Pages

30. září 2022

Teplý vsrtvy jsme vyměnili za šaty až příliš rychle. Ráno už vstáváme do tmy. Déšť, déšť, déšť. Sem tam duha a procházky v mezírce na větru a sluníčku. Sousedi už mají všichni uklizený všechny záhony, naše zahrada je ale trochu pozadu. Vysadili jsme dva nové ovocné stromky. Živý plot a půlka trávníku čekají na posekání. Často nejde jinak než pozorovat tu práci, co se nám venku kupí, za okny, který bičuje další rychlej slejvák. Začala jsem po letní pauze zase pít čaje. Chřipka, která nás skolila v letošní sezóně dost brzo, zeliminovala mojí kávovou závislost. Jako vždycky. Jsme na jednom šálku denně a snad to tak nějakou dobu zůstane. Cvičím teď každé ráno jógu. Musím si kvůli tomu přivstat, a každej s malým dítětem ví, jak je každá minuta spánku drahá. Každý den 10-15 minut na podložce mezi šestou a sedmou ranní. Za tmy. Někdy se podaří následně i krátká meditace, a někdy zase ne. Nechávám to plynout, zatímco se venku rozednívá a všude je ještě ospalý ticho. Keře na zahradě už se pomalinku barví. Stejně tak krajina a les, když se poštěstí delší vycházka. Barevný listí mi dělá radost, hladí po duši. Zjištění letošního podzimu - s kočárkem se dá jít na houby! A nenasbírali jsme jich úplně málo. Pár večerů jsme strávili sušením a posloucháním podcastů. Před domem už mám na ozdobu dýně a na věšáčku v předsíni oblíbenej kostkovanej kabát a čepici. Hned vedle Jonáškovo boží mini bundičky, co jsem mu pořidila na chatu, kterou ale nestihl úplně unosit. Roste jako z vody. Včera hlásíme první zub. A taky probrečenou noc strávenou z časti v mojí a Tomášovo náruči. S podzimem a polívkama se mi vrátila velká chuť do vaření. A asi začnu zase trochu pracovat. Mám spoustu kreativních plánů, alespoň v hlavě. S větrem ofoukanýma tvářema a podzimním šatníkem se mi tak nějak vliva do žil nová míza. Let's see where this one brings us.

26. září 2022

Léto bylo krásný. Tak krásný, že mi bylo líto každé minuty u jakékoliv obrazovky. Dlouho jsme se zase neviděli. Mám se svým blogem takový problém - a vlastně i sama se sebou. Pořád ho nemůžu dostrkat do "finální" podoby, jak bych byla ráda, aby vypadal, co aby tam bylo, a ták. Jsem prostě perfekcionalistka. Poslední týdny jsem došla k hořkému zjištění, že nicnedělání mi nesvědčí. Pod pojmem nicnedělání v tomhle případě myslím život bez režimu/bez práce (tý, co směňujeme za peníze)/bez cíle.. Abychom si správně rozuměli - práce mám na mateřský až až, často od rána do večera řeším jen plenky a čistý prádlo. Ale zjistila jsem, že potřebuju mít zase něco, k čemu směřuji, co vím, že ten daný den budu dělat. Proplouvání dnem za dnem mýmu mentálnímu nastavení nesvědčí.

Po pravdě jsem překvapená - myslela jsem si, že až zanechám práce a budu doma s dítětem, budu mámou, že mě to bude naplňovat daleko víc. Jonáška miluju nade vše, ale myslím, že je OK hledět v celém tom procesu také trochu na sebe a svoje potřeby. Podle mě tím dítě naučíme mnohému.

Letos v létě jsme nikde moc nebyli, nic moc neviděli, takže nemám žádné super fotky z dovolené. A poprvé v životě mi to vlastně ani nevadí. V červenci jsme byli naposledy na naší chatě a pak už jsme nevyšetřili jediný víkend, abychom tam zajeli znovu. Tuším, že mám na lince  vkuchyňce ještě rozložené nádobí, protože když jsme v neděli odjížděli, čekala jsem, že budeme v pátek zase zpátky.. Měli jsme spoustu práce u nás doma. Některé dny se točily jen kolem J (většina), a některé jsme teda i stihli něco málo na zahradě nebo na domě.. Jedno vím jistě:
netuším, co dělám, a jestli to dělám dobře, ale život se zrychlil natolik, že nemám čas o tom moc přemýšlet

