Pages

10. prosince 2019

South Island roadtrip, part III.



 

Omluvi mou neaktivitu na blogu fakt, ze jsem si uz tydny nepsala ani denik? Jedine, kam slo trochu moji kreativni energie byl Instagram. V podstate se tam muj blog tak trochu presunul, dalo by se rict.

Uplynulo zase x tydnu od posledniho prispevku - Hollyford track - roadtrip uz je davno u konce a mame za sebou mesic ve slunnem Nelsonu. A pred sebou uz ani ne mesic tady na Zelandu. Na jednu stranu jsem fakt rada, ze uz odsud odjedem, na druhou me to bude i krapet mrzet, protoze ty posledni tydny tu byly fajn a bude zvlastni nemit dodavku a cestovat zase jen s krosnou.

Dnesni prispevek je o zbytku naseho roadtripu. Z Fiordlandu jsme jeli pres Queenstown a Wanaku na West Coast, odkud jsme to pak stocili sem do Golden Bay. Queenstown je podle me hodne precenovany. My tam stravili jeden den a zase jsme rychle pelasili pryc. Uz prvni freecamp, asi 30km pod Queenstownem ale uz u stejneho jezera, kde ve 2 rano chodil nekdo po kempu s gigantickou baterkou, a rozdaval ke camperum letacek "are you a responsible camper?". Me tak vydesil, nikde zadny verejny osvetleni, les, nejblizsi dalsi auto 20m daleko. Myslela jsem ze se nekdo dobyva do auta, jaka to byla rana kdyz zvednul sterac aby tam narval ten svuj letak. Jako by to neslo rozdavat ve dne, ae musi tam chodit a jezdit autem po lese ve 2 rano. To se muze stat fakt jen na Zelandu. A tak jsme rano poprve za cely Zeland nekde nechali lezet odpadek, zmackany nesmyslny letacek. Stejne jako spousta dalsich lidi.

Jinak ve meste jsme si potrebovali skocit do knihovny a vyprat si. Liquid laundromat, v celem Zelandu jinak standardizovany, tady samozrejme fungoval jinak a museli jsme si poridit jinou spesl Queenstown kartu s minimalnim vkladem, ktery nevyuzijeme. Nakupni centrum, kde ten Liquid byl narvany asi nejvic, co jsem kde videla. Miliarda aut vsude a vsechny silnice ucpany. Vyhlidli jsme si pak takovy nenapadny parcik u jezera na grilovani k obedu, coz se ukazalo jako nejlepsi napad roku. Kralovsky jsme se najedli a trochu si oddychli ve stinu primo u jezera. Ja jsem si dokonce (hooodne kratce) zaplavala! Okolo ctvrte/pate se nam podarilo zaparkovat pobliz centra a vyrazili jsme pesky na mensi objevnou vypravu bez cile. Park na vybezku i centrum plne kavarnicek a restauraci pusobilo prijemne, hodne mladych lidi vsude. Vyrazili jsme na vyhlidku nad mesto k zapadu slunce a to byla teda nadhera! Samozrejme jsem hodne fotila a trochu jsme si zas odpocinuli od davu lidi dole ve meste. Na kopci bylo vsehovsudy deset lidi.

Wanaka druhy den byla uplny opak Queenstownu. Klidne mestecko s par obchudky, bozi dairy-free zmrzkou a nabidkou spousty vyziti v okoli. My jsme skoro cely den prosedeli u jezera a uzivali si klidecek. Samozrejme jsme ale nemohli vynechat "That Wanaka tree". Jedinou vadou na krase byl ranger, ktery nas videl v plavkach stat pobliz nasi dodavky (sli jsme se koupat do jezera....jako milion lidi ten den) a hned, ze jestli nepotrebujeme sprchu a kde je nejblizsi. Boze, to je tak urazlivy a stava se nam to sem tam, ale okolo toho Queensu a Wanaky to byl furt nejaky ranger, co otravoval. To ze jejich mistni lidi o kousek dal nechaj mega bordel po svym pikniku na travniku je v pohode, ale bacha na ty backpackery hlavne. Hodne nevitane jsem se tam citila. Byla jsem rada, ze jsme se tam tehdy v zime nerozhodli jet zit,byla bych tam asi dost nestastna.

