Pages

29. června 2022



Baby stuff and sunburnt me.

Jonášek si konečně oblíbil nosítko. Hurá, hurá! Zkusila jsem dvě. Obě mi byly zapůjčeny od známých na vyzkoušení, za což jsem moc ráda a teď díky tomu vím, do jakého typu zainvestovat a do jakého ne. První bylo šátkové vázací od Fidella pro novorozeně = za mě trvalo moc dlouho, než jsem ho správně upevnila a navázala a dítě mezitím popadl amok a muselo hned ven. Zkoušeli jsme víckrát, ale vždycky mi Jonáš začal děsně ječet ještě než jsem se vůbec zvedla k odchodu. Druhé nosítko bylo BabyBjorn, zapínací na klipy = za mě rozhodně jednodušší na zapnutí. Jonášek v něm vydržel napoprvé v tichosti hned asi půl hodiny, rozhlížel se, pak začal klimbat, tak jsem ho přendala do postýlky. Velký úspěch! Už jsem se bála, že mám anti-nosítkové mimčo :) (naštěstí s kočárky se kamarádí - alespoň zatím). 

Takže to vypadá, že bychom se konečně mohli vydat na procházku i někam mimo kočárkové zóny. Zatím jsem byla limitovaná schůdností terénu pro kočárek. Najednou člověk začne vnímat, že ta cesta v tom lese je nějaká víc děratá, než jak mu přišla bez kočárku pěšky, nebo že do knihovny vede pár schůdků a vlastně jako není bezbariérová.. Když jsme byli v Praze, tak mi jednou zastavil autobus půlmetru od chodníku, kde byl obrovsky vysoký obrubník - pěšky přehopsnete jako nic, ale pro mě s kočárkem nemožný vystoupit. Hodila jsem prosebný výraz na řidiče a nic. Z autobusu se nikdo taky neměl k tomu mi pomoct (nastupující mladík raději naskočil do vedlejších dveří, jak zahlédl kočárek), až mi přispěchal na pomoc kolemjdoucí důchodce. Doufám, že každý pod 40 se v tom autobuse alespoň pořádně zastyděl. Jo a taky by the way ne všechny zastávky metra jsou bezbariérový = s výtahem, ba ani s jezdicíma schodama. To jsem tak zjistila třeba na Křižíkovo.

Když už mluvíme o bezbariérových místech, skvěle jsem se začetla do románu Než jsem tě poznala! Byla to taková ta knížka, kterou jsem někde před lety koupila ve slevě (tuším že na knižním veletrhu), protože byla tou dobou populární, a pár let se pak na ni prášilo u mě na poličce. Takových mám v knihovničce víc. Nedávno jsem před ní tak brouzdala, co bych si přečetla, a řekla jsem si, že dám Jojo Moyes šanci. A za mě super román! Hned po dočtení jsem se pustila ve čtečce do druhého dílu. Hlavní postava mi nějak přirostla k srdci..

Poslední týden jsem se snažila nafotit cca 50 vyřazených věcí na Vinted. A konečně mám hotovo. Něco se mezitím už prodalo. Mohla bych samozřejmě vyřadit ještě další půlku skříně, ale zatím takhle. Zatím čekám, co se mi s postavou stane do pár měsíců po porodu. Nechci hned přecházet na větší velikost a zbavovat se věcí, co jsem měla ráda. Přes den jsem s Jonáškem většinou vyšetřila tak maximálně půlhodinku/hodinku na focení. Moje focení na Vinted se osekalo na úplný basic - vyprázdnila jsem starý věšák na oblečení, postavila ho ke zdi v prázdným dětským pokoji, vzala jedno dřevěný ramínko a všechno, co jsem nacvakala, šlo rovnou do appky, žádný edit. Na to už fakt nemám. Přestala jsem editovat i fotky na Instagram, už docela dávno.. Používám jen takový ty rychlý filtry přímo na IG, už žádný spešl foto aplikace. Obtěžuje mě to, nemám na to čas. Já to beru tak, že pokud je člověk inteligentní, nenechá se do koupě donutit hezkým filtrem přes svetr. Alespoň tak nakupuju já. Na Vinted mě najdete jako Misafalke, kdyby to někoho zajímalo. 

