Pages

12. února 2022



První dny na mateřské. Do narození malého bych toho chtěla stihnout ještě spoustu. Kromě cliché typu připravit si výbavičku (tohle slovo mi pořád nějak nejde přes jazyk..) a dokončit všechny rozeběhlé rekonstrukce (podle vyprávění před narozením miminka rekonstruuje opravdu hodně lidí), jde spíš o určitou vnitřní práci sama se sebou. 

Nezpracovaných traumat z minulosti mám pořád tolik. Připadá mi, že čím jsem starší, tím je to horší, poněvadž 30 let života už nabízí poměrně slušnou sebereflexi. A co dřív zůstávalo neviditelné, se mi najednou vynořuje čím dál jasněji, a mě nezbývá než s tím začít nějak pracovat. A vždycky když už mám pocit, že jsem si to jedno téma zpracovala a jsem s minulostí srovnaná, uvědomím si jiný vzorec chování, který je třeba přepsat. Při práci na tom novém pak zapomenu, jak pracovat s tím prvním, a spadnu zase do starých vzorců přemýšlení a jednání. Spadnu do vzorců, kterými vím, že si (trochu nadneseně.. ale v podstatě po pravdě) ničím život. Práce nás samých se sebou je tím nejtěžším, co tady na Zemi musíme udělat.

Potřebuji zpomalit. Zpracovávat si jednu věc za druhou krapet pomaleji a netlačit na sebe, že od teď se už musím chovat tak a tak a nepřemýšlet tak a tak. Do porodu už nestihnu nic, to vím. A zároveň se bojím, že děti jsou naše zrcadlo - bojím se, co v průběhu těch prvních let uvidím. Nechci malému předat vzorce chování založené na vlastních traumatech. Podle mě tenhle problém řeší snad každý budoucí rodič - chce být tím nejlepším rodičem, jakým dokáže. Věřím, že i naši se o to snažili a v tomhle mi zbývá opravdu jen jediné. Odpustit jim vše, co mi způsobili. Řekne se to jednodušeji, než udělá. Zvlášť pokud v rodině vídáte i po letech ty stejné sklony Vám ubližovat, jako když jste byli malí. Je to hodně práce, hodně trpělivosti, hodně upřímnosti sama k sobě a v nejhorším případě (pro vlastní mentální zdraví) je třeba tyto toxické lidi nechat jít vlastní cestou. 

Traumata si samozřejmě neneseme jen z výchovy od rodičů. Je jich spousta z let dospívání, ze škol, od "autorit" i "kamarádů", z prvních pracovních zkušeností.. často od lidí, kteří si ani neuvědomují, že vám ublížili. Často nešlo vyloženě o to, že by vám někdo fyzicky ublížil, šlo prostě třeba jen o nedorozumění mezi vámi, které vám ale roky leží v hlavě. Proto je odpuštění za to, co se vám stalo, jedinou cestou, jak sám sobě ulevit. Přijmout, co bylo, a přijmout fakt, že to nezměním. Zároveň nezměním postoj druhého člověka. Změnit můžu pouze svůj postoj k životu dnes, zítra a všechny další dny. Neroznášet dál svoji zahořklost. Zatím to neumím - teda, umím to vždycky na chvilku. Je mi hrozně fajn, a po čase sklouznu opět do obviňování a zahořklosti vůči minulosti.