No a po tomhle dni ve Wanace prislo asi 10 dni kdy neprestalo prset. Zacalo to druhy den k poledni. Kolem Wanaky jsme jeste projeli v klidu a dokonce jsme i staveli na foto a kratky prochazky. Ale k Blue pools uz jsme sli ve slejvaku. Byly to tak spis grey pools, nez blue pools, a o skakani z mostu do tyrkysove vody jsem si mohla nechat tak akorat zdat. Na West coast jsme jednou cekali asi hodinu nez prijede dopravni sluzba a rozreze strom jak dva karavany, kterej se rozhodl spadnout na silnici. Ale prej to jeste nebylo tak strasny,pry muze byt hur rikala pani na pumpe, kdyz jsme znokli jak slepice platili za benzin. Pry kdyz tam fakt hodne prsi, tak se zaviraji vsechny podniky,pumpy, zaviraj se silnice. (Podotykam, ze na West coastu je jedna jedina silnice co vede z jihu na sever..) Takze vlastne asi jeste dobry. Zakempovali jsme na jednom z mala free campu v te oblasti, uz asi ve tri odpoledne, a cely zbytek dne a noc jsme poslouchali bubnovani kapek na strechu.

Na West coastu jsou dva velke ledovce, Fox glacier a Franz Josef. Pry jsou tak odlisne, ze je nejlepsi jit na oba a udelat si obrazek sam. Treky na Fox glacier byly bohuzel uzavrene kvuli sesuvum pudy, k Franz Josef se nastesti mohlo. Tomasovi bylo ten den hodne zle z UC, dokonce jsem musela i cely den ridit, tak to musela byt fakt krize. Uz se nemuzu dockat az budem doma, abysme se podle UC trochu lip zaridili. Na cestach je to krapet na pytel, clovek nema chvili klid. Trek jsem sla teda sama a byl krasnej. Nechapu, jak na Zelandu vsude muze byt tolik nadhernych vodopadu! To je tu fakt bomba a nikdy me neprestanou bavit. Samozrejme lehce poprchavalo, ale alespon byla ve vodopadech voda a nebyly vyschle. To me treba hrozne prekvapilo ve Fiordlandu, jak se za destiveho dne nekde po svahu vali nadherny vodopady a druhy den je tam treba uplne sucho.

Posledni noc na West coastu jsme prespali na super freecku v Greymouthu. Bylo by super hlavne za hezkeho pocasi :D protoze bylo kousek mimo mesto, takze klid, primo u plaze a byl tam kos, splachovaci zachod, voda a dokonce i studena sprcha!! Very luxurious, trust me :D V ty bouri co jsme tam byli nam s vanem lomcoval akorat vichr a osprchovana jsem myslim byla jeste predtim, nez jsem k te sprse dosla. Predpoved pocasi na dalsi dny nebyla o nic lepsi, a tak jsme se rozhodli prejet rovnou do Nelsonu, kde jsem si dal chtela najit praci na prosinec a leden.... do Golden Bay jsme teda dorazili okolo 5.12. Roadtrip byl u konce. Uzili jsme si ale svoje:)..









3. prosince 2019

Hollyford trek, den 5


Utery.

Na dnesek jsme meli objednane water taxi od Guided tours, ktere by nas melo dovezt zpet o tri dny. 280$ pro nas oba, joo to jsou ty sluzby v miste, kde neni zadna konkurence.... nicmene moznost cislo dve je jit zpatky pesky tri dny, takze ochotne solime kolace. Cesta lodi je vetsi adrenalin, nez jsem cekala, dneska totiz zase zacalo prset, takze se snazim radsi moc nevnimat vsechny ty popadane stromy, kterym se na rece vyhybame a modlim se, at uz jsem z lodi brzo venku. Dozvidame se od ridice ale zajimavy fakt, ze jsou v tom jezere jako na jedinem miste na svete obcas videt delfini ve sladke vode, kteri tam zabloudi z more. My jsme zadne teda bohuzel nezahlidli, ale v nastevni knize v Martins bay hutu nekdo do poznamky napsal, ze je predevcirem zahledl. Jezero bylo totiz drive fjordem a az neustalym tektonickym pohybem se preformovalo do dnesni jezerni podoby. Na dne se pry stale drzi vrstva slane vody, na kterou shora tlaci ta cerstva sladka. Zemetreseni jsou tu pry denne a desky neustale pracuji.

Po vystupu z lodi zaclo lejt jak z konve a neprestalo cely den (edit: a cely dalsi tyden. Fakt nechapu jak tu muze porad tolik prset!). Po ceste jsme se na chvili stavili u vodopadu a chvilku vstrebavali atmosferu tak nadherneho mista v divocine, kam se az tolik lidi nepodiva. Byt to u dalnice, jsou tam zastupy turistu na fotku cely den. Takhle bylo to misto jen tiche a majestatni samo o sobe. Jen sum deste.

