Francie, den IV.
Původně jsem nechtěla o posledním dnu ve Francii ani nic psát. Připadalo mi, že jsem nic moc zajímavýho nedělala. Plány byly kidnout si na pláž s knížkou a vzdálit se maximálně někam pro kafe. No samozřejmě zase... poslední den u mě znamená pocit, že už to místo nikdy neuvidím. Takže jsem se šla na všechny zajímavý místa podívat znova. Uchozená, ospalá, s nabíhající chřipkou, a s pár suvenýrama v batohu, jsem v šest večer nastoupila do vlaku směr It.
Původně jsem nechtěla o posledním dnu ve Francii ani nic psát. Připadalo mi, že jsem nic moc zajímavýho nedělala. Plány byly kidnout si na pláž s knížkou a vzdálit se maximálně někam pro kafe. No samozřejmě zase... poslední den u mě znamená pocit, že už to místo nikdy neuvidím. Takže jsem se šla na všechny zajímavý místa podívat znova. Uchozená, ospalá, s nabíhající chřipkou, a s pár suvenýrama v batohu, jsem v šest večer nastoupila do vlaku směr It.
Další omyl dne bylo, že jsem si myslela, jak se ve vlaku nevyspím. Šest hodin na cestě, že jo. No nakonec se z toho vyklubal krapet adrenalin, protože poslední vlak do Turína byla noční lokálka. V jednu chvíli jsem v celým vagonu byla úplně sama, a na každý zastávce jsem sledovala další a další individua nastupující do mýho vlaku. A měla jsem hodně nepříjemnej pocit, když si někdo (koho kdybych potkala v noci na ulici, tak minimálně křečovitě svírám v kapse klíče) má potřebu sednout v prázdným vlaku vedle mě, nahlas si zpívat, nebo s děsivým výrazem chodit z jedný strany vlaku na druhou. Průvodčí jsem za celou cestu neviděla. NO ALE přežila jsem a s velkou dávkou adrenalinu v krvi jsem kolem půlnoci dorazila "domů" do Turína.
