. Poprvé jsem se tak podívala do Grébovky, po dlouhý době na trhy na Jiřáku, do různých kavárniček po Letný a Karlíně... Podél řeky u nás jsem šla snad každý den. Ty dva týdny ve městě byly krásný, ale bylo hrozně fajn jet zase domů, zpátky do lesů. I když do nich třeba nechodíme každý den, a nejvíc bysme je určitě docenili, kdybysme se přestěhovali zpátky do města, ale je to tu už prostě náš domov. Po našem starým temným bytě, kde se na balkon šlo přes chodbu, je 30 let starý útulný domek úplný Taj Mahal.

Jsme tady už třičtvrtě roku. Je to jako bydlet na chatě. Doslova, i to tu tak chatově voní, a schody do bytu zespodu mají dřevěný zábradlí a jsou prudký a připomíná mi to prostě horskou chatu. Tím jak je uvnitř velká zima a venku teď neskutečný vedro. Z každýho okna vidíme na les. Sice je třeba kilometr dva daleko, ale je tam. Vyčistila se mi tu pleť a celkově se tu cítím dobře. Jsem prostě spíše tvor přírodní než městský. Všechny rekonstrukce a dekorování v tuhle chvíli stojí. Na léto máme vymyšlený jeden větší projekt, ale nějak se pořád nemůžeme dostat k realizaci. V hlavě se mi každý den samozřejmě rodí nápady, kde co vylepšit, a v devět večer si jdu s malým lehnout s myšlenkou, že třeba teda zítra.. Aspoň ty obrázky bysme ale mohli rozvěsit! Věřím v to, že prostor kolem nás nás ovlivňuje. A já s naším "dekorem" v tuhle chvíli rozhodně nejsem spokojená. Jenže okolo porodu a šestinedělí člověku opravdu stačí, když je alespoň čisto a sucho. Mytí vlasů se mi tak nějak přirozeně prodloužilo ze 3 na 5 dní, btw.. Nicméně jsem demonstrativně nanosila všechny suvenýry a obrázky, co chci v bytě rozvěsit doprostřed obýváku na hromadu, a prostě se už někdy zarámujou a pověsí. Do koupelny chodím jako do oázy, protože ta je jediná komplet hotová. Nevím, jestli jsem tu zmiňovala, že jsme ji od podlahy renovovali? To je další příspěvek, který čeká na zveřejnění (od února.. !), a bohužel se zasekl na fotkách. Tak třeba brzy, až rozvěsíme ty obrázky, a udělám konečně nějakou fotku všech místností.

S Minoltou jsem moc spokojená. To je balzám na duši po Olympusech trip a jednorázových foťácích. Nejlepší investice pro sebe, jakou jsem mohla na tomhle poli udělat. Ty fotky mi dělají neskutečnou radost. První film byl teda hokus pokus a i tak jsou výsledky na Program nádherný. Mít Jonáška jako miminečko zvěčněnýho na film je prostě malej poklad. Teď v ní mám černobílý film (barevný byl ve fotolabu vyprodaný - nevím, co se děje, asi to začíná být populární). Tak uvidíme, jaké budou výsledky, i když jsem z té černobílé zprvu nebyla moc nadšená. Na takový film jsou krásný portréty nebo různý hry stínů na ulici a celkově spíš umělecká fotografie, ale na rodinnou dovolenou bych radši barvu. Takže ho chci nafotit docela rychle a pak na léto vyměnit za barevný. Ráno jsem si na památku nafotila nějaké pokojovky.

Pokojovky si tady lebedí. Kromě fíkusu s breberkama, kterej jsem si v zimě koupila v Kauflandu a nebyla to asi nejlepší sazenička, jsou všechny zdravý a daří se jim. Monstera je asi 2x tak velká jako před půl rokem. Zkusila jsem ji přes kořen rozmnožit a zatím to vypadá na úspěch. Avokádo vyrostlo z pecičky úplně závratnou rychlostí, maranta po letech kvete, pilea má konečně miminka a už třičvrtě rok mi nechcípl rýmovník (to pro mě byla prokletá rostlina, vždycky jsem ji buď usušila nebo přelila..). Velkou radost mám z nejnovějšího přírůstku = baby starček. Pokojovky jsou prostě láska. V okolí jsem našla dvě boží květinářství a zahradní centrum. Směju se při pomyšlení, že jsme první měsíce pro podobné věci jezdili do Plzně do Hornbachu. Ale člověk na malém městě sežene fakt všechno. Musí jen vědět, kam má jít.

Projekty pro zahradu se zatím rodí spíš jen v hlavě. Tuhle sezónu jsme rádi, že jsme stihli jakž takž zprovoznit 4 vyvýšené záhonky a zas šneci pečlivě pracujou na tom, abychom neměli téměř žádnou úrodu. Uznávám, že nebylo nejlepší zasadit rajčata a odjet na dva týdny. Zatím to nevypadá moc valně. Sklidili jsme zatím jen pár jahod a ředkviček. Z kytiček jsem zasadila jen kosatce, pár slunečnic a hortenzie. Slunečnice, který prej stoprocentně vyrostou, ještě nevykoukly, a o hortenzie jsem málem přes ty dva týdny naší nepřítomnosti přišla. Teď je chodím zalívat 2x denně a už se vzpamatovávají. Sedím si tam u stolečku v té naší oáze, kde to zjara vypadalo, jako že polovina keřů po našem prvním řezu už nevyroste, a kochám se bujnou zelení. Za tohle to stálo, tohle je to období, na který jsme celou dlouhou zimu čekali. První léto na vlastní zahrádce. Letos působíme spíš jako nestraní pozorovatelé, abychom vychytali, jak rychle co roste a kde co před zimou zkrátit. Časopisy typu Elle a Vogue jsem vyměnila za Receptář a Zahrádkář. Časy se mění. Směju se při pohledu na svoje devatenáctiletý já, který v hospodě brečelo, když jsme končili gympl. To nejlepší mám za sebou, myslela jsem si. Jak moc jsem se pletla. Život je prostě jen čím dál tím lepší. Je to v tý přírodě dobře zařízený.





Foto: Minolta x 700 na Fujicolour 200