K autu jsme po celem dni dolezli docela grogy a celi komplet promoceni po asi 8 hodinach od rana na ceste. Uz v ten moment ale vim, ze jednou budu tyhle blativy vzpominky fakt milovat... ✌

V nohach mame neco pres 70 km, zvladli jsme to!

2. prosince 2019

Hollyford trek, den 4

 










Pondeli

Dnesek byl celkem pohodovym dnem. Budime se opet okolo sedme a dari se nam po osme vyjit. Tod jeste spi, kdyz odchazime. Mame za sebou Demon trail a dnes by nas na trase mely cekat dve brodeni rek. Cca po hodine narazime na rozcestnik. Mame moznost jit 20minut proti proudu reky nahoru, kde je emergency bridge (asi 3-wire bridge) a nebo muzeme reku prejit u usti naprimo. Boty mame stejne jeste mokre z predchozich dni, a uz skoro den neprsi, tak se rozhodneme neztracet cas zachazkou nahoru a prejit reku u usti. To je pry nejbezpecnejsi misto, rano jsem v hutu studovala manual, jak bezpecne projit rekou. Nemela by se prochazet, pokud se vali rychleji nez je bezna chuze. Tahle se vali o trosku rychleji nez chuze, hodnotim svym odbornym usudkem, ale vypada hodne nizka. Jdeme do toho! Reka ma nekolik ramen a z toho jen jedno bylo trochu problem. Voda se valila strasne rychle a byla nekam do puli stehen. V jednu chvili jsem myslela, ze to fakt neustojim a Tomas se pro me musel do vody vratit a dotahnout me ke kraji. Uff.

Po prebrodeni byl prijemny nekolika hodinovy usek po brehu jezera. Po Demon trailu celkem prijemna zmena.

"Tak jak se ti jde, Bildo?" Fotime se a vyhrejvame na slunicku.

U cedule Jamestown, pozustatcich osady, krapet zabloudime a nasledujeme modre sipky misto oranzovych, ktere se nam nejak ztratily, a po chvili se brodime bazinou, coz je moje nejvetsi nocni mura! Minimalne tricet metru dlouha bazina, kterou preskaceme po rostlinach a popadanych stromech, sem tam do ni zahucime po kotnik. To nechces. Nicmene stale je to tam znacene modre, takze jsme sli dal, pak se vydrapali do strasne prudkeho kopce, jenom abychom zjistili, ze modre sipky vedli k pasticce od kontroloru bio stavu lesu. Parada. Tomas vyndava kompas a snazime se dzungli najit jinou cestu zpet na plaz, nez pres nasi bazinu. Neprijemne se mi vybavuje film Jungle s Danielem Radcliffem. Uff, nastesti jsme vylezli po pul hodine na plaz. Myjeme se od blata a pozorujeme, ze na pisku pribyly nove stopy - ty budou urcite Rodovo. Po chvili chuze po brehu jezera nas ceka cca 200m usek vodou pod zadek. Snazim se nenamocit spodek krosny=spacak. Naproti vidime brodit se nasi Australanku z Demon hutu. Kratce si uprostred jezera vymenime dojmy a tipy a triky a pokracujem dal. Po chvili je stezka uz fakt lehka a je spis prijemnou prochazkou lesem s obcasnym prelejzanim neceho. Odpoledne u vyschlych koryt Jerusalem creeku, to melo byt to nase druhe brodeni, tak mame asi stesti, ze vubec neni voda, potkavame skupinku z guided tours. Dalsi moznosti, jak se do Hollyford valley podivat, pokud nechcete nekolik dni v kuse jit :), je mit milion na ucte, vrtulnik a mistni guided tours. Skupinka navonena, s mini batuzky, ve spickovym wilderness obleceni... neprijemny zavan turismu, mizime rychle pryc. Na Martins hut se nam dari dojit okolo ctvrte odpoledne. Po seznameni s parem Francouzu vsichni tri a Tod vyrazime na nedaleky Long reef vyzkouset stesti, jestli nezahledneme tucnaky nebo tulene. Na tucnaky, Fiordland crested pinguins, jsme narazili uplne nahodou primo na ceste. Mame radost, fotime si je, a vzajemne se tak okukujem. Jsou roztomiloucci a zvedavi. Obdivuju, jak dokazi na te plazi preskakat nekolik desitek metru z more ke svemu hnizdu pres obrovske balvany. Tulenu vidime desitky o zatoku dal a je nadhera je takhle pozorovat, jak si tak lenosi na svych oblibenych kamenech. Nadherny podvecer, za tohle ta namaha stala. Ohen v krbu, francouzi pecou chleba, povidame si a na obzoru se rysuje nejkrasnejsi zapad slunce. Tesne pred nim jdu na plaz, odkud jsem ho chtela pozorovat, ale sandflies me jedi zaziva, tak se zase hned vracim zpet do chaty. Velkou cast vecera nam zabralo prevarovani vody z reky. V podstate cely trek jsme brali vodu primo z prirody, pokud pry protece pres velky mech, ktery je prirodnim filtrem, jak me Tomas poucil, pak je pry v poradku. A vecer jsme vzdy pouzivali tu na chate, ktera byla vetsinou pochytana destova. Na tehle chate ale voda uz bohuzel dosla, protoze uz druhy den neprselo, tak jsme museli nabirat tu primo z reky. Ona byla uplne pruhledna i z te reky, kde jinde uz by taky mela byt voda cistejsi nez hluboko v narodnim parku na jihu Noveho Zelandu, ale pro jistotu jsme ji prevarovali a pak jeste prelili pres platno. Coz jde skvele s jednim esuses na litr vody, ale co se holt dalo delat. Bohuzel mi z ni teda pak asi 3 dny nebylo moc dobre. Tomasovi neni od zaludku dobre uz dlouho, ale urcite mu to taky nepomohlo.