Přečetla jsem za léto poměrně hodně knížek. A vyslechla si na procházkách hodně podcastů. Mezi moje oblíbené patřilo:
  • trilogie Než jsem tě poznala/ Život po tobě/ Sama sebou. A strašně mě mrzelo, že Louisin příběh nemá pokračování. Film jsem ještě neviděla, zato jsem se vrhla i na další knihy od Jo Moyes. Člověk potřebuje občas dobře napsanou oddychovku.
  • O józe s Daliborem Štědronským
  • taky mě moc bavil tenhle pokec o terapiích, následovalo zakoupení první kuchařky od Kačí :D (na mou obranu, už jsem na ně dlouho pokukovala)
  • Děti jsou taky lidi
  • knížka Na konci světa od Hany Kolaříkové - těžší čtení, děj se určitě odehrává tady u nás, protože 15km od hranic jsme taky tak trochu na konci světa..
  • Stock series - ujišťování, že to, co děláme, má smysl
  • začala jsem poslouchat od úplně prvního dílu podcast ChooseFI. Jsem někde u 30.dílu. Long road to go..
  • na youtube jsem strávila nejvíc času s Hannah Elise, Valerii Lipovetsky a Paulinkou z PauliBeauty. 
  • "Travel will solve all your problems"

Jonášek teď ale má takové nespací období, takže youtube už je spíš výjimka, knížky jsou po večerech, a podcasty při vaření nebo na procházce - to jen, aby to nevypadalo, že se pořád někde flákám u ntb nebo na gauči s knížkou :D
















29. června 2022



Baby stuff and sunburnt me.

Jonášek si konečně oblíbil nosítko. Hurá, hurá! Zkusila jsem dvě. Obě mi byly zapůjčeny od známých na vyzkoušení, za což jsem moc ráda a teď díky tomu vím, do jakého typu zainvestovat a do jakého ne. První bylo šátkové vázací od Fidella pro novorozeně = za mě trvalo moc dlouho, než jsem ho správně upevnila a navázala a dítě mezitím popadl amok a muselo hned ven. Zkoušeli jsme víckrát, ale vždycky mi Jonáš začal děsně ječet ještě než jsem se vůbec zvedla k odchodu. Druhé nosítko bylo BabyBjorn, zapínací na klipy = za mě rozhodně jednodušší na zapnutí. Jonášek v něm vydržel napoprvé v tichosti hned asi půl hodiny, rozhlížel se, pak začal klimbat, tak jsem ho přendala do postýlky. Velký úspěch! Už jsem se bála, že mám anti-nosítkové mimčo :) (naštěstí s kočárky se kamarádí - alespoň zatím). 

Takže to vypadá, že bychom se konečně mohli vydat na procházku i někam mimo kočárkové zóny. Zatím jsem byla limitovaná schůdností terénu pro kočárek. Najednou člověk začne vnímat, že ta cesta v tom lese je nějaká víc děratá, než jak mu přišla bez kočárku pěšky, nebo že do knihovny vede pár schůdků a vlastně jako není bezbariérová.. Když jsme byli v Praze, tak mi jednou zastavil autobus půlmetru od chodníku, kde byl obrovsky vysoký obrubník - pěšky přehopsnete jako nic, ale pro mě s kočárkem nemožný vystoupit. Hodila jsem prosebný výraz na řidiče a nic. Z autobusu se nikdo taky neměl k tomu mi pomoct (nastupující mladík raději naskočil do vedlejších dveří, jak zahlédl kočárek), až mi přispěchal na pomoc kolemjdoucí důchodce. Doufám, že každý pod 40 se v tom autobuse alespoň pořádně zastyděl. Jo a taky by the way ne všechny zastávky metra jsou bezbariérový = s výtahem, ba ani s jezdicíma schodama. To jsem tak zjistila třeba na Křižíkovo.

Když už mluvíme o bezbariérových místech, skvěle jsem se začetla do románu Než jsem tě poznala! Byla to taková ta knížka, kterou jsem někde před lety koupila ve slevě (tuším že na knižním veletrhu), protože byla tou dobou populární, a pár let se pak na ni prášilo u mě na poličce. Takových mám v knihovničce víc. Nedávno jsem před ní tak brouzdala, co bych si přečetla, a řekla jsem si, že dám Jojo Moyes šanci. A za mě super román! Hned po dočtení jsem se pustila ve čtečce do druhého dílu. Hlavní postava mi nějak přirostla k srdci..

