28. dubna 2015

Výlet za vínem do Alby


Jeden krásný páteční večer jsme si s pár kamarádama řekli, že by byl dobrý nápad tancovat do tří do rána ve městě a druhý den ject prvním vlakem na celodenní degustaci vín do Alby. Akce se jmenuje Vinum Alba, a je jen dva víkendy v roce. No říká se přece, že život se má žít naplno. Ještě jsem nezmínila drobný detail, že jsem vařila páteční večeři pro pětadvacet lidí, což byla velká výzva a taky stres. Ale ten pocit, že všem chutnalo, ocenili, že můžou poznat českou kuchyni, a prostě byli vděční... byla to taková moje srdeční erasmácká noc. Pětadvacet lidí přišlo kvůli mě, až si příště budu na erasmu připadat sama, dejte mi facku, prosím vás.

Vlak jsme kupodivu opravdu stihli a kolem poledne jsme si už užívali espresso a zmrzlinu na hlavním náměstí. Alba je krásná. Na pohledech, co tam prodávali, jsem viděla, že i okolí městečka stojí za hřích, ale to bohužel za jeden den s degustací nešlo stihnout. Možná tuhle sobotu, nebo někdy v budoucnu, si tam uděláme výlet jen tak, do přírody. 

Při hledání místa registrace jsme prošli v podstatě všechna náměstí a celé centrum (ne, neztratili jsme se). Tak když jsme pak vyfasovali sklenice, už jsme se mohli věnovat jenom pití a jídlu. Chodilo se od stanoviště ke stanovišti po celém městě. Moc se mi líbilo, že jsme dostali takovou závěsnou taštičku na krk, do který jsme si mohli sklenku postavit i s vínem, a mít ji na krku, zatímco jsme třeba něco hledali v batohu. 

Víno, místní speciality, milí lidé, architektura malého italského městečka... ideální sobotní výlet. 



19. dubna 2015

Nice FR | photodiary


Francie, den IV.

Původně jsem nechtěla o posledním dnu ve Francii ani nic psát. Připadalo mi, že jsem nic moc zajímavýho nedělala. Plány byly kidnout si na pláž s knížkou a vzdálit se maximálně někam pro kafe. No samozřejmě zase... poslední den u mě znamená pocit, že už to místo nikdy neuvidím. Takže jsem se šla na všechny zajímavý místa podívat znova. Uchozená, ospalá, s nabíhající chřipkou, a s pár suvenýrama v batohu, jsem v šest večer nastoupila do vlaku směr It. 

Další omyl dne bylo, že jsem si myslela, jak se ve vlaku nevyspím. Šest hodin na cestě, že jo. No nakonec se z toho vyklubal krapet adrenalin, protože poslední vlak do Turína byla noční lokálka. V jednu chvíli jsem v celým vagonu byla úplně sama, a na každý zastávce jsem sledovala další a další individua nastupující do mýho vlaku. A měla jsem hodně nepříjemnej pocit, když si někdo (koho kdybych potkala v noci na ulici, tak minimálně křečovitě svírám v kapse klíče) má potřebu sednout v prázdným vlaku vedle mě, nahlas si zpívat, nebo s děsivým výrazem chodit z jedný strany vlaku na druhou. Průvodčí jsem za celou cestu neviděla. NO ALE přežila jsem a s velkou dávkou adrenalinu v krvi jsem kolem půlnoci dorazila "domů" do Turína. 


14. dubna 2015

Eze village FR | photodiary


Francie, den III.

Eze village. Fotky mluví za vše. Opět jich je strašně moc v jednom postu, nemůžu si pomoct... Nádherné místo, při cestování do Nice určitě nevynechat! Dá se tam dostat autobusem v rámci městské hromadné dopravy, takže cesta tam i zpět mě stála jen 3 éčka. A to je to půl hodiny cesty od Nice. Vesnička je krásná, ale samozřejmě předražená, a není tam moc kam jinam utéct. Ale ty uličky plný restaurací a butiků jsou kouzelný. Úplně na top se platí samozřejmě vstup, ale je tam tak krásnej výhled, že jsem vůbec nelitovala. Zůstala jsem asi 2 hodiny, prohlídla si botanickou zahradu, a užila si výhled.