Usiname brzy a nemuzu se zbavit pocitu vitezstvi, ze jsme fakt zvladli tech 56 km az sem ujit, a to s naprosto amaterskou vybavou a bez treninku. Noc na konci sveta...


1. prosince 2019

Hollyford trek, den 3









Nedele

V noci prisla velka bourka, jeden blesk za druhym. Z chaty na kopecku jsme to meli z prvni ruky a cast noci jsme kvuli tomu nemohli spat. Behem snidane se ale vycasilo a mistama bylo dokonce videt kusy modry oblohy!

Cas odchodu mnohem lepsi nez jindy, 7.50, castecne i proto, ze z dnesni etapy mame fakt respekt. Je o tretinu kratsi nez vcera a je na ni o hodinu vic casu (podle ukazatelu). Nakonec jsme na ceste byli 8 hodin (podle ukazatelu 6) a teren nebyl o nic moc lepsi nez vcera. Demon trail, tak co jsem cekala, rikam si cely den a mam chut zabit samu sebe za tyhle blby destruktivni napady. Tomas zas porad hudruje, proc tohle ted dela dobrovolne, a ze v armade za to dostal aspon zaplaceno.

Dopoledne je vsechno jeste dost pod vodou, prvni reku prochazime asi po peti minutach od hutu. A projdeme jich ten den jeste hodne. Boty jsem rano obouvala samozrejme uplne mokry, a uprimne, kdyz to vidim jen par desitek metru za chatou, je to uplne fuk, ze se neususily. Behem dne se ale udelalo fakt pekne a voda krasne odtekla do udoli, tak se slo misty uz i po suchych castech a ne jen nonstop tekouci vodou. Dost mist je fakt tezkych a prudkych, at uz nahoru, nebo dolu a dost casto musim jako zachytny body pouzivat vsemozny lijany. V podstate cela trasa je nahoru dolu nahoru dolu... pres skaly, popadany stromy, tech bylo dneska po vcerejsi bouri fakt dost, skrz vodopady nebo prodiranim se dzungli. Nevim ani kolik rek jsme prosli. Na trase byly dnes dalsi 3 three-wire-bridge, z cehoz jeden byl fakt brutalni - delka 30m ve vysce cca 15m nad zpenenou valici se vodou, lezlo se na nej navic jeste po zebriku - a jeste ted, kdyz si na nej vzpomenu, tak me mrazi a jsem rada, ze jsme v poradku dosli. Dvakrat jsme krapet zabloudili a museli se vracet, cimz jsme trochu ztratili na case a na cenny energii. Sil ubyva rapidne od seste hodiny na treku. Holt nejsem zvykla byt 6 nebo 8 hodin nonstop ve fitku. Musim uz davat bacha na kazdy krucek, abych sebou nesvihla. Oba jsme dnes uklouzli uz nekolikrat.