Poslední týden jsem se snažila nafotit cca 50 vyřazených věcí na Vinted. A konečně mám hotovo. Něco se mezitím už prodalo. Mohla bych samozřejmě vyřadit ještě další půlku skříně, ale zatím takhle. Zatím čekám, co se mi s postavou stane do pár měsíců po porodu. Nechci hned přecházet na větší velikost a zbavovat se věcí, co jsem měla ráda. Přes den jsem s Jonáškem většinou vyšetřila tak maximálně půlhodinku/hodinku na focení. Moje focení na Vinted se osekalo na úplný basic - vyprázdnila jsem starý věšák na oblečení, postavila ho ke zdi v prázdným dětským pokoji, vzala jedno dřevěný ramínko a všechno, co jsem nacvakala, šlo rovnou do appky, žádný edit. Na to už fakt nemám. Přestala jsem editovat i fotky na Instagram, už docela dávno.. Používám jen takový ty rychlý filtry přímo na IG, už žádný spešl foto aplikace. Obtěžuje mě to, nemám na to čas. Já to beru tak, že pokud je člověk inteligentní, nenechá se do koupě donutit hezkým filtrem přes svetr. Alespoň tak nakupuju já. Na Vinted mě najdete jako Misafalke, kdyby to někoho zajímalo. 

Trávíme teď většinu času na zahradě. Alespoň se o to snažím, malý není vždycky úplně v náladě a občas chce svůj klídek uvnitř. Před pár týdny se Jonášek poprvé koupal na naháče v rybníku a byl pak úplně spokojenej. I když je tak maličkej, tak už to začíná bejt parťák ♥ Na chatě nám nepřišlo, že by nás nějak omezoval (kdo by taky odolal povalování se celý den na dece, navíc beztrestně), do kiosku dojít nebyl problém (alespoň jsme šli z hospody přes les ještě za světla), na návštěvu k ohni taky ne a na krátký výlety přes les s náma taky šel, a na svatbě před pár týdny nám okolo osmé na pár hodin usnul, takže jsme si mohli i zatancovat.. Život s dětma je vlastně fakt super. Ale zpátky k tomu jeho koupání. Řekli jsme si, že si teda už pořídíme dětskej bazének, aby se mohl smočit i doma. Tak jsme pořídili, a Jonáš je pak na dece ve stínu na naháče vždycky nejvíc spokojenej. Musím ale přiznat, že se v tom bazénku přes den "koupu" hlavně já. Koupili jsme tak velký, aby se tam dalo lehnout - a jako co je víc, než pozorovat západ slunce ze svýho vlastního "bazénu"? Tohle léto miluju.

Už cca měsíc jedeme plenky od Bamboolik a za mě super! Tenhle systém nám sedl. Dělala jsem docela průzkum na čekým trhu a tahle značka se mi jevila nejsympatičtěji. Máme látkovky AI2 (all-in-2), to znamená, že jsou rozdělené na 2 kusy = vrchní nepromokavá vrstva, co se pere jen jednou za pár dní nebo pokud se zašpiní, a vnitřní vkládací bambusová plenka. Ta se dává prát pokaždé, je to ta savá vrstva. Vnitřků jsme pořídili zatím 20 a vystačíme. Uvidíme, jak to půjde v zimě, kdy budou schnout trochu hůř. Teď jsou za slunečného dne suché za 3 hodiny. Peru je každý druhý (max třetí) den na 60, společně se zbytkem dětského oblečení nebo našich dalších věcí na 60. Kupodivu tu pračku vždycky nějak zaplním. Za mě u tech látkovek ani není poblém se skladováním = doma je hážu rovnou do pračky a venku je zamotám a vložím dole do kočárku, doma pak zas rovnou do pračky. Občas mi protečou, ale to se mi stávalo s jednorázovkami taky. Hlavně mi protékaly ze začátku, než člověk vychytá, jak často je měnit. Snažím se měnit každé 2 hodiny, maximálně 3 - pak mi neprotékají. Nepřijdou mi ani výrazně víc vlhčí na to, že je to látka - samozřejmě ale jsou vlhčí než plenky plné chemie, které do sebe vlhkost díky tomu umí absorbovat. Naštěstí netrpíme na opruzeniny, takže nám to nevadí. Jednorázovky teda pořád používáme na noc a při cestách, pokud není možnost praní. Chápu, že látkovky někoho můžou odpuzovat, ale mě to vyhovuje, miminko vypadá taky spoko, a ta práce navíc okolo mi taky přijde snesitelná. Navíc Bamboolik je česká značka, takže mám dobrý pocit nejen z toho, že každý týden nevyprodukujeme pytel odpadu, ale i z podpory lokální tvorby. Když se ohlídnu na období těsně po porodu, látkovky mi zněly jako scifi. Říkala jsem si, jak to ty eko matky sakra zvládají?! Péče o dítě a ještě každý druhý den prát? Nemožný! A here we go, po pár měsících, když si to všechno už víc "sedlo".