Trávíme teď většinu času na zahradě. Alespoň se o to snažím, malý není vždycky úplně v náladě a občas chce svůj klídek uvnitř. Před pár týdny se Jonášek poprvé koupal na naháče v rybníku a byl pak úplně spokojenej. I když je tak maličkej, tak už to začíná bejt parťák ♥ Na chatě nám nepřišlo, že by nás nějak omezoval (kdo by taky odolal povalování se celý den na dece, navíc beztrestně), do kiosku dojít nebyl problém (alespoň jsme šli z hospody přes les ještě za světla), na návštěvu k ohni taky ne a na krátký výlety přes les s náma taky šel, a na svatbě před pár týdny nám okolo osmé na pár hodin usnul, takže jsme si mohli i zatancovat.. Život s dětma je vlastně fakt super. Ale zpátky k tomu jeho koupání. Řekli jsme si, že si teda už pořídíme dětskej bazének, aby se mohl smočit i doma. Tak jsme pořídili, a Jonáš je pak na dece ve stínu na naháče vždycky nejvíc spokojenej. Musím ale přiznat, že se v tom bazénku přes den "koupu" hlavně já. Koupili jsme tak velký, aby se tam dalo lehnout - a jako co je víc, než pozorovat západ slunce ze svýho vlastního "bazénu"? Tohle léto miluju.

Už cca měsíc jedeme plenky od Bamboolik a za mě super! Tenhle systém nám sedl. Dělala jsem docela průzkum na čekým trhu a tahle značka se mi jevila nejsympatičtěji. Máme látkovky AI2 (all-in-2), to znamená, že jsou rozdělené na 2 kusy = vrchní nepromokavá vrstva, co se pere jen jednou za pár dní nebo pokud se zašpiní, a vnitřní vkládací bambusová plenka. Ta se dává prát pokaždé, je to ta savá vrstva. Vnitřků jsme pořídili zatím 20 a vystačíme. Uvidíme, jak to půjde v zimě, kdy budou schnout trochu hůř. Teď jsou za slunečného dne suché za 3 hodiny. Peru je každý druhý (max třetí) den na 60, společně se zbytkem dětského oblečení nebo našich dalších věcí na 60. Kupodivu tu pračku vždycky nějak zaplním. Za mě u tech látkovek ani není poblém se skladováním = doma je hážu rovnou do pračky a venku je zamotám a vložím dole do kočárku, doma pak zas rovnou do pračky. Občas mi protečou, ale to se mi stávalo s jednorázovkami taky. Hlavně mi protékaly ze začátku, než člověk vychytá, jak často je měnit. Snažím se měnit každé 2 hodiny, maximálně 3 - pak mi neprotékají. Nepřijdou mi ani výrazně víc vlhčí na to, že je to látka - samozřejmě ale jsou vlhčí než plenky plné chemie, které do sebe vlhkost díky tomu umí absorbovat. Naštěstí netrpíme na opruzeniny, takže nám to nevadí. Jednorázovky teda pořád používáme na noc a při cestách, pokud není možnost praní. Chápu, že látkovky někoho můžou odpuzovat, ale mě to vyhovuje, miminko vypadá taky spoko, a ta práce navíc okolo mi taky přijde snesitelná. Navíc Bamboolik je česká značka, takže mám dobrý pocit nejen z toho, že každý týden nevyprodukujeme pytel odpadu, ale i z podpory lokální tvorby. Když se ohlídnu na období těsně po porodu, látkovky mi zněly jako scifi. Říkala jsem si, jak to ty eko matky sakra zvládají?! Péče o dítě a ještě každý druhý den prát? Nemožný! A here we go, po pár měsících, když si to všechno už víc "sedlo".

Začínáme u Jonáška krapet bojovat s ekzémama. Během dvou týdnů se mu dost rozšířily. Ve 3 měsících mi přijde strašně brzo, aby je měl, když na něj nepoužíváme žádnou chemii. S ekzémama jsme oba s Tomášem v určité životní fázi bojovali, takže to slovy doktora měl jistý. Jen jsem myslela, že až za pár let. Zatím jsme ho umývali ve vaničce jenom každý druhý den jen ve vodě s kapkou čistého mandlového oleje od Topvetu a troškou bio heřmánkové vody Purity vision. Mýdlo žádné, krém žádný, prací prášek máme eko na dětské prádlo z DMka. Teď mu do koupele zkouším sbírat heřmánek z pole a nechávám květy pár minut ve vodě vylouhovat. Až nepokvetou, tak přejdu asi na heřmánkový čaj a zkusíme taky bio heřmánkové mýdlo. Z lékárny jsme dostali mastičku Uriage, protože malý začal hrozně plakat (svědělo ho to). A myslím, že ta mu dost pomáhá.

