2. prosince 2019

Hollyford trek, den 4

 










Pondeli

Dnesek byl celkem pohodovym dnem. Budime se opet okolo sedme a dari se nam po osme vyjit. Tod jeste spi, kdyz odchazime. Mame za sebou Demon trail a dnes by nas na trase mely cekat dve brodeni rek. Cca po hodine narazime na rozcestnik. Mame moznost jit 20minut proti proudu reky nahoru, kde je emergency bridge (asi 3-wire bridge) a nebo muzeme reku prejit u usti naprimo. Boty mame stejne jeste mokre z predchozich dni, a uz skoro den neprsi, tak se rozhodneme neztracet cas zachazkou nahoru a prejit reku u usti. To je pry nejbezpecnejsi misto, rano jsem v hutu studovala manual, jak bezpecne projit rekou. Nemela by se prochazet, pokud se vali rychleji nez je bezna chuze. Tahle se vali o trosku rychleji nez chuze, hodnotim svym odbornym usudkem, ale vypada hodne nizka. Jdeme do toho! Reka ma nekolik ramen a z toho jen jedno bylo trochu problem. Voda se valila strasne rychle a byla nekam do puli stehen. V jednu chvili jsem myslela, ze to fakt neustojim a Tomas se pro me musel do vody vratit a dotahnout me ke kraji. Uff.

Po prebrodeni byl prijemny nekolika hodinovy usek po brehu jezera. Po Demon trailu celkem prijemna zmena.

"Tak jak se ti jde, Bildo?" Fotime se a vyhrejvame na slunicku.

U cedule Jamestown, pozustatcich osady, krapet zabloudime a nasledujeme modre sipky misto oranzovych, ktere se nam nejak ztratily, a po chvili se brodime bazinou, coz je moje nejvetsi nocni mura! Minimalne tricet metru dlouha bazina, kterou preskaceme po rostlinach a popadanych stromech, sem tam do ni zahucime po kotnik. To nechces. Nicmene stale je to tam znacene modre, takze jsme sli dal, pak se vydrapali do strasne prudkeho kopce, jenom abychom zjistili, ze modre sipky vedli k pasticce od kontroloru bio stavu lesu. Parada. Tomas vyndava kompas a snazime se dzungli najit jinou cestu zpet na plaz, nez pres nasi bazinu. Neprijemne se mi vybavuje film Jungle s Danielem Radcliffem. Uff, nastesti jsme vylezli po pul hodine na plaz. Myjeme se od blata a pozorujeme, ze na pisku pribyly nove stopy - ty budou urcite Rodovo. Po chvili chuze po brehu jezera nas ceka cca 200m usek vodou pod zadek. Snazim se nenamocit spodek krosny=spacak. Naproti vidime brodit se nasi Australanku z Demon hutu. Kratce si uprostred jezera vymenime dojmy a tipy a triky a pokracujem dal. Po chvili je stezka uz fakt lehka a je spis prijemnou prochazkou lesem s obcasnym prelejzanim neceho. Odpoledne u vyschlych koryt Jerusalem creeku, to melo byt to nase druhe brodeni, tak mame asi stesti, ze vubec neni voda, potkavame skupinku z guided tours. Dalsi moznosti, jak se do Hollyford valley podivat, pokud nechcete nekolik dni v kuse jit :), je mit milion na ucte, vrtulnik a mistni guided tours. Skupinka navonena, s mini batuzky, ve spickovym wilderness obleceni... neprijemny zavan turismu, mizime rychle pryc. Na Martins hut se nam dari dojit okolo ctvrte odpoledne. Po seznameni s parem Francouzu vsichni tri a Tod vyrazime na nedaleky Long reef vyzkouset stesti, jestli nezahledneme tucnaky nebo tulene. Na tucnaky, Fiordland crested pinguins, jsme narazili uplne nahodou primo na ceste. Mame radost, fotime si je, a vzajemne se tak okukujem. Jsou roztomiloucci a zvedavi. Obdivuju, jak dokazi na te plazi preskakat nekolik desitek metru z more ke svemu hnizdu pres obrovske balvany. Tulenu vidime desitky o zatoku dal a je nadhera je takhle pozorovat, jak si tak lenosi na svych oblibenych kamenech. Nadherny podvecer, za tohle ta namaha stala. Ohen v krbu, francouzi pecou chleba, povidame si a na obzoru se rysuje nejkrasnejsi zapad slunce. Tesne pred nim jdu na plaz, odkud jsem ho chtela pozorovat, ale sandflies me jedi zaziva, tak se zase hned vracim zpet do chaty. Velkou cast vecera nam zabralo prevarovani vody z reky. V podstate cely trek jsme brali vodu primo z prirody, pokud pry protece pres velky mech, ktery je prirodnim filtrem, jak me Tomas poucil, pak je pry v poradku. A vecer jsme vzdy pouzivali tu na chate, ktera byla vetsinou pochytana destova. Na tehle chate ale voda uz bohuzel dosla, protoze uz druhy den neprselo, tak jsme museli nabirat tu primo z reky. Ona byla uplne pruhledna i z te reky, kde jinde uz by taky mela byt voda cistejsi nez hluboko v narodnim parku na jihu Noveho Zelandu, ale pro jistotu jsme ji prevarovali a pak jeste prelili pres platno. Coz jde skvele s jednim esuses na litr vody, ale co se holt dalo delat. Bohuzel mi z ni teda pak asi 3 dny nebylo moc dobre. Tomasovi neni od zaludku dobre uz dlouho, ale urcite mu to taky nepomohlo.

Usiname brzy a nemuzu se zbavit pocitu vitezstvi, ze jsme fakt zvladli tech 56 km az sem ujit, a to s naprosto amaterskou vybavou a bez treninku. Noc na konci sveta...