Začínáme u Jonáška krapet bojovat s ekzémama. Během dvou týdnů se mu dost rozšířily. Ve 3 měsících mi přijde strašně brzo, aby je měl, když na něj nepoužíváme žádnou chemii. S ekzémama jsme oba s Tomášem v určité životní fázi bojovali, takže to slovy doktora měl jistý. Jen jsem myslela, že až za pár let. Zatím jsme ho umývali ve vaničce jenom každý druhý den jen ve vodě s kapkou čistého mandlového oleje od Topvetu a troškou bio heřmánkové vody Purity vision. Mýdlo žádné, krém žádný, prací prášek máme eko na dětské prádlo z DMka. Teď mu do koupele zkouším sbírat heřmánek z pole a nechávám květy pár minut ve vodě vylouhovat. Až nepokvetou, tak přejdu asi na heřmánkový čaj a zkusíme taky bio heřmánkové mýdlo. Z lékárny jsme dostali mastičku Uriage, protože malý začal hrozně plakat (svědělo ho to). A myslím, že ta mu dost pomáhá.

Takže takhle nějak se my u nás letos letníme.

Mix vychytávání péče o miminko, nekonečných procházek s kočárkem, ledovýho kafe a melounu.
















21. června 2022

Jaro a co se mi honí hlavou.

Takový let´s catch up příspěvek. Dlouho jsem nic nenapsala. Myslela jsem, že už možná ani nenapíšu. S narozením dítěte se opravdu převrátí svět naruby. Jednak má po takovém silném zážitku člověk pocit, že už všechno zažil, všechno ostatní kromě života samotného jsou malichernosti, a jednak prostě a jednoduše času na podobné věci jako je blogování dost ubyde. V nějaké volné chvilce jsem teda mezitím sepsala příspěvek o porodu, ale pak jsem ho nezveřejnila a asi ani nezveřejním. Nevím.. Vyprávěla jsem ten příběh už tolikrát, že už toho mám sama dost. Každý porod je jiný a každý příběh zrození naprosto jedinečný. S odstupem času taky samozřejmě už mám porod vnitřně zpracovaný (docela to trvalo), a vidím ho trochu jinak, než čerstvě po. Ale chápu, že lidi to zajímá, i vzhledem k naší minulosti. Tak možná později ten příspěvek zveřejním - v tichosti, s nějakým starším datem tak, aby nevylezl hned na první stránce. Ale bude tam, pro archivaci. 

Jaro bylo po vymotání se z šestinedělí krásný. Jezdila jsem s kočárkem všude možně, na stříšce kočárku propletený kopretiny sesbíraný u pole. Procházky s malým mě moc baví, hned po jeho smíchu a skvělý náladě po ránu, když si chce prohlížet různý hračky, je to nejoblíbenější část dne. Chodíme každý den. Dva týdny jsme byli v Praze a prochodila jsem ji s kočárkem jako nikdy dřív. Poprvé jsem se tak podívala do Grébovky, po dlouhý době na trhy na Jiřáku, do různých kavárniček po Letný a Karlíně... Podél řeky u nás jsem šla snad každý den. Ty dva týdny ve městě byly krásný, ale bylo hrozně fajn jet zase domů, zpátky do lesů. I když do nich třeba nechodíme každý den, a nejvíc bysme je určitě docenili, kdybysme se přestěhovali zpátky do města, ale je to tu už prostě náš domov. Po našem starým temným bytě, kde se na balkon šlo přes chodbu, je 30 let starý útulný domek úplný Taj Mahal.