K vánocům jsem dostala Jak si uvařit svůj vlastní vesmír od Kamu. To, jak Kamu dokázala pracovat se svojí opravdu nelehkou minulostí, je mi obrovskou inspirací. Consistency is the key. Říká se, že k zavedení návyku je třeba minimálně 21 dní. Pak už se pro nás stane rutinou. Pro mě to bude určitě trochu delší doba, ale ráda bych zpomalila a soustředila se vždy na jeden problém třeba 3 měsíce. Chci si sepsat po vzoru Honzy z Metalearning.cz svůj Koncept hry na každý čtvrtrok. Okolo miminka nebude čas se celý den babrat ve vlastních myšlenkách, a to ani nechci. Není to vůči němu fér, všechen čas světa a moje pozornost budou patřit samozřejmě jemu. Tohle si chci řešit v těch pár volných chvílích, třeba místo instagramu, když mimi spí. Minimálně po takhle dlouhou dobu si chci pomalinku přepisovat myšlenkové vzorce - ale vždy jen jednoho problému. Nepřeskakovat. Počkat, dokud nebudu mít pocit, že už mám vše nadobro pod kontrolou. Vodítek, jak na to, mám už ze spoustu knih nasbíráno poměrně hodně.

Když jsme se začátkem roku 2020 vrátili po roce ze Zélandu, byla jsem mentálně hodně odpočinutá. Četla jsem tehdy Hoř pomalu od Veroniky Jelínkové. A vážně jsem po dlouhou dobu byla schopná trávit čas sama se sebou. Dokázala jsem vypnout sítě, ostatní lidi, dokázala jsem být autentická. Mým cílem je být sama pro sebe dobrým parťákem. Vždyť se sebou trávím celý život! Tak by bylo fajn mít sama se sebou dobrý vztah a nevyčítat si různé věci. Nesnažit se změnit svůj vzhled, svoji povahu, svoje sny, touhy a názory.

Dneska ráno jsem poslouchala lekci z kurzu Úzkost a panika na Metalearning.cz na téma Autentičnosti. Vlastně mě to celé namotivovalo k sepsání tohohle příspěvku. Nošením masek a "hraním divadla" pro ostatní si způsobujeme velký chronický stres. A chronický stres není dobrá věc. Z chronického stresu vznikají chronické nemoci a ty vážně nechceme. Sami s Tomášem každý nějakou máme a já se vlastně ani nedivím. Většinu života jsem ty hry hrála taky - vlastně pořád ještě je hraju. Jsou to ta přátelství, kde každý už vyznává jiné hodnoty, ale stále se ještě vídáte a vzájemně si do očí neřeknete pravdu, dusíte svůj názor uvnitř a vzájemně si vše odkývete. Děláte to proto, že nechcete zůstat sami. Máte pocit, že jiné přátele si nenajdete. Je to ta práce, která vám přijde úplně zbytečná, ale na poradě se tváříte, že vytváříte minimálně lék na rakovinu. Děláte to pro peníze, které vám každý měsíc přistanou na účtu. Je to nějaká drahá věc, kterou si koupíte, protože ji mají ostatní a vy byste ji v tomhle věku/společenském postavení už taky přece měli mít. Přitom ji k životu vůbec nepotřebujete. Použijete ji jednou dvakrát. Děláte to pro společenský status a touhu patřit k určité skupině. Být autentický je osvobozující a z počátku náročný proces. Opět je třeba přijmout fakt, že když se budeme chovat podle sebe, naše současná sociální bublina to nemusí plně chápat, ba ani přijmout. To ale není náš problém. Jediné, co každý den ovlivňujeme, je náš život a náš pocit z něj. "Nová" sociální bublina se na to pak jen nabalí jako vedlejší produkt a my ve finále budeme mnohem spokojenější. 

V zaměstnání jsem sice před pár dny skončila, ale práce na mateřskou mám věru hodně - na mateřskou a i spoustu dalších let. Nelze lusknout prsty a být "tím, kým chceme být" během pár měsíců. Já mám před sebou především velkou cestu po vlastní mysli. Potřebuji přepsat hodně vzorců. Informací jsem už z různých zdrojů načerpala za poslední roky až až. Vlastně jsem čtení seberozvojových knížek měla už spíš jako takovou prokrastinaci, která mě držela dál od té skutečné práce, kterou je implementace nových poznatků do života. Teď je třeba se věnovat hlavně této praxi. 

3. ledna 2022


Ultimate 2022 theme
#frommyjournal  #yeartomyself