Mám za sebou jeden takový hodně den blbec z období mateřství a ráda bych se tu podělila o to, co se mi honilo hlavou. Malý jen a jen brečel většinu dne, zčásti určitě ekzém, zčásti nejasná příčina.. brečela jsem i já. Dvakrát jsem se zavřela na záchodě a potmě v tichosti mi tekly slzy, zatímco dítě řvalo za zavřenými dveřmi a chtělo mámu. Chtělo mámu celý celičký den. Máma už nemohla. Často to teď tak mám, že přes všechen úklid, vaření, péči o ekzém a zajišťování ostatních mateřských povinností mi zbývá málo sil na samotnou hru a kvalitní čas s dítětem, který on samozřejmě tak moc potřebuje. Připadala jsem si neschopně, tragicky, jako nejhorší máma světa, a taky ublíženě, nepochopeně, přehlíženě.. Je to největší klišé, ale každý den na mateřský je jiný a každý den se vzájemně učíme..
S nemocným dítětem je mateřství samozřejmě tak trochu složitější. Myslela jsem si, že touhle dobou už budu alespoň na částečný úvazek zase pracovat, ale osud pro mě měl jiné plány. Rozsáhlý ekzém je sice na první pohled "jen" kožní problém, ale každý, kdo se tím začne více do hloubky zabývat, pochopí, že problém leží mnohem hloubš uvnitř a vyžaduje spoustu a spoustu práce, jinak se ho člověk nikdy nezbaví... Když je pacientem navíc malé dítě, nejde čistě jen o práci s ním, ale je třeba se kritickým okem podívat i na matku a její návyky, případně na otce. Pořád dokola v životě dostávám lekce na poli zpomalení, uzemnění. Jsem moc roztěkaná? Moc skáču z jednoho do druhého? Nemám na sebe čas? Upřednostňuju druhé před sebou? Potřebuju vše mít perfektní? Ano, ano, ano, ano a ano. Guilty.
Říká se, že duše dětí si vybírají svoje rodiče proto, aby si znovu prošli určitou lekcí, kterou v minulém životě nedokázali zpracovat.
Můžete tomu věřit, nebo ne, ale podle mě je tohle ještě hodně neprobádaná oblast, kterou jistě ještě čeká hodně vědecké pozornosti. Poslouchala jsem už většinu podcastů lidí s vyléčeným ekzémem, který se na český scéně vyskytujou. Dořešení vlastní psychiky/autentičnosti/mentální pohody byl téměř vždy faktor, který zajistil řekněme půlku úspěchu na cestě za vyléčením (nebo jak říkají doktoři - protože ti neradi slyší spojení "vyléčená nevyléčitelná nemoc" - vedoucí k trvalé remisi).
Samozřejmě veškerou bolest a břímě téhle nemoci nese malý, připadám si hrozně i proto, že si tu kvůli tomu vůbec stěžuju, nicméně čím dál častěji mi uvnitř hlásek našeptává, že k jeho uzdravení můžu taky něco aktivně udělat já, že všechno břímě nemusí nést on. Tohle je podle mě moje lekce, kterou mi Jonášek celým tímhle dává (a možná proč si jeho dušička vybrala zrovna mě?): "Zpomal sakra, přemýšlej, rozhlídni se, a dělej už se sebou něco! I když selžeš, to nevadí! Tak to přece říkáš pokaždé i ty mně, když zakopnu a zase se zvednu. Důležité je, že budeš žít v souladu se sebou a tím mi budeš oporou na mojí cestě. Já tak budu moct také být sám sebou, protože v tobě budu mít skvělý vzor."