Jsme tady už třičtvrtě roku. Je to jako bydlet na chatě. Doslova, i to tu tak chatově voní, a schody do bytu zespodu mají dřevěný zábradlí a jsou prudký a připomíná mi to prostě horskou chatu. Tím jak je uvnitř velká zima a venku teď neskutečný vedro. Z každýho okna vidíme na les. Sice je třeba kilometr dva daleko, ale je tam. Vyčistila se mi tu pleť a celkově se tu cítím dobře. Jsem prostě spíše tvor přírodní než městský. Všechny rekonstrukce a dekorování v tuhle chvíli stojí. Na léto máme vymyšlený jeden větší projekt, ale nějak se pořád nemůžeme dostat k realizaci. V hlavě se mi každý den samozřejmě rodí nápady, kde co vylepšit, a v devět večer si jdu s malým lehnout s myšlenkou, že třeba teda zítra.. Aspoň ty obrázky bysme ale mohli rozvěsit! Věřím v to, že prostor kolem nás nás ovlivňuje. A já s naším "dekorem" v tuhle chvíli rozhodně nejsem spokojená. Jenže okolo porodu a šestinedělí člověku opravdu stačí, když je alespoň čisto a sucho. Mytí vlasů se mi tak nějak přirozeně prodloužilo ze 3 na 5 dní, btw.. Nicméně jsem demonstrativně nanosila všechny suvenýry a obrázky, co chci v bytě rozvěsit doprostřed obýváku na hromadu, a prostě se už někdy zarámujou a pověsí. Do koupelny chodím jako do oázy, protože ta je jediná komplet hotová. Nevím, jestli jsem tu zmiňovala, že jsme ji od podlahy renovovali? To je další příspěvek, který čeká na zveřejnění (od února.. !), a bohužel se zasekl na fotkách. Tak třeba brzy, až rozvěsíme ty obrázky, a udělám konečně nějakou fotku všech místností.

S Minoltou jsem moc spokojená. To je balzám na duši po Olympusech trip a jednorázových foťácích. Nejlepší investice pro sebe, jakou jsem mohla na tomhle poli udělat. Ty fotky mi dělají neskutečnou radost. První film byl teda hokus pokus a i tak jsou výsledky na Program nádherný. Mít Jonáška jako miminečko zvěčněnýho na film je prostě malej poklad. Teď v ní mám černobílý film (barevný byl ve fotolabu vyprodaný - nevím, co se děje, asi to začíná být populární). Tak uvidíme, jaké budou výsledky, i když jsem z té černobílé zprvu nebyla moc nadšená. Na takový film jsou krásný portréty nebo různý hry stínů na ulici a celkově spíš umělecká fotografie, ale na rodinnou dovolenou bych radši barvu. Takže ho chci nafotit docela rychle a pak na léto vyměnit za barevný. Ráno jsem si na památku nafotila nějaké pokojovky.

Pokojovky si tady lebedí. Kromě fíkusu s breberkama, kterej jsem si v zimě koupila v Kauflandu a nebyla to asi nejlepší sazenička, jsou všechny zdravý a daří se jim. Monstera je asi 2x tak velká jako před půl rokem. Zkusila jsem ji přes kořen rozmnožit a zatím to vypadá na úspěch. Avokádo vyrostlo z pecičky úplně závratnou rychlostí, maranta po letech kvete, pilea má konečně miminka a už třičvrtě rok mi nechcípl rýmovník (to pro mě byla prokletá rostlina, vždycky jsem ji buď usušila nebo přelila..). Velkou radost mám z nejnovějšího přírůstku = baby starček. Pokojovky jsou prostě láska. V okolí jsem našla dvě boží květinářství a zahradní centrum. Směju se při pomyšlení, že jsme první měsíce pro podobné věci jezdili do Plzně do Hornbachu. Ale člověk na malém městě sežene fakt všechno. Musí jen vědět, kam má jít.