Takže takhle nějak se my u nás letos letníme.

Mix vychytávání péče o miminko, nekonečných procházek s kočárkem, ledovýho kafe a melounu.
















21. června 2022

Jaro a co se mi honí hlavou.

Takový let´s catch up příspěvek. Dlouho jsem nic nenapsala. Myslela jsem, že už možná ani nenapíšu. S narozením dítěte se opravdu převrátí svět naruby. Jednak má po takovém silném zážitku člověk pocit, že už všechno zažil, všechno ostatní kromě života samotného jsou malichernosti, a jednak prostě a jednoduše času na podobné věci jako je blogování dost ubyde. V nějaké volné chvilce jsem teda mezitím sepsala příspěvek o porodu, ale pak jsem ho nezveřejnila a asi ani nezveřejním. Nevím.. Vyprávěla jsem ten příběh už tolikrát, že už toho mám sama dost. Každý porod je jiný a každý příběh zrození naprosto jedinečný. S odstupem času taky samozřejmě už mám porod vnitřně zpracovaný (docela to trvalo), a vidím ho trochu jinak, než čerstvě po. Ale chápu, že lidi to zajímá, i vzhledem k naší minulosti. Tak možná později ten příspěvek zveřejním - v tichosti, s nějakým starším datem tak, aby nevylezl hned na první stránce. Ale bude tam, pro archivaci. 

Jaro bylo po vymotání se z šestinedělí krásný. Jezdila jsem s kočárkem všude možně, na stříšce kočárku propletený kopretiny sesbíraný u pole. Procházky s malým mě moc baví, hned po jeho smíchu a skvělý náladě po ránu, když si chce prohlížet různý hračky, je to nejoblíbenější část dne. Chodíme každý den. Dva týdny jsme byli v Praze a prochodila jsem ji s kočárkem jako nikdy dřív. Poprvé jsem se tak podívala do Grébovky, po dlouhý době na trhy na Jiřáku, do různých kavárniček po Letný a Karlíně... Podél řeky u nás jsem šla snad každý den. Ty dva týdny ve městě byly krásný, ale bylo hrozně fajn jet zase domů, zpátky do lesů. I když do nich třeba nechodíme každý den, a nejvíc bysme je určitě docenili, kdybysme se přestěhovali zpátky do města, ale je to tu už prostě náš domov. Po našem starým temným bytě, kde se na balkon šlo přes chodbu, je 30 let starý útulný domek úplný Taj Mahal.

Jsme tady už třičtvrtě roku. Je to jako bydlet na chatě. Doslova, i to tu tak chatově voní, a schody do bytu zespodu mají dřevěný zábradlí a jsou prudký a připomíná mi to prostě horskou chatu. Tím jak je uvnitř velká zima a venku teď neskutečný vedro. Z každýho okna vidíme na les. Sice je třeba kilometr dva daleko, ale je tam. Vyčistila se mi tu pleť a celkově se tu cítím dobře. Jsem prostě spíše tvor přírodní než městský. Všechny rekonstrukce a dekorování v tuhle chvíli stojí. Na léto máme vymyšlený jeden větší projekt, ale nějak se pořád nemůžeme dostat k realizaci. V hlavě se mi každý den samozřejmě rodí nápady, kde co vylepšit, a v devět večer si jdu s malým lehnout s myšlenkou, že třeba teda zítra.. Aspoň ty obrázky bysme ale mohli rozvěsit! Věřím v to, že prostor kolem nás nás ovlivňuje. A já s naším "dekorem" v tuhle chvíli rozhodně nejsem spokojená. Jenže okolo porodu a šestinedělí člověku opravdu stačí, když je alespoň čisto a sucho. Mytí vlasů se mi tak nějak přirozeně prodloužilo ze 3 na 5 dní, btw.. Nicméně jsem demonstrativně nanosila všechny suvenýry a obrázky, co chci v bytě rozvěsit doprostřed obýváku na hromadu, a prostě se už někdy zarámujou a pověsí. Do koupelny chodím jako do oázy, protože ta je jediná komplet hotová. Nevím, jestli jsem tu zmiňovala, že jsme ji od podlahy renovovali? To je další příspěvek, který čeká na zveřejnění (od února.. !), a bohužel se zasekl na fotkách. Tak třeba brzy, až rozvěsíme ty obrázky, a udělám konečně nějakou fotku všech místností.