Tesne predtim nez jsme dolezli k hutu, tak jsem mela malou krizicku, kdyz jsem asi po stopadesat tisicti zahucela po kotnik do blata a nasledne se prastila o vycnivajici vetev. Jeste ze v tom lese nebyl siroko daleko zadny Cech, co by mi rozumel. A mrzi me ta dira v nerezove lahvi, kterou jsem ze vzteku mrstila o skalu. Nicmene hut byl uz za rohem a Amik u nej uz sekal drevo na ohen. Shledali jsme se tedy zase po dvou dnech. Predchod na a z ostrovu byl pry dost hardcore pritom kolik teklo vody - brodil se pry sto metru vodou nad pas, blazen... A o hodinu pozdeji uz jsme si uzivali vyhled z terasky. Dnesni Hokuri hut je teda taky paradni! Vyhled primo pres dzungli na jezero i hory. Skoda, ze je na terase tolik sandflies a ze se na ni neda moc dlouho vydrzet, ale celkove jsou na tomhle treku fakt samy krasny huty, v kazdem bych nejradsi zustala nekolik dni. Rozvesili jsme vse promocene, dali si dvojitou porci vecere - dnes jsme zjistili, ze tahneme krapet moc jidla, tak zpracovavame nadlimitni veci. A ted uz jenom pozorujeme line zapadajici slunicko za kopce naproti a nechavame svaly odpocinout. Zaslouzi si to.



30. listopadu 2019

Hollyford trek, den 2

 







Sobota.

Noc mi krapet zneprijemnila mys, ktera mi probehla skrz vlasy a to me v naprosty tme krapet vydesilo, takze jsem vzburcovala Tomase a oba jsme pak dlouho nemohli usnout. V noci taky zacalo prset. A neprestalo dalsi cely den.

Asi prvni tri hodiny jsme poctive obchazeli veskery baziny a obri louze, jak to jen slo, ale potom uz byly ty boty i pres veskerou snahu mokry skrz naskrz, tak jsme s nima prochazeli vsechno. I reku s vodou do pul lytek. V podstate jsme cely den sli bud vodou nebo bahnem nebo jsme prelejzali skaly nebo popadany stromy a brodili se dzungli nasaklou vodou. A porad hezky nahoru a dolu. Jestli jsem vcera psala o tom, ze jsme neco prelejzali, tak tady to nabralo uplne jine grady prelejzani. Obcas to bylo fakt brodeni dzungli a milionem lian zpatky na stezku, pres kterou byly popadane obri stromy. Docela zoufalstvi a v tom desti celkem nic moc den. Vsechno bylo neskutecne kluzky, tak jsme se pohybovali snecim tempem. Cely dnesni usek, ktery mel byt 5 hodin, jsme sli 9. Dnesnimu a zitrejsimu useku se rika Demon trail a musim rict, ze dostal sveho jmena. Taky jsme museli zdolat prvni 3 three-wire-bridge, ktery jsou podle me dost nebezpecny. Hned ten prvni byl pekne dlouhej a pekne vysoko nad rozbourenou rekou. To vse samozrejme s 15kg krosnou na zadech a bez jakyhokoliv jisteni. Uprimne jsem se vzdycky malem pokadila strachy. Nejhorsi bylo vzdycku vyhoupnout se na nej.. Ke konci dne jsem uz fakt ani neverila, ze ten dalsi hut vubec existuje.... po dlouhych 9h nejnarocnejsiho dne na treku, co jsem kdy zazila, jsme k nemu ale konecne dosli. Privitalo nas teplo krbu a plna chata, docela prekvapeni. Anglican, ktery prijel na pankraftu, Australanka, ktera nas predesla na treku behem dne z jineho hutu a skupina tri Australanu a jedne Australanky, kteri tam stravili uz predchozi noc, protoze si holka predevcirem poranila kotnik, tak si dali jednodenni pauzu. Nas Amik tam nebyl, takze se asi i pres vysokou vodu dostal do hutu na ostrove, kam mel puvodne namireno.

Dalsi prekvapeni bylo, ze mi i pres plastenku pres krosnu nateklo do spacaku. Hned ho cpu pred krb na stolicku a snazim se nerozbrecet. Jedine na co se cely den v te zime a neustalem mokru tesim je zachumlat se sucha do teplyho spacaku.... nastesti je tam takovy zar, ze je po pul hodine suchej. Tlumim celodenni bolest hlavy Paralenem. Ruce uz ani nezvednu nad ramena a na pravy klicni kosti se mi rysuje pekna boule. Varime si prvni dnesni poradny jidlo. Kvuli sandflies a desti jsme na obed v podstate nemohli zastavit. Boty a vse vesime ke krbu a modlime se.... prosim, at neni zitrejsi etapa tak strasna, jako ta dnesni. Tomas to chce otocit, ale vymlouvam mu to, protoze uz jsme prece prekonali tolik a uz jsme skoro v pulce.