Projekty pro zahradu se zatím rodí spíš jen v hlavě. Tuhle sezónu jsme rádi, že jsme stihli jakž takž zprovoznit 4 vyvýšené záhonky a zas šneci pečlivě pracujou na tom, abychom neměli téměř žádnou úrodu. Uznávám, že nebylo nejlepší zasadit rajčata a odjet na dva týdny. Zatím to nevypadá moc valně. Sklidili jsme zatím jen pár jahod a ředkviček. Z kytiček jsem zasadila jen kosatce, pár slunečnic a hortenzie. Slunečnice, který prej stoprocentně vyrostou, ještě nevykoukly, a o hortenzie jsem málem přes ty dva týdny naší nepřítomnosti přišla. Teď je chodím zalívat 2x denně a už se vzpamatovávají. Sedím si tam u stolečku v té naší oáze, kde to zjara vypadalo, jako že polovina keřů po našem prvním řezu už nevyroste, a kochám se bujnou zelení. Za tohle to stálo, tohle je to období, na který jsme celou dlouhou zimu čekali. První léto na vlastní zahrádce. Letos působíme spíš jako nestraní pozorovatelé, abychom vychytali, jak rychle co roste a kde co před zimou zkrátit. Časopisy typu Elle a Vogue jsem vyměnila za Receptář a Zahrádkář. Časy se mění. Směju se při pohledu na svoje devatenáctiletý já, který v hospodě brečelo, když jsme končili gympl. To nejlepší mám za sebou, myslela jsem si. Jak moc jsem se pletla. Život je prostě jen čím dál tím lepší. Je to v tý přírodě dobře zařízený.





Foto: Minolta x 700 na Fujicolour 200


12. února 2022



První dny na mateřské. Do narození malého bych toho chtěla stihnout ještě spoustu. Kromě cliché typu připravit si výbavičku (tohle slovo mi pořád nějak nejde přes jazyk..) a dokončit všechny rozeběhlé rekonstrukce (podle vyprávění před narozením miminka rekonstruuje opravdu hodně lidí), jde spíš o určitou vnitřní práci sama se sebou. 

Nezpracovaných traumat z minulosti mám pořád tolik. Připadá mi, že čím jsem starší, tím je to horší, poněvadž 30 let života už nabízí poměrně slušnou sebereflexi. A co dřív zůstávalo neviditelné, se mi najednou vynořuje čím dál jasněji, a mě nezbývá než s tím začít nějak pracovat. A vždycky když už mám pocit, že jsem si to jedno téma zpracovala a jsem s minulostí srovnaná, uvědomím si jiný vzorec chování, který je třeba přepsat. Při práci na tom novém pak zapomenu, jak pracovat s tím prvním, a spadnu zase do starých vzorců přemýšlení a jednání. Spadnu do vzorců, kterými vím, že si (trochu nadneseně.. ale v podstatě po pravdě) ničím život. Práce nás samých se sebou je tím nejtěžším, co tady na Zemi musíme udělat.

Potřebuji zpomalit. Zpracovávat si jednu věc za druhou krapet pomaleji a netlačit na sebe, že od teď se už musím chovat tak a tak a nepřemýšlet tak a tak. Do porodu už nestihnu nic, to vím. A zároveň se bojím, že děti jsou naše zrcadlo - bojím se, co v průběhu těch prvních let uvidím. Nechci malému předat vzorce chování založené na vlastních traumatech. Podle mě tenhle problém řeší snad každý budoucí rodič - chce být tím nejlepším rodičem, jakým dokáže. Věřím, že i naši se o to snažili a v tomhle mi zbývá opravdu jen jediné. Odpustit jim vše, co mi způsobili. Řekne se to jednodušeji, než udělá. Zvlášť pokud v rodině vídáte i po letech ty stejné sklony Vám ubližovat, jako když jste byli malí. Je to hodně práce, hodně trpělivosti, hodně upřímnosti sama k sobě a v nejhorším případě (pro vlastní mentální zdraví) je třeba tyto toxické lidi nechat jít vlastní cestou. 

Traumata si samozřejmě neneseme jen z výchovy od rodičů. Je jich spousta z let dospívání, ze škol, od "autorit" i "kamarádů", z prvních pracovních zkušeností.. často od lidí, kteří si ani neuvědomují, že vám ublížili. Často nešlo vyloženě o to, že by vám někdo fyzicky ublížil, šlo prostě třeba jen o nedorozumění mezi vámi, které vám ale roky leží v hlavě. Proto je odpuštění za to, co se vám stalo, jedinou cestou, jak sám sobě ulevit. Přijmout, co bylo, a přijmout fakt, že to nezměním. Zároveň nezměním postoj druhého člověka. Změnit můžu pouze svůj postoj k životu dnes, zítra a všechny další dny. Neroznášet dál svoji zahořklost. Zatím to neumím - teda, umím to vždycky na chvilku. Je mi hrozně fajn, a po čase sklouznu opět do obviňování a zahořklosti vůči minulosti.

K vánocům jsem dostala Jak si uvařit svůj vlastní vesmír od Kamu. To, jak Kamu dokázala pracovat se svojí opravdu nelehkou minulostí, je mi obrovskou inspirací. Consistency is the key. Říká se, že k zavedení návyku je třeba minimálně 21 dní. Pak už se pro nás stane rutinou. Pro mě to bude určitě trochu delší doba, ale ráda bych zpomalila a soustředila se vždy na jeden problém třeba 3 měsíce. Chci si sepsat po vzoru Honzy z Metalearning.cz svůj Koncept hry na každý čtvrtrok. Okolo miminka nebude čas se celý den babrat ve vlastních myšlenkách, a to ani nechci. Není to vůči němu fér, všechen čas světa a moje pozornost budou patřit samozřejmě jemu. Tohle si chci řešit v těch pár volných chvílích, třeba místo instagramu, když mimi spí. Minimálně po takhle dlouhou dobu si chci pomalinku přepisovat myšlenkové vzorce - ale vždy jen jednoho problému. Nepřeskakovat. Počkat, dokud nebudu mít pocit, že už mám vše nadobro pod kontrolou. Vodítek, jak na to, mám už ze spoustu knih nasbíráno poměrně hodně.

Když jsme se začátkem roku 2020 vrátili po roce ze Zélandu, byla jsem mentálně hodně odpočinutá. Četla jsem tehdy Hoř pomalu od Veroniky Jelínkové. A vážně jsem po dlouhou dobu byla schopná trávit čas sama se sebou. Dokázala jsem vypnout sítě, ostatní lidi, dokázala jsem být autentická. Mým cílem je být sama pro sebe dobrým parťákem. Vždyť se sebou trávím celý život! Tak by bylo fajn mít sama se sebou dobrý vztah a nevyčítat si různé věci. Nesnažit se změnit svůj vzhled, svoji povahu, svoje sny, touhy a názory.

Dneska ráno jsem poslouchala lekci z kurzu Úzkost a panika na Metalearning.cz na téma Autentičnosti. Vlastně mě to celé namotivovalo k sepsání tohohle příspěvku. Nošením masek a "hraním divadla" pro ostatní si způsobujeme velký chronický stres. A chronický stres není dobrá věc. Z chronického stresu vznikají chronické nemoci a ty vážně nechceme. Sami s Tomášem každý nějakou máme a já se vlastně ani nedivím. Většinu života jsem ty hry hrála taky - vlastně pořád ještě je hraju. Jsou to ta přátelství, kde každý už vyznává jiné hodnoty, ale stále se ještě vídáte a vzájemně si do očí neřeknete pravdu, dusíte svůj názor uvnitř a vzájemně si vše odkývete. Děláte to proto, že nechcete zůstat sami. Máte pocit, že jiné přátele si nenajdete. Je to ta práce, která vám přijde úplně zbytečná, ale na poradě se tváříte, že vytváříte minimálně lék na rakovinu. Děláte to pro peníze, které vám každý měsíc přistanou na účtu. Je to nějaká drahá věc, kterou si koupíte, protože ji mají ostatní a vy byste ji v tomhle věku/společenském postavení už taky přece měli mít. Přitom ji k životu vůbec nepotřebujete. Použijete ji jednou dvakrát. Děláte to pro společenský status a touhu patřit k určité skupině. Být autentický je osvobozující a z počátku náročný proces. Opět je třeba přijmout fakt, že když se budeme chovat podle sebe, naše současná sociální bublina to nemusí plně chápat, ba ani přijmout. To ale není náš problém. Jediné, co každý den ovlivňujeme, je náš život a náš pocit z něj. "Nová" sociální bublina se na to pak jen nabalí jako vedlejší produkt a my ve finále budeme mnohem spokojenější. 

V zaměstnání jsem sice před pár dny skončila, ale práce na mateřskou mám věru hodně - na mateřskou a i spoustu dalších let. Nelze lusknout prsty a být "tím, kým chceme být" během pár měsíců. Já mám před sebou především velkou cestu po vlastní mysli. Potřebuji přepsat hodně vzorců. Informací jsem už z různých zdrojů načerpala za poslední roky až až. Vlastně jsem čtení seberozvojových knížek měla už spíš jako takovou prokrastinaci, která mě držela dál od té skutečné práce, kterou je implementace nových poznatků do života. Teď je třeba se věnovat hlavně této praxi. 

3. ledna 2022


Ultimate 2022 theme
#frommyjournal  #yeartomyself