S Minoltou jsem moc spokojená. To je balzám na duši po Olympusech trip a jednorázových foťácích. Nejlepší investice pro sebe, jakou jsem mohla na tomhle poli udělat. Ty fotky mi dělají neskutečnou radost. První film byl teda hokus pokus a i tak jsou výsledky na Program nádherný. Mít Jonáška jako miminečko zvěčněnýho na film je prostě malej poklad. Teď v ní mám černobílý film (barevný byl ve fotolabu vyprodaný - nevím, co se děje, asi to začíná být populární). Tak uvidíme, jaké budou výsledky, i když jsem z té černobílé zprvu nebyla moc nadšená. Na takový film jsou krásný portréty nebo různý hry stínů na ulici a celkově spíš umělecká fotografie, ale na rodinnou dovolenou bych radši barvu. Takže ho chci nafotit docela rychle a pak na léto vyměnit za barevný. Ráno jsem si na památku nafotila nějaké pokojovky.

Pokojovky si tady lebedí. Kromě fíkusu s breberkama, kterej jsem si v zimě koupila v Kauflandu a nebyla to asi nejlepší sazenička, jsou všechny zdravý a daří se jim. Monstera je asi 2x tak velká jako před půl rokem. Zkusila jsem ji přes kořen rozmnožit a zatím to vypadá na úspěch. Avokádo vyrostlo z pecičky úplně závratnou rychlostí, maranta po letech kvete, pilea má konečně miminka a už třičvrtě rok mi nechcípl rýmovník (to pro mě byla prokletá rostlina, vždycky jsem ji buď usušila nebo přelila..). Velkou radost mám z nejnovějšího přírůstku = baby starček. Pokojovky jsou prostě láska. V okolí jsem našla dvě boží květinářství a zahradní centrum. Směju se při pomyšlení, že jsme první měsíce pro podobné věci jezdili do Plzně do Hornbachu. Ale člověk na malém městě sežene fakt všechno. Musí jen vědět, kam má jít.

Projekty pro zahradu se zatím rodí spíš jen v hlavě. Tuhle sezónu jsme rádi, že jsme stihli jakž takž zprovoznit 4 vyvýšené záhonky a zas šneci pečlivě pracujou na tom, abychom neměli téměř žádnou úrodu. Uznávám, že nebylo nejlepší zasadit rajčata a odjet na dva týdny. Zatím to nevypadá moc valně. Sklidili jsme zatím jen pár jahod a ředkviček. Z kytiček jsem zasadila jen kosatce, pár slunečnic a hortenzie. Slunečnice, který prej stoprocentně vyrostou, ještě nevykoukly, a o hortenzie jsem málem přes ty dva týdny naší nepřítomnosti přišla. Teď je chodím zalívat 2x denně a už se vzpamatovávají. Sedím si tam u stolečku v té naší oáze, kde to zjara vypadalo, jako že polovina keřů po našem prvním řezu už nevyroste, a kochám se bujnou zelení. Za tohle to stálo, tohle je to období, na který jsme celou dlouhou zimu čekali. První léto na vlastní zahrádce. Letos působíme spíš jako nestraní pozorovatelé, abychom vychytali, jak rychle co roste a kde co před zimou zkrátit. Časopisy typu Elle a Vogue jsem vyměnila za Receptář a Zahrádkář. Časy se mění. Směju se při pohledu na svoje devatenáctiletý já, který v hospodě brečelo, když jsme končili gympl. To nejlepší mám za sebou, myslela jsem si. Jak moc jsem se pletla. Život je prostě jen čím dál tím lepší. Je to v tý přírodě dobře zařízený.





Foto: Minolta x 700 na Fujicolour 200