Vyhled z hutu primo na jezero a hory v mlze naproti je alespon drobnou naplasti na nase utrapy.

Tomas mi jeste pred spanim stiha rict, ze v kuchyni zahlidl mys. Nevim, jak je to mozny, ale prsi cim dal tim vic. Vyprava ven na zachod je v podstate cestou do sprchy...

29. listopadu 2019

Hollyford trek, den 1

 









Patek.

Po vyfoceni se u cedule na pocatku treku, schovani notebooku a fotaku do tajny skryse a rozlouceni se s autem, jsme v 10.30 konecne vyrazili. Cas nic moc. Doufala jsem, ze vyjdeme alespon do desiti. Xkrat jsme vse kontrolovali a vubec, baleni na trek na sest dni bylo pro nas oba novou zalezitosti. Prvni desticek prisel uz behem baleni, samozrejme v momente, kdy bylo vse roztahane po zemi kolem auta. Neni to ale zadne prekvapko, jsme totiz na jednom z mist s nejvice srazkami na zemi. Rocne v narodnim parku Milford Sound spadne asi 8 metru na cm.

O Hollyfordu jsme si nacetli dost a vedeli jsme, ze za neprizne pocasi nas muze cekat i brodeni rek az po pas. Ze ale budeme boty sundavat uz po pul hodine cesty nas hodne prekvapilo. Dnesek mel byt totiz dnem s nejlehcim terenem. Nastesti slo ale jen o tenhle jeden usek, kde se vylevala reka na stezku v delce asi 20 metru a vodu jsme meli jen nad kotniky. Po ceste byla ale dal vetsina ricek nizka, coz nas uklidnilo, ze evidentne asi neprsi na mistni pomery moc. Mrholilo ale uplne cely den.

Uzivali jsme si visute mosty, kterych bylo na trase fakt hodne, vcetne toho nejdelsiho novozelandskeho. Samozrejme se na nem fotime:) jednou jsme reku prelejzali po kmenu stromu, jednou jsme pro zmenu prelejzali cerstve napadany stromy na stezce, jinak byl ale profil trasy vicemene ok a vyhledy dechberouci. Voda v rece pod nami tak nadherne modra a pruzracna, ze bych se ji vubec nebala pit. Ani uz nevim, kolik jsme videli vodopadu. Minimalne tri nad pet metru. Minuli jsme Hidden Falls Hut, kde jsme si na terase tise a v pritomnosti desitek sandflies snedli obed. Chatu okupovala parta ctyr myslivcu a uplne se netvarili, ze by nas chteli pustit ke stolu uvnitr. Uplne jsem uz zapomnela, jake to je jit 20 km. Prvni "co tohle bylo zas za napad" prislo asi ve tri odpoledne. Po hutu prislo vetsi stoupani a pak zas klesani... minuli jsme misto, kam nas v utery nejspis doveze jet boat. Tomas je na tom postupem casu docela spatne a vahame, jestli vubec dalsi den pokracovat, vzhledem k jeho zdravotnim problemum. Jit takovy trek s ulcerozni kolitidou neni zadny med. Uvidime dalsi den rano. Cesta k hutu se po case teda zda nekonecna uz i me, a zastavujeme cim dal casteji. Konecne, v pul sedmy vidime roh terasy z brehu jezera - nejkrasnejsi pohled, jaky si tramp v podvecer muze predstavit. V hutu je jeden jediny American Tod - sympatak z Montany, ktery si zrovna z lian z lesa sije popruh na batoh a na stole ma rozectenou meditacni knizku. Vyhled na zamlzene jezero je skvostnou perlickou ke konci dne. Kdyz si chci po hodinovem sloficku jit ven vycistit zuby, malem nemuzu dojit ke dverim. Klouby trpi, nejsem zvykla na takovou zatez. Nejhur jsou na tom kycle a ramena. Snad to bude rano lepsi.

K veceru prsi cim dal tim vic. Caj z ohne je spis vlaznej nez horkej. Je mi strasna zima.

24. listopadu 2019

23. listopadu 2019