Naplánovala jsem si hike nahoru i dolů, protože je tam několik stezek rozdělených podle délky a obtížnosti. Bohužel jsem ráno omylem vyjela autobusem až do tý horní části Eze v cca 700 m.n.m, Paní na informacích mi tvrdila, že tenhle autobus (číslo 82) jede k pobřeží, ale asi jsme si anglicky špatně rozuměli. Takže můj hike byl nakonec "jen" dolů, Nietzsche stezkou. Můžu říct, že i to bohatě stačilo. Opět se prokázalo, že musím opravdu začít trochu posilovat, protože někde v půlce (celé jsem to šla dolů 2 hodiny) se mi už při každým kroku klepaly nohy. Dál taky cestování s batohem na pár dní má tu nevýhodu, že máte omezenej počet věcí, takže jsem šla v Converskách. Dalo se to vydržet, jen občas ta rovná podrážka podklouzávala. 

Ale jinak hike nádhera, ty výhledy! Nikde nikdo, jen úzká pěšinka a na obzoru v mlžným oparu moře. Trochu jsem odbočila ze stezky a objevila jsem v lese vodopádek, no on byl asi 10 metrovej, a opět nikde nikdo a mohla jsem si tohle magický místečko užít sama - takže stativ a samospoušť, kolikrát jsem chtěla. Potkala jsem asi 3 lidi, za celou cestu. Tohle místo opravdu není turisticky profláknutý, což nechápu! Ani nahoře ve vesnici nás nebylo moc. Kafe na terase jsem měla jen já a dva business mani vedle (při pohledu na účet jsem teda pak pochopila proč..). Na hiku kolem mě v jednu chvíli proběhl voják s batohem a asi o 20 vteřin později jsem ho viděla jako malou tečku ob tři zatáčky pode mnou. Jo začnu cvičit.

Poslední fotky u moře jako důkaz, že jsem opravdu sešla až dolů! Hodinka na pláži jako odměna. A pak už jen chytit autobus č.100 a zpět do Nice na večer do hospůdky. Byl to zvláštní podnik s místníma bio věcma (bio pivo, bio víno, jídlo...), kde mají spoustu stolních her, co si můžete půjčit, takže jsme s couchsurferema měli vtipnej večer nad mimikou a kreslením.


12. dubna 2015

France aneb roadtrippin alone | photodiary


Francie, den II.

Ráno mě můj couchsurfer vzbudil přípravou snídaně, což znamenalo, že chůdou otrhal pomeranče přímo z pomerančovníku, který napůl zasahuje do jejich terasy. Takhle si ho budu vždycky pamatovat. Pak jsem zamířila přímo do kavárničky před jejich barákem pro kafe (doma ho nemají) a pro pane de chocolat - můj každoranní rituál. A pak přímo na pláž. Původně jsem nechtěla dělat nic moc zvláštního, jen se tak poflakovat po promenádě a užívat si toho, že jsem u moře. Nakonec jsem samozřejmě zase chodila až moc moc moc... na pláž jsem si vždycky šla sednout, jenom když mě už vážně hodně bolely nohy. Načerpala jsem tam novou energii a pokračovala v city exploringu. Promenádou jsem došla skoro až k letišti, který je v Nice přímo na výběžku u moře, ale moc tu zadní část promenády nedoporučuju...zbytečně dlouhá cesta, a u starýho města je to fakt mnohem hezčí. V podvečer jsem pozorovala pouliční umělce a poflakovala se uličkama plnejma restaurací a butiků. Znáte takový ty umělce co dělají obrazy sprejema a k modelování tvarů používají jen talíře a podobně? Dokázala jsem je pozorovat snad hodinu. Později v noci, jako vždy, jeden Bombardier s couchsurferema a spát.

 Pláž essentials :D a selfie